Rozhovor s Marií Königovou

Prozradíte nám, kdy a kde jste se narodila?

Narodila jsem se 6. 8.1941 v Praze, ale první roky jsem prožila s dvěma staršími bratry v Průhonicích. Když šel druhý bratr do školy, přestěhovali jsme se do Prahy, bydlely jsme v „Kaprovce“. Nejvíce do mého života ale vstoupily právě Průhonice. Protože tam byl dědeček. Můj dědeček byl lékař. Dělal vše - zuby, porody, všichni ho znali. Byl to nejen úžasný lékař, ale i laskavý člověk, ale vedl orchestr, byl hudebně nadaný. Bydlel v ulici s Antonínem Dvořákem a dědeček mu nosil do Stavovského divadla noty nebo housle, když je zapomněl. Průhonice mě poznamenaly na celý život. V tom domě byla láska. Byla to taková záchrana, vždy když se něco dělo, odjeli jsme do Průhonic. Ale v centru Prahy jsem byla taky šťastná. Například jsme mohli chodit všude pěšky.

Jak jste stala knihovnicí? Kdo vás v tomto rozhodnutí ovlivnil?

Já jsem se k tomu dostala obloukem. Chtěla jsem studovat medicínu po vzoru dědečka. Já jsem maturovala v roce 1950. To je nejhorší rok v historii téhle republiky. Takže tam bylo vyloučeno, že by mě někdo přijal na medicínu. Tatínek byl v té době ve vyšetřovací vazbě, což byl naprosto neprávem. No a brácha byl u PTP (pomocný technický prapor), toho vyhodili z vysoké školy, takže bylo nemožné, abych šla studovat medicínu, což byl nabitý obor. Pak jsem dostala infekční žloutenku. Druhou alternativou, kterou bych byla ráda dělala, bylo Sportovní lékařství, což neexistovalo. Řekli mi, že buď medicína, nebo tělocvik. Kvůli žloutence jsem ale zase nemohla cvičit celý rok. Takže jsem šla dělat do autoklubu, tam jsem pracovala dva roky, připravovala jsem řidičáky, bylo to dobré prostředí. V září pak na matematicko-fyzikální fakultě vypsali doplňkové zkoušky na přijetí. Tak jsem si řekla, že tam mají málo studentů, když vypisovali termín v září. Protože každý se bojí té matiky a fyziky. Tak jsem si dala přihlášku na Matfyz a oni mě samozřejmě přijali. Vůbec jim nevadilo, že mám nějaký špatný politický profil. Tak jsem matfyz vystudovala. Protože na předchozí škole jsem měla skvělou češtinářku, která do nás nakopala tu literaturu a gramatiku tak úžasně, že jsem s tím vystačila celý život. A tak mě napadlo, že by mě zajímalo aplikovat ty kvantitativní statistické metody s jazykem. Tenkrát už se snažilo počítačově zpracovávat nějaké texty, bylo to naprosto v začátcích. Tak jsem začala pracovat v Ústavu pro jazyk český, tam jsem byla jediný matematik a byla jsem tam proto, abych jim pomohla, jak oni by měli postupovat při zpracování textů. To mi dávalo takový základ, češtinu jsem milovala, to se hodilo, že se matematická statistika v tom uplatnilo. Dělaly se třeba frekvenční slovníky, všechno hlavoručně, velmi nimravá práce. Tam mě to moc bavilo, v té době se mi narodily dvě děti. Posléze jsem se dostala do ÚFTEI – ústav technických a ekonomických informací. To bylo takovéto zaměření vyhledávání informací, zejména knižních informací. Takže tam jsem mohla uplatnit ty statistické metody, tam si mi taky moc líbilo. Tam jsem byla pět let a ty poslední tři roky jsem už začala externě učit na FF. Obor, který tam byl jediný. Matematické metody v jazykovědném oboru. Tam jsem učila pouze jeden předmět tři roky a posléze, když kolega pan doktro Wiesenberg odešel do důchodu, tak mě pan profesor Kábrt, který vedl katedru vědeckých informací a knihovnictví nabídl, abych tam šla na celý úvazek. A tam jsem zůstala léta letoucí. Až do odchodu do důchodu. Sem chodili studenti, kteří si mysleli, že nebudou mít matematiku, no a oni hned v prvním ročníku v pondělí v 7 hodin měli ty matematické metody, takže to byla docela darda pro ně . Takže takto jsem se dostala k tomuto oboru.

Volila byste toto povolání znovu?

Já myslím, že ano, protože, tam je v tom ten moment, který je legrační. Já jsem si říkala, no tak to je senzační, když budu učit na vysoké škole, odučím si, co je třeba a zbytek budu mít volno. Budu mít prázdniny. No a já ty prázdniny nikdy neměla. Protože posléze jsem dělala proděkanku, 6 let. To bylo úplně nejšílenější. Protože všechny ty přijímačky, odvolání. Bylo to těsně po konci minulého režimu. Třeba psychologie měla 8 tisíc přihlášek. Programy nebyly odzkoušeny, aby nám to klapalo. Dělalo se více vrstev těch přijímaček. Myslela jsem, že po komunistickém režimu bude nejvíce zájem o angličtinu, ale nebylo tomu tak.

Jaký je váš vztah k ÚISKu?

Nejen že jsme měli hezké budovy, nové v Jinonicích, protože jsme měli v těch předchozích v Celetné hrozně malé prostory. Sem jsme mohli navézt také novou techniku. To je takové místo, které já pokládám za místo, kde mi bylo dobře.

Když jste studovala, jak probíhala výuka?

No já si myslím, že se struktura změnila hodně. Zaměřilo se to více na techniku. To je asi to, co tyhle obory potřebovaly. Protože bylo nutné, aby to studenti znali, uměli to používat. Takový ten přeryv z knihovnictví. Dřív, když se u přijímaček ptalo, proč si vybrali tento obor, tak kluci říkali, aby nemuseli na vojnu a holky zase, protože rády čtou. A zase ta představa, že knihovník sedí a čte si knížku. To je jako s těmi prázdninami, taky to tak není. No, takže zvrat byl veliký. A zaplať pán bůh za to.

Jaký byl společný studentský život?

Tak já jsem hlavně bydlela doma. Takže na kolej jsem chodila na návštěvy. Já jsem byla zaměřená na ten sport a tak jsem se přihlásila, že budu dělat lyžařskou cvičitelku. Takže mě pak vzali a jezdila jsem na hory. Takže jsme si vždycky snažili udělat zkoušky v předtermínu, a pak jsme byli třeba 14 dní na horách, takže to bylo výborný. Měli jsme také marxistické – leninistické přednášky povinně. Měli jsme povinnou ruštinu. Chodila jsem také na dobrý kroužek – společně jsme si počítali příklady a tak.

Měla jste možnost vycestovat do zahraničí, kontakty na zahraničí?

No to ne, to bylo absolutně vyloučené.

Jaké byste stanovila významné historické etapy ve vývoji oboru, které jste měla možnost zažít, účastnit se jich?

Tak jeden z nich byl průnik těch technických přístupů, začalo se pracovat s výpočetní technikou.

Zajímá nás zejména rok 1948 a rok 1950 - jaká témata a trendy pro tuto dobu byly charakteristické?

V té době jsem byla ještě na gymplu, všechno bylo poznamenané komunistickým režimem. Když jsem maturovala, tak byl také proces s Miladou Horákovou. Bylo to velmi napjaté období.

Navštěvovala jste v roce 1948, 1950 knihovnu? Jak jste vnímala roli knihovníka ve společnosti?

Velice ráda jsem chodila do pedagogické knihovny. Beletrii jsem měla doma, takže jsem si půjčovala spíše odbornou. A tam byli velice milí. Velmi se mi to líbilo. Všechno se vyhledávalo pomocí lístků, ale byl tam milý personál.

Co byste popřála ÚISKu do dalších 65 let?

No tak já jsem tu byla velice spokojená.

Kam se podle vašeho názoru bude obor v budoucích letech vyvíjet?

Já ten vývoj asi neodhadnu, to spíše odhadne někdo mladší. Já bych řekla, že je to teď nasměrováno dobře. Získáváte i ty technické dovednosti, ale i tu oblast knihovnickou. Celý svět se se dále technizuje, možná někdy až příliš odlidšťuje. Lidé tolik nepřichází do styku s životním zaměřením. Asi těžko se student po absolvování tří let studia umí rozhodnout, co bude posléze dělat. Já třeba žasnu, kolik vystuduje ekonomů. Vysoká škola ekonomická má obrovské studijní přírůstky, ale že budou všichni dělat management, to není možné, že. Oni potřebují také někoho, kdo bude rozumět i dalším specializacím, takže tam asi nějaký změny určitě budou, ale jestli v našem oboru, to nevím. To já už neodhadnu.

Autoři rozhovoru

Lucie Šafářová, Veronika Nováková, Alžběta Lutzová, Petr Matička

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví