Garífuna

Garífunové, také označovaní jako Černí Karibové, je zambské etnikum, žijící především na východě států Honduras, Guatemala, Nicaragua a Belize. Díky své osobité kultuře – a to především jazyku, tanci a hudbě – jsou Garífunové zapsáni na seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. Přesto, že se z fyzické stránky jedná o negroidní populaci, životní styl, genetické vybavení a užívání domorodého indiánského jazyka vede odborníky k tomu, aby Garífuny považovali za jednu ze skupin původního obyvatelstva Mezoameriky.

Vyjednávání mezi Černými Kariby a Brity na ostrově Sv. Vincent

Historie

Obyvatelé Afriky se do Ameriky dostávali nedobrovolně, na otrokářských lodích, za účelem práce na plantážích a v dolech. Afričtí otroci se při svých útěcích za svobodou do vnitrozemí setkávali v rámci celé Latinské Ameriky a karibské oblasti s původními obyvateli – s Indiány. Styky mezi Afroameričany a Indiány měly velký vliv na místní duchovní i hmotnou kulturu. Nejvýznamnější skupinu afro-indiánského původu tvoří v Mezoamerice etnikum nazývané Garífuna nebo také Černí Karibové.

Etnická skupina nazývaná Černí Karibové, která si původně říkala Karinago, patřila mezi původní obyvatele Mezoameriky a ještě v 15. století obývala všechny ostrovy Malých Antil. Její členové byli velmi bojovní, k ochraně svých ostrovů budovali pevnosti, a tak v době kolonialismu nedokázali Španělé mnohé ostrovy Malých Antil vůbec dobýt. Jedním z těchto ostrovů Malých Antil, jenž je dnes samostatným ostrovním státem, byl ostrov Sv. Vincent, který v dějinách Garífunů sehrál zásadní roli.

• r. 1635 – nedaleko ostrova Sv. Vincent ztroskotaly dvě španělské lodě plné „černých“ otroků.
• r. 1672 - ztroskotala další otrokářská loď na stejném místě a historie se opakovala.

V obou případech se Afričané původně určeni k otroctví dokázali z potápějících se lodí vysvobodit a zachránit se na březích ostrova. Zde se však dostali do otroctví Karibů. Ti měli ve zvyku nechávat otroky žít ve svých rodinách, díky čemuž se Afričané brzy stávali příslušníky indiánského kmene a také životními partnery místních indiánských žen. K tomu přispívala také nepřítomnost indiánských Karibů, kteří bojovali na sousedních ostrovech a jejichž počet se kvůli válečným ztrátám stále zmenšoval. Když pak v 18. století jako první ovládli ostrov Sv. Vincenta Britové, byli odsud Garífunové vyvezeni a nově usídleni na pevnině.

Lokalita

Afroamerické populace nenajdeme v Latinské Americe a v Karibské oblasti rozmístěné rovnoměrně, jelikož byly usazovány především v nížinných horkých a vlhkých oblastech, které klimaticky odpovídaly jejich domovině. Garífunové se usadili při atlantském pobřeží Střední Ameriky a dnes najdeme jejich komunity především na východě států:

• Honduras
• Guatemala
• Nicaragua
• Belize

V rámci Ameriky však nalezneme diaspory Garífunů také ve Spojených státech, především v Los Angeles, Miami, New Yorku a v dalších velkých městech.

Belize

V Belize žijí Garífunové podél pobřeží, jižně od města Dangriga. Když byli v roce 1797 vyhnáni britskou koloniální vládou ze Sv. Vincenta, ocitli se na jednom z honduraských Ostrovů zálivu, na Roatánu. Odtud překročili na pevninu u města Trujillo a po více než další čtyři desetiletí se stěhovali podél pobřeží. Nakonec se roku 1832 usadili také v Dangrize. V Belize v dnešní době žije více než 11 000 Garífunů usídlených v šesti místních vesnicích a tvoří tak v této zemi nejpočetnější skupinu domorodého obyvatelstva. Přesto, že má toto etnikum silný kulturní kapitál, většinová populace ohrožuje jejich územní bezpečí. Původní obyvatelstvo v Belize proto bojuje o udržení vlastní půdy a kulturní identity. K jejímu udržení napomáhá domorodým skupinám a především Černým Karibům Národní rada Garífunů (National Garifuna Council).

Guatemala

Tento stát dodnes zůstává zemí s nejvyšším podílem původního obyvatelstva z celé Mezoameriky. Žije zde přes tři miliony Máyů. Druhé a zároveň poslední domorodé etnikum Guatemaly představují právě Garífunové. V Guatemale tato skupina čítá okolo 5 500 obyvatel žijících podél karibského pobřeží.

Honduras

V Hondurasu žije garífunská populace podél severního pobřeží a tato země tak tvoří hlavní sídlo tohoto zambského etnika. Žije zde přes 80 procent všech Garífunů Střední Ameriky. Ve čtyřiceti čtyřech honduraských vesnicích jich je usídleno nejméně 88 000, i když některé odhady dosahují až počtu 200 000 - 300 000. V roce 1977 vytvořili Garífunové v Hondurasu vlastní federaci, která jim umožňuje vyjednávat územní práva, vzdělání a další potřeby.

Nicaragua

Zde se veškeré původní obyvatelstvo nachází podél karibského pobřeží a jedná se především o čtyři skupiny domorodců - Sumu, Rama, Miskito a Garífuny. V Nicarague se nacházejí pouze dvě garífunské vesnice, které čítají přibližně 1 000 obyvatel. Nalezneme je konkrétně na západní straně Laguny perel. Zde se Garífunové usadili na konci 19. století a v průběhu času ztratili mnohé prvky svého původního jazyka a tradiční kultury.

Garífunská žena připravující tradiční pokrm

Obživa

Co se týká každodenní obživy, garífunské ženy se – jako jediné v celé Mezoamerice - věnují pěstování hořkých manioků a muži pak zajišťují živobytí rybolovem nebo jako námezdní dělníci a obchodníci.

Jazyk

Jazyk, který Garífunové používají, je jedním z důvodů, proč byli v roce 2001 zapsáni na seznam kulturního nehmotného dědictví UNESCO. Po jazykové stránce se Garífunům věnují lingvisté specializovaní na původní karibské a jihoamerické jazyky od počátku 20. století. Jedná se o jazyk, který se řadí do aravacké jazykové rodiny a velkou část slovní zásoby i předpon a přípon převzal z karibštiny. Mezi domorodou populací a Garífuny na ostrově Sv. Vincenta však žili do konce 17. století také francouzští kolonizátoři. Od té doby byla většina Garífunů bilingvní a přebírala také francouzská jména. Do současnosti je v jazyce tohoto etnika zjevný vliv francouzštiny především v základní slovní zásobě, například pro vyjádření dnů v týdnu nebo čísel. Kromě francouzských slov nalezneme také jisté vlivy angličtiny a španělštiny. Uvádí se, že slovní zásoba jazyka, kterým Garífunové mluví, je tvořena ze 70% aravackým jazykem, z 5% karibštinou, z 15% francouzštinou a zbytek tvoří slova přejatá ze španělštiny nebo angličtiny. Specifickým rysem jejich jazyka je také zvláštní výslovnost - Garífunové uplatňují původní africkou artikulaci slov také u slov vycházejících z evropských jazyků. Svébytný jazyk Garífunů dokázal přežít po staletí a to i přesto, že byl potlačovaný ze strany dominantních evropských jazyků kolonizátorů.

Muž z etnika Garífuna hrající na buben

Tradiční kultura

Garífunové si udržují silnou vlastní identitu prostřednictvím jazyka, tance, folklóru, hudby a rituálů. Jazyk Garífunů představuje také velké naratologické bohatství skryté v písních a příbězích, které se původně recitovaly při různých shromážděních a setkáváních členů této etnické skupiny.

Melodie garífunských písní pak v sobě spojují africké i indiánské prvky a jejich texty jsou nenahraditelným zachycením dějin a zdrojem tradičních vědomostí a dovedností – od pěstování manioku, přes rybaření a stavění kánoí až po budování domů z pálené hlíny. Zároveň jsou tyto písně doprovázené typickými hudebními nástroji - různými typy bubnů - a různorodými tanečními projevy.

Dodnes se Garífunům daří udržovat dokonce i výlučně indiánské zvyky, jako je například praktikování couvada. K tomu má Garífunům dopomáhat především projekt pro ochranu a zachování identity a tradic zaštítěný programem kulturního nehmotného dědictví UNESCO, jehož všeobecným cílem je rozvíjet schopnosti Garífunů a pozitivně působit na zachování jejich kulturního dědictví.

Odkazy

Reference

• OKÉNKOVÁ, Věra, Černí Indiáni v Mezoamerice: Zambské etnikum Garífuna jako nositel původních tradic, Ústav etnologie FF UK: Kultury Mezoameriky (Mgr. Zuzana Korecká), seminární práce, 2014.

Literatura

• ANDERSON, Mark David. Black and indigenous: Garifuna activism and consumer culture in Honduras. Minneapolis: University of Minnesota Press, 2009.
• COATES, Anthony G. (ed.), Central America: a natural and cultural history., New Haven: Yale University Press, 1997.
• STINGL, Miloslav, Černí bohové Ameriky: kapitoly o kultuře a dějinách Afroameričanů Latinské Ameriky a karibské oblasti., Praha: Svoboda, 1992.

Internetové zdroje

• Garifuna Research Institute
• UNESCO: Intangible Cultural Heritage
• Wikipedia