Jedinec a společnost, psychika a společnost
Verze z 18. 12. 2013, 10:45, kterou vytvořil Kristina.Sarisova (diskuse | příspěvky)
- ve vztahu jedince a společnosti existují dvě linie pohledu:
- jedna pohlíží na jedince skrze společnost
- druhá na společnost skrze jedince
- adekvátní pohled leží uprostřed, tedy že jedinec a společnost jsou interaktivním systémem
- podstatnou složkou tohoto ovlivňování je fakt distance, který reprezentuje fyzickou vzdálenost mezi světem a jedincem
- vytváří prostor pro interakci a kooperaci, konflikty...
- jedinec musí přijímat určité normativy (používání jazyka, sociální chování), aby mohl být ve společnosti instituován jako subjekt
- H. Arendtová hovoří dokonce o psychologickém narození při osvojování kulturních vzorců
Emile Durkheim
- publikoval významné práce o vztahu jednotlivce a společnosti
- jeho snahou bylo objektivně zkoumat sociální fakta - pozorovat, třídit a odhalovat zákony, které k nim vedou
- sociálními fakty jsou například vztahy mezi lidmi a solidarita
- poznávat je můžeme jen podle jejich sociálních důsledků
- Durkheim ustavuje pojem kolektivních reprezentací, jako souboru pravidel, která existují nezávisle na jedinci, který se jim musí podrobit
- kolektivní reprezentace je systém idejí, obrazů a symbolů, které pro jedince vystupují jako nutnost transcendentální povahy a které jsou pro každé společenství odlišné (náboženství, symboly, rituály)
- pro život ve skupině je nezbytné se jimi řídit
- sociální život je umožněn právě díky těmto pravidlům, která byla jím samým vytvořena
- úkolem sociální psychologie je zkoumat, jak se tyto reprezentace navzájem vyvolávají, vylučují, splývají či odlišují
- společnost vyvíjí omezující tlaky, které zakládají proces enkulturace - proces během nějž jedinec absorbuje kulturu dané skupiny, jedinec je determinován strukturami, nejprve sociálními, posléze i logickými
- Durkheimovy myšlenky se staly inspirací strukturalismu (Lévy Strauss)
- kritika vytýká Durkheimovi nevšímavost k jedinci, opomíjení interakce a komunikace a přílišný absolutismus pojetí
Strukturalismus
- pojímá sociálno jako dvousložkové
- kultura a společnost jsou doménou zákona
- přirozenost je pod nadvládou pudů
- teprve zákon vytváří podmínky k sociálnímu životu
- příkladem takových zákonů mohou být třeba pravidla morálky (pravidlo kázně idea autority a poslušnosti, pravidlo respektování pouta ke skupině, pravidlo morální autonomie)
Genetická sociální psychologie
- teoretický směr, který klade důraz na interakci
- jeho nejvýznačnějšími figurami jsou pánové Baldwin, Mead a Cooley
- snaží se ukázat vývoj a utváření psychiky pod vlivem kontaktů s ostatními lidmi a pod vlivem institucí
Cooley
- rozlišuje:
- primární skupiny (intimita pocitu "my")
- sekundární (anonymní funkční vztahy) skupiny
Baldwin
- nic jako dichotomie jedince společnost neexistuje, protože z psychologických zvláštností nelze konstruovat sociálno
- ve skutečnosti, tvrdí, že jedinec a společnost jsou nerozdělitelným funkčním celkem
- jejich vzájemný vztah lze rozdělit na čtyři stádia:
- objektivní stadium - neosobní vztah jedince ke všem podnětům
- projektivní stadium - jedinec se promítá do reakcí druhých redukce nejistot
- subjektivní stadium - dítě si uvědomuje samo sebe a napodobuje své reakce, jako by bylo druhou osobou
- ejektivní stadium - proces minulého stadia se obrací a dítě si vytváří o druhých obraz podle sebe sama
- dítě si podle Baldwina začíná druhé uvědomovat teprve ve chvíli, kdy si uvědomuje samo sebe
- toto je vlastní předmět sociální psychologie
- jedinec je bytost sociální, stává je jí procesem socializace
- musí přijímat normy, pravidla a instituce, které poté ovlivňují jeho chování
- společnost na jedince vytváří obrovský tlak, který má jedince přinutit chovat se podle daných norem
- 2 přístupy
- ptá se, jak vzniká ta společnost (nezabývá se jedincem)
- ptá se, jak se utváří sociální podstata jedince (nezabývá se společností)
- řešení vztahu jedinec-společnost je přesunulo na to, co nazýváme sociální pouto
Sociální pouto
- pokusy o vysvětlení tohoto termínu:
Durkheim
- sociální fakt - výlučný předmět sociálního bádání, jsou to pravidla nebo způsoby chování lidí, které lze popsat, vysvětlit, existují nezávisle na nás, ale mají donucovací sílu
- za klíčovou pro integraci společnosti považuje solidaritu a rozlišuje 2 základní formy:
- mechanická – založená na přesvědčeních, hodnotách, zvycích, projevuje se u malých kmenových společenství, zemědělských pospolitostí, kdy se všichni dívají na svět jedním způsobem
- organická – vzájemná závislost založená na rozdělení práce, u moderních velkých společností, pouta díky této závislost jsou velmi silné, lidé jsou na sobě velmi závislí
- společnost utváří celek, který je větší než suma jeho částí, a studium společnosti je na odlišné úrovni než studium jedinců
- analogie s živým organismem: celá osobnost je více než suma orgánu a buněk, které tvoří tělo, tak jako celá společnost je více než jen
- společnost je nadindividuální, jedinec se „rozpouští“ v tom společenském a vytváří tak to nadindividuální (individuální psychiky se rozpouští v kolektivní psychice)
- společnost jedince nejen přesahuje, ale také určuje jeho chování a myšlení
- předmětem psychologie mají býti individuální reprezentace (vědomí), zatímco předmětem sociologie a sociální psychologie má být kolektivní reprezentace (vědomí)
- široký souhrn sociálních fenoménů jako náboženství, morálky, vědy, jazyk, mýty, rituály, právo, móda
Moscovici - sociální reprezentace
- obrací se k pojmu kolektivní reprezentace jako ke ztracenému pojmu
- pojem se uchytil v antropologii, ale zmizel ze sociologie
- zlikvidoval adjektivum individuální i kolektivní a nahradil to adjektivem sociální
- jeho tématem je tedy sociální reprezentace
- sociální reprezentace je spojena spíše se společenskými skupinami (ne s celou společností)
- chce sledovat, jak se v jednotlivých skupinách sociální reprezentace utvářejí a jak ovlivňují chování a jednání lidí
- sociální reprezentaci chápe jako postoj - důraz na poznání, je to pojetí světonázorové
- otázka, zda je věda věcí několika málo jedinců, nebo jestli proniká do veřejného života a jak v tomto případě ovlivňuje ten světonázor
- studie, jaká je sociální reprezentace psychoanalýzy
- máme studovat to, co je společnosti aktuální, co je zrovna předmětem zájmu
- jaké jsou debaty mezi skupinami, mezi jedinci, mezi jedinci a skupinami apod.
- máme také studovat vliv masmédií, které jsou součástí našeho vědomí o světě
- tvrdil, že nepřijímáme všechny informace, ale přijímáme ty, které jsou zprostředkovány nějakou autoritou
- odlišnost od Durkheima - kolektivní a individuální reprezentaci nahrazuje sociální reprezentací, čímž vzniká otázka, kdo je nositelem této reprezentace
- nositelem bude asi spíše jedinec, protože se jedná o jeho pohled na svět
- popírá to, co je pro Durkheima typické, že existuje něco nadinidviduálního
- Moskovici se ptá, jak se vytvářejí sociální reprezentace
- vzniká v interakcích mezi lidmi, debatami o poznání, hodnotách
- kolektivní reprezentace vzniká interakcí mezi jedinci, skupinami a institucemi a je jedinečná pro každou společnost
- když je psychologické striktně oddělováno od společenského, tak jak může to psychologické pronikat do toho společenského
- řeší to duální koncepcí člověka - člověk má dvojí vědomí
- jedno vědomí se týká individuality člověka zakotvené v jeho těle - počitky emoce, potřeby › obsah individuálního vědomí
- druhé vědomí se týká jeho zakotvení ve společnosti - morálka, hodnoty, poznání › obsah kolektivního vědomí
- morální pravidla tvoří předpoklad a důsledek společenského způsobu života
- kolektivní vědomí má i materiální podobu
- tvoří ji jazyk, příběhy, vyprávění (to, čím je to uchopitelné, přenositelné, uchovatelné)
- máme sice dvě vědomí (jsme individuální bytosti, ale máme něco i ze společnosti), ale ony tato vědomí jsou propojená - to je řečení otázky sociálního pouta
Von Cranach
- je to reakcí na Moskoviciho, chce do toho vnést jasno
- rozlišuje sociální a sociálně-individuální reprezentace
- zaměřuje se na analýzu těchto reprezentací a snaží se vysvětlit vztah z hlediska jednání
- sociální reprezentaci považuje za soubor organizovaného poznání, jakoby zobecněné poznání
Genetická sociální psychologie (2. linie)
- genetická - vývojová
- patří sem Baldwin, Cooly, Mead
- vycházejí ze sociální interakce při vysvětlování vzniku já, procesu socializace, při vysvětlení vztahu jedince a společnosti
- nestaví proti sobě společnost a jedince, ale chápou jedince a společnost jako celek
- dospělí jedinci jsou nositeli sociálna a při interakci s dítětem utvářejí jeho začlenění do společnosti
Baldwin
- rozlišuje 4. stádia vývoje dítěte:
- objektivní stádium - druzí lidé i předměty vyvolávají u dítěte neosobní reakce, dítě reaguje na všechno stejně, na hračky i lidi
- projektivní stádium - dítě se promítá do reakcí druhých osob a dokáže ty druhé rozlišit, reaguje na blízké osoby
- subjektivní stádium - dítě si uvědomuje reakce druhých vůči sobě samému, je to počátek sebeuvědomování, vytváření vlastního já
- ejektivní stádium (vyhození) - proces se obrací, dítě si začíná utvářet obraz druhých lidí podle sebe sama, podle vlastního mínění
Mead
- zrcadlové já a generalizovaný druhý - pojmy, které mají zachytit to sociálno podstatnou úlohu přikládá rolím a postojům, které dítě přebírá, a to především od generalizovaných druhých
- v interakcích jde o symbolickou povahu výměn (slova, gesta)
- při výměnách dochází ke sdílení symbolů a jejich významů
- zdůrazňuje roli symboličnosti
Henry Wallon - teorie člověka jako bytosti sociálně genetické
- původně pediatr – pozoroval novorozence
- východisko - dítě je od narození závislé na svém prostředí, tato závislost trvá dlouho (období neotenie = závislosti, nezralosti)
- tato závislost je dána biologicky, ale tím zároveň je předurčena sociální podstata člověka, nikoli tlakem vnějšího sociálního prostředí, ale z biologické nutnosti se člověk stává sociálním
- nezralost je důvodem k tomu, že dítěti musí být potřeby uspokojovány vnějším světem
- dítě se obrací k lidem (křikem, pláčem) a to, že se dítě k lidem obrací
- Wallon nazývá posturálně expresivní orientace
- vztah, který je zprostředkováván emocemi a poté gesty, se rozšiřuje poté i k jiným lidem
- zdůrazňuje, že potvrzením gesta dítěte ukazuje dítěte, že to gesto má nějaký význam
- dítě se velmi rychle dostává do symbolického řádu
- rychle se učí významům symbolů
- při uspokojování biologických potřeb se dítěti dostává i něčeho víc - laskání, hlazení, při těchto interakcích dítě dospívá k uvědomování si druhého
- vnitřní druhý je zvnitřněný sociální zprostředkovatel (ten, kdo uspokojoval jeho potřeby)
- emoční stádium - do 8. měsíce života - splývá tam to, co je rozpoznáváno v druhém a v sobě samém
- závislost na druhých lidech nutí dítě regulovat svou činnost a kontrolovat ji na druhém jako v zrcadle
- vnitřní druhý je výsledkem interpretačního dialogu postupným zpřesňováním smyslu vlastního chování
- zároveň se tak utlumuje spontánní chování a zesiluje se podléhání tlaku dospělých
- vnitřní druhý je na jedné straně v jedinci něčím stálým, co stále nosíme v sobě a může to být naším vnitřním hlasem
- na druhé straně se ten vnitřní druhý mění a vyvíjí, protože se mění svět a my
- se mu musíme přizpůsobit
- vnitřní druhý je to, co tvoří spoj (sociální pouto) mezi jedincem a společností
- vývoj Wallonova vnitřního druhého začíná mnohem dřív něž vývoj Meadova
- generalizovaného druhého, vnitřní druhý je od začátku založen na sdílení významu
- důraz na autoregulaci (vlastní kontrolu)
Alexej Nikolajevič Leoťjev - kulturně historická koncepce psychiky
- založeno na interakci a styku dítěte a dospělého
- to společenské je zakotveno v nástrojích, předmětech, které vytvořily předchozí generace a které se staly kulturním dědictvím
- dítě začíná svůj psychický vývoj vnější činností a tím si osvojuje manipulaci s nástroji, které mají tu společenskohistorickou podstatu
- práce „Problémy psychického vývoje“
- vychází z Vygotského, ale často odkazuje i na Durkheima a Wallona
- v ontogenezi dítě vstupuje do zvláštního vztahu se světem předmětů a jevů, které charakterizují lidské schopnosti
- i u nejjednodušších předmětů a nástrojů dítě musí pochopit jejich kvality (smysl)
- to se děje při praktické manipulaci s těmi předměty, dělá to neobratně, proto mu pomáhají dospělí, dospělí jsou tam velice důležití, učí totiž dítě manipulovat správně s těmi předměty
- dítě dlouho s předmětem manipuluje, než pochopí jeho skutečný význam
- vztah dítě – dospělý – nástroj - tím se dítě učí zasahovat předmětem do vnějšího světa
- pak se tyto operace zvnitřňují a pak je další důležitý krok – musí se to naučit pojmenovat
- rozhodující je ten praktický ráz předmětné činností (manipulace s nástrojem), kterým se dítě dostává do toho sociálního
- slovo je pro dítě nejprve jen nějakým signálem, aby k tomu dítě obrátilo pozornost, ale trvá dlouho, než dítě spojí slovo s předmětem
- další krok, když dítě začne ze slov dělat složitější věty
- zabývá se i myšlenkovými operacemi, které jsou již podmíněny znaky a symboly
- prvotní je předmětná činnost s nezbytnou přítomností dospělých
- sociální pouto je podle nich tvořeno materiálním světem