Prameny narativní

Jde o prameny, které se obracejí buď k současníkům, aby jim podaly zprávu o událostech, nebo chtějí příštím generacím zachovat památku na prožitá dění a na minulost vůbec. Jejich podnětem je určitý historicko-zpravodajský úmysl, který spolu se společenským původem a příslušností autora určuje jeho zorný úhel a hodnocení podávaných událostí. I když zpravodaj má k události poměr jako nezúčastněná osoba, nedovede vždy překonat svou subjektivitu, odpoutat svou osobnost, své sympatie a antipatie ke zpravodajství. Je proto nutné hodnotit tyto prameny s ohledem na uvedené skutečnosti. Kromě toho je nutno brát v úvahu vztah autora k představitelům instituce, v níž autor působil, či přímo k představitelům veřejné moci. Narativní prameny měly podle své funkce a doby vzniku různé formy. Mezi základní narativní prameny patří prameny historiografické, biografické, cestopisné, hagiografické, též různé typy odborné literatury a beletrie. S jistou licencí k nim lze řadit i prameny memoriální.

Základní typy narativních pramenů

Narativní prameny měly podle své funkce a doby vzniku různé formy. Mezi základní narativní prameny patří prameny historiografické, biografické, cestopisné, hagiografické, též různé typy odborné literatury a beletrie. S jistou licencí k nim lze řadit i prameny memoriální.

Prameny memoriální

Jde o záznamy sloužící k uchování společenské paměti, ve středověku především liturgická memoria, která v klášterech a kapitulách sloužila překonání smrti a zapomnění vzpomínkou, konkrétně opakováním jmen členů komunity a připomínání jejich činů při bohoslužbě nebo umístěním jejich seznamů na oltář, v moderní době nejrůznější soupisy lidí, kteří mají spolu se svými činy zůstat součástí společenské paměti (hrdinové a padlí ve válkách apod.).

Kalendária
Pomůcky pro orientaci v čase.

Martyrologia
Evidence světců, kteří byli slaveni v kostele, s údaji pro liturgii.

Nekrologia
Evidence denních dat úmrtí členů komunity, panovníků, biskupů a jiných osobností, aby mohli být v příslušných termínech vzpomenuti mší.

Obituaria
Evidence jmen zesnulých, za něž měla být ve výroční den úmrtí sloužena zvláštní bohoslužba, spolu s informacemi o jejich nadacích a o povinnostech, které z nich vyplývaly pro obdarovaný kostel či klášter

Libri vitae
Soupisy živých i mrtvých členů konventu

Libri anniversariorum
Evidence zemřelých členů konventu.

Libri memoriarum (memoriales)
Pamětní knihy, obsahující jména členů a příznivců kláštera.

Libri confraternitatum
Soupisy členů konventů (někdy i blízkých laiků), které s klášterem uzavřely duchovní společenství, tzv. konfraternitu.

Prameny historiografické

Prostý záznam
Záznam referující o jednotlivé události a pořízený pro paměť. Patří sem například starověké nápisy o historických událostech z Egypta, Přední Asie, Mexika, Indie, Číny atd., stejně jako nápis o vítězství Marka Antonia nad Avary r. 179 v Trenčíně nebo nápis o tom, že Jan Lucemburský dal obehnat město Sušici hradbami. Mohou to být i záznamy o obvyklých událostech rodinného života, života vesnice nebo farnosti zapsané v předtištěných kalendářích, na předsádkách modlitebních knih, rodinných biblí a jiných knih.

Katalogy
Soupisy osob zastávajících určitý úřad (panovníků, biskupů, opatů, aj.).

Genealogie
Soupisy osob náležejících k určitému rodu.

Pamětní zápisy (akty)
Zpravidla neověřené zápisy o založení nebo nadání církevních institucí, případně o jiných událostech (např. vymezení hranic)

Anály (letopisy)
Název je odvozen od slova annus - rok. Jsou to zápisy zachycující události po jednotlivých letech. Někdy jsou některá léta vynechána, k některému roku může být jedna zpráva, k jinému více zpráv. Evidovaly události důležité pro společenství, pro které byly pořizovány: změny panovníků, biskupů, opatů, představitelů města, válečné události, přírodní anomálie, astronomické a meteorologické jevy apod.

Anály zpravidla vznikaly jako zápisy pro vlastní potřebu instituce, v níž byly vedeny, nejčastěji kostela nebo kapituly, v pozdním středověku a v raném novověku města, v moderní době obce, farnosti, školy a jiné instituce. Některé instituce, hlavně kláštery, měly k vedení análů zpracovány podrobné instrukce. Středověké anály jsou většinou anonymní, bez titulu, bez předmluvy, bez věnování, jsou psány bez větších literárních nároků. Často se v nich střídají písařské ruce. Bývaly psány i po několik generací. Poměrně často na rozdíl od jiných vyprávěcích pramenů bývají dochovány v autografu. Zřídka jsou v původním znění rozšířeny mimo místo, kde vznikly - většinou se tak šířily v prostředí příbuzných institucí, kde ovšem bývaly při přepisování doplňovány a upravovány a bylo k nim připojeno samostatné pokračování. Anály bývají někdy považovány za ryze středověký typ historiografického pramene, ale existovaly již ve starověku (asyrské anály Limmu, římské anály apod.). Základem antických análů snad byly fasti consulares (seznamy římských konzulů), do nichž byly zapisovány události, k nimž za zprávy příslušných konzulů došlo. Některé středověké anály byly připisovány do velikonočních tabulek (velikonoční anály), ke genealogickým soupisům se připojovaly anály genealogické nebo existovaly anály samostatné, psané bez závislosti na jiných textech nebo pomůckách.

Anály mohly vznikat průběžně nedlouho po událostech, které zachycují, tj. anály diachronické, nebo najednou podle starších pramenů, tj. anály synchronické, většinou s diachronickým pokračováním. Podle rozsahu zápisů historikové rozlišují malé anály, obsahující jeden nebo několik málo stručných, většinou jednovětých zápisů k jednomu roku, a velké anály, které obsahují podrobný výklad o událostech jednotlivých let (například Anály franského království, Anály Herimanna z Reichenau, analistická pokračování středověkých kronik). Předmětem analistického vyprávění mohou být univerzální dějiny, dějiny národů a států, i dějiny institucí (klášterů, měst).

Kroniky
Název odvozen z řeckého slova chrónos - čas. Představují vyšší formu historiografického textu nežli anály. Autoři se zpravidla drží jednotné chronologie, ale pokoušejí se některé události spojovat, zabíhají do minulosti nebo zase připomínají pozdější události, hledají v nich příčiny a následky, hodnotí je, chtějí poučovat a vzdělávat. Byly psány s určitým časovým odstupem od popisovaných událostí. Někdy se v jednom textu prolíná kronikářské zpracování s analistickými zápisy (například v Kosmově kronice), často kronika přechází v anály, když autor dopsal dějiny do své současnosti a pokračoval průběžně pořizovanými zápisy. Kroniky byly rozšířeny hlavně ve středověku, ale byly běžně psány i v pozdější době až do současnosti. Často se však pod označením „kronika“, které tyto spisy zpravidla nesou, skrývají (velké) anály (to se týká i moderních obecních, farních nebo školních „kronik“ pokud jejich autoři průběžně popisují nedávné události). Kroniky mohou mít různý geografický a tematický záběr a časový rozsah.

Gesta
Popisují činy panovníků a představitelů církevních i světských institucí a jejich prostřednictvím líčí dějiny těchto institucí (nejčastěji států, biskupství, klášterů, měst). Sledují dějiny států jako činy jejich panovníků, dějiny biskupství podle řady biskupů, dějiny měst podle jejich představitelů a jejich „činů“ nebo událostí, k nimž za jejich správy došlo. Formou gest byly psány také dějiny křížových výprav. Někdy lze obtížně stanovit hranici mezi gesty a jinými historiografickými spisy, především kronikami.

Klasifikace historiografických pramenů na základě geografického a „předmětového“ rozsahu

Univerzální dějepisectví
Univerzální dějepisectví, někdy nepřesně označované jako „světové kroniky“, podává většinou formou kronik (výjimečně též análů) „dějiny světa“, ve středověké Evropě latinského kulturního okruhu dějiny západního křesťanství. Univerzální kroniky představují podle způsobu vyprávění:

• series temporum - stručná vyprávění, řazená chronologicky, zpravidla po letech, desetiletích, generacích, nebo „královstvích“

• maria historiarum - podrobná vyprávění, v nichž bývá analistické řazení přerušováno úvahami k dosaženému stavu světových dějin; autoři rádi z minulosti vyvozují morální poučení, své spisy často uspořádávají do knih a kapitol

• imago mundi - stručné, historické informace jsou součástí širokého encyklopedického poučení

Státněnárodní dějepisectví
Dějiny středověkých národů a jejich států zpravidla „od počátku“ (origo gentis) do autorovy současnosti, v pozdějších fázích někdy jen delší úsek dějin národa nebo státu. Byly psány obvykle formou kronik, gest nebo historií, v autorově současnosti zpravidla přecházejí v anály.

Institucionální dějepisectví

• církevní - dějepisectví biskupství a arcibiskupství. Psáno zpravidla formou katalogů a gest jejich představitelů, někdy formou análů nebo kronik. Specifickou formou dějin biskupství jsou životopisy biskupů – stojí na rozhraní mezi historiografií a hagiografií. Další formou mohou být dějiny klášterů psané obvykle formou gest opatů, ale také análů a kronik; zvláštní formou klášterního dějepisectví jsou historiae fundationum monasteriorum, zahrnující legendy o založení kláštera, někdy zakládací listiny, často dějiny zakladatelského rodu.

• dějepisectví laických institucí - zejména dějepisectví měst (většinou nedávná minulost a „dějiny současnosti“), historické zápisy v úředních knihách, (prvotní) anály, většinou o vzrušených událostech (spory s vrchností; vnitroměstské konflikty, gesta představitelů měst (městských úředníků), městské kroniky (často zaznamenány mnohdy fiktivní počátky měst), ve středověku spíše vzácné.

• rodové a rodinné dějepisectví - rozlišováno dějepisectví šlechtických rodů psané většinou formou genealogií a gest, event. kronik; ve starší době zahrnuto v kronikách rodinných klášterů a dějepisectví měšťanských rodin („měšťanská historiografie“), tedy rodinné anály a kroniky, v nichž se prolínají zápisy ekonomické povahy se zprávami o narození, sňatcích nebo úmrtí rodinných příslušníků, někdy se zprávami o událostech ve městě i v zemi.

Prameny historiografické

Životopisy (biografie)
Tato literární forma byla známá již v antickém starověku. Tehdy psány životopisy literátů a básníků, později i politických osobností (Plutarchos, Suetonius). Ve středověku představují specifický typ biografického spisu životy světců. Svou funkcí, která výrazně ovlivňuje podání „životopisu“, se řadí k pramenům hagiografickým. Druhým typem středověkých životopisů jsou životy laiků, především panovníků (známé již od starověku). Ve středověké Evropě latinského kulturního okruhu se objevují od karlovského období (Einhardův Život Karla Velikého, životopisy Ludvíka Zbožného).

Autobiografie
„Vyprávění o sobě“ (autos = sám, vlastní, bios = život, graphein = psát, tedy „psát o životě sebe samého“). Spisy, jejichž hlavním předmětem zájmu je sám autor, přesněji jejichž autor, případně vypravěč, i předmět vyprávění (hlavní postava), jsou identičtí. Informují zpravidla o svých osudech a o své účasti a podílu na událostech, předmětem vyprávění je individuum, nikoli události.

Paměti (memoáry)
Vyprávění o důležitých událostech, na nichž se pisatel úzce podílel, nebo jen vzpomínky na to, co v minulosti prožil; osobní vyprávění zaměřené na události a zkušenosti, nikoli na osobu pisatele jako biografie („vzpomínky z vnějšího života“).

Paměti a autobiografie nevznikly bezprostředně po událostech, ale obvykle s určitým časovým odstupem. Skutečnost v nich může být zkreslena dvojím způsobem: mohou obsahovat nepřesnosti dané zapomínáním, ale také autorovým úmyslem, když se snaží obhájit některé skutečnosti, zvýraznit svou osobu, dodat si lesku.

Deníky
Zápisy každodenního pozorování událostí a zážitků, kde si autoři bezprostředně bez většího časového odstupu zaznamenávají své stanovisko k různým událostem.

Diáře
Osobní záznamy, v nichž mohou být popisovány významné události, stanovisko k nim, záznamy z rozhovorů, porad apod., které pisatel zažil nebo o nichž slyšel vyprávět, a zaznamenal je, aniž by zvýrazňoval svou úlohu v nich.

Zprávy o cestách (cestopisy)

Popis cesty, kterou vykonal autor spisu. Může jít o cesty diplomatické, obchodní, náboženské (poutě), poznávací aj. Zpravidla pisatelé informují o cestách do vzdálených zemí. Kromě vlastních zážitků, eventuálně plnění úkolů, jimiž byl pisatel pověřen, si všímá také geografických, národopisných, kulturních, sociálních a jiných zvláštností. Ve středověku především zprávy o diplomatických cestách, o křížových výpravách a o poutích. Specifickým typem jsou zprávy papežských vyslanců, někdy i jiných osobností, o cestách do Asie, na konci středověku zprávy o objevitelských cestách.

Prameny hagiografické

Hagiografie je literární žánr zabývající se světci, jejich historií a úctou k nim. Především se snaží písemně fixovat jejich život jako vzor pro budoucí generace. Vedle ne vždy spolehlivých životopisných údajů obsahují podrobnosti o úmrtí světce (důležité pro křesťanskou liturgii), výklad o jeho přenesení do hlavního kostela a popisy zázraků.

Vita
Životopis světce.

Passio
Vyprávění o světcově (mučednické) smrti.

Miracula
Zprávy o zázracích, které světec činil za svého života a po smrti.

Elevatio
Vyprávění o vyzdvižení světcových ostatků z původního hrobu.

Translatio
Vyprávění o přenesení světcových ostatků zpravidla do ústředního kostela.

Klasifikace hagiografických pramenů podle typů světců (H. Delehay)

• Vyprávění o světcích, jejichž uctívání se uskutečňuje v církvi legitimně a je po staletí zachováváno.

• Vyprávění o světcích, jejichž uctívání neodpovídá správnému způsobu, ale je sankcionováno tím, že světec byl po staletí uctíván.

• Vyprávění o světcích, kteří jako osoby nikdy neexistovali a jsou jen literární smyšlenkou či fikcí.

Publicistika

V moderní době se k narativním pramenům řadí také publicistika. Do této skupiny patří především:

Letáky a brožury
Neperiodický tisk vycházející příležitostně jako reakce na určité politické, kulturní, hospodářské nebo společenské událostí s cílem ovlivnit veřejné mínění.

časopisy a noviny
Periodicky vycházející tiskoviny vydávané jednotlivci nebo institucemi; jejich poslání je informační a agitační, tj. klade si za cíl ovlivnit v určitém směru mínění obyvatelstva. Noviny a časopisy vyžadují bedlivou kritiku, protože nejen odrážejí společenský život a informují o něm, ale také ho aktivně formují.

Vědecká a krásná literatura

Podle sledované problematiky mohou být historickým pramenem i vědecká a literární díla.

Odkazy

Zdroj

Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).