Geb

Jméno

Význam jména boha Geba je nejasný. Někdy bývá vykládáno jako označení pro zemi, ale v tomto případě jde spíše o druhotné označení země na základě Gebovy charakteristiky.

Ikonografie a sféry vlivu

Geb byl významným bohem s chtonickými aspekty a personifikací země. Na jeho význam ukazují už časté zmínky jeho jména v Textech pyramid. Obvykle je rozbrazován antropomorfně, například jako muž, který má na hlavě korunu Dolního Egypta (v Pozdní době spojenou ještě s korunou atef), případně husu, který je hieroglyfickým znakem, jímž se zapisuje jeho jméno. Jeho kůže je někdy zeleně zbarvena, nebo z jeho těla vyrůstají listy rostlin. Může být ovšem zachycen také jako muž s hadí hlavou, nebo v zoomorfní podobě jako had. V hrobce Ramesse VI. se pak objevuje s hlavou zajíce. Zřejmě nejznámější je ovšem zobrazení Geba jako země, nad nímž se klene bohyně Nut, představující nebesa. Mezi nimi je někdy zobrazen ještě bůh Šu, představující vzduch a světlo. Toto zobrazení se však objevuje až od Nové říše, jeho první doklad se nachází v hrobce faraona Sethiho I. v Údolí králů.

Mýty a funkce

Geb v héliopolské kosmogonii Geb byl jedním z bohů héliopolského Devatera a v místní verzi o stvoření světa se objevuje spolu se svou partnerkou a sestrou bohyní Nut představují potomky prvního božského páru, který stvořil Atum, Šua a Tefnuty. Geb představoval zemi a Nut naopak nebeskou klenbu. Nut s Gebem byli zpočátku pevně spojeni, ale nakonec je od sebe oddělil bůh Šu, představující světlo a vzduch, a vznikla tak nebesa a země. Potomci Geba a Nut byli byli Usir, Eset, Sutech a Nebthet. Podle jiné verze byl ovšem jejich potomkem sluneční bůh.

Země a chtonický aspekt Geb byl jako bůh země dárce kovů a vládce podzemních tvorů. Na jeho zádech měly vyrůstat rostliny, z jeho žeber obilí. V této souvislosti byl spojován s úrodností a polodností jako takovou, a bývá též nazýván "přítelem Hapiho", boha, jenž byl personifikací nilských záplav. Zemětřesení bylo považováno za Gebův smích, a věřilo se, že naopak období sucha či neúrodné oblasti byly stiženy jeho nepřízní. Jako bůh země ovšem může také zastupovat hrobku, což se objevuje v náboženských textech již od Textů pyramid, nebo také zemi, která pro zemřelého představuje nebezpečí, neboť by jej mohla pohltit a on by pak nemohl vyjít na nebesa. V jiných textech ale naopak vystupuje jako ochránce zemřelého, který mu při jeho posmrtné pouti pomáhá.

Královský úřad Jako potomek prvotních bohů byl Geb jejich dědicem, a bývá tak spojován i s královským úřadem. Faraon tak byl někdy označován jako dědic Gebův, nebo ten, který sedí na Gebově trůnu. Podle mýtu, který se však neobjevuje dříve než za dob 30.dynastie, se stal Geb vládcem tak, že svrhl svého otce Šua a znásilnil svou matku Tefnut, ale v tomto příběhu jde zřejmě o vliv řecké báje o Úranovi a jeho synu Kronovi, a nikoliv a původní egyptský prvek. Řekové totiž ztotožňili Geba s Kronem.

Spor Hora se Sutechem Ve příběhu o sporu Hora se Sutechem, kde se tito dva bohové přou o královský úřad, vystupuje Geb jako soudce, který také na konci příběhu předává vládu Horovi.

Spojitost s dalšími bohy Geb se objevuje především v souvislosti s dalšími chtonickými božstvy, například Sokarem nebo Akerem. Za jeho ba byl považován Chnum nebo beraní božstvo Banebdžed.

Kult

Přestože Geb neměl žádný vlastní oficiální kult, byl ucítávn především v Héliopoliv rámci místní kosmogonie, a to především na místě, nazývaném ba ta, kde byl prováděn rituál kypření země. Často se objevuje v různých scénách v chrámech jiných bohů. Geb byl vzýván také jako ochránce proti uštnutí hady nebo štíry, případně i proti různým nemocem.

Literatura

Hellu, J. E. 2001 : The presence of myth in Pyramid Texts, University of Toronto.

Janák, J. 2005: Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta, 1. vyd. Praha: Libri.

Kniha mrtvých(Naville, E. 1886 "Das aegyptische Todtenbuch der 18. bis 20. Dynastie", Berlin: Verlag von A. Asher).

Pinch, G. 2004 : Egyptian mythology: a guide to the gods, goddesses, and traditions of ancient Egypt. New York: Oxford University Press.

Plútarchos, a J Griffiths. 1970 : Plutarch's De Iside et Osiride. Cardiff: University of Wales Press.

Texty pyramid(Sethe, K. H. : 1922 "Die altaegyptischen Pyramidentexte: nach den Papierabdrücken und Photographien des Berliner Museums, I-IV" Leipzig: Hinrichs'sche Buchhandlung).

Wilkinson, Richard H. 2003 :The complete gods and goddesses of ancient Egypt, London: Thames and Hudson.