Motiv

V české psychologické literatuře se lze setkat s oběma termíny. Značí totéž.

Motiv, česky rovněž pohnutka, je intrapsychická dynamická síla, která určuje směr a intenzitu lidského chování a jeho činnosti. Motiv určuje, zda se člověk bude blížit objektu či mentálnímu stavu, anebo se od něj naopak bude vzdalovat. Motiv se tedy projevuje zejména tím, že buď chceme něčeho dosáhnout, anebo se chceme něčemu vyhnout. Síla motivu pak ovlivňuje intenzitu a kvalitu daného chování, silné pohnutky mohou stejně tak velmi zásadně ovlivnit prožívání člověka (kupř. motiv nasycení - hlad).

Motivy lze nahlížet z více hledisek, v psychologii je typické dělení na vnitřní (mentalistické přístupy) a vnější motivy - incentivy/pobídky (zejména behaviorismus).

Mezi další charakteristiky motivů patří, že:

• se spojují do širších komplexů
• jejich působení na člověka je závislé na jeho osobnosti a situaci
• pro každou osobu je charakteristický určitý, relativně stálý soubor klíčových motivů a cílů, který nám umožňuje předvídat jejich chování a je základem životního stylu
• jsou hierarchicky uspořádány
• vyšší motivy (aspirace) se objevují až po realizaci nižších motivů

Dělení motivů

Motivy můžeme dělit několika způsoby. V psychologii nejčastěji rozlišujeme motivy:

Vrozené a získané

• Základní biologické a fyziologické potřeby určené zejména genetickou výbavou: potřeba spánku, pití, sexu apod. Naproti tomu získané potřeby jsou ovlivněny a v průběhu života ovlivňovány kulturním a sociálním prostředím, ve kterém se jedinec pohybuje (patří sem např. motiv afiliace, výkonu, moci, zisku apod.).

Primární a sekundární

• Dělení se do jisté míry překrývá s předchozím dělením. V tomto případě však do primárních motivů náleží motivy nezbytné, ne však nutně pouze biologické (tj. patřila by sem i potřeba afiliace, výkonu apod.). Sekundární motivy pak jsou většinou získané, nejsou však nutně nezbytné.

Biologické a sociální

• Do biologických motivů patří všechny potřeby organismu (vč. těch souvisejících se sociálním prostředím - nikotinem, alkoholem apod.), naproti tomu sociální motivy jsou psychologické potřeby, které člověk může uspokojit pouze v sociálním kontextu.

Řada psychologů se stejně tak domnívá, že některé pohnutky nemusí být člověkem zcela uvědomované, pročež bychom ještě mohli rozlišit pohnutky:

Vědomé a nevědomé

• Mnohé pohnutky mohou být nevědomé, anebo uvědomované pouze částečně.

Čtyři okruhy lidských motivů dle Plhákové

Dle Plhákové můžeme rozlišit čtyři hlavní okruhy lidských motivů. Patří sem v první řadě (1) sebezáchovné motivy, které jsou jasného biologického původu. V druhé řadě sem patří (2) stimulační motivy - ty jsou rovněž z větší části vrozené, jejich naplnění je podmínkou optimálního psychického fungování člověka. Třetí skupinou jsou (3) sociální motivy, které ovlivňují fungování mezilidských vztahů. Poslední oblastí jsou (4) individuální psychické motivy, které jsou nejvíce variabilní, a patří mezi ně kupř. obrana sebepojetí, hledání životního smyslu apod.

(1) Sebezáchovné motivy: Kupř. bazální tendence udržet se při životě, tj. pud sebezáchovy. Tyto pohnutky obecně umožňují přežití jednotlivce i celého živočišného druhu (hlad, žízeň, spánek sex apod.).

(2) Stimulační motivy: Uspokojování stimulačních motivů není nezbytnou podmínkou přežití člověka, nicméně pro optimální psychické fungování jsou nezbytné. Patří sem potřeby zvídavosti, hravosti, a vyhledávání nových neobvyklých zážitků. Souvisí s optimální úrovní aktivace, tzv. arousalem.

(3) Sociální motivy: Reagují na mezilidské vztahy, které stejně tak ovlivňují. V souladu s pojetím Henryho Murrayho se dá říci, že tyto sociální motivy jsou stejně tak dány rovněž dispozičně. Winter na základě Murrayho práce uvádí, že můžeme takovéto sociálně podmíněné motivy sledovat tři: (1) Potřeba úspěšného výkonu, (2) Potřeba afiliace-intimity, (3) Potřeba moci.

(4) Individuální psychické motivy: Pohnutky, které jsou namísto navenek zaměřené na udržení vnitřní stability. Tyto motivy vedou k optimální integraci psychických funkcí - tedy vedou k dosažení optimálního stavu individua. Patří sem potřeba sebeurčení, potřeba svobodné vůle - vzdoru, fenoménu v současné psychologické literatuře označovaném rovněž jako reaktance.