Kognitivní psychologie

Disciplíny tvořící základ kognitivní vědy a jejich vztahy

Kognitivní psychologie je jedna z mnoha psychologických disciplín. Zkoumá vnitřní procesy a struktury zapojené v poznávání prostředí a ve výběru vhodné akce. Zabývá se tematikou pozornosti, vnímání, učení, paměti, řeči, řešením problémů, uvažováním, rozhodováním, myšlením a zpracováváním kognitivních informací obecně. Historické kořeny kognitivní psychologie leží jak v oblasti psychologie (psychofyzika, tvarová psychologie, behaviorismus a introspekcionismus), tak v oblasti neurověd a kybernetiky.

Terminologie

V širším slova smyslu je kognitivní psychologie psychologií poznávacích procesů (jakékoliv procesy týkající se znalostí a vědomostí o okolním světě), a to bez ohledu na to, v závislosti na jakých teoretických východiscích je koncipována a jaké výzkumné přístupy preferuje. V užším slova smyslu jde o psychologický směr či hnutí, které se vyvinulo v šedesátých letech v Americe. Posléze se rozšířilo po celém anglicky mluvícím světě a zdomácněl i v Evropě. Jeho vznik byl podmíněný teoretickou redukcí poznávacích procesů na procesy zpracovávající informace.

Když se řekne, že je něco kognitivní, může to znamenat hned několik věcí. Například to, že příslušná vědní disciplína rozpracovává předmět svého bádání z hlediska kognitivních procesů (např. "kognitivní neuropsychologie", "kognitivní školní psychologie", apod.). Nebo je tím míněn důraz na kognitivní mechanismy, které jsou obsaženy ve výkladu nekognitivních jevů (příkladem jsou tyto termíny: "kognitivní teorie motivace", "kognitivní teorie emocí", "kognitivní teorie osobnosti", "kognitivní psychoterapie" aj.). Neisser k tomu uvádí, že "the term "cognition" refers to all processes by which [...] sensory input is transformed, reduced, elaborated, stored, recovered, and used" (s. 4)

Od termínu "kognitivní" je třeba odlišit termín kognitivistický a jeho jazykovou variantu kognitivismus. Tímto termínem se označuje buď výše zmíněný směr americké psychologie (tedy týkající se kognitivní psychologie), nebo přeceňování funkce kognitivních mechanismů při výkladu jak osobnosti a nekognitivních psychických procesů (např. motivace a emoce), tak některých sociálně-psychologických a jazykových jevů.

Historie

Filozofické základy kognitivní psychologie tvoří skloubení racionalismu a empirismu, tedy využívání empirických metod na základě teoretických úvah a jejich zpětná revize.

Mezi psychologické základy patří strukturalismus, funkcionalismus, pragmatismus, psychofyzika, asocianismus, behaviorismus a gestaltismus.

• Strukturalismus: Snaha pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli a jejích vjemů. Wundtův introspekcionismus - systematická analýza vlastních vnitřních vjemů (W. Wundt, E. Titchener)
• Funkcionalismus: Snaha pochopit lidskou mysl skrze studium procesů, jak a proč mysl pracuje.
• Pragmatismus: Poznatky jsou validizovány svou využitelností (W. James, J. Dewey)
• Psychofyzika: Mentální veličiny se dají měřit (G. Fechner, E. Weber, H. von Helmholtz)
• Asocianismus: Jak se mohou události či myšlenky spojovat v mysli jedna s druhou, aby výsledkem bylo učení? (H. Ebbinghaus, Edward L. Thorndike)
• Behaviorismus: Extrémní verze asocianismu, zaměřuje se výhradně na asociaci mezi prostředím a pozorovatelným chováním. Důraz na psychologii jako na objektivní vědu, přínos v oblasti teorie učení (John B. Watson, B. F. Skinner, E. C. Tolman)
• Gestaltismus: Psychologické jevy jsou uspořádané, strukturované celky, které se liší od souhrnu svých částí. Vliv převážně v oblasti výzkumu vnímání tvarů, učení (vhledem) a řešení problémů (W. Köhler, M. Wertheimer, K. Köffka).

Podmínky vzniku kognitivní psychologie:

• Neobehaviorismus
• Teorie verbálního učení
• Inženýrská psychologie
• Teorie informace (pojem informace)
• Teorie komunikace
• Lingvistika

Vznik kognitivní psychologie

K rozvoji kognitivismu přispěly kromě filosofie a psychologie i další oblasti jako jsou psychobiologie (biologická psychologie, fyziologická psychologie či biopsychologie), lingvistika, antropologie, dále technické obory jako teorie komunikačních systémů, inženýrství a výpočetní technika.

Mezi nejvýznamnější původce kognitivní psychologie jsou označováni Edward Tolman, Karl Spencer Layshley, Donald Hebb a Noam Chomsky.

Edward C. Tolman

Edward Tolman

Považoval se za kognitivního behavioristu. Zdůrazňoval, že to, co se organismus naučí, musí být často abstraktnější než schéma stimulus-reakce (S-R). Zavedl pojem kognitivní mapa (1948). Kognitivní mapa je vnitřní reprezentace již poznané skutečnosti (vzniklá na základě nepodmíněného učení), která slouží k lepší orientaci v nastalé situaci a tudíž ke zlepšení schopnosti rychle a adekvátně reagovat.

Karl S. Layshley

Karl Lashley

Žák Johna B. Watsona, zakladatele behaviorismu. Zdůrazňoval nutnost přesáhnout hranice behaviorismu a zkoumat témata nevysvětlitelná podmiňováním. Zajímal se o neuroanatomii (studium struktur mozku) a o to, jak organizace mozku řídí lidskou akcitivu. Mozek považoval za aktivního, dynamického organizátora chování. Snažil se přijít na to, jak makroorganizace lidského mozku umožňuje tak složité, předem připravené a plánované aktivity, jako je hudební produkce, hraní her nebo používání jazyka, přičemž žádnou z těchto oblastí nepovažoval za výsledek jednoduchého podmiňování.

Donald Hebb

Donald Hebb

První psycholog, který vystoupil s podrobnou a testovatelnou teorií, jak může mozek podporovat kognitivní procesy. Umístil duševní procesy do kontextu integrované činnosti nervového systému. Jeho teorie buněčných shluků tvrdí, že v mozku existují koordinované neurální struktury vyvíjející se na základě časté stimulace - buněčné shluky - a ty tvoří základ učení v mozku. Buněčné shluky se vyvíjejí v souvislosti s narůstající schopností určitého neuronu stimulovat další neurony. Mentální reprezentace vnější události by tedy představovala hierarchickou struturu mnohočetných buněčných shluků: "Například vaše mentální reprezentace babičky může sestávat z buněčných shluků její tváře, které jsou spojeny se shluky jejího hlasu, jež jsou dále spojeny se shluky dalších vlastností" (s. 29).

Noam Chomsky

Noam Chomsky

Lingvista, který ostře kritizoval Skinnera. Tvrdil, že existuje vrozený modul jazykového vývoje, jenž je typický pro všechny lidi. Tento prostředek umožňuje dětem, aby si z toho, co slyší, odvodily gramatická pravidla svého jazykového prostředí. Tento prostředek slouží jako aktivní omezení počtu povolených gramatických konstrukcí. Jedná se tedy o strukturu mysli - nikoli o strukturu prostředí, jak prohlašovali behavioristé.

Myšlenky dalších významných autorů

• Jamesovo (1890) rozlišení primární a sekundární paměti, které navázal R. C. Atkinson a R. M. Shiffrin (1968) rozlišením krátkodobé a dlouhodobé paměti.
• Batlettovo pojetí schémat (1932) organizující znalosti, které anticipovalo objevení strukturního uspořádání paměťových obsahů ve smyslu rámců (M. Minsky) a scénářů (R. C. Shank ad.).
• Brunerova koncepce utváření pojmů (1956), v níž jsou uplatněny přednosti informačního přístupu ke studiu poznávacích procesů. Důsledné propracování tohoto pojetí kognitivních procesů lze najít až v práci E. D. Broadbenta (1958), který pozornost, percepci, krátkodobou a dlouhodobou paměť převedl na společného jmenovatele, tj. na procesy zpracovávající informace.

Inženýrství a výpočetní technika

Kromě rozvoje přírodních věd ovlivnily vývoj nahlížení na lidskou psychiku i technické pokroky. Vývoj telekomunikací a počítačů vedl k analogickému vývoji v teorii psychologie - především v oblasti zpracování informací (information processing). Mluví se o informačních kódech, sériovém a paralelním zpracování informací. Postupně vznikla kybernetika a pojem umělé inteligence (artificial intelligence, AI). Systémy umělé inteligence začaly napodobovat lidské myšlení a chování. V některých úkolech si dokonce vedly i lépe (program Deep Blue v roce 1997 porazil v šachu Garri Kasparova).

Raní kognitivisté

Na začátku šedesátých let 20. století došlo ke spojení vývoje psychobiologie, lingvistiky, antropologie, umělé inteligence a dále ke sjednocení reakcí na behaviorismus ze strany mnoha významných psychologů. Mezi rané kognitivnisty patří:

• Ulrych Neisser - Kniha Kognitivní psychologie (Cognitive Psychology, 1967)
• George A. Miller
• Eugene Galanter
• Karl H. Pribram
• Alexandr R. Lurija
• Herbert Simon - Spolu s A. Newellem navrhli detailní modely lidského myšlení a řešení problémů od nejjednodušších úrovní až po roviny nejsložitější.

V sedmdesátých letech 20. století byla kognitivní psychologie široce uznávaná jako hlavní oblast studia psychologie se specifickým souborem výzkumných metod (metodologií).

Shrnutí: Jakým způsobem vznikla kognitivní psychologie z psychologie?

"Od 20. století je psychologie považována za samostatnou vědu. Wundt se zaměřil na struktury mysli (strukturalismus), James a Dewey naopak na myšlenkové procesy (funkcionalismus). Na základě tohoto dialektického pojetí vznikl asocianismus, který zastával Ebbinghaus a Thorndike. Asocianismus podtrhováním role mentálních asociací položil základy behaviorismu. Dalším krokem k behaviorismu byl Pavlovův objev principů klasického podmiňování. Hlavním zastáncem behaviorismu byl Watson a později i Skinner. Behaviorismus se zabýval pouze pozorovatelnými vztahy mezi chováním organismu a vlivy prostředí, které posilují, či naopak oslabují pravděpodobnost opakovaného výskytu konkrétního chování. Většina behavioristů zcela opustila myšlenku, že zásluha psychologů spočívá v pokusu pochopit, co se odehrává v mysli jedince vykazujícího určité chování. Přesto Tolman a další behaviorističtí výzkumníci do určité míry uznávali roli kognitivních procesů v ovlivňování chování. Konvergentní tendence řady oblastí vedla ke vzniku kognitivní psychologie coby samostatného oboru, mezi jehož průkopníky patří především Neisser." (s. 43)

Klíčové otázky a oblasti kognitivní psychologie

1. Dědičnost versus výchova
2. Racionalismus versus empirismus
3. Struktury versus procesy
4. Obecnost versus specifičnost
5. Validita kauzálních závěrů versus ekologická validita
6. Aplikovaný versus základní výzkum
7. Biologické versus bebaviorální metody

Témata kognitivní psychologie

• Kognitivní neurověda
• Pozornost a vědomí
• Percepce (vnímání)
• Paměť: modely a výzkumné metody
• Paměťové procesy
• Reprezentace poznatků: obrazy a propozice (výroky)
• Reprezentace a organizace poznatků
• Povaha a ontogenetický vývoj jazyka
• Jazyk a jeho souvislosti
• Řešení problémů a tvořivost
• Usuzování a rozhodování
• Kognitivní vývoj (Jean Piaget)
• Lidská a umělá inteligence

Současná témata kognitivní psychologie

• Triarchická teorie mysli (Keith E. Stanovich)
• Intuice: povaha intuitivních procesů, jejich struktura a funkce
• Heuristiky a teorie rozhodování

Odkazy

Použitá literatura

1. Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. (Vyd. 1., 252 s.) Praha: Grada. ISBN 80-247-0375-0.
2. Sternberg, R. (2009). Kognitivní psychologie. (Vyd. 2., Překlad František Koukolík). Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-638-4.
3. Thagard, P. (2001). Úvod do kognitivní vědy: mysl a myšlení. Praha: Portál. ISBN 80-7178-445-1.
4. Neisser, U. (1967). Cognitive psychology. Appleton-Century-Crofts: University of Michigan.

Externí odkazy

1. Seznam periodik kognitivních věd
2. Karl Lashley na ruské wikipedii
3. Donald Hebb na anglické wikipedii

Související články

• Kognitivní styly
• Kybernetika, teorie systému, teorie sítí a nová média
• Myšlení
• Paměť
• Pozornost
• Představivost
• Přístupy k modelování lidské mysli v kognitivních vědách
• Rozhodování
• Učení
• Vědomí
• Vnímání

Klíčová slova

Kognitivní psychologie, kognice, kognitivní věda, kognitivní procesy, kognitivisté, kognitivismus, myšlení, paměť, učení, zpracování informací