Teorie percepce. Vztah percepce a apercepce

Definice percepce

Vnímání neboli percepce, je nižší poznávací proces, jehož výsledkem je vjem. Vnímání je smyslovými orgány zprostředkovaný a v mozku utvářený komplexní obraz bezprostředně působících předmětů a jevů vnějšího prostředí i aktuálního stavu organismu, resp. osoby. Je to proces uvědomování si vnějšího i vnitřního prostředí a je základem názorného poznávání. Vnímání se děje v jednotě s ostatními poznávacími procesy, ale je také ovlivňováno emocemi a motivací.

Nejdůležitějšími charakteristikami vnímání jsou:

• Celostnost (vjem je vždy obrazem celého předmětu, jevu; počitky se musejí spojit do jednoho celku, aby je byl člověk schopen vnímat, tedy aby vznikl vjem)
• Výběrovost (z aktuálně působících podnětů a situací je vybrána jen část – v důsledku zaměření pozornosti, či potřeb člověka)
• Konstantnost (při měnících se podmínkách, např. světelných, prostorových, zůstává zachována relativní stálost velikosti, tvaru, barvy a jiných vnímaných skutečností)
• Předmětnost (vnímání a jeho obsah je obrazem objektivně existujícího jevu – na rozdíl od např. halucinace)
• Historičnost (ve vnímání se projevuje společenská podmíněnost i vlastní zkušenost člověka)

Vnímání se obvykle dělí podle smyslové modality: zrakové (percepce barvy, jasu, tvaru, prostoru, vzdálenosti, pohybu), sluchové (percepce hluků a tónů, výšky, síly, a zabarvení zvuků), kožně svalové (percepce doteku, tlaku, bolesti, chladu a tepla), kinestetické (percepce polohy a pohybu organismu), chuťové (percepce vlastností chemických látek obsažených v potravě), a čichové (percepce chemických látek obsažených ve vzduchu.

Vizuální percepce

Nejlépe probádanou oblastí percepce člověka je vizuální vnímání. Vzhledem k tomu, že na senzory působí velké množství podnětů, jsou propouštěny jen takové, které tvoří smysluplné celky. Gestalt psychologové již na počátku 20. století pojmenovali tzv. zákony gestaltu, které se podílejí na tom, které počitky budou dále zpracovány: zákon dobrého tvaru (pregnantnosti) říká, že mezi množstvím z geometrického hlediska přípustných organizací pozorovatel zvolí alternativu, která nese nejlepší, nejjednodušší a nejstabilnější tvar. Zákon blízkosti říká, že spíše budeme s sobě přiřazovat prvky, které jsou blízko sebe, zákon podobnosti ilustruje, že spíše hledáme smysluplný celek v prvcích, které jsou si podobné. Dle Zákonu dobrého pokračování (zákon návaznosti) shlukujeme detaily, k jejímž pospojování je nutné nejméně změn či přerušení, a např. dle zákonu uzavření automaticky vnímáme tvary jako celé, i když nám malý kousek chybí. Důležitý je pak také zákon společného osudu – pokud vidíme detaily hýbat se stejným směrem, předpokládáme, že náleží k sobě, popř. se vzájemně ovlivňují. Gestalt psychologie také upozorňuje na vydělení pozadí a figury ve vizuálním vnímání.

Zákony gestaltu se ale více prokázány na dvojdimenzionálním prostředí, v běžném životě se řídíme ve vizuálním vnímání monokulárními a binokulárními vodítky, které nám dávají informace o prostorovém uspořádání. Mezi monokulární vodítka patří: Gradienty povrchové struktury (detailnější struktura = bližší povrch), relativní velikost, interpozice (tj. překrývání objektů), lineární perspektiva (linie se sbíhají – divergují na horizontu, zatímco jsou dále od sebe – konvergují v popředí vnímaného obrazu), vzdušná perspektiva (objekty jsou jasnější a mají detailnější strukturu, jsou-li blíže), umístění v rovině obrazu (nachází-li se objekty níže, jsou považovány za bližší, než když se nacházejí v obrazu výše), pohybová paralaxa (přibližující se objekty se zvětšují). Mezi binokulární vodítka pak řadíme binokulární konvergenci (tj. oči se stáčejí ke špičce nosu – čím větší stočení, tím bližší předmět) a binokulární disparita (rozdílnost mezi vnímanými obrazy – čím rozdílnější obraz v každém oku zvlášť – tím bližší předmět).

Jak zpracovává člověk vizuální informace je popsáno také díky mnoha optickým iluzím, mezi nejznámější patří např. Ponzova iluze (/=\), Muller- Lyerova iluze (dvojice stejně velkých oboustranných šipek, z nichž jedna má hroty namířené ven a druhá dovnitř) a Iluze relativní velikosti (dvojice stejně velkých koleček, z nichž jedno je obklopeno většími kolečky a druhé menšími). Velmi oblíbenou reprezentací na poli trojrozměrných optických iluzí se stal Amesův pokoj.

Pro to, aby člověk zachytil podstatné, a důležité informace tedy existuje mnoho nápověd, integrace těchto nápověd se stala otázkou výzkumu pro Bruna a Cuttinga, kteří dospěli ke třem základním strategiím při jejich organizaci. První strategie – přičítání, počítá s tím, že se nápovědy jednoduše seskládají dohromady, podle druhé strategie, je možné, že dojde k výběru hlavní nápovědy a ostatní jsou ignorovány a třetí strategie počítá s tím, že jsou nápovědy mezi sebou umocňovány. Při dalším zkoumání zjistili, že informace (tedy nápovědy) jsou dodávány paralelně, následně se aditivním (sčítacím) způsobem spojují, dospěli k závěru, že člověk je schopen využívat různých strategií pro různé situace a tyto strategie se učí v průběhu své ontogeneze, např. paralaxy jsou děti schopné využívat již před dovršením 3. měsíce života, zatímco mnohé další nápovědy ještě nejsou vyvinuty.

Cutting a Vishton rozdělily nápovědy na devět základních, které používáme nejvíce a určili, kterou nápověda bude nejvíce potentní na základě vzdálenosti objektu. Např. pokud jsou objekty v našem osobním prostoru, budeme nejvíce využívat nápovědy plynoucí z akomodace, či disparity, pro objekty ve vzdálenosti nad deset tisíc metrů se více řídíme pomocí relativní velikosti, gradientu struktury atd.

Vnímání barev

To, že člověk vidí svět barevně, mu pomáhá v lepší orientaci, barevné objekty vydělujeme z pozadí rychleji a díky množství barev jsme schopni rozlišovat jemnější detaily. Podle Young – Helmholtzovy teorie vnímáme barvy díky čípkům na sítnici oka a světlo/tmu pomocí tyčinek tamtéž. Teorie předpokládá, že člověk je trichromatický tvor – tedy, že dokáže vnímat tři základní barvy, které svým smícháním (aktivací čípků) tvoří další barvy. Jaká barva bude vnímána je výsledkem aktivace jednoho ze tří druhů nervového vlákna, které jsou napojeny na tři druhy čípků. Čípky pro krátké vlnové délky (tedy zejména pro modrou barvu) se nazývají S – short čípky. Čípky pro střední vlnové délky pak M – medium čípky, ty identifikují zelenou barvu a L- large čípky, se aktivují při dopadu světla s velkou vlnovou délkou, tedy červenou barvou. Vrozenou absencí jednoho z typů čípků pak vznikají poruchy barvosleposti – např. daltonismus.

Heringova teorie oponentního procesu uvažuje nad třemi škálami barev, první škála na jednom svém konci vysílá signál o vnímání zelené barvy, pokud jsou, ale nasbírány počitky vedoucí k druhému konci této škály vnímáme červenou barvu. Druhá škála má na jednom konci modrou a na druhém žlutou, Třetí pak má jeden pól bílý a druhý černý.

Po zkoumání, včetně fyziologických nálezů se dospělo k závěru, že obě teorie jsou platné, tedy že čípky opravdu rozlišují tři základní barvy, nicméně aktivují oponentní kanály, takže vnímání barev probíhá dvojstupňově, nejprve čípky v souladu s Young – Helmholtzovou teorií určí přijímané základní tři barvy, informace postupuje dále, do oponentních buněk, které přijímají signál ode všech druhů čípků. Tedy pokus S čípek vyšle do oponentní buňky aktivující signál, současně M a L čípek vyšlou inhibující signál oponentní buňka aktivuje kanál modrá - žlutá o výsledné barvě pak rozhodne míra přicházející aktivace S čípku a současně míra přicházející inhibice M a L čípků.

Lidské oko ale nefunguje jen na základě těchto fyziologických postupů, svůj velký význam má i ovlivnění zpracování informace z centrální nervové soustavy. Výrazným příkladem v tomto ohledu je i tzv. konstantnost. Konstantnost znamená, že vnímáme jeden předmět stále stejně, i když objektivně vypadá jinak. Otevřené a zavřené dveře mají jiný tvar, naše zpracovávající procesy však v obou případech vnímají dveře. Stejně tak barvy v jiném osvětlení vypadají jinak (a také skutečně odráží jiné vlnové délky), ale člověk je schopen určit, že se stále jedná o ten stejný předmět. V procesu zpracování barev se totiž uplatňuje chromatická adaptace, tedy že se posuzuje barevnost daného objektu na základě barevnosti jeho okolí. Konstantnost celkově je pak ovlivněna učením – ze zkušenosti se naučíme, že jeden předmět vypadá v různých situacích jinak a posléze nám nedělá problém jeho určení.

Teorie rozpoznávání

Jak bylo ukázáno v příkladu s konstantností vjemů, člověk nevnímá jen to, co skrze senzory vstupuje jako v podnět pro zpracování, ale zároveň také hodnotí vstupující informace na základě zkušenosti – můžeme tedy rozlišit dva základní teoretické systémy, které se snažili vysvětlit, jakým způsobem člověk vnímá, a tedy rozpoznává objekty. První teorie zaštiťujeme názvem bottom up procesy, nebo také mluvíme o přímých teoriích rozpoznávání, tyto teorie pracují s hypotézou, že reálně vnímané vjemy se skládají a dále postupují do vyšších center, kde jsou vyhodnocovány, postup jdoucí informace je tedy vzestupný. Druhé teorie nazýváme top down procesy, nebo také konstruktivistické teorie, jejich zastánci naopak pracují s hypotézou, že spíše máme systém šablon či předloh a nevědomě hledáme pasující objekty – mluvíme tedy o sestupných procesech.

Přímé teorie – Bottom up

Hlavním teoretickým zastáncem tohoto přístupu byl Gibson, který se domníval, že okolí a předměty samotné v sobě obsahují dostatek informací sami o sobě. Vnímání podle něj ale není jen pasivním přijímáním informací, ale začleňuje člověka do jeho prostředí, čímž zdůrazňuje interakci člověka a jeho prostředí, mluvíme tedy o ekologickém přístupu. Základní teoretickou premisou tohoto přístupu je, že obraz dopadající na sítnici, vytváří optickou strukturu, která nese všechny potřebné informace z prostoru, tyto informace přenáší jednoznačně (nedocházím k chybám vyhodnocení, kvůli dalším vodítkům jako je gradient struktury atd.) a další zpracovávání informací tedy není zapotřebí, optická struktura je dle Gibsona i výsledkem vnímání.

Gibson se dále domníval, že nevnímáme jen předmět jako takový, ale že vnímáme i jeho afordanci, tedy jaký má daný předmět účel. Spolu s tím, jak židle vypadá, vnímáme i to, že se na ní můžeme posadit. Každý předmět má ale několik afordancí a závisí na našem psychickém nastavení, a našich potřebách, kterou afordanci budeme vnímat. Pokud si budeme chtít u stolu sníst oběd, budeme vnímat, že na židli se dá posadit, pokud si budeme chtít sundat z nejvyšší poličky nějakou věc, budeme vnímat, že se na židlí dá postavit a pokud nás bude někdo ohrožovat, budeme židli vnímat jako překážku mezi námi a ohrožovatelem, nebo i jako věc, kterou se dá bránit.

Pro vysvětlení svého ekologického přístupu, používal autor často metaforu rezonance. Tedy pokud si pustíte nové rádio, uslyšíte pouze rezonanci – pouze šum, musíte nástroj vyladit, aby byl schopen vnímat určité frekvence a vše pak dávalo smysl. Obdobně přemýšlí také o lidském vnímání, tedy že jsou naše senzory vyladěny na naše prostředí, dokáží tedy přijímat vše podstatné již ze senzorických informací samotných.

Ačkoli hlavního představitele bottom up přístupu jsme si již představili, existují také další teorie, které k tomuto přístupu řadíme.

Šablony

Dle teorie šablon, jejíž autorem je Neisser, máme v paměti uložené velké množství šablon, šablony jsou velmi detailní a jsou konkrétním modelem daného objektu v naší paměti. Pro usnadnění si můžeme představit proces poznávání předmětů dle teorie šablon obdobně, jako když kriminalista sejme na místě činu otisky prstů a poté v databázi otisků dohledá, komu otisk patří. V každodenním životě tohoto přístupu využíváme třeba v obchodě, kdy je na zboží čárový kód, který slouží pro přesnou identifikaci. Na tomto modelu je problematické, že šablony musí být přesné, aby objekt zapadl, nicméně člověk rozpozná a řadí i více objektů k jednomu rozpoznání. Pro představu, existují různé formy krasopisu, můžeme vidět naspaná písmena v hůlkovém písmu, v psací podobě i ve velmi zdobné podobě a vždy jsme schopni identifikovat daná písmena, ačkoli tvarově jsou velmi odlišná. Vysvětlením by mohlo být, že existuje šablona pro každý tvar, nicméně vezmeme-li v potaz kolik objektů je popravdě takto proměnlivých, uvažujme např. nad lidskými tvářemi, které se mění věkem, ale také výrazem v tváři, dostali bychom se na tak velké množství šablon, které by pro zpracování bylo již nemožné.

Prototypy

Poté, co se teorie šablon ukázala jako velmi nepravděpodobná, došlo u přístupu korelování objektů s objekty v naší paměti k vývoji. Prototypy již nejsou přesně definované a velmi konkrétní podoby objektů, naopak jsou více nejlepším možným odhadem. Obsahuje v sobě nejtypičtější znaky pro daný objekt.  Jako doklad o teorii prototypů by mohlo sloužit to, že i když nakreslíme různé geometrické tvary jen za pomocí teček, stejně poznáme, o který objekt se jedná, nebo když nakreslíme, ale velmi zjednodušíme některé objekty (např. tvář), stále jsme schopni rozpoznat, o co se jedná. Neumann při svých bádáních dospěl k závěru, že do prototypů integrujeme i takové informace, které jsme ještě nevnímali, nebo pro nás byli latentní.

Znaky

Jiným přístupem než teorií šablon a prototypů je teorie znaků, znaky jsou charakteristiky daných objektů. Model Olivera Selfridge, který byl publikován v roce 1959, má některá metaforická pojmenování: démoni jsou složky, které určí daný detail objektu; pandemonium je pak celé společenství démonů, kteří, každý jeden z nich určil nějaký detail a dohromady svým aktivováním dávají dohromady jeden objekt. Pro představu, vidíme- li písmeno A, jeden démon identifikuje svislou příčku natočenou vrcholem doprava (/), druhý démon identifikuje vodorovnou čárku (-), a třetí démon identifikuje příčku vrcholem natočenou do leva (\), dohromady tvoří pandemonium, které identifikuje jako nejpravděpodobnější možnost tu, že se díváme na písmeno A.

Na základě Selfidgova přístupu vznikly i další teorie znaků, např. teorie, která rozlišuje znaky lokální a globální, kdy globální znaky určují celkový tvar objektu, lokální znaky jsou pak detaily o objektu. Navon vytvořil pokus, kdy zjišťoval, které podněty, jsou pro určení objektu důležitější – lokální, nebo globální. Z velikostně malých písmen S, které byly blízko u sebe a tvořili tvar písmena H, zkoumal, které písmeno respondenti identifikují rychleji (lokální S, nebo globální H). Respondenti rychleji identifikovali písmeno H. I v momentě, kdy úlohu přeskládal, dával respondentům za úkol identifikovat lokální písmena, tedy ty, ze kterých je velké písmeno tvořeno, byli respondenti nejrychlejší v momentě, kdy velké H bylo tvořeno malými H, ale pomalejší v případě, kdy bylo velké H tvořeno malými S. Ustanovil tedy efekt globální precedence - efekt upřednostnění globálního tvaru, pokud jsou lokální tvary blízko u sebe.

V okamžiku, kdy lokální tvary od sebe začal více vzdalovat, tedy velký tvar písmene H tvořilo méně písmenek S, které od sebe také byly více vzdáleny, respondenti naopak rychleji identifikovali lokální písmena, než celkový tvar. Objevil se tedy efekt lokální precedence – efekt upřednostnění lokálního tvaru, pokud jsou lokální tvary daleko od sebe.

Tuto teorii svými pokusy podpořili také Nobelisté Hubel a Wiesel, kteří v mozkové struktuře identifikovali hierarchii zrakových neuronů a odlišili je na simplexní a komplexní buňky. Simplexní buňky reagují na relativně malé zrakové pole a jsou aktivovány jednoduchými částmi obrazu – například informace je v podobě čárky, nebo poskytuje informaci o poloze, o prostorové orientaci. Tyto buňky pak posílají informaci dále do komplexních buněk, které sdružují více informací z více simplexních buněk a určují vetší detaily, ty dále posílají informaci do hyperkomplexních buněk, které jsou již schopné identifikovat určitý tvar. Práce, které na tyto objevy navazovali, zjistili, že existují hyperkomplexní buňky, které jsou specializované na rozpoznávání tváří a rukou, s tím, že čím více se tvář nebo ruka podobá optimu, tím lépe ji neuron rozpozná. Další pak objevili samostatné nervové dráhy, které pojmenovali zjednodušeně Co? a Kde?. Dráha Co? podnět  identifikuje, vede informaci např. o barvách a tvaru, zatímco dráha Kde? Vede informaci o lokalizaci.

Geony

Biedermanova teorie staví na trojrozměrných komponentech, které jsme schopni rozpoznat a ze kterých se dále skládají komplexnější tvary. Jde tedy o stejný systém, který využívá např. abeceda – kde známe jednotlivá písmena a sestavujeme z nich dohromady slova. Tyto základní 3d objekty nazval geony (geometrické iony).  Teorie rozlišování dle komponent – geonů má výhodu v tom, že geony už sami o sobě jsou trojrozměrné, tedy nenastává otázka, jak je možné, že člověk objekt rozpozná z různých úhlů pohledu, na druhou stranu má také své nedostatky, např. pomocí geonů velmi dobře rozpoznáme třeba židli, nebo stůl, jak ale rozpoznáváme tváře, mezi nimiž jsou rozdíly mnohem detailnější?

A co mají všechny tyto teorie společné je problematika předchozích očekávání, kontextu, motivace, se kterou teorie bottom up nepracují.

Konstruktivistické teorie – Top down

Dle pojetí Hermana von Helmholtze je vnímání konstruktivní proces. Daný jedinec sice vnímá objektivní realitu, ale vnímá jí na základě svých vyšších kognitivních procesů. Helmholtz tedy vnímání přímo spojuje s inteligencí. Proto někdy mluvíme i o tzv. inteligentní percepci.  Jako lidé jsme schopni jednat i na základě neúplných informací, často si doplníme /domyslíme chybějící část, abychom s informací mohli nadále pracovat, také stálost barev a objektů, berou konstruktivisté za důkaz pravdivosti, neboť mozek vyhodnocuje barvy stejně, i v momentech kdy jsou velké rozdíly v osvětlení a barvy tedy objektivně nemohou nabývat stejných kvalit. Podle těchto teorií nevědomě usuzujeme během vnímání a tyto úsudky jsou dále zpracovávány. Toto nevědomé usuzování probíhá často na podkladě předchozího učení, tedy doplňujeme takové chybějící informace, které tam s vysokou pravděpodobností patří. Dále jsou důkazy pro zjištění, že ve vnímání objektů má velký vliv i okolí daného podnětu – toto nazýváme jako efekt kontextu, nebo efekt souvislosti. Díky tomuto efektu mnohem rychleji rozpoznáváme objekty, které zapadají do kontextu situace. Díky pokusům Naomi Weissteinové se došlo ke zjištění, že mnohem rychleji identifikujeme předmět, než jeho jednotlivé části, stejně tak, jako v jiných pokusech bylo dokázáno, že rychleji rozpoznáme celé slovo, než jeho jednotlivá písmena. Podle konstruktivistů, jako byli Bruner, nebo Irving Rock, který vnímání považuje za způsob řešení problémů, je člověk schopen vnímat to, na co jeho kognitivní funkce stačí a to, co dost často sami očekáváme.

Podle konstruktivistů právě naše chybná očekávání nakonec vedou k chybám ve vnímání.  Třeba když na někoho čekáme a vyhlížíme jej, mnohokrát se nám stane, že z velké dálky máme pocit, že daného člověka vidíme, ale když přijde příchozí blíže, už rozpoznáme, že se jednalo o někoho jiného. Dalším příkladem jsou také optické klamy. To, že Amesovu místnost vidíme jako normální místnost, to není překvapivé, vzhledem k tomu, že byla takto schválně konstruována, ale to, že se přikloníme k názoru, že se daná osoba v místnosti zvětšuje a zmenšuje, než abychom přemýšleli o tom, že místnost je disproporční, už je překvapivější. Konstruktivisté se tedy přiklání k názoru, že se necháváme oklamat, právě kvůli našim očekáváním.

Konstruktivisté také předpokládají výrazný vliv emocí a motivace na vnímání. Bruner a Goodmanová učinili pokus s dětmi z chudých a z bohatých rodin. Nechávali je posuzovat velikost mincí. Děti z chudých rodin je popisovali jako větší, oproti jejich vrstevníkům z bohatých rodin.

Avšak také konstruktivní teorie má svá slabá místa, pokud by naše vnímání bylo opravdu natolik ovlivňováno našimi vnitřními procesy, byla by představa reality každého z nás zkreslená a museli bychom narážet na situace, kdy by naše vnímání bylo oproti realitě nepřesné, což se ovšem neděje. A za další, tím, že hypotézy a úsudky jsou dle konstruktivistů vytvářeny nevědomě, velmi špatně je můžeme vyvrátit ale také potvrdit.

Sloučení teoretických přístupů

Pro oba teoretické přístupy můžeme najít důkazy, které je potvrzují, více užitečné a správné, než rozhodovat o tom, který systém je ten vítězný, se jeví oba systémy, tedy jak přístupy bottom up, tak přístupy top down procesů brát jako komplementární. Je velmi pravděpodobné, že přímé procesy jsou přeci jen více komplikované, než tak jak je popisuje Gibsonova teorie a vnímání mnohem více odrazuje objektivní realitu, než tak jak na problematiku pohlíží konstruktivní přístup.

Výpočetní teorie percepce

O sloučení obou principů, tedy že člověk vnímá všechny potřebné signály z reality a zároveň na jeho vnímání má vliv také jeho předchozí zkušenosti a motivace, se zasloužil David Marr. Marr vnímání chápe jako proces, kdy senzory identifikují okraje, kontury a oblasti podobnosti. Okraje jsou hranice předmětů, kde jeden předmět končí a začíná druhý, kontury slouží k oddělení povrchů a oblasti podobnosti jsou takové oblasti, ve které bereme jako jednolité, tedy ve kterých není vnímaná odlišnost. Protože Marr dokázal simulovat percepci s dostatečnou přesností na počítači, mluvíme o výpočetním modelu.

Mozek dále používá ke zpracování percepce tři kroky: vytvoří z informací ze senzorů jednoduchý, dvojrozměrný náčrtek, dále přidá informace o hloubce a orientaci a až nakonec stvoří plnohodnotný trojrozměrný obraz.

Teorie dvou proudů

Když jsme se zabývali přímou percepcí, jedním z důkazů byli také neurofyziologické objevy Hubela a Wiesela, k dalšímu důležitému objevu na poli neurofyziologie došli také neurovědci Goodale a Milner, kteří u zvířat a později i u lidí vypozorovali dva nervové systémy, které se podílejí na zpracování vizuální informace. Při výzkumech pomocí funkční magnetické rezonance vysledovali dva proudy – ventrální a dorzální, aktivity mozku. Tyto dva toky informací pracují nezávisle na sobě a přenášejí rozdílný druh vizuální informace. Ventrální proud vede informaci o tom, co vidíme, je pomalejší, slouží k identifikaci podnětu, také má skrze svou dráhu silné spojení s dlouhodobou pamětí a limbickým systémem, tedy s propojením s emocemi. Můžeme uvažovat o tom, že ventrální systém je více ovlivnitelný našim psychickým rozpoložením a očekáváním. Při poškození ventrálního proudu dochází k prosopagnózii. Dorzální proud je proudem rychlejším, a vede informace o poloze podnětů, ale i poloze člověka, pohybu a celkově o akci. Pokud nastane poškození dorzálního proudu, pak se u jedince může projevovat apraxií, akinetopsií (neschopností vidět pohyb), neglekt syndromem (kdy pacient nevnímá poloviny podnětů), optickou ataxií (kdy je neschopen hýbat rukama na základě vizuoprostorové informace a simultanagnozií (kdy je schopen vnímat objekt, ale neumí jej včlenit do prostoru, či kontextu).

Vztah percepce a apercepce

Apercepci můžeme brát jako proces, který předchází percepci.  V této problematice původně vycházíme z filozofie. Immanuel Kant ve své Kritice čistého rozumu uvažuje o apriorních pojmech. Velmi zjednodušeně řečeno, dochází k závěru, že ne všechno chápání, dedukování, myšlení a také vnímání je možné na základě zkušenosti. Dle Kanta musí existovat také nějaké přesahující (transcendentální) usuzování. Například pokud nastane nějaká změna v našem životě, automaticky uvažujeme o tom, že měla nějakou příčinu. To, že uvažujeme kauzálně, tedy něco způsobilo změnu a změna bude mít dále nějaký účinek, máme všichni společné. Tj. informace a zkušenosti zpracovává každý člověk jiné, ale na základě stejných procesů.

Kant také jako první mluví o apercepci, ale opět ve filosofickém slova smyslu, opět velmi zjednodušeně, abychom mohli předmět vnímat, musíme k němu vztáhnout svou mysl. Mysl ale funguje na základě pojmů a je nějakým způsobem strukturována tj. to jakým způsobem předmět vnímáme, je za prvé to, co opravdu předmět je a za druhé náš způsob, uspořádání či struktura myšlení.

V psychologii tohoto využíváme u projektivních testů, kdy respondentům předkládáme neurčité obrazce, nebo nejednoznačné obrázky a úlohy, kde vnímaných objektivních informací je velmi málo a proto se více může projevit samostatná apriorní struktura vnímání a myšlení.

Priming

K apercepci řadíme i tzv. priming, což je kognitivní efekt, kdy předcházející podnět, či situace ovlivní následující podnět, např. pokud se budete s někým bavit o sprchování a umývání a poté dostane úlohu, doplň písmeno tak, aby vzniklo slovo M_DLO, jako první Vás napadne doplnit slovo tak, aby vzniklo slovo mýdlo, i když by vás mohlo napadnout slovo madlo.

Odkazy

Literatura

Šikl, R. (2012). Zrakové vnímání. Grada.

Externí odkazy

Čivost

Klíčová slova

Vnímání, percepce, vjem