Rozhovor s Helenou Landovou

Dobrý den, mohla byste se nám představit? Odkud pocházíte? Kde jste se narodila?

Dobrý den, jmenuji se Helena Landová, jsem z Chebu a jsem přímo z knihovnické rodiny. Oba moje rodiče byli knihovníci v okresní knihovně v Chebu.

Celá generace byla knihovnická nebo jenom rodiče?

Mojí rodiče byli knihovníci, já jsem také vystudovala knihovnictví a celý život se tomu věnuji. Moje dcera je třetí knihovnická generace v naší rodině. Když jsem přišla na studia do Prahy, tak jsem se v prvním ročníku seznámila se svým budoucím manželem, a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jeho maminka pracuje v Základní knihovně Akademie věd. Maturovala jsem v roce 1972 a poté udělala přijímací zkoušky tehdy ještě na Fakultu osvěty a novinářství. Knihovnický obor vzápětí přešel na fakultu filozofickou. Katedra knihovnictví a vědeckých informací (KKVI) byla v Celetné ulici.

Takže si myslíte, že Vás ovlivnila rodina?

Ano, zcela určitě. Moji rodiče pracovali v knihovně už od roku 1947, a tak jako se někteří herci chlubí, že se narodili přímo v divadle, tak já můžu říct, že jsem vyrůstala doslova v knihovně. Pamatuji se, že když jsem jako malé dítě čekala na rodiče až půjdou domů a byla jsem unavená, ukládali mě mezi regály s knihami. Takže opravdu jsem nemohla byt ničím jiným. Chtěla jsem jít už po základní škole na střední knihovnickou školu v Praze, ale maminka mě nechtěla pustit, takže jsem si napřed udělala gymnázium a pak jsem tady pět let studovala.

Zvolila byste si tento obor znovu?

Jednoznačně, práci v knihovně považuji za krásné povolání, zejména pro ženy, ale dneska se tam najde řada pozic i pro muže. Je to krásná práce.

Čím vším jste si prošla v knihovnické praxi?

Moc jsem toho neprošla, protože jsem taková duše věrná. Po promoci jsem začínala v knihovně Akademii věd na Národní třídě, pak dostal manžel učitelské místo na Agronomické fakultě v Budějovicích, a tak jsme se z Prahy odstěhovali. Když jsem po mateřské dovolené hledala práci, tak se objevila unikátní možnost vybudovat úplně novou knihovnu. Do Českých Budějovic se tehdy začalo přesouvat několik přírodovědných ústavů Akademie věd a postupně tam vzniklo centrum biologického výzkumu, které tam působí dodnes. A protože s ústavy bylo třeba přestěhovat i jejich knihovny, dostala jsem spolu s novým místem i úžasný úkol: udělat z těch malých ústavních knihoven dobře vybavenou knihovnu společnou. To byla jedinečná šance, sice jsem toho ještě moc neuměla, praxi jsem měla jen krátkou, zato odvahu a chuť jsem měla velkou. Tu knihovnu jsme spolu s několika málo kolegyněmi zakládali takzvaně na zelené louce. Nikdo nám do toho nemluvil, což bylo na jednu stranu příjemné, na druhou stranu jsme věděly, že i případné chyby budou jen na nás. Společná knihovna biologických pracovišť tam existuje dodnes, i když se mezitím několikrát přestěhovala. Pracovala jsem v ní 27 let, byly to krásné roky, vědečtí pracovníci potřebují knihy a časopisy ke své každodenní práci a dobré informační služby umí ocenit. Po založení Jihočeské univerzity v roce 1991 se naše knihovna stala i fakultní knihovnou nově vzniklé Biologické fakulty. Styl práce se potom hodně změnil, nechodili k nám už jen vědci, ale knihovna ožila studenty, kteří potřebovali jiný přístup, jiný druh služeb. I když takové spojení bylo ve své době dost ojedinělé, u nás se velmi osvědčilo a existuje vlastně dodnes. Jen je biologická knihovna propojená s novou Akademickou knihovnou, kterou Jihočeská univerzita postavila v roce 2009. A protože jsem v tom slučování měla praxi, nabídla mi univerzita, abych toto společné pracoviště vedla. A tak jsem po mnoha letech poprvé změnila zaměstnavatele a už 5 let si užívám moderně vybavenou budovu Akademické knihovny. Pokud jde o knihovnickou práci, tak jsem prošla úplně vším, od několikerého stěhování knih, jejich zpracování, zavádění automatizace, nástup elektronických knih a časopisů …Vlastně všechno, co jsem mohla z knihovnictví ochutnat, tak jsem si zkusila, a proto můžu z vlastní zkušenosti říct, že je to práce zajímavá, která vás nutí stále se něco učit, a také užitečná, protože vidíte, že i díky vám se třeba právě vědcům a studentům jejich práce nebo studium daří.

A jak to vypadalo na ÚISK?

ÚISK se jmenoval Katedra knihovnictví a vědeckých informací - KKVI. Byla rozdělená na dvě větve, jednak knihovnictví a pak moderní směr vědecké informace. Já jsem studovala tradiční knihovnictví, v ročníku nás bylo asi 80. Žili jsme docela obyčejným studentským životem, i když doba nebyla příliš veselá – studovala jsem v letech 1972 – 1977 – ale mladý člověk to tak nevidí. I když politické poměry se projevily i na fakultě a katedře. Někteří přednášející nás po prvním ročníku nuceně opustili, ale přesto na ně dodnes vzpomínám. Například dr. Neradová, dr. Nakonečný, dr. Jauris a někteří další. S některými jsem se ale bohužel úplně minula, především s budoucím ředitelem ÚISK profesorem Cejpkem. Pokud jde o knihovnické předměty, tak jsme měli štěstí na odborníky, jako byli tehdejší vedoucí katedry docent Jiří Kábrt, dr. Vodičková, autorita na poli katalogizace, dr. Benešová-Mertová, docenti Straka a Kovář a řada externistů, kteří do našeho studia přinášeli zajímavý pohled z praxe. Samozřejmě jsme museli absolvovat i několik politických předmětů, jako dějiny dělnického hnutí, vědecký komunismus, politická ekonomie, ale věděli jsme, že bez toho to nejde, tím museli tehdy projít studenti všech oborů na vysokých školách.

Jaké byly vaše oblíbené předměty?

Moje oblíbené předměty byly dějiny literatury, české i světové, mimo jiné nás jeden rok učil spisovatel Jiří Marek, autor kriminálních příběhů Panoptikum města pražského. Z knihovnických to byla třeba bibliografie s docentem Kábrtem. Byly i předměty, které byly zajímavé, ale mně moc nešly. Například dějiny knihtisku s docentem Horákem, velikým odborníkem v této oblasti. Pokud jde o technické disciplíny, seznámili jsme.se např. se základy reprografických a tiskařských technik, což se mi v budoucnu moc hodilo. Osobní počítače samozřejmě ještě nebyly, učili jsme se pracovat s děrnými štítky a na počítač – velký sálový – jsme se chodili dívat do Michelské pekárny. První osobní počítač jsem dostala až o mnoho let později a práci s ním jsem se musela učit takzvaně za pochodu. Naštěstí jsme se na katedře kromě teoretických předmětů naučili i mnoha užitečným dovednostem, mimo jiné jak si opatřit potřebné informace. Vždyť už známý bonmot praví, že knihovník nemusí nic vědět, ale musí vědět kde to najít. V průběhu studia jsme procvičovali právě schopnost si informace najít. V budoucích letech mi to pomohlo držet krok se vším, co do našeho oboru postupně přicházelo, a že toho bylo hodně.

Takže obor byl progresivní v závislosti na praxi, resp. moderně stavěný?

Myslím, že ano. Nevím, jaké to bylo v dalších letech, ale za nás bylo studium velmi dobře koncipované, trvalo celých pět let a o jeho absolventy byl velký zájem i mimo obor právě pro schopnost s informacemi pracovat, vyhledávat, třídit, hodnotit. Většina mých kolegů ale zůstala oboru věrná a pracují celá léta v nejrůznějších typech knihoven, veřejných, muzejních, vysokoškolských, řada z nich na vedoucích pozicích. Dodnes se s některými potkávám na různých knihovnických akcích a vždycky se rádi vidíme.

Měli jste během studia nějaké kontakty se zahraničím?

Bohužel ne, to je jediná věc, o kterou bylo naše studium ochuzené. V tomto směru byla doba mého studia velmi nepříznivá. Chodili jsme ale každý rok na praxi do různých typů knihoven a snažili se naučit se něco alespoň tam. -Sledovali jste aspoň v předmětech nějakou zahraniční praxi? -Informace o vývoji oboru ve světě jsme mohli získat ze zahraničních odborných časopisů, těch ale docházelo např. do Národní knihovny jen málo a přístup k nim byl omezený

A kdybyste měla určit nějaké vývojové etapy nebo mezníky v tomto oboru, které by to byly?

Tak určitě velkým mezníkem byly osobní počítače, se kterými jsem se potkala až v praxi. Začínali jsme s počítači TNS, které se vyráběli ve Slušovicích. TNS počítače neměly ještě harddisk, měly 2 sloty, kam se vkládaly velké 8-palcové diskety. Když je dneska ukazuju studentům, tak se srdečně smějí. Dalším mezníkem byl nástup automatizovaných systémů, které zvládaly celou knihovnickou agendu od akvizice, katalogizace, půjčování knih, upomínání, vyřazování. Obrovskou změnou bylo, když se knihovní katalogy začaly stěhovat na internet a čtenářům se tak otevřely knihovní fondy prakticky kdekoliv na světě. Převratným zlomem, zejména v oblasti výzkumu byly elektronické databáze, nejdříve na disketách, pak na CD-ROM a teď už řadu let na internetu. A právě proto, že jsem prošla všechny etapy získávání informací, tak říkám, že právě ta současná je splněný knihovnický sen. Když dneska někdo potřebuje získat informaci o něčem, udělá si rešerši, zjistí, co k jeho tématu bylo publikováno a rovnou z té databáze může získat text potřebného článku. To co ještě před pár lety trvalo v nejlepším případě dny, ale spíše týdny, dneska jde zvládnout během pár minut. Náš obor se za léta mé praxe změnil – alespoň po technické stránce – obrovsky. Veřejně dostupné katalogy knihoven, možnost knížky na dálku hledat, rezervovat, prodlužovat. Na internetu tisíce časopisů a knih na dosah, možnost přístupu k databázím ověřených vědeckých informací a celá řada dalších technických zázraků Jsem ráda, že jsem byla u toho, že jsem zažila přechod od od těch tradičních knihovnických forem práce až k tomu dnešnímu stavu, který je v oblasti získávání informací téměř ideální.

Pamatujete si nějaká klíčová témata té doby, nebo co se řešilo během vašeho studia?

Do doby mého studia spadají začátky automatizace zpracování informací u nás, takže jsme se dozvídali o zahraničních databázových centrech, magnetopáskových službách, děrných štítcích. Ale byly to opravdu jen začátky, já jsem navíc studovala tradiční knihovnictví, technické věci se učili především kolegové z informatické větve. Ale výpočetní technice jsem stejně v budoucnosti neunikla, navíc rozvoj v této oblasti nabral po mém nástupu do praxe nebývalou rychlost, a mi nezbylo nic jiného, než znalosti postupně dohánět .

Měnila se podle vašeho názoru nějak role knihovníka ve společnosti?

Samozřejmě se změnila. Ještě tak do poloviny 90. let se bez knihovny a knihovníka třeba vědečtí pracovníci nebo studenti na vysoké škole neobešli. Prakticky všechny informační zdroje byly pouze v knihovně. Časopisy, vědecké monografie, učebnice, skripta. S rozvojem výpočetní techniky a hlavně s nástupem internetu se začaly informace postupně přesouvat tam. Dnes např. takový vědecký pracovník, zejména v některých oborech, už vůbec do knihovny nemusí dorazit. Všechno má dostupné ze své pracovny. Ale jak jsem sama zažila ve své praxi, knihovníci a knihovny mají stále co dělat. Když se na Jihočeské univerzitě plánovala stavba nové knihovny, ozývaly se hlasy, že je to úplný nesmysl stavět budovu pro knihovnu, když je všechno na internetu. Praxe ukázala, že knihovna je třeba pro univerzitu stále velmi důležitým místem, což u nás potvrzují stovky návštěvníků denně. Ukazuje se, že elektronická kniha je možná dobrá na dovolenou, ale z tištěné se přeci jen lépe učí, že databáze plné informací jsou sice snadno dostupné, ale někdo musí uživatele naučit s nimi pracovat, a licence na elektronické časopisy musí někdo pro univerzitu zařídit. Jsem přesvědčena, že knihovny jen tak nezaniknou a knihovníci tím pádem také ne, jen si musí osvojit různé další dovednosti. Musí být tak trochu manažery projektů, schopnými učiteli a asistenty svých uživatelů v cestě za informacemi připravenými poradit s nejrůznějšími problémy, a to třeba i v cizím jazyce. A k tomu stále ještě i klasickými knihovníky, protože někdo kvalifikovaný musí knihy nakoupit a do těch báječných on-line katalogů zpracovat a jiný třeba sehnat starou knihu nebo článek odněkud ze světa.

A kam se podle vás bude ten obor vyvíjet dál?

Abych vám řekla pravdu, přesně nevím. Ale jsem přesvědčena, že třeba na vysoké škole, kde pracuji já, se ještě dlouho bez dobře vybavené a fungující knihovny a bez vzdělaných knihovníků určitě neobejdou.

Co byste nakonec popřála UISK do dalších 65 let?

Studentům přeju, aby se jim na ÚISK líbilo tak jako se líbilo nám na naší katedře, aby neměli nouzi o dobré učitele a aby po absolvování našli uplatnění v tomhle krásném oboru. Vyučujícím pak, aby neměli nouzi o studenty a aby dál vychovávali absolventy, kteří budou vítáni ve všech knihovnách. A hlavně ÚISK přeju, aby tady byl i za 65 let., i když třeba s jiným názvem a v jiné podobě.

Autoři rozhovoru

studenti ÚISK 2. ročníku bakalářského studia

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví