Sociální percepce, poznávání a interpretace (atribuce)

Sociální percepce

V širším smyslu jako sociální determinace, tzn.: Naše percepce je sociálně determinovaná. V užším slova smyslu = interpersonální percepce. Je výběrová (spjatá s motivací), závislá na širším kontextu, je situačně podmíněná.

Strategie utváření dojmů

1. Princip průměrování (Anderson, 1965) - průměrné charakteristiky zeslabují vliv vysoce atraktivních (platí pro zeslabení negativních vlivů rovněž)
2. Positivity bias (Sears, 1983) - vliv pozitivního hodnocení druhých lidí, pozitivního prostředí, „jestliže jsem v blízkosti příjemných lidí, mám tendenci generalizovat pozitivní hodnocení“

Odlišnost sociální percepce od nesociální

Sociální percepce je interaktivní, má vzájemný charakter. Obraz o druhých si děláme, abychom mohli jejich chování interpretovat. (Jak si člověk vytváří dojmy o významných rysech druhých, jak vnímá jejich emoce a jak si vysvětluje jejich chování) Proces se skládá z vnímání, zpracování, interpretace. Některé přístupy při utváření dojmu zdůrazňují projevy chování vnímaného, některé vlastnosti vnímatele.

strategie utváření dojmu pode Andersona (1974)

• sumační model/strategie - každé vnímané vlastnosti připisuje člověk určitou hodnotu, hodnoty vlastností se sčítají a výsledná hodnota je základem dojmu
• průměrující model - hodnoty vlastností se průměrují

strategie utváření dojmu podle Asche

Celkový dojem si vytváříme na základě útržkovitých informací a těmto částečným informacím vytváříme (vlastní vazby) další vlastnosti – na základě implicitní teorie osobnosti; důležitou informací z těchto útržkovitých, která má největší vliv na vytváření dojmu, je informace o tom, zda je člověk „příjemný“ nebo „odtažitý“ (odstup)

Dílčí komponenty sociální percepce

• subjekt vnímání (kdo vnímá) - aktuální psychický stav, emoce, motivace, stabilnější psychické struktury – implicitní teorie, osobnosti atd., stereotypy (outgroup homogenity bias - tendence vnímat vyšší homogenitu u členů druhých skupin, než vlastní skupiny, minimal intergoup discrimination effect - již pouhá kategorizace produkuje diskriminaci; snaha zvýšit status vlastní skupiny, vnitroskupinová preference - chování osob vlastní skupiny má člověk tendenci vnímat a hodnotit pozitivně ve srovnání s členy jiných skupin), kognitivní heuristiky (proces zjednodušení pomáhající jednoduše řešit složité operace, př: dosažitelnost – přisouzení charakteristik, které subjekt napadnou jako první, reprezentativnost – tendence zařadit objekt do kategorií podle míry podobnosti osobě s průměrnými charakteristikami dané kategorie).
• objekt vnímání (kdo je vnímán) - fyzický vzhled a jeho úprava, komunikační projevy verbální i neverbální, sociální status, shoda v některých osobnostních, sociálních, demografických charakteristikách, míra nejednoznačnosti, nesrozumitelnosti chování (je lépe být čitelný), výsledky činnosti, efekt primárnosti - vlastnosti, které jsou zachycené jako první, mají pro utváření dojmu podstatnější význam než vlastnosti zachycené později (u lidí neznámých), efekt novosti - větší vliv na utvoření dojmu mají informace zachycené naposled (u lidí známých), haló efekt - nějaká vlastnost je natolik dominantní, že při vytváření dojmu ovlivňuje vnímání všech ostatních vlastností, nápadnost v chování nebo fyzická nápadnost, nápadné chování víc přitahuje pozornost a má silnější vliv na utváření dojmu
• prostředí - positivity bias (Sears - vliv pozitivního prostředí, jsme-li v přítomnosti příjemných lidí v pozitivním prostředí, máme tendenci generalizovat)

Chyby v sociální percepci osob

Implicitní teorie osobnosti - laická chyba, která spočívá v rozvíjení určité zjištěné vlastnosti do dalších charakteristik
Efekt mírnosti a shovívavosti - sympatické osoby subjekt hodnotí v pozitivních vlastnostech výše a negativních níže, tj. pozitivní vlastnosti přeceňuje a negativní podceňuje.
tendence přisuzovat určité příčiny chování druhých (atribuce příčin), lidské povahové vlastnosti a motivy, (dívka, pozvána si prohlédnou koberec do bytu mladého muže)
Korespondenční intence - z intencí se usuzuje na určité povahové vlastnosti
Kategorizace - zařazování vnímaných objektů, ať jsou to věci, osoby nebo události, do určitých tříd podle shodnosti znaků.
Selekce a inference - z množství podnětu, které na jedince v každé situaci působí, věnuje pozornost jen některým, vlastně jen menší části těchto podnětů.
Srovnávání subjektu s vnímanou osobou, což se projevuje i projekcí vlastních pocitů a intencí do nevnímatelné mysli vnímané osoby.
Vnímaná podobnost - vnímaného a vnímajícího (podobnost postojů), vyvolává sympatii, s níž je spojeno přeceňování kladných a podceňování záporných projevů.

Záměrné zkreslení - lidé své skutečné úmysly často skrývají, předvádějí se v lepším světle, "hrají divadlo", a už vůbec se nemůžeme spolehnout na to, co o sobě říkají (deklarovaný vs. skutečná úmysl).

Interpretace soc. reality - atribuční teorie

Atribuce = jak lidé přisuzují příčinnost chování vlastního či druhých osob, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Poznání příčin chování lidí nám pomáhá pochopit svět jako předpověditelný a kontrolovatelný.

Naivní psychologie F. Heidera

Máme tendenci dosáhnout stabilních dojmů/ vytvářet si stabilní a smysluplné dojmy o druhých. Příčiny jsou vnitřní a vnější. Vnitřní – spojeny s osobnostními vlastnostmi, příčiny spatřovány uvnitř člověka. Vnější – příčiny chování spatřovány v prostředí. Zda těžiště chování bude vnímáno ve vnitřních či vnějších příčinách, bude mít vliv na interpersonální vztahy. F. Heider - lidé se chovají jako "naivní vědci". Na základě shromážděných info formulují teorie o jejich možných příčinách. Identifikace těchto příčin - proces atribuce.

Asch: NOMOTETICKÝ přístup (hledání obecných principů)

Kelly: IDIOGRAFICKÝ přístup (hledání jedinečných dimenzí)

Teorie kauzálních schémat.

Koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku.

Kdy vzniká atribuce - neobvyklá situace, nečekaná situace, nepříjemná situace, významná situace, složitá situace (extrémní).

Styly atribuce

• Tendence potvrdit první dojem „ jsou skutečně takoví, jak na nás zapůsobili“

• Znalost jednoho postoje vede k zobecňování • Vlastní chování častěji interpretujeme z okolností než z motivů (ze sebepercepce, ne z introspekce) • Odlišná atribuce úspěchu a neúspěchu u sebe a u druhých • Falešný konsensus = vlastní chování a omezená individuální zkušenost b sebepodporující motivace

    já se chovám „správně“         je to konsensus

• Naučená bezmocnost (learned helplessness)

    internální, stabilní, neovlivnitelné:

• Kulturní determinace • Základní atribuční zkreslení (chyba) • Fundamental attributional error (Ross, 1977)

Tradiční atribuční model předpokládá, že člověk interpretuje chování BUĎ personálně (dispozičně) NEBO situačně (okolnostmi). Alternativním (a zdá se že i přesnějším) je dvoukrokový model: chování -> personální atribuce (automatický první krok) -> +- situační atribuce Jinak řečeno: chování druhého člověka interpretujeme primárně z jeho dispozic, tento obraz doplňujeme (do určité míry) poukazem na vlivy situace Při zvažování atribucí je třeba brát v úvahu kulturní determinaci Další důležité determinující faktory: • typ situace (např. úspěch versus neúspěch) • rodové stereotypy

Atribuce úspěchu a neúspěchu ve škole

5. Pravidla uvažování o příčinách (distinkce, konzistence a konsensus). tři dimenze kovariace: o Konzistence - stálost jednání určité osoby, kterou vyvodíme na základě znalosti jejího jednání při předchozích příležitostech. o Konsensus - podobnost chování druhých. o Distinkce (charakterističnost) - na koho je jednání zaměřeno. Princip kovariance (Kelley, 1967) - zda budu atribuovat vnitřní nebo vnější příčiny, ovlivňují tři informace - pravidla těchto informací: o a) pravidlo konzistence informace  stálost chování jedince v čase  jedinec se chová stejně ve stejné situaci v průběhu času o b) pravidlo distinkce  specifičnost určitého chování  jedinec se chová stejně také v jiných situacích o c) pravidlo konsenzu  chovají se jiní druzí v dané situaci stejně, podobně? - atribuce vnějších příčin o nízká konzistence (nestálé chování) o vysoká konzistence + vysoká distinkce + vysoký konsenzus (stálé specifické chování všech osob) - atribuce vnitřních příčin o vysoká konzistence (stálé chování) o nízká distinkce (nespecifické chování) o nízký konsenzus (chování osoby je výjimkou)

6. Dimenze kauzality (B. Weiner) Příčina úspěchu: a. stálé příčiny (podobné věcí mi jdou)- lidé si více věřili, že uspějí i v budoucnosti b. nestabilní příčiny (protože jsem se hodně snažil) c. atribuce nekontrolovatelnosti - lze změnit, důvod neúspěchu "protože se dost nesnažily" , jako výsledek pocit větší kontroly nad životem. d. naučená bezmocnost - depresivní atribuční styl - přesvědčení, že příčiny jsou vnitřní, s globální, a nikoli jen omezeným účinkem, a že působí stále, nikoli jen přechodně. Dimenze uvažování o příčinách (B. Weiner, 1986) 1) Vnější (externí, situační) vs. vnitřní (interní, dispoziční) 4) Stabilní (trvalé) vs. nestabilní (dočasné) 6) Související s ovlivnitelností (kontrolovatelností) situace chování (otázka: „Může dotyčný ovlivnit svoje chování)

7. Discounting. Lidská tendence oslabovat svou vnitřní motivaci při používání vnějších pobídek 8. Chyby v atribučních procesech (zákl. atrubuční chyba). - skutečný význam mají jen ty info, které získáváme na základě neobvyklého chování, vymykajícího se očekávání. Pokud lidí udělají něco neobvyklého, začneme přemýšlet o tom, proč to asi udělali. Potřeba vysvětlení v případě neobvyklého scénáře. - vlastní chování - tendence usuzovat na situační příčiny - cizí chování - tendence vysvětlovat jejich vlastnostmi a názory. - perspektiva - příčina těchto rozdílů - předchozí znalosti - pokud chování druhého neodpovídá očekávání, tendence přisuzovat je situačním proměnným. 9. Teorie korespondujících inferencí Jonese a Davise • chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel • ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby • zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav • atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena • faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují • z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus • bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj 10. Locus of control • atribuční styly jsou styly připisování příčin • J. B. Rotter definoval tzv. LOC - locus of control (místo řízení či kontroly) • definoval takto dva styly: internalistický a externalistický • přesvědčení subjektu, že je nebo není schopen kontrolovat dění, zejména v nestrukturované situaci Internalisté • mají pocit, že mohou ovlivňovat dění kolem sebe • pro vysvětlení událostí hledají vnitřní příčiny • záleží na nich, zda budou úspěšní Externalisté • nejsou si příliš jistí • příčiny úspěchu a neúspěchu připisují vnějším příčinám • chybí pocit kontroly nad životem (důležitý pro životní vyrovnanost) • v naší kultuře tento styl snižuje aktivitu Seligmanův atribuční styl • Seligman přeučoval děti na základní škole z externalistů na internalisty • když jsou lidé v depresi, vidí svět pořád jedním rigidním způsobem • neúspěchy hodnotí jako vnitřní (já) s globálním účinkem • příčiny jsou pro ně stabilní (působí stále) a neměnné • jde o tzv. depresivní atribuční styl • globální příčiny - např. nejde mi matematika, nemůžu uspět v ničem

11. Atribuční tendence • tak nazýváme předkoncepce očekávání a perspektivy účastníků interakce, které ovlivňují jejich jednání • jedna z atribučních tendencí se projevuje v rozdílných atribucích aktérů a pozorovatelů • první mají tendenci připisovat zdroj svého jednání situaci • druzí spíše aktérům zákadní atribučí chyba.... Tato rozdílnost je podle Jonese a Nisbetta způsobená třemi determinantami: 1. percepční fokus - aktéři mají špatný "výhled" na situaci, protože jsou jí příliš blízko 2. aktéři jsou více informováni sami o sobě, mají pocit, že jejich jednání je tou nejpečlivěji vybranou variantou ze všech možných alternativ, znají svou minulost ví, jakým způsobem ovlivňují své chování apod. 3. pozorovatelé jsou zainteresovanější na získávání informací, které jim umožní získat stabilní vhled do situace, aby jim umožnil predikci • tyto charakteristiky jsou závislejší na vnitřním prostředí než na vnějších okolnostech Použité zdroje: ARONSON, Elliot, Timothy D WILSON a Robin M AKERT. Social psychology. 7th ed. Upper Saddle River, NJ: Pearson Education, c2010. HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. Vydání sedmé. Praha: Portál, 2013. VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.