8. Kritéria pravdivosti

Liessmann a Zenaty (1994, s. 27) píší, že kdo chce poznávat, chce poznávat samozřejmě pravdu. Pravda však vždy nepředstavuje „abstraktní něco, co je někde ukryto a může se proto hledat a najít.“„Pravdivé či nepravdivé mohou být v přísném smyslu pouze věty o tomto světě.“ Podle Poppera a kritického racionalismu (Anzenbacher, 1990, s. 185) „pravda není nikdy definitivní, ale je možno se k ní jenom přiblížit.“

Popper (1997, s. 34) tvrdí, že hra vědy je v principu bez konce a kdo by se rozhodl, že „vědecká tvrzení už nevyžadují dalšího testování a že mohou být pokládána za verifikovaná s konečnou platností, ten by tuto hru přestal hrát.“ Jaké tedy jsou definice pravdy a z nich vyplývající možná kritéria?

Nejjednodušší je definice pravdy jako souhlas výroku se stavem věci, „přizpůsobení rozumu a věci“ (Akvinský) nebo „souhlas poznání s jeho předmětem“ (Kant). Máme zde tzv. adekvátní nebo korespondenční teorii pravdy, jejíž základní myšlenkou je, že náš intelekt musí usilovat o souhlas, korespondenci se stavem věcí. Námitkou je, že pro zjištění tohoto souhlasu musíme již pravdu znát. Vhodné pro bádání teologického či filosofického typu (Akvinský či Kant), ale pro vědy založené na zkoumání nových, nepoznaných věcí či fenoménů, není tato teorie k užitku.

Kuhn v knize Struktura vědeckých revolucí tvrdí, že vědci „spíše jsou řešiteli rébusů, kteří se pohybují uvnitř zavedeného pohledu na svět“ (Sardar, 2001, s.27 - 28) . Používá pojem paradigma pro „popis věroučného systému, jež je základem řešení rébusů ve vědě…Normální věda například potlačuje důležité novinky jen proto, že nutně podvracejí to základní, čemu je věrná…, ale když se celá skupina odborníků již nemůže vyhýbat anomáliím, které podvracejí existující tradici vědecké praxe, počne mimořádný výzkum.“ Krizi pak lze vyřešit pouze revolucí, v níž staré paradigma ustupuje novému, vítězí revoluční věda. Ta se pak postupně stává normální vědou, dokud se nezopakuje tentýž cyklus normální vědy a revoluce, kterým věda postupuje vpřed.

Koherenční nebo též konzistenční teorie (Liessmann a Zenaty, 1994, s. 28) se spokojuje s tím, že požaduje, „aby výroky nesměly být v rozporu s jinými výroky,“ přičemž se vztahují k týmž obsahům. Logické rozpory uvnitř vědecké teorie svědčí o inkoherenci, nesprávnosti této teorie, a dokud nedojde k vědecké revoluci, snižuje se naše důvěra v tuto teorii. Nejedná se o garanci pravdy, ale „přeci jen je něčím takovým, jako je kritérium spolehlivosti.“

Teorie konsenzu (Habermas a Apel) je příbuzná s pragmatickou teorií pravdy (James a Pierce). Podle pragmatické teorie „jsou pravdivé všechny výpovědi a teorie, které se osvědčily jako užitečné a použitelné". Problémem je u ní zjišťování „co komu – především ve větších společenstvích – prospívá.“ Teorie konsenzu nebo též teorie všeobecného souhlasu předpokládá, že „lidé, kteří jednají o nějaké věci, jsou alespoň pravdě blízko tehdy, jestliže dosáhli dohody, konsenzu.“ Nejde o hlasování, „je nutno tak dlouho vyměňovat argumenty, až se dosáhne shody“ (Liessmann a Zenaty, 1994, s. 28) . Má své pozitivum v tom, že „někdy opravdu může názor kolektivu být pravdivější, než názory jednotlivce,“ nicméně Čížek a kol. (1969, s 349) uvádí některé příklady, kdy naprostá většina byla proti jednotlivcům, jejichž názor se později ukázal pravdivým: středověký geocentrický systém, neměnnost Země, stvoření druhů, myšlenka éteru aj. Námitky jsou u této teorie následující: ne každý disponuje rozumem schopným jednání a vzájemné komunikace, především však kromě kolektivních omylů může docházet k jednostrannému ovlivňování, manipulacím, vyhrožování apod.

Popper přichází s falzifikačním kritériem v knize Logika vědeckého zkoumání (1997, s. 269). „Teorie nelze verifikovat, mohou se však „osvědčit.“ Tvrdí, že testovanou a osvědčenou hypotézu „není možno opustit bez dobrého důvodu…např. nahrazení této hypotézy jinou, lépe testovatelnou; nebo falsifikace jednoho z jejích důsledků“ (s. 34). „Za kritérium demarkace se nemá vzít verifikovatelnost, nýbrž falzifikovatelnost – empirický vědecký systém musí dovolovat své vyvrácení zkušeností (s. 19 – 20).“Tato možnost pro Poppera představuje „skutečnou hranici mezi vědou a nevědou“ (Z. Sardar, 2001, s 25) .

V psychologii se nejčastěji opíráme o statistické, tedy pravděpodobnostní kritérium pravdivosti. S ním přišel Ronald Fisher, který v r. 1925 publikoval knihu Statistical Methods for Research Workers, ve které se věnuje analýze dat a popularizuje p-hodnoty, jež hrají ústřední roli v jeho koncepci. Původní hladinu statistické významnosti navrhnul p=0.05. Za pravdivé zde považujeme to, co je statisticky ověřeno pomocí vytváření a testování hypotéz. Jedná se pouze o odhad pravděpodobnosti a je třeba počítat s možností existence chyb prvního a druhého druhu .

Odkazy

Použitá literatura

• LIESSMANN, Konrad Paul a Gerhard ZENATY. O myšlení: Úvod do filosofie. Olomouc: Votobia, 1994. ISBN 80-85619-94-6.
• ANZENBACHER, Arno. Úvod do filozofie. 1. vyd. Překlad Karel Šprunk. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. ISBN 80-04-25414-4.
• POPPER, Karl R. Logika vědeckého zkoumání. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 1997. Oikúmené. ISBN 80-86005-45-3.
• SARDAR, Ziauddin. Thomas Kuhn a vědecké války. 1. Praha: Triton, 2001. ISBN 80-7525-209-5.
• ČÍŽEK, František. Filosofie, metodologie, věda. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1969.
• Ronald Fisher. (2017, March 18). In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 14:06, March 24, 2017, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Ronald_Fisher&oldid=770923961

Související články

Pravda a kritéria pravdivosti

Poznávání vědecké

Klíčová slova

Pravda - Kritérium pravdy - Teorie vědy - Vědecké poznávání