Právo a internet

internet zasáhl do mnoha oblastí společenského života a stal se tak nepostradatelným prvkem, jenž do značné míry určuje směřování dnešní moderní civilizace. Překonal řadu nejen mezilidských bariér, ale také minimalizoval geografické vzdálenosti a jeho prostřednictvím se svět neustále zrychluje. Dnes používáme internet k nepřebernému množství činností. Využíváme ho pro běžnou komunikaci, vyhledávání rozličných informací, ukládání vlastních dat, zábavě či jiným aktivitám. Bez nadsázky lze říct, že se stal alfou a omegou všedního dne snad každého z nás.

Není proto pochyb, že tak jako jsou právně upraveny všechny oblasti lidské činnosti, je také internetová legislativa bezpodmínečnou nutností. Nejpodstatnějším rysem internetu je jeho obtížná „uchopitelnost“, což je dáno jeho dynamickou povahou. To co je dnes považováno za „definici“ internetu , již zítra nemusí vyhovovat. Z toho vyplývá, že samotná právní úprava je velmi složitá a mnohdy sporná. S tím jak roste význam a počet oblastí, kterých se internet dotýká, tak úměrně stoupá potřeba efektivního a kvalitního právního zajištění.

Tématu Právo a internet se dále věnují tyto příspěvky:

• Odpovědnost poskytovatele informačních služeb
• Ochrana osobních údajů
• Právní regulace spamu
• Internet a autorské právo

Pojem právo

Právo lze definovat jako systém úmluv a norem, které korigují naše jednání ve společnosti. Stanovuje co je v mezích zákona a co je naopak již trestné. Stát zaváže občany k respektování práva a jeho dodržování je vynucováno dle platné legislativy a zákonných mechanismů.

Právo hmotné: konkrétní práva a povinnosti, která nám jsou uloženy.

Procesní právo: pravidla, která popisují proces jak postupovat, jak vypadají spory v procesním právu, zajišťují vymahatelnost práva v realitě.

Právo soukromé: práva a povinnosti ve vztazích, kde spolu vystupují dva občané, příp. právnické osoby.

Právo veřejné: určuje práva a povinnosti mezi občany a státem, příp. institucemi, které stát zastupují.

V souvislosti s tématem práva a internetu je nutné zmínit pojem úplnosti práva. Je velmi problematické postihnout právními normami všechno myslitelné chování lidí. V důsledku toho vznikají takzvané mezery v právu. To znamená, že existují určité akty chování, jež nejsou právem přikázány, zakázány, ani dovoleny. V takových případech dochází v českém právním prostředí na zásadu, která zní „co není právem zakázáno, je právem dovoleno“.

Systém českého práva se třídí na právo soukromé a právo veřejné. Soukromé právo se vyznačuje rovností účastníků (např. právo občanské a obchodní, právo duševního vlastnictví – autorské a patentové). Pokud panuje mezi účastníky takového vztahu neshoda a nemohou se dohodnout, musí se obrátit na soud, přičemž budou mít oba shodné postavení. Naopak právo veřejné je charakteristické tím, že jeden z účastníků právního vztahu (např. orgán státu) má veřejnou moc a může v rámci práva ukládat druhému povinnosti. Současným trendem v zákonech je častější kombinování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních.

Definice Internetu

Na internet lze nahlížet z mnoha úhlu pohledu, ať už se jedná o technické, sociální či kulturní hlediska. Kdyby se právní úprava internetu týkala například pouze technologických aspektů, výsledkem by byla neefektivní a neuspokojivá regulace tohoto prostoru, jelikož by nebylo možné postihnout aktivity a procesy, které v sítí probíhají. Postihnuta by byla pouze informační struktura. Proto je nutné na internet nahlížet interdisciplinární optikou, respektive ho považovat za plnohodnotný sociální prostor, jenž lze zkoumat nejen z právního hlediska, ale také obory jakou jsou sociologie či psychologie.

Obecná definice internetu (TDKIV): „Celosvětová počítačová síť pracující na základě protokolů TCP/IP, které umožňují komunikaci mezi veřejnými a soukromými sítěmi, na různých typech komunikačních médií (telefonní linky, optické kabely, kabelová televize, satelit apod.) a různých technických platformách (PC, Macintosh, pracovní stanice aj.). Tato komplexní globální síť sestává z tisíců dalších nezávislých sítí provozovaných vládními agenturami, výchovně vzdělávacími a výzkumnými institucemi a soukromými obchodními společnostmi. K základním službám internetu patří elektronická pošta, World Wide Web, FTP, diskusní skupiny, elektronické konference aj.“

Z pohledu právní úpravy je však tato formulace příliš stručná a není zcela jasné, jaké znaky a rysy mohou ovlivnit působnost práva v prostředí internetu. Při právním zkoumání aktivit a činností na internetu, je vždy nutné zohlednit jaké prostředky a protokoly byly použity, respektive jaká forma komunikace byla zvolena. Může se jednat o služby jako jsou e-mail (el. pošta), WWW (World Wide Web), instant messaging (MSN atd.), sítě P2P (Peer-to-peer) a celou řadu dalších.

Internet a jeho charakteristika

Teritoriální aspekt

Podstatnou charakteristikou internetu je jeho popření geografických hranic, ve smyslu vymezených území mezi jednotlivými státy. Přesněji řečeno internet těmito hranicemi není nijak ovlivněn, pro jeho fungování nejsou nijak podstatné. Lze tedy komunikovat (odesílat dokumenty, e-maily atd.) napříč kontinenty a to bez jakéhokoliv omezení kvantitativního, kvalitativního či cenového.

Decentralizace

Dalším podstatným rysem internetu je jeho decentralizovaná povaha. Neexistuje žádný centrální bod sítě, informační toky probíhají obousměrně, to znamená, že odesílatel informace je zároveň příjemce a naopak. Avšak internetová (technická stránka internetu) decentralizace není bezbřehá. Existuje hierarchie mezinárodních, regionálních a národních organizací, které přidělují jednotlivé IP adresy či DNS (doménová jména). Decentralizace se samozřejmě projevila také v oblasti právní úpravy. Neexistuje žádná mezinárodní organizace nebo právním systém, jenž by jasně a zřetelně definoval právní úpravu v prostředí internetu. Tuto činnost vykonávají jednotlivé státy samostatně, avšak mnohdy také s absencí konkrétních institucí, které by se regulací a provozem internetu zabývaly. Tato činnost je tak delegována na jednotlivé poskytovatele informačních služeb služeb, jež platné normy a regule přivádějí do praxe. Tento faktor významně ovlivňuje vymáhání práva na internetu.

Technologická konvergence

Signifikantním pro internet je tzv. technologická konvergence neboli schopnost internetu do sebe začlenit celou řadu samostatných technologií (televizní a rozhlasové vysílání, telefonické služby, ekonomické transakce a mnoho jiných).

Regulace internetu

V počátcích internetu nebyla jeho právní regulace nutná, jelikož internet úspěšně fungoval jako samoregulační systém. To bylo dáno složením uživatelské základny, která se rekrutovala především z univerzitních profesorů či internetových nadšenců. internet tak sloužil především vědeckému bádání a komunikaci vědeckých informací. Byl kultivovaným prostorem, v němž převládaly morální hodnoty a pravidla slušného chování. S nárůstem uživatelů internetu úměrně rostla internetová kriminalita a samoregulační systém již nebyl funkčním nástrojem. jako marketingového nástroje a řada dalších, které internetu způsobují řadu nejen právních problémů.

Právní úprava internetu je nezbytná, musí však plně respektovat principy fungování této technologie a efektivně chránit její uživatele. Důvodem proč je regulace internetu obtížná, je především technologický princip, na kterém je celý systém založen, tím je otevřený kód. Otevřenost kódu sice zajišťuje transparentnost a veřejnou kontrolu, ale také umožňuje snadnější obcházení stanovených pravidel. Oproti tomu uzavřený kód je sice efektivnějším řešením, jelikož není zřejmé, k jakému účelu kód slouží a nelze ho tak obejít. Uzavřený kód ztrácí svoji transparentnost, čímž dává prostor pro zneužívání regulátorem (zákonodárcem) a znemožňuje veřejnou kontrolu funkcí daného kódu.

Podmínkou pro existenci právní regulace je přítomnost autority, která vydává právní normy a je zárukou jejich legitimnosti. Takovou autoritu představuje stát, který určuje platnou legislativu.

Působnost a vymahatelnost práva na internetu

Z pohledu práva nalezneme pod pojmem internet jednotlivé právní subjekty (ISOC, IAB, provozovatele jednotlivých sítí, poskytovatele služeb, uživatele atd.), hmotné věci jako jsou například optická vlákna, kabely, satelity, servery, routery a jiné. Dále jsou zde zahrnuty práva a jiné majetkové hodnoty, tím rozumíme konkrétní databáze, ochranné známky, autorské dílo, osobní údaje, práva užívání atd.

Při řešení právních otázek v rámci internetu je nutné se zabývat tím, který právní řád (jaké země) bude v konkrétním případě aplikován, a které státní orgány budou rozhodovat a následně rozhodnutí vymáhat či vykonávat. Již fungují právní vztahy s mezinárodním prvkem, které se věnují například problematice odlišné státní příslušnosti účastníků, umístění věci, místu plnění závazku či místu porušení práva. Tyto principy dělení působnosti práva různých zemí mají už dlouhou historii a jsou uplatňovány i v současnosti. Internet sice vypadá jako prostředí bez hranic, ale stále existuje i zde možnost zjistit, kde se konkrétní data fyzicky nacházejí. Přesto se vazba jurisdikce a působnosti práva k území státu (teritoriální princip) ukazuje často jako nepostačující. Na druhou stranu, například podle německého právního řádu je možné stíhat i toho, kdo porušuje německé zákony na zahraničních webových stránkách, pokud jsou tyto stránky dostupné uživatelům v Německu (konkrétně se jednalo o zveřejňování publikací popírajících holocaust na australských www stránkách).

Právní úprava ČR

Práva platná v prostředí internetu:

• trestní právo
• civilní právo
• správní právo

Trestní právo

Trestní právo stanovuje jaké jednání je považováno za trestný čin. V otázkách internetové a informační kriminality se může jednat o poškození záznamu v počítačovém systému, neoprávněný přístup k počítačovému systému (hacking), nebezpečné pronásledování (cyberstalking), šíření pornografie, poškozování dat, padělání za použití počítače podvodné jednání a další. Právní úprava týkající se internetové či informační kriminality je zajištěna zákonem č. 40/2009 sb., trestní zákon.

§4 Zásada teritoriality

Podle zákona ČR se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území. Trestný čin se považuje za spáchaný na území ČR, a) dopustil-li se tu pachatel zčásti nebo zcela jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo z části v cizině. b) porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň z části takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině.

§6 Zásada personality

Podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt.

§7 Zásada ochrany a zásada univerzality

Podle zákona ČR se posuzuje trestnost: teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), vyzvědačství (§ 316), padělání a pozměnění veřejné listiny (§ 348), zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 415) i tehdy, spáchal-li takový trestný čin v cizině cizí státní příslušník nebo osoba bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt.

Soukromé právo

V oblasti internetu působí civilní právo v otázkách poskytování webhostingu, spotřebitelských smluv uzavřených přes internet či e-commerce (obchodní transakce realizované prostřednictvím internetu). V evropském měřítku došlo na poli civilního soudnictví k určité harmonizaci prostřednictvím nařízení rady ES č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Dle tohoto nařízení je příslušnost soudu ze zásady určena trvalým bydlištěm obžalované osoby.

Nařízení rady ES č. 44/2001, článek 5

Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státu žalována:

a)Pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn.

b)Pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plněný zmíněného závazku: b.I)v případě prodeje zboží na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno. b.II)v případě poskytování služeb na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány.

Nařízení rady ES č. 44/2001, článek 23

Soukromé právo obvykle umožňuje volbu místa soudu (fóra), na kterém se jednotlivé strany soukromoprávních vztahů dohodnou a který tak bude rozhodovat o příslušném sporu. Jinak tomu není a v tomto nařízení, volbu soudu upravuje článek č. 23. Do jisté míry je tak vyřešena problematika určování místa výkonu soudu dle státních hranic.

1. Dohodnou-li se strany,

z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena

a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením nebo b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.

2. Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.

3. Uzavřou-li takovou dohodu strany, z nichž žádná nemá bydliště na území členského státu, nemohou soudy ostatních členských států rozhodovat, ledaže by zvolený soud nebo soudy příslušnost odmítly.

Správní právo

Nástup internetu a vznik nových společenských vztahů znamenal pro správní právo více problému než pro právo trestní a civilní. Správní právo nebylo koncipováno pro mezinárodní rozměr právních vztahů, nýbrž upravuje jednoduché vztahy typu občan – státní orgán. Správní právo se tak musí vypořádat s řešením legitimity přeshraničních online vztahů. Obecně lze správní právo definovat jako souhrn norem upravujících výkonnou státní moc, veřejnou správu, územní samosprávu a další oblasti týkající se státní správy. V internetové problematice působí v otázkách internetového sázení, e-govermment, datových schránek, elektronického podpisu atd.

Autorské právo

Internet a autorské právo, tedy problematiku ošetření ochrany autorských práv na internetu lze považovat za velice aktuální a důležitou. V České republice platí v současnosti zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Při aplikaci autorského práva na internetu existuje několik klíčových aspektů, které jsou obsahem autorského zákona.

• Co rozumíme pod pojmem autorské dílo
• Problematika zpřístupnění díla pomocí internetu
• Otázka stahování autorských děl z internetu
• Typy ochrany autorských práv

Odkazy

Použitá literatura

• ČESKO. Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, ústavní zákon č. 1, s. 2-16. ISSN 1211-1244. Dostupný také v digitální formě z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html.
• ČESKO. Zákon č. 480 ze dne 29. července 2004 o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti). In: Sbírka zákonů, Česká republika. 2004, částka 166, s. 9470-9475. ISSN 1211-1244. Dostupný také v digitální formě z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=480~2F2004&rpp=15#seznam.
• KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné. 1. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2005. 523 s. ISBN 80-7357-128-5.
• POLČÁK, Radim. Právo na internetu: spam a odpovědnost ISP. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007. v, 150 s. Právo a IT. Právo pro denní praxi. ISBN 978-80-251-1777-4.
• POSPÍŠIL, Martin. Německo: Místní působnost trestních norem a Internet. ITprávo [online]. 2002 [cit. 2015-06-15]. Dostupné z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=61318.
• SKLENÁK, Vilém, CELBOVÁ, Ludmila. Internet. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2015-06-14]. Dostupné z:http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000536&local_base=KTD.
• ŠISLER, Vít. Internet a autorské právo. Praha, [2015].
• SKLENÁK, Vilém, CELBOVÁ, Ludmila. Internet. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2016-04-25].Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/ func=direct&doc_number=000000536&local_base=KTD.</ref>
• BRANČÍK, Ctibor. Internetová jurisdikce: působnost práva na Internetu. Brno, 2012. Dostupné také z: https://is.muni.cz/th/210622/pravf_m/konsolidovana_verze_-_Brancik_-_2011_-_Internetova_jurisdikce.pdf. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity.
• LESSIG, L. Code: version 2.0 [online]. Basic Books, 2006 [cit. 2016-05-09]. Dostupné z:http://codev2.cc/download+remix/Lessig-Codev2.pdf
• MICHÁLKOVÁ, Darina. Některé právní úkony a vztahy v prostředí internetu. Brno, 2007. Dostupné také z: https://is.muni.cz/th/20986/pravf_r/Rigo_cele_final.pdf. Masarykova univerzita v Brně
• ČESKO. Zákon č. 40/2009 sb., trestní zákon.[cit. 2016-05-06]. Dostupné z:http://www.mvcr.cz/soubor/sb011-09-pdf.

Související články

• Internet a autorské právo
• Internet a služby informační společnosti
• Duševní vlastnictví: autorská práva, vlastnictví, copyright, copyleft
• Počítačová síť - internet, včetně www
• Odpovědnost poskytovatele informačních služeb
• Ochrana osobních údajů
• Právní regulace spamu

Klíčová slova

právo, internet, autorské právo, soukromé právo, správní právo, regulace internetu, služby informační společnostiStátnicové otázky UISK