Předmět obecné psychologie

Obecná psychologie se zabývá základními psychickými procesy (jevy) u duševně zdravého člověka – emoce (city), motivace (pohnutky), kognice (poznávání), vůle (konace). Jejím předmětem je duše.

Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. Aplikovaná se následně snaží o využití poznatků při řešení praktických problémů.

Wilhelm Wundt – empirická a experimentální věda (vliv logického pozitivismu), předmětem by měly být objektivně pozorovatelné jevy a nezpochybnitelná fakta

Wilhelm Dilthey - představitel tzv. duchovědné psychologie, psychologie by neměla usilovat o kauzální vysvětlení duševních jevů, ale spíše se snažit pochopit jejich význam v určitém kulturním kontextu, ve vztahu ke kulturním hodnotám, které jsou v různých etapách vývoje značně rozdílné

Cíle psychologie

1. popsat lidské chování i prožívání
2. vysvětlit lidské chování i prožívání
3. předvídat lidské chování i prožívání
4. získané poznatky použít ke zvyšování lidské spokojenosti a zdraví

Teoretické přístupy

(Každý z nich se zaměřuje na jiný aspekt lidské existence a přispívá k jejímu porozumění.)

Biologický přístup

Z biologického hlediska jsou předmětem studia psychologie biologické, zejména neurofyziologické procesy, které jsou základem chování a prožívání. Představitelé tohoto přístupu považují tělo a mysl za neoddělitelný celek.

Jeden z hlavních proudů v rámci biologického přístupu se zaměřuje na zkoumání mozku. Důležitým představitelem je Roger W. Sperry (1913 - 1994), který jako první prováděl experimenty s přerušením spojení mezi oběma hemisférami v oblasti corpus callosum, na základě kterých se pokusil stanovit, jaké typy myšlení v nich probíhají. [U nás významným představitelem je František Koukolík.]

Další významný proud v rámci biologického přístupu zdůrazňuje evoluční perspektivu. Z tohoto hlediska je předmětem studia psychologie evoluční vývoj lidské psychiky a chování a zkoumání jeho genetického základu. Jeho představitelé vesměs navazují na dílo Charlese Darwina (1809-1882), který v rámci své evoluční teorie dospěl k závěru, že se přirozený výběr promítá nejen do fyzických vlastností zvířat, ale také do některých účelných projevů chování, jakými jsou obličejová exprese a ritualizované projevy při boji či páření.

Darwinova teorie výrazně ovlivnila Williama Jamese (1842-1910), který ve svých „Principech psychologie" (poprvé vyšly v roce 1890) vyslovil domněnku, že velká část lidského chování je regulována instinkty podobně jako chování zvířat. Instinkty se projevují tím, že v přítomnosti významných vnějších nebo vnitřních podnětů u člověka samočinně vznikají impulsy k určitému chování.

Dalším průkopníkem evolučního pojetí je americký přírodovědec Edward O. Wilson (nar. 1929), který ve svém stěžejním díle „Sociobiologie" (1975) dokazuje, že se psychické procesy a vlastnosti vyvíjely stejně jako biologické mechanismy procesem přirozeného výběru. Mentální procesy, které se osvědčily pro přežití nebo pro zvýšení reprodukce, mají genetický základ.

Behavioristický přístup

Behaviorismus dominoval především v první polovině 20. století. Jeho zakladatel John B. Watson (1878-1958) odmítl metodu introspekce jako nevědeckou a předmět studia psychologie omezil na objektivně pozorovatelná fakta, tedy především na studium chování (vnější projevy). Jednotkami chování jsou spojem stimulu (S) a reakce (R). Raný behaviorismus opomíjel veškeré vnitřní mentální dění včetně myšlení a emocí. Při formování osobnosti připisoval rozhodující význam učení. Striktní behavioristé předpokládali, že lidské chování je formováno vnějšími vlivy, především odměnami a tresty ze strany rodičů a učitelů. Hlavní výzkumnou metodou byl experiment, přičemž mnohé pokusy, zaměřené především na výzkum učení, byly prováděny na zvířatech.

V 60. letech se v rámci behaviorismu začaly prosazovat sociálně-kognitivní teorie učení. Teoretici jako Albert Bandura (nar. 1925), Julian Rotter (nar. 1916) a Walter Mischel (nar. 1930) se přihlásili k behavioristické tradici vzhledem k jejímu zdůrazňování důležitosti učení. Lidé nejsou pouhým produktem vnějších vlivů, ale mohou okolní prostředí aktivně modifikovat nebo vytvářet. Lidé si osvojují zásobárnu možných reakcí na různé životní situace na základě tzv. observačního učení. Jejich chování však není jednoznačně determinováno vnějšími podněty. O tom, jaké jednání si lidé z naučených možností vyberou, rozhodují jejich vnitřní přesvědčení, očekávání a hodnoty.

Psychodynamický přístup

Psychodynamické směry psychologie, které vesměs navazují na psychoanalýzu, považují za integrální součást lidské mysli vedle vědomí také nevědomí. Doménou psychodynamických škol je zkoumání nevědomých oblastí lidské psychiky.

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856-1939) byl přesvědčen, že všechny duševní prožitky i projevy chování mají svou příčinu (princip determinismu), kterou obvykle není vědomý racionální důvod, ale nevědomý motiv. Freud považoval za základní dynamické síly psychického dění nevědomé pudové impulsy sexuální a agresivní, které se společnost pokouší potlačovat a ovládat. Tato restrikce vede k tomu, že jsou přesunuty z vědomí do nevědomí, odkud nadále ovlivňují chování i mentální dění. Projevují se například v obsahu denních i nočních snů, v tzv. chybných výkonech, ve zvycích, citových problémech, symptomech a duševních nemocích. Pudové impulsy mohou být transformovány do sociálně schvalovaného jednání. Mnohé projevy lidského chování a prožívání jsou tedy výslednicí interakce mezi nevědomými popudy a obrannými mechanismy.

Postupně vzniklo několik psychoanalytických směrů a škol: ego-psychologie, britská škola objektních vztahů, psychologie self a další. Někteří z Freudových stoupenců se od psychoanalytického hnutí odtrhli a vytvořili své vlastní teorie. K psychodynamické psychologii lze přiřadit dílo Alfreda Adlera (1870-1937), Carla G. Junga (1875-1961), Karen Horneyové (1885-1952), Ericha Fromma (1900-1980), Harryho S. Sullivana (1892-1949) a dalších. Všechny psychodynamické školy charakterizuje zájem o nevědomé psychické procesy a předpoklad, že zkušenosti v raném dětství rozhodujícím způsobem ovlivňují další vývoj osobnosti. Současná psychodynamická psychologie považuje za hlavní zdroj poruchy interpersonálních vztahů v dětství.

Fenomenologický přístup

Fenomenologická psychologie je filosoficky a humanisticky orientovaný směr psychologie 20. století, který se zabývá problematikou lidského bytí a jeho smyslu, otázkami lidského svědomí, zodpovědnosti, osamělosti a intimity. Jde jí o pochopení lidské existence tváří v tvář nevyhnutelné smrti. Je nedeterministická, tj. předpokládá u člověka schopnost svobodné volby. Z fenomenologického hlediska je předmětem studia psychologie prožívání. Hlavní příčinou chování nejsou nevědomé impulsy nebo různé podněty z vnějšího prostředí, ale subjektivní interpretace vnějších a vnitřních událostí. Centrem lidské zkušenosti je vědomí.

Existenciální analýza neboli daseinsanalýza se zaměřuje na hranice, přijetí, úzkost, smysl života, odloučení a izolaci. Humanistická psychologie zdůrazňuje pozitivní aspekty lidské přirozenosti včetně altruismu a lásky, jedinečnost vnitřní zkušenosti a potenciál každého jedince k osobnímu růstu.

Gestalt (tvarová) psychologie

Je již převážně historická psychologická škola. Tvarovou psychologii charakterizuje holistické pojetí psychických jevů, které nejsou považovány za pouhou sumu částí, ale vynořují se v duševním dění jako fenomény sui generis. Vůdčí osobností tvarové psychologie byl německý psycholog Max Wertheimer (1880-1943), jehož blízkými spolupracovníky byli Kurt Koffka (1886-1941) a Wolfgang Kóhler (1887-1967). Gestalt psychologie se zaměřuje na zkoumání psychických fenoménů celostní povahy, a to s využitím metody introspekce. Podle tvarových psychologů je celek něco jiného než suma částí, z nichž je složen. Tvar (gestalt) je komplexní, „nadsumativní" kvalita. Psychické děje vystupují jako celky, což je nejmarkantnější u vnímání, ale platí to i pro jiné psychické procesy, např. pro myšlení a učení.

Kognitivní přístup

Kognitivní psychologie se zrodila v 50. a 60. letech v USA. Jean Piaget uveřejnil svou teorii kognitivního vývoje, George Miller (nar. 1920) publikoval své výzkumy lidské paměti, práce Noama Chomského (nar. 1928) přispěla k rozvoji lingvistiky, Herbert Simon (1916-2001) spolu s Allenem Newellem (1927-1992) zkoumali s pomocí počítačové simulace postupy při řešení problémů. Představitelé kognitivní psychologie, např. Ulric Neisser (nar. 1928), zdůrazňovali, že chtějí-li psychologové pochopit chování, musí zkoumat vnitřní mentální události. Vnitřní manipulace s psychickými obsahy má na chování výrazný vliv, takže výlučné zaměření na vnější projevy poskytuje pouze neúplný obraz o tom, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.

Z kognitivního hlediska jsou předmětem studia psychologie mentální, především poznávací procesy. Kognitivní psychologie chápe lidskou psychiku jako systém zpracování informací. Zkoumá zejména způsoby, kterými si utváříme mentální reprezentace okolního světa, reflektujeme své vlastní prožívání a psychické dění druhých lidí.

Jedním ze zdrojů kognitivní psychologie je věda o počítačích, která často postulovala analogii mezi mozkem a počítačem, známou jako počítačová metafora. Výzkum kognitivní psychologie však platnost „počítačové metafory" nikdy nepotvrdil. Naopak se ukazuje, že průběh zpracování informací v lidské mysli a počítači je kvalitativně odlišný.

Kognitivisté se zaměřují na zkoumání poznávacích procesů. Další významná psychologická témata, k nimž patří emoce, motivy, agresivita či společenské vztahy, zkoumají s podstatně menším zaujetím.

Kulturní přístup

Ve skutečnosti je psychologie do značné míry západní věda, která reflektuje hodnoty severoamerické a evropské kultury. Západní psychologie se příliš nezabývala tím, nakolik lze její teorie a výsledky výzkumů aplikovat na obyvatele jiných kultur, na ženy, etnické menšiny, homosexuály atd. Z kulturního hlediska je předmětem studia psychologie vliv sociálních faktorů, jakými jsou národnost, etnická příslušnost, socioekonomický status, „gender", sexuální orientace a s ní související společenská pozice, na chování a prožívání. Hlavním cílem kulturní psychologie je porozumět jedinečné zkušenosti příslušníků různých sociálních skupin, pochopit jejich subjektivní pohled na svět.

Dělení psychologických oborů

1. základní, které jsou převážně teoretické
2. aplikované, které jsou praktické

Teoretické obory

Patří k nim především biologická psychologie, obecná psychologie, vývojová psychologie, psychologie osobnosti a sociální psychologie.

Biologická psychologie zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickým děním. Patří sem neuropsychologie, evoluční psychologie, behaviorální genetika a srovnávací psychologie.

Obecná psychologie studuje lidské poznávání, motivaci a emoce. Zabývá se tedy základními psychickými procesy u duševně zdravého člověka.

Vývojová (ontogenetická) psychologie zkoumá, jak se jedinec vyvíjí a mění v průběhu svého života. Dlouhou dobu se zaměřovala především na psychický vývoj dětí od narození do dospělosti. V současnosti se snaží popsat vývojové procesy v průběhu celé ontogeneze, od okamžiku početí až do smrti. Zkoumá tedy tělesné, emocionální, kognitivní a sociální změny, k nimž dochází během celého lidského života (life-span). Důležitým tématem vývojové psychologie je stanovení podílu vlivu dědičnosti (naturé) a prostředí (nurture) na psychickém vývoji.

Psychologie osobnosti je obor, který studuje rozdíly mezi lidmi a konstelace jedinečných psychických vlastností, které specificky ovlivňují způsob myšlení, cítění a chování určitého jedince či typické skupiny osob. Tvoří podklad pro psychodiagnostiku.

Sociální psychologie je obor, který se zabývá vlivem společenských faktorů na lidskou psychiku. Zkoumá interakce mezi lidmi, které probíhají ve dvojicích i v sociálních skupinách. Předmětem je sociální percepce, interpersonální atraktivnost, sociální interakce, postoje, struktura a dynamika sociálních skupin atd.

Psychologie životního prostředí se zaměřuje na vzájemné vztahy mezi životním prostředím, lidským chováním a prožíváním. Zkoumá účinky extrémních teplot, hluku, znečištění ovzduší a dalších faktorů na zdraví a duševní rovnováhu obyvatelstva.

Praktické obory

Praktické neboli aplikované obory usilují o využívání psychologických poznatků ve společenské praxi, a to především v zájmu lidské spokojenosti a zdraví. Označení „aplikované" vychází z předpokladu, že praktičtí psychologové aplikují na různé oblasti sociálního života poznatky základních odvětví psychologie. K významným praktickým oborům patří klinická psychologie, poradenská psychologie, psychoterapie, pedagogická psychologie, psychologie práce, forenzní psychologie a psychologie sportu. Hranice mezi těmito obory jsou mnohdy neostré.

Klinická psychologie je obor, který se specializuje na diagnostiku, léčení a společenské přizpůsobení osob s relativně závažnými psychickými potížemi a poruchami. Díky ní vzniká taxonomie duševních poruch.

Psychologie zdraví zkoumá, jak se určité typické způsoby chování, myšlení a cítění vztahují k tělesné a psychické kondici. Zabývá se tedy diagnózou, léčením a prevencí různých onemocnění, zkoumá a podporuje zásady zdravého způsobu života.

Poradenská psychologie je aplikovaný obor, který praktikují především psychologové v poradnách pro rodinu (dříve manželské poradny), na úřadech práce, v pedagogicko-psychologických poradnách, případně v poradnách pro vysokoškoláky. Pomáhají jim ujasnit si cíle a překonávat překážky.

Pedagogická psychologie zkoumá procesy učení a vyučování a podílí se na vytváření a zdokonalování studijních osnov a vyučovacích metod. Pedagogičtí psychologové zjišťují, jak ovlivňují učení psychické faktory, jakými jsou motivace a inteligence či sociokulturní podmínky, k nimž patří chudoba, přistěhovalectví a postavení učitele.

Psychologie práce je velmi rozsáhlý obor aplikované psychologie, který se zabývá podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon. K vnitřním podmínkám patří schopnosti, dovednosti a motivace pracovníků, k vnějším například vybavení pracoviště, hluk, osvětlení a pracovní doba. Patří sem inženýrská psychologie, psychologie trhu a psychologie zákazníka.

Forenzní (soudní) psychologie se uplatňuje především v rámci soudního a vězeňského systému. Forenzní psychologové se zabývají studiem zločinnosti, psychologií pachatelů trestných činů, vypracovávají soudně-znalecké posudky.

Psychologie sportu se zabývá organizací tréninku, zvládáním trémy, vzájemnými vztahy mezi sportovcem a trenérem atd. Někteří autoři rozlišují ještě speciální psychologické disciplíny, které mají relativně úzký předmět studia. Patří k nim např. psycholingvistika, psychometrie, metodologie a psychodiagnostika.

Psycholingvistika zkoumá způsoby, jakými si lidé osvojují a užívají jazyk.

Psychometrie je nauka o měření duševních jevů, která se zabývá tvorbou a ověřováním psychologických testů s pomocí statistických postupů.

Předmětem studia metodologie jsou obecné principy vědeckého bádání a konkrétní metody psychologického výzkumu, mezi nimiž má výsadní postavení experiment, který umožňuje ověřování hypotetických kauzálních vztahů.

Psychodiagnostika je aplikovaná disciplína, jejíž náplní je rozpoznávání a posuzování psychických vlastností a stavů s pomocí klinických metod (např. pozorování, rozhovor) a arzenálu standardizovaných testových metod.

Historický vývoj pojetí předmětu psychologie

Psychologie jako věda o duši

Aristoteles (3. století př. n. l.) napsal spis O duši, který se stal historickým východiskem psychologie. Ta byla pak přes dva tisíce let pěstována jako věda o duši s akcentem na filozofických úvahách o substancialitě, duchovnosti a nesmrtelnosti duše. V polovině 19. století se vlivem rozvoje přírodních věd psychologie oddělila od filozofie a pojem duše byl jako nevědecký opuštěn. Přechod od racionálna k empirismu. Později byla otázka substrátu psychických procesů a jednoty psychického života ve smyslu kontinuity průběhu a identity subjektu, jakož i konstantnosti poznání objektů, připsána osobě, resp. osobnosti. [Pojem duše tedy nahrazen pojmem osobnosti.] T. Akvinský navazuje na Aristotela, vytvořil učení o svobodné vůli (dnes mluvíme o konacích). Duše tvoří jednotu s tělem. E. Kretschmer zase nazýval duší bezprostřední prožívání. Duše je vše pociťované, vnímané cítěné, představované, chtěné...

Psychologie jako věda o vědomí

René Descartes připravoval základy pro posun duše k vědomí. Zavedl termín vědomí svým známým výrokem „Cogito ergo sum“ a rozpracovává pojem vědomí. Dále klade rovnítko mezi vědomí (reflection) a psychickým, čímž předmět psychologie zužuje na vědomé jevy. Jeho zásluhou se později se zavádí pojem psychologie vědomí. Za zdroj a kritérium poznání považoval rozum. Díky němu bylo psychické ztotožněno s vědomím. F.Krejčí (1902): „Duševní jsou děje, jež si uvědomuji bezprostředně. Hmotné, jež si uvědomuji prostřednictvím dějů duševních. Jevy, jež si uvědomuji bezprostředně, mohu nazývat stavy vědomí.“ Existují dva významy pojmu vědomí, které je možno přiblížit uvedením jejich protikladů: vědomí-bezvědomí (stav mysli, v němž si subjekt uvědomuje, nebo neuvědomuje okolní svět a sebe sama, jehož protikladem je ztráta vědomí při omdlení či v kómatu), vědomí – nevědomí (subjekt si uvědomuje nebo neuvědomuje vztah svého zážitku k jeho psychologické příčině – v tomto významu vystupuje pojem nevědomí v psychoanalýze, takže např. nevědomý motiv nebo čin zde znamenají, že si subjekt neuvědomuje skutečné psychologické příčiny těchto jevů, to pak např. znamená, že nevědomý cit není cit, který by nebyl prožíván, nýbrž cit, jehož příčin si subjekt není vědom).

Omezit se na jevy vědomí je málo, protože vědomím vymezený předmět psychologie by tuto vědu omezoval jen na studium lidské psychiky, ačkoli psychika je jev vlastní i zvířatům. [Můžeme řadit i transpersonální psychologii, jejž předmětem je rozšířené vědomí.]

Psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti

Americký psycholog E. B. Titchener: "Všechno lidské poznání je derivováno z lidské zkušenosti; není jiného zdroje poznání." Rozlišil dvojí druh zkušenosti: 1. zkušenost závislou na osobě, 2. zkušenost nezávislou na jediné osobě. První je předmětem psychologie, druhá jiných věd. Psychologie tak může být definována jako věda o mysli, kterou lze chápat jako "úhrn lidské zkušenosti, uvažované jako závislé na zakoušející osobě. Wundt používal termíny vnitřní a vnější zkušenost. Každá zkušenost má dvě dimenze: obsah, který je nám dán, a naše pojetí tohoto obsahu; první se označuje jako objekt zkušenosti (přírodověda), druhé jako zakoušející subjekt (psychologie). Pojetí psychologie jako vědy o subjektivní, vnitřní či bezprostřední zkušenosti neboli vědomí je však poplatné spornému gnozeologickému přístupu (skutečnost = zkušenost), v němž psychické a nepsychické je oddělováno velmi uměle, neboť obsahy vědomí jsou závislé nejen na tom, co se děje v těle, ale i na tom, co se děje v jeho okolí.

Psychologie jako věda o chování

V. M. Bechtěrev (studium reflexů) připravoval zásadní obrat v pojetí psychologie s požadavkem „objektivní psychologie“. J. B. Watsona (1913) vymezil předmět psychologie jako studium chování, tedy toho, co člověk činí a říká. Jde o tzv. behaviorismus, který je pokusem o ustavení objektivní vědecké psychologie. Chování není mechanickou reakcí na situaci, nýbrž smysluplným vztahem k situaci určitým způsobem prožívané: na tutéž situaci reagují lidé s různou zkušeností různě. Proto se již na začátku třicátých let (E. C. Tolman) objevil pokus o revizi striktního behaviorismu. Pokus o překonání behavioristického redukcionismu se projevil mimo jiné zavedením konceptů vnitřního a vnějšího chování. Humanistický a kognitivistický obrat behavioristické pojetí poněkud zmírnil, takže dnes shledáváme širší pojetí chování, zahrnující někdy i vnitřní mentální aktivity: psychologie se zabývá tím ,jak a proč organismy činí, to co činí.

Jinou umírněnou objektivistickou formulaci podali R. S. Woodworth a D. G. Marquis. Psychologie studuje mentální aktivity, "avšak každá mentální aktivita je současně tělesnou aktivitou". Psychické či mentální aktivity vyjadřují vztah organismu k jeho životnímu prostředí: psychologie studuje aktivity organismu jako celku, a to v jeho vztazích k prostředí. [Chování není mechanickou reakcí na situaci (reflexologie), nýbrž smysluplným vztahem k situaci určitým způsobem prožívané (to vysvětluje, proč lidé s různými zkušenostmi reagují na různé situace různě).]

Psychologie jako věda o prožívání a chování

Pokouší se překonat jednostrannosti behaviorismu i tzv. mentalismu, který chápal psychologii jen jako vědu o mentálních fenoménech, tj. o prožívání. "Psychologie může být definována jako systematické studium chování a mentálního života."

Vyjadřuje, byť zjednodušeně, podstatu psychologie ve dvou jejích stěžejních aspektech:

1. Fenomenálně vystupuje psychické jako jednota prožívání a chování.
2. V prožívání se realizuje základní regulativní funkce psychiky nesená tím, že funguje jako systém tvorby a užívání významů. Chování je pak účelnou reakcí na psychické zpracovávání významů situací vyjádřené prostřednictvím fyziologických aktivit organismu.

Předmět psychologie lze vyjádřit schematicky interdependencí tří fenoménů: prožívání, chování a duchovních výtvorů:

[Existuje vzájemná funkční závislost prožívání, chování a duchovních výtvorů: svět (tj. své okolí i sebe sama) prožívá člověk jako určitý systém významů vytvořených především lidskou kulturou, na základě toho se vůči tomuto světu chová a v jisté míře jej tím sám dotváří a přetváří. Proto každá výpověď o jednom z uvedených tří aspektů bude zahrnovat oba zbývající aspekty.]

Psychologie jako věda o prožívání

Podle E. Husserla psychické je vnitřně pojatá skutečnost: to je fenomenologický pojatý zážitek a vědomí je „reálně fenomenologická jednota zážitků“. V prožívání je tedy dána podstata psychického. Výrazným představitelem „ psychologie prožívání“ byl hamburský psycholog, představitel tzv. personalismu W. Stern – psychologie zkoumá personální (osobní) hledisko prožívání v podmínkách jeho projevů, v jeho druzích, způsobech fungování a zákonitostech, v jeho významu pro totalitu personálního bytí a života.

Psychické se nazývá všechno to, co je v osobě prožíváním nebo je v podstatném vztahu k prožívání. Je nutno rozlišit dispozice k prožívání a aktuálně probíhající prožívání. Aktuální prožívání vytváří kontinuitní plynoucí dění, ale může získat i tvar („gestalt“) a ohraničit se, diferencovat se vůči ostatním tvarům prožívání tak, že v prožívání dominuje určitý obsah či kvalita, např. myšlení či snaha. Obsah aktuálního prožívání, to co v sobě prožívající osoba nachází, se nazývá psychický fenomén (jev vědomí) a to je psychické ve svém nejčistším, ale i nejužším smyslu.

Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu

Toto pojetí psychologie je založeno na marxistickém pojetí činnosti (praktická činnost jako činitel utváření člověka a společensko-historických změn). Činnost je v užším smyslu chápána jako zacházení s předměty (manipulace), v širším smyslu jako „reaktivita nějakého systému“, tj. zahrnuje jeho veškeré aktivity od látkové výměny až po reflexní pohyby očí a záměrné jednání. Geneze a vývoj psychiky ve smyslu fylogenetickém i ontogenetickém jsou spojovány s „prakticko-předmětnou činností“: základním způsobem existence psychična je jeho existence jako procesu, jako činnosti (S.L. Rubinštejn).

Piagetovo vymezení psychologie jako vědy

1. předmětem psychologie není jednotlivec, nýbrž člověk obecně; psychologie je věda o lidském subjektu
2. protože psychologie je přírodní věda, je nevyčerpatelná.
3. psychologie je věda o subjektu - objekty mohou být poznávány pouze subjektem, zatímco subjekt může poznávat sebe sama jen tehdy, pokud má co činit – reálně nebo v myšlenkách - s objekty
4. psychologie souvisí s teorií poznání - gnoseologií; mezi filosofií a psychologií nejsou ostré hranice; vědění vychází z interakcí mezi subjektem a objektem
5. psychologie může nejlépe prospívat (jako každá věda) v interdisciplinární spolupráci (sporná je zde teze o psychologii jako přírodní vědě)

Psychologie je věda o psychice, která se fenomenálně vykazuje jako prožívání a chování ve formě procesů a psychofyzických dispozic k těmto procesům.

Odkazy

Použitá literatura

Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.