Etnomuzikologie

Etnomuzikologie je vědou o etnické hudbě, jejímž předmětem zkoumání je tradiční hudba, kterou je možné etnicky definovat. Na počátku etnomuzikologického bádání stojí zájem o mimoevropskou hudební kulturu. Etnomuzikologie jako samostatná věda vzniká v 19. století. Za jejího průkopníka je považován německý fyziolog, lékař a matematik Hermann von Helmholtz, za zakladatele pak anglický fyzik, matematik a fonetik Alexander John Ellis. V současné době zkoumá etnomuzikologie především živou hudební kulturu tradovanou na základě sluchu a paměťové fixace. Také se však zabývá vymezováním základních hudebních vyjadřovacích prostředků, jako je metrika, rytmika, melodika, tonalita, harmonie, tektonika nebo foničnost.

Vývoj etnomuzikologie

Etnomuzikologie, která se zrodila v polovině 19. století akcentovala především zkoumání akustických a hudebně psychologických vlastností hudby. V Evropě se věda o tradiční hudbě často institucionálně integrovala spolu s národopisem, etnografií, etnologií, v USA také s kulturní antropologií. K rozvoji této vědy dochází především od konce 19. století, a to v souvislosti s vynalezením přístrojů pro mechanický záznam zvuků, jako byl fonograf nebo později magnetofon.

Obecně se etnomuzikologie dá rozdělit do dvou větví:

1. Historická etnomuzikologie zkoumá nejrůznější druhy záznamů tradiční hudby prostřednictvím srovnávací metody
2. Zkoumání tradiční hudby bez analýzy a popisu hudebního stylu, nýbrž prostřednictvím terénního výzkumu

Tradiční hudba

Tradiční hudba má kolektivní charakter, plní řadu funkcí a je součástí širšího společenského a kulturního kontextu. Tradiční hudba, také označovaná jako lidová hudba nebo hudební folklor je definovaná například Brunem Nettlem jako:

• Hudba kmenových, předliterárních společenství
• Exotická hudba východních kultur
• Hudba západních (evropských) národů.

Pro tradiční hudbu je charakteristické, že její estetická stránka stojí v pozadí a naopak do popředí se dostává praktická funkce, jakou může být třeba využití při rituálech. Tradiční hudbou se chápe komplexní celek, který se skládá z hudebních produktů - písně, hudby; z hudebních nástrojů a ze sociální situace (např. prostředí, kde se vyskytuje a příležitostí, při kterých se využívá). Píseň, hudba a tanec se zpravidla vyskytují ve spojení s nějakým obřadem, rituálem nebo rodinným či výročním obyčejem. Od druhé poloviny 20. století se o tradiční hudbě hovoří jako o zanikajícím produktu, vzhledem k tomu, že její původní způsob existence, původní významy a funkce zanikly. Zároveň však v současné době dochází k přijímání nových hudebních stylů, kde je zřetelný také vliv masových médií.

V rámci UNESCA existuje Mezinárodní rada pro tradiční hudbu, která ji definuje takto: "Lidová hudba je taková, která je produktem tradice a je rozvíjena cestou ústního předávání."

Lidová kultura je zároveň jakýmsi protikladem individuální, profesionální, vysoké kultury.

Pojmosloví vážící se k tradiční hudbě

Lidová píseň

Lidová píseň je definovaná jako jednohlasý nebo vícehlasý hudebně slovesný útvar předávaný po generacích ústní tradicí. Zpravidla je tvořena laiky a má instrumentální doprovod. Lidová píseň vzniká jako produkt jednoho autora. Postupem času se však stává majetkem kolektivu, který se podílí na jejím dotváření a na jejích obměnách. Pojem lidová píseň poprvé použil Johann Gottfried Herder. Primární funkcí lidové písně je funkce praktická, která je vázaná na konkrétní situaci, funkce estetická je většinou až sekundární.

Národní píseň

Termín národní píseň byl v minulosti hojně využívaným ekvivalentem k pojmu lidová píseň. V Čechách a na Moravě byl tento pojem častý především v 19. a na počátku 20. století. Jedná se o písňovou produkci lidu tvořícího etnickou a jazykovou jednotu. Národní píseň nepředpokládá podíl a vlivy jiných etnik.

Společenská píseň

Společenská píseň souvisí s evropským zájmem o vokální hudbu a vzniká s rostoucí rolí měšťanstva ve veřejném a kulturním životě. Jedná se konkrétně o umělé skladby, vytvořené vzdělanými básníky a hudebníky. Společenská píseň byla oblíbená hlavně v měšťanské společnosti, a to od počátku 19. století do první poloviny 20. století. U nás tento žánr sehrál důležitou roli v uvědomovacím procesu Národního obrození. I u společenské písně se však postupně vytrácelo povědomí o tom, kdo je jejím autorem a docházelo k jejímu přejímání do širokého repertoáru venkova i města.

Zlidovělá píseň

Zlidovělá píseň je taková, u níž se v procesu tradování ztratilo povědomí o autorovi a stala se součástí obecného repertoáru. Součástí lidového zpěvního repertoáru se stávala až na základě sestupu do nižších vrstev obyvatelstva.

Pololidová píseň

Termínem pololidová píseň jsou označované písně na pomezí lidovosti. Většinou se jedná o esteticky pokleslou písňovou produkci, která se objevovala na venkově i ve městě od druhé poloviny 19. století a v průběhu století 20. Pololidové písně jsou zpravidla anonymní a většinou je složité je odlišit od písní lidových.

Lidovka

Jako lidovka se označuje píseň zkomponovaná na způsob lidové písně či hudby. U počátku lidovky stál například František Kmoch, který uplatňoval melodie lidových písní. Skutečný nástup lidovek je však možné zaznamenat v průběhu 20. století, především v meziválečném období, kdy vznikla a získala oblibu například známá píseň "Škoda lásky".

Lidový zpěv

Lidový zpěv je specifický způsob komunikace a zároveň prostředek pro vyjadřování citů, nálad, postojů nebo názorů prostřednictvím zpěvu. Zpěv byl nejdostupnějším prostředkem hudebního vyjádření. Dá se také konstatovat, že lid se ke zpěvu obracel především v emotivně vypjatých situacích a dobách.

Lidová hudba instrumentální

Instrumentální hudba existuje sama o sobě jen málokdy. Nejčastěji je doprovázena zpěvem či tancem. Znalost repertoáru byla často podmíněna paměťovou fixací. Ke kvalitnějšímu zkoumání lidové instrumentální hudby významně přispěly přístroje pro mechanický záznam zvuku. V instrumentální hudbě rozlišujeme čtyři základní nástrojové skupiny:

1. aerofony (dechové nástroje)
2. chordofony (strunné nástroje)
3. membranofony (blanozvučné nástroje)
4. idiofony (samozvučné nástroje)

Zdroje

Použitá literatura

TYLLNER, Lubomír "Tradiční hudba: Hledání kořenů." Praha, 2010.

Pozn.: Článek je sestaven na základě výpisků z knihy, veškeré informace a názory jsou pouze interpretací autorova textu.