Sociální kognice
Verze z 4. 2. 2014, 02:23, kterou vytvořil Ondrej.Novak (diskuse | příspěvky)
- sociální poznávání se stává důležitým tématem sociální psychologie v posledních 15 - 20 letech
 - jde o studium sociální reality, tedy způsobu jakým člověk poznává druhého, skupinu, interpersonální stavy a situace
 - sociální poznávání se většinou chápe jako studium toho, jak člověk poznává sociální realitu, která ho obklopuje, svůj sociální svět
 - v podstatě každý z nás vnímá věci od druhých odlišně
 - závisí to na jedincově zkušenosti, momentálním stavu, motivech a kontextu
 - Hartley a Hartley uvádí, že vliv sociální determinace se projevuje třemi způsoby:
 
- vytváří se struktura vnímání
 - určují se vztahy mezi objekty
 - probíhá afektivní zabarvování
 
- nejvlivnějšími přístupy jsou:
 
- asocianismus
 - proti němu stojí gestalt přístup
 - v 60. letech se začal prosazovat kognitivismus a modely zpracovávání informací
 
Asocianistický model
- postuluje kognitivní elementy (poznatky a pojmy) a od nich postupuje
 - ke složitým schématům asociace (podobnost, frekvence, novost, sémantická příbuznost, princip dobré formy)
 
Konstruktivistické modely
- kladou důraz na aktivní konstrukci poznání poznávajícím
 - teoretickými konstrukty zde jsou prototypy či scénáře
 - právě na jejich základě probíhá poznávání
 
- historicky lze rozlišit ještě jednu kategorii přístupů a sice podle "tvrdosti"
 
Měkký přístup 
- soustředí se na kompilaci výsledků jednotlivých výzkumů a popis
 - mechanismů poznávání, nikoliv na vysvětlování jejich vzniku
 - tento přístup se používal od třicátých do padesátých let 20. Století
 - v šedesátých letech se začíná prosazovat
 
Tvrdý přístup 
- je spojený s kognitivistickou metodologií
 - soustředí se na odhalování základních mechanismů poznávání
 - ztrácí se v něm orientace na jednotlivce, používá se počítačových
 - simulací (Schneider)
 - proti němu se však zvedá opozice, která se snaží o integraci kognitivních a sociálních procesů a zkoumá vztah všeobecného a sociálního poznávání
 
- kde jsou tedy odlišnosti poznávání sociálního předmětu a neživého?
 - poznávání se stává sociálním, jestliže jde o sociální objekt
 - sociální předměty se liší od neživých tím, že ovlivňují prostředí, sociální se odehrává vždy v dyádě, lidé se více mění v čase
 
Obsah
Interpretace sociální reality, teorie atribuce
- atribuce - připisování příčin vlastnímu či cizímu vlivu
 - způsobena tím, že člověk musí neustále vnímat nějakou kauzalitu
 - nejhorším stresorem je pocit bezmoci, proto se snažíme vše si vysvětlovat
 
- atribuční výzkum se zabývá otázkou, jak lidé přisuzují příčinnost:
 
- vlastnímu chování
 - chování druhých lidí
 - nepersonálním jevům ve svém sociálním prostředí
 
- poznání příčin umožňuje lidem přibližovat se k chápání světa jako světa stabilního, předvídatelného a kontrolovatelného
 - předmětem zkoumání atribučních teorií je vnímání kauzality a důsledků takového vnímání
 - jedná se subjektivní výklad jevů určováním jeho příčin (nezáměrné chování) či důvodů (záměrné, cílené)
 
Naivní psychologie F. Heidera
- jako první lokalizoval atribuční procesy (vysvětlování příčin úspěchu a neúspěchu)
 - každý člověk se snaží dosáhnout stabilních a smysluplných dojmů o druhých
 - snaha rekonstruovat způsob, jakým si ‚naivní psycholog‘ vysvětluje chování druhých
 - rozlišoval 3 dimenze:
 
- lokalizace (vnitřní x vnější)
 - stálost (stabilní x nestabilní)
 - kontrolovatelnost (kontrolovatelné x nekontrolovatelné)
 
- doplnili Fiske a Taylor (1984)
 - těmito příčinami lidé popisují svůj či cizí úspěch a neúspěch ve výkonových úlohách
 - tvrzení:
 - Fiske, Taylor: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše stabilní příčiny
 - Jones, Davis: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše situační příčiny
 
příčiny:
- interní
 - externí
 - stabilní
 - nestabilní
 - kontrolované
 - typické úsilí
 - situační úsilí
 - míra nároků
 - pomoc jiných
 - schopnosti
 - nálada
 - prostředí
 - počasí
 
Základní teorie atribuce
- korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charakteristiku člověka
 - atribuce záměru: zda chování bylo účelné, zda člověk věděl o účincích tohoto chování, pokud zjistíme že ano, následuje atribuce dispozice
 - atribuce dispozice: hledání, která charakteristika byla příčinou chování
 - kovariance - společný výskyt, H. Kelley, srovnání jednání v minulosti a současnosti
 - kovariační teorie - v různém čase a v různých situacích zjišťujeme, které faktory jsou přítomné, když se vyskytují či nevyskytují určité důsledky
 
- základní kritéria atribuce:
 - distinktivnost - odlišnost, variabilita podnětu, nakolik člověk reaguje stejně v různých situacích
 - konsensus - v jedné konkrétní situaci se chovají lidé stejným způsobem
 - konzistence - soudržnost v čase, zda se člověk v dané situaci pokaždé zachová stejně
 
Teorie kauzálních schémat - Kelley
- koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
 - schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
 - schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku
 
Locus of control
- atribuční styly jsou styly připisování příčin
 - J. B. Rotter definoval tzv. LOC - locus of control (místo řízení či kontroly)
 - definoval takto dva styly: internalistický a externalistický
 - přesvědčení subjektu, že je nebo není schopen kontrolovat dění, zejména v nestrukturované situaci
 
Internalisté
- mají pocit, že mohou ovlivňovat dění kolem sebe
 - pro vysvětlení událostí hledají vnitřní příčiny
 - záleží na nich, zda budou úspěšní
 
Externalisté
- nejsou si příliš jistí
 - příčiny úspěchu a neúspěchu připisují vnějším příčinám
 - chybí pocit kontroly nad životem (důležitý pro životní vyrovnanost)
 - v naší kultuře tento styl snižuje aktivitu
 
Seligmanův atribuční styl
- Seligman přeučoval děti na základní škole z externalistů na internalisty
 - když jsou lidé v depresi, vidí svět pořád jedním rigidním způsobem
 - neúspěchy hodnotí jako vnitřní (já) s globálním účinkem
 - příčiny jsou pro ně stabilní (působí stále) a neměnné
 - jde o tzv. depresivní atribuční styl
 - globální příčiny - např. nejde mi matematika, nemůžu uspět v ničem
 
Chyby v atribučních procesech
- základní atribuční chyba
 - Ross
 - přeceňujeme dispoziční charakteristiky - vysvětlování příčin a jevů podle dispozic jedince převládá nad daností situace
 - tendence k sebeobranným atribucím:
 - úspěch připisujeme sobě samému
 - neúspěch situačním faktorům
 - Lack - efekt aktéra a pozorovatele
 - úspěch a neúspěch jsou důležité v našem sebehodnocení
 - chráníme si svoji sebeúctu a udržujeme si pozitivní názor na své schopnosti
 - egocentrická tendence - ve skupinových projektech si přisuzujeme zodpovědnost za úspěch, neúspěch připisujeme druhým
 - tendence nápadnosti - větší zodpovědnost ve skupině připisujeme těm, kteří se nějak odlišují od druhých, kdo je nápadný, tomu přisuzujeme chybu
 
Atribuční procesy (interpretace)
- jsou dominantní otázkou sociální psychologie 70. 80. let
 - předmětem zkoumání těchto teorií je především kauzalita, její vnímání a důsledky tohoto vnímání
 - průkopníkem v oboru je Fritz Heider
 - tvrdí, že průměrný člověk se snaží získat stabilní a smysluplné dojmy o druhých
 
- atribuční proces zahrnuje vyvozování stabilních struktur a procesů týkajících se lidí a prostředí a jejich dispozičních stavů na základě pozorovatelných znaků
 - jde o hierarchický proces směřující od povrchnějšího k hlubšímu
 - příčiny jsou lokalizovány jako vnější a vnitřní
 - vnitřní jsou charakteristiky aktérů událostí
 
Teorie korespondujících inferencí Jonese a Davise
- chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel
 - ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby
 - zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav
 - atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena
 - faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují
 - z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus
 - bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj
 
Kovarianční teorie H. M. Kelley
- při atribuci chování aktéra, v různém čase a na různých místech zjišťujeme, které faktory jsou či nejsou přítomné a jaké důsledky se tedy vyskytují či nevyskytují
 - existují interní atribuce (příčina spočívá v aktérovi) a dva typy externích atribucí (vnější předmět a vnější okolnosti)
 - Kelley aplikuje tři základní kritéria na posuzování atribucí "naivním vědcem", tedy pozorovatelem
 - distinktivnost - týká se specifičnosti chování vzhledem k danému podnětu
 - konsensus - týká se interpersonální univerzálnosti chování vzhledem k danému podnětu
 - konzistence - týká se stálosti chování jedince v průběhu času a rozdílných situacích
 
Atribuční tendence
- tak nazýváme předkoncepce očekávání a perspektivy účastníků interakce, které ovlivňují jejich jednání
 - jedna z atribučních tendencí se projevuje v rozdílných atribucích aktérů a pozorovatelů
 - první mají tendenci připisovat zdroj svého jednání situaci
 - druzí spíše aktérům
 
tato rozdílnost je podle Jonese a Nisbetta způsobená třemi determinantami:
- percepční fokus - aktéři mají špatný "výhled" na situaci, protože jsou jí příliš blízko
 - aktéři jsou více informováni sami o sobě, mají pocit, že jejich jednání je tou nejpečlivěji vybranou variantou ze všech možných alternativ, znají svou minulost ví, jakým způsobem ovlivňují své chování apod.
 - pozorovatelé jsou zainteresovanější na získávání informací, které jim umožní získat stabilní vhled do situace, aby jim umožnil predikci
 
- tyto charakteristiky jsou závislejší na vnitřním prostředí než na vnějších okolnostech