Posthumanismus a nová média

Posthumanismus je myšlenkový směr, který se zabývá postupným sbližováním člověka a technologie.

Předkládá vizi přechodu od humanistického pojetí člověka k posthumanistickému člověku (postčlověk), který je chápán jako výplod technokultury, syntéza živého a umělého, volně se utvářející entita bez pevně stanovených ontologických hranic. Překračuje hranice jako rasa, gender nebo sociální status.

Ústředním tématem posthumanismu je tedy vztah technolgie a člověka, respektive technologický pokrok a jeho transformativní potenciál na posouvání zažitých hranic lidské přirozenosti.

"Posthumanismus se z podstaty staví proti veškeré tradiční ontologii, definicím bytí a konceptům člověka, je to směr, pro nějž stávání je klíčovým principem. Nic, ani člověk, není něco, co je, ale co se stává. Posthumanismus není technooptimistický, na rozdíl od transhumanismu, jehož podoba by se ve zjednodušené formě dala popsat jako: člověk-stroj dobývá vesmír."

Historie, vývoj konceptu

Tento myšlenkový směr se sformoval v období vrcholné kyberkultury, která byla spojená jak s nadšeným technooptimismem, tak i sílící vlnou technoskepse. Vznik tohoto směru tak byl reakcí na na sílící společenský zájem o vztah člověk - technologie, který se na konci 20. století rozšířil do mnoha dalších subkulturních hnutí.

Vzhledem k tomu, že posthumanismus nenabízí jednotné časové vymezení přechodu od člověka do éry post-člověka, časová vymezení bývají různá, protože se autoři neshodnou. Někteří tak jako zrod tohoto myšlenkové směru uvádějí přelom 70. a 80. let 20. století, jiní jej datují už do 60. let, kdy se zrodil koncept kyborga.

V 80. a 90. letech je posthumanismus výrazně ovlivněn (kyber)feministickým hnutím a do středu zájmu zkoumání se dostává žena – postčlověk. Nejvýraznější postavou tohoto období je Donna Haraway, která v roce 1985 napsala Manifest kyborga.

Technologie se člověku neustále přibližují, jsou vyvíjeny neustále nové a nové technologie, které jsou stále sofistikovanější, užitečnější a chytřejší. Vztah člověka a technologií se tak proměnil z roviny vztahu člověka k technologii jako objektu, do roviny jeho vztahu s technologií jako subjektem. Se stále větším prolínáním člověka a technologií se také objevily požadavky na redefinici zažitých konceptů lidské přirozenosti, které na pozadí neustálého technologického rozvoje ztrácejí na platnosti. Objevuje se potřeba upravit (či znovu vymezit a určit) povahu toho, co nebo kdo je člověk. A právě pro tento účel stvořil posthumanismus teoretický koncept postčlověka.

Postčlověk

Postčlověk je nová forma, je to identita vymykajících ‬se zažitým dualistickým ‬kategoriím, ‭které jsou striktně oddělené - živé a ‬neživé, ‭‬přírodní ‬a ‬kulturní, sociální a biologické, materiální a nehmotné‭, ‬mužské a ženské‭. ‬Univerzální‭ ‬model ‭člověka (představovaný jako bílý, heterosexuální, anglicky hovořící muž ze střední vrstvy) tak‭ ‬začíná‭‭ ‬‬být‭ ‬nahrazován modelem neohraničeného lidského ‬bytí, které překračuje hranice jako rasa, gender, sociální status nebo biologická omezení.

Postčlověk tedy může přijmout řadu různých identit, protože čas, prostor nebo tělo už nejsou překážkou. Někteří autoři proto hovoří o tzv. odtělesnění - vyvázání člověka z tělesných limitů.

Posthumanisticky pojatý člověk už také není pánem tvorstva, řídícím principem vesmíru, ale je propojený s přírodou i technologiemi. Je jednou jednou z mnoha soušástí světa a jeho existence je formována okolím stejně tak, jako on formuje své okolí.

Odtělesnění

Na lidský organismus je nahlíženo jako na programovatelný celek. Informace jsou nezávislé na svém nositeli a jsou zcela autonomní. Centrální nervová soustava je chápána jako uzavřený systém fungující na principu zpětné vazby, genetický kód je přorovnáván k binárnímu kódu, a tím se otevírá prostor pro myšlenky možné programovatelnosti celého lidského organismu.

Dvojí pojetí posthumanismu

Touha po dokonalosti člověka a neustálý vývoj nových technologií otevírá nové možnosti bytí, ale zároveň s sebou přináší také obavy a strach. Stroje a počítače jsou na jedné straně symbolem lidského umu a progresu, na druhé straně ale vzbuzují obavy z dehumanizace a ohrožení suverénní pozice člověka.

Na jedné straně člověku narůstá počet možností seberealizace a sebevylepšení (díky možnosti formovat své tělo a identitu), na druhé straně stojí obavy z postupného vytrácení lidské přirozenosti. Kterými zásahy do liského bytí je člověk ještě člověkem, a kdy už je z něj stroj?

Posthumanismus a umění

Posthumanistické tendence se kromě vědy, polulární kultury a sci-fi silně projevují také v umění. Často za pomoci svého vlastního těla se umělci snaží redefinovat člověka a reflektovat jeho vztah k technologiím.

Mezi nejznámější umělce patřící k tomuto proudu se řadí australský umělec Stelarc.

Zdroje

Použitá literatura

• DOLEJŠOVÁ, ‭ ‬Markéta. ‭ ‬Posthumanistické ‭ ‬tendence ‭ ‬v‭ performance ‭ ‬art: Intera‬kce ‭ ‬těla ‭ a ‭kódu. Praha, 2013. 180‬ ‭s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická ‬fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. ‭ ‬‬‬‬‬‬‬‬‬‬‬‬Vedoucí práce: ‭Mgr. Denisa Kera, Ph.D.‬‬
• HAYLES, Katherine. How we became posthuman: virtual bodies in cybernetics, literature, and informatics. Chicago, Ill.: University of Chicago Press, 1999. ISBN 0226321460.
• HAYLES, Katherine. How we became postman: Humanistic Implications of Recent Research into Cognitive Science and Artificial Life. UCLA. Dostupné online z: http://online.itp.ucsb.edu/online/colloq/hayles1/
• KERA, Denisa. Teorie nových médiíjako ontologie počítačového kódu [New Media Theory as Ontology ofthe Computer Code]. Praha, 2005. 179 s. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí disertační práce Doc. PhDr. Rudolf Vlasák.

Archivovaná verze stránky je dostupná na tomto odkazu.