Konflikty a způsoby jejich řešení
Obsah
Vymezení
Konflikt je nevyhnutelnou součástí našeho života, avšak hrubosti a násilí nejsou. Efektivně řešený konflikt je přínosný a potřebný pro změnu[1]
Konflikt je střetnutí vyvolané neslučitelnými cíli[2]. Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Základním problém tedy není konflikt, ale způsob jejich řešení.
Ovšem existuje i názor mírně odlišný od toho, že je konflikt přirozenou součástí našeho života. A to takový, že konflikt je určité narušení normálního fungování systému, a cílem je tedy zredukovat konflikt nebo ho kontrolovat.[1] Existuje nespočet teorií a přístupů ke zkoumání konfliktů.
Konflikty můžeme dělit na[1]:
- sociální - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob (někdo v tomto případě brání jedinci v naplnění snah dosažení různých cílů, naplnění potřeb atd.)[1]
- intrapersonální - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ jedné osoby (nikdo jedinci nebrání v dosažení svých cílů, jde o rozpor v dosažení)
Další možné dělení[1]:
- interpersonální (střet mezi dvěma nebo více osobami, jež vystupují jako individuální osoby zastávající vlastní názory, postoje, sledující vlastní cíle apod.)
- skupinové
- meziskupinové
Znaky interpersonálního konfliktu v dyadě pode Filley (1975)[2]:
- interpersonální konflikt v dyadě (dva jedinci) je nejjednodušší forma interpersonálních konfliktů
- dvě osoby jsou v interakci (každá z osob má své vlastní názory, cíle či postoje)
- interakce jsou zaměřeny na to ovládnout nebo potlačit druhou osobu, prosadit vlastní zájmy
- osobami vykazované akce jsou ve vzájemném protikladu
Konflikt ve skupině:
- složitější než u interpersonálních konfliktů
- malé i velké sociální skupiny
- střetávají se zde vícero možných stran (např. člen skupiny a skupina, dva členové skupiny, nečlen skupiny a skupiny apod.)
- do konfliktu se můžou promítnout skupinové charakteristiky (př. skupinové cíle)
Meziskupinové konflikty podle Michenera, Delamata a Myerse (2004, podle Frnakovského a Kantoše, 2009)[1]:
- často intenzivnější než konflikt mezi jednotlivci, protože se ve skupinách uplatňují fenomény jako jsou; sociální identita, deindividualizace, sociální zahálení, skupinová polarizace apod.
- dopady na strukturu skupiny:
- nárůst skupinové koheze
- změny v chování vůdců skupin
- změny skupinových norem a konformity
- změny priorit skupiny a statusy jejich členů
Další možné dělení konfliktů (K. Lewin)[1]:
Konflikt je situace, ve které působí přibližně stejně velké síly s protichůdným směrem. Toto chápání konfliktů vychází z koncepce dynamiky pole (životního prostoru člověka), ve které působí psychologické síly s různou valencí a intenzitou.
- apetence apetence - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Buridanův osel (konfrontace osla, který si má vybrat mezi dvěma stejnými kupkami sena, nemůže se rozhodnout, proto zemře)
- averze apetence - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt
- averze averze výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)
Společné charakteristiky mezilidských konfliktů podle Lulofse a Cahna (2000, podle Frankovského a Kantoše, 2009)[1]:
- jedinci jsou ve vzájemně závislém vztahu
- vnímají, že v rámci společného snažení vyhledávají rozdílné zisky
- konflikt má přímý (potenciálně negativní) dopad na vztahy mezi lidmi
- existuje urgentní potřeba řešit tyto otázky
Autoři také zastávají názor, že lidé můžou mít různé názory a nemusí to významně narušit jejich vztahy. Ovšem to nevylučuje myšlenku, že rozdílný pohled na cíle, aktivity a zájmy můžou vést ke konfliktu.
Zároveň je dle autorů konfliktní situace pojímána jako velmi náročná, nepříjemná, napjatá, ohrožující, proměnlivá, nestabilní situace z pohledu aktérů.
Předpoklady, které potenciálně způsobují konflikty:
- nekompatibilní osobnostní charakteristiky, zájmy, potřeby a hodnoty
- soutěžení o omezení zdroje (materiálnu, financí atd.)
- dysfunkční komunikace
- nejasná pravidla, standardy, politiky
- extrémní časový tlak
- nesplněné očekávání
- neřešené a potlačované konflikty
Dynamika sociálního konfliktu
= vznik a vývoj konfliktní situace probíhající v různých fázích, přičemž pro průběh konfliktu je typická jeho eskalace[1]
Pruitt (1998) specifikoval různé vývoje konfliktů:
- sociální dilemata (dvě nebo více stran si musí vybrat mezi vlastním zájmem a společným zájmem)
- šíření konfliktu
- negosiace (vyjednávání, je charakteristické diskuzí mezi stranami s cílem dosáhnout dohody)
- řešení konfliktu
Eskalace konfliktu je charakterizována používáním stále tvrdších a tvrdších taktik. Někdy je jednosměrná, tzn. že jedna strana zvyšuje tlak a druhá pasivně odolává.
Konfliktová spirála (dvousměrná eskalace) každá strana reaguje hněvem nebo obranou, původní sporné otázky často bývají zapomenuté. Eskalace může vést až k rozpadu vztahů.
Vývojový účinek konfliktů
Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie.
Řešení konfliktů
Řízený konflikt pomáhá vyjasnit sporné otázky a je zásadní v rozvoji interpersonálních vztazích, sociálních skupin, organizací a společenství. Pokud se konfliktu vyhýbá, může to vést spíše ke stagnaci. Je přínosné využít potenciálu konfliktu k produktivní diskuzi (Frankovský & Kentoš, 2009).
3 způsoby řešení konfliktů[1]:
- autoritativní řešení - jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat
- alternativní řešení - alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou, řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.
- intervence třetí strany - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie
- procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním
- rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu
na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí stran
- stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)
- vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu
- posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)
- prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)
Vyjednávání
Vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody. K dosažení dohody se používají různé strategie[1]:
- změna vlastních zájmů/požadavků - jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde). Čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější.
- změna požadavků druhé strany - soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky. Nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby. Účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná
- vyjednávání založené na zájmech - je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran. Základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody. Jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody. Při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání. Je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech.
Základní taktiky vyjednávání[1]:
- Imitace - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavky
- Kompenzace - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje
Seznam použité literatury