Determinace psychiky

John Locke

Zkoumání determinace lidské psychiky znamená objasňování, na základě čeho se utváří a vyvíjí osobnost. Psychologie se již po staletí pokouší zjistit, jaké faktory ovlivňují vývoj osobnosti člověka a jeho aktuální chování a prožívání. Zkoumá, jaké vlivy hrají důležitou roli při vývoji psychiky a jak důležité jednotlivé vlivy jsou. Tyto vlivy či faktory bývají rozdělovány do dvou hlavních kategorií – na biologické a sociální činitele, jinak řečeno na vlivy dědičné a vlivy prostředí, na to, co je vrozené a co je získané. V současné době je tato problematika pojímána jako zkoumání toho, co v psychice člověka je dědičné a co je podmíněné výchovou. Extrémní přiklonění se k jednomu z těchto pólů je nicméně spíše historické, dnes je determinace psychiky pojímána jako dynamický proces, na kterém se podílí řada faktorů. Zároveň vykládání psychiky pouze z pohledu biologické či sociální determinace je značně neúplné. Mezi tyto faktory vstupuje i člověk, který ovlivňuje sám sebe, tedy se jedná o psychologickou determinaci.

Historie problematiky

Emprismus a environmentalismus

Dříve byla problematika determinace lidské psychiky pojímána jako spor nature (příroda, biologická determinace) a nurture (výchova, sociální determinace). Empiristé se domnívali, že vědomosti člověka vznikají na základě jeho zkušeností a interakcí s okolím, řadili se tedy pod proud „nurture“. Z nich vychází environmentalismus, který tvrdí, že hlavní vliv v determinaci psychiky má prostředí. Environmentalisté ve vývoji člověka zdůrazňovali učení. Učení ústí v přetrvávající změnu v činnosti jedince zprostředkovanou skrze zkušenost. Dle empiristů tedy člověk všechny své schopnosti a vědomosti získává skrze učení, které mu zprostředkovává jeho prostředí.

Mezi významné zastánce tohoto směru patří John Locke (1632–1704). Locke nesouhlasil s názorem Descarta, že lidé na svět přichází s vrozenými idejemi. Také odmítl tehdy platný názor, že se člověk rodí jako malý dospělý, který pouze potřebuje vyrůst, aby se projevily jeho vrozené schopnosti a znalosti. Locke naopak tvrdil, že lidská mysl je při narození tabula rasa (nepopsaná deska) a veškeré znalosti, vědomosti či mravní zásady získává až během života. Veškeré obsahy mysli dle Locka pochází ze zkušenosti. Tato zkušenost může být dvojího druhu – vnímání (sensation) nebo reflexe (reflection). Vnímání nám zajišťuje získávání zkušeností s vnějšími objekty skrze naše smysly. Následně můžeme v mysli s těmito zkušenostmi provádět různé operace, kterými mysl reflektuje samu sebe a vytváří další ideje (zkušenosti).

Locke tedy popírá, že by jakýkoliv obsah mysli byl vrozený a tvrdí, že všechny ideje v mysli do ní přichází skrze zkušenost. Nicméně zastává stanovisko, že operace, které mysl se získanými idejemi dělá, jsou součástí lidské přirozenosti, tedy jsou vrozené. Přestože tedy o Lockovi říkáme, že je empirista, jeho filozofie je částečně nativistická.

Mezi environmentalisty patří i velká část behavioristů. Ti tvrdili, že děti se rodí pouze se základními reflexy, které se v průběhu života vyvíjí skrze podmiňování. John Watson zcela popíral existenci mysli a domníval se, že za veškerým chováním člověka stojí jeho prostředí. K behavioristům patří i Burrhus Frederic Skinner (1904-1990), který se sice domníval, že lidská mysl je černou skříňkou, ale netvrdil, že je tato skříňka prázdná. Watson a Skinner také tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a pomocí výchovy můžeme z dítěte udělat jakýkoliv typ člověka. Nepopíral existenci vrozených dispozic, ale tvrdil, že chování můžeme vysvětlit i bez porozumění mysli. K dalším představitelům environmentalismu patří I.P. Pavlov, Alfred Adler nebo Albert Bandura.

Nativismus

Proti empiristům stáli nativisté, kteří věřili, že člověk se rodí se svými vlastnostmi a schopnostmi, které jsou pevně otisknuté v jeho mozku. Dle nativistů jsou určitá základna vědomostí a pochopení reality člověku vrozené. Nativisté zdůrazňovali dědičnost a zrání. Zrání je proces vytváření a vývoje osobnosti, který je založen na zákonité posloupnosti evolučních i involučních procesů. Tyto procesy mají pevně dané kroky, které jsou u všech lidí téměř shodné, geneticky podmíněné. Přestože zrání nejvíce zdůrazňuje roli genů v utváření osobnosti, ve vývoji má vliv i prostředí. Uskutečnění určitých kroků zrání závisí na podmínkách vnějšího prostředí.

Gottfried Wilhelm von Leibniz

Nativisté vychází z učení Descarta, který se domníval, že některé pojmy jsou člověku vrozené (např. Bůh, geometrické axiomy, já). Mezi významné nativisty patří Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646-1716), který reagoval na Locka. Vzhledem k Lockově popisu mysli jako prázdné desky mu Leibniz přiřkl tvrzení, že v rozumu (mysli) není nic, co by dříve neprošlo smysly. Tomuto názoru Leibniz oponuje tvrzením, že v rozumu není nic, co by dříve neprošlo smysly, kromě rozumu samého. V tomto bodě ale Leibniz Locka špatně pochopil a domníval se, že Locke mluví o pasivní mysli. Nicméně v Lockově pojetí může mysl reflektovat samu sebe, rozhodně tedy není pasivní. Leibniz ale proti domnělé pasivní mysli Locka staví svou velmi aktivní mysl. Leibniz věřil, že nic materiálního (tedy např. podnět z vnějšího prostředí) nemůže způsobit vznik něčeho nemateriálního (např. idejí). Odmítl tak Lockovo tvrzení, že všechny ideje pochází ze zkušeností. Naopak tvrdil, že všechny ideje musí být vrozené, protože nemohou vznikat skrze cokoliv fyzického, tedy ani skrze mozek.

Extrémní nativismus zastával Francis Galton (1822-1911), který byl významně ovlivněn evoluční teorií svého příbuzného Charlese Darwina. Galton usoudil, že člověk poznává svět pouze skrze smysly a čím přesnější smysly má, tím inteligentnější je. Vzhledem k tomu, že kvalita smyslů je podmíněná především biologicky a je dědičná, usoudil z toho, že i inteligence je dědičná. Na základě tohoto závěru se Galton mohl pustit do prvních měření inteligence. Galton také přišel s myšlenkou eugeniky. Tvrdil, že vzhledem k dědičnosti inteligence by bylo možné zvýšit obecnou inteligenci lidstva tím, že by vysoce inteligentní lidé byli podporováni v množení se a naopak málo inteligentní lidé by byli odrazováni. Zároveň navrhoval, aby vědci párovali lidi podle charakteristik tak, abychom u jejich dětí podpořili žádoucí charakteristiky. Galtonovo přesvědčení o dědičnosti inteligence podpořila i studie Henryho Herberta Goddarda (1866-1957), kterou rozebereme později. Tyto názory ale vedly k mnoha zákonům o sterilizaci a k diskriminaci.

Mezi nativisty můžeme řadit i Arnolda Gesella (1880-1961), který sice uznával vlivy vnějšího prostředí, ale tvrdil, že vývoj je určen především vrozenými faktory (tzv. teorie predeterminovaného růstu). K tomuto směru dále patří i Noam Chomsky (*1928), podle kterého se každé dítě rodí s mozkovými strukturami, které mu pomáhají učit se jazyk. Tím útočí na radikální behaviorismus, podle kterého se lidé učí mluvit od svého okolí. K nativistům bývá řazen i Sigmund Freud (1856-1939), který tvrdí, že se dítě rodí se dvěma základními pudy. Podle jeho názoru, je posloupnost vývoje determinována biologicky. Nicméně Freud zdůrazňuje i roli sociálních vztahů a prostředí. K dalším představitelům nativismu patří Judith Harrisová, Jerry Fodor, Steven Pinker, Andrew Meltzoff nebo Renée Baillargeonová.

Situacionismus a dispozicionismus

Psychologové vedli dlouhé debaty o tom, co má největší vliv na chování jedince v konkrétní situaci. Dispozicionisté se domnívali, že na reakci jedince má největší vliv jedinec sám – ať už jeho psychologické nebo tělesné charakteristiky. Situacionisté naopak zpochybňovali existenci rysů a tvrdili, že chování je určováno objektivně pozorovatelnými zvláštnostmi situací (současných i minulých). Bowers nicméně přišel s tvrzením, že větší míru rozptylu chování lze vysvětlit interakcí osobnostních a situačních proměnných. Zavrhuje tak situacionismus i dispozicionismus jako příliš zjednodušující a jako alternativu předkládá interakcionismus. Interakcionisté přichází se dvěma koncepcemi. Dle mechanistické koncepce je chování proměnnou závislou na kombinaci vlivu osoby a situace. Dynamická koncepce tvrdí, že na sebe vzájemně působí osoba, situace i chování. Situacionisté také rozlišují dva druhy situací. Silné situace lidé interpretují velmi podobně (např. dopravní značky) a reakce na tyto situace jsou tak u různých lidí podobné. Naopak slabé situace předkládají větší variabilitu reakcí, a proto se v nich více projeví vlastnosti osobnosti.

Současný pohled na determinaci psychiky

V dnešní době je přijímáno převážně stanovisko, že psychické jevy a vývoj člověka jsou podmíněny multifaktoriálně a že jednotlivé faktory jsou různě důležité. Interakční teorie spojují obě krajní stanoviska, tedy nativismus zaměřený na biologické vlivy i environmentalismus zdůrazňující prostředí. Podle integrovaného přístupu se dítě rodí s biologicky podmíněními predispozicemi k učení a sociální interakci, nicméně jeho vývoj neustále ovlivňuje i interakce s prostředím. Tento přístup také zdůrazňuje fakt, že je obtížné oddělovat jednotlivé vlivy, protože působí společně. Zároveň mezi genotypem člověka a jeho prostředím vždy existuje korelace, protože prostředí, které vytvářejí rodiče, vždy ovlivňují i jejich geny. Hudebně nadaní rodiče tak mohou svůj talent potomkům předat geneticky, zároveň je k hudbě vedou i skrze prostředí (stimulují je k poslechu hudby, hraní na nástroje apod.). Známou interakční teorii vytvořil William Stern (1871-1938) a nazval ji teorií konvergence. Stern zdůrazňuje, že vrozené vlohy jsou ovlivňovány vnějším prostředím a vývoj probíhá skrze zrání i učení. Vnější prostředí jedince může jeho vlohy zvýrazňovat nebo naopak brzdit. Dle Sterna prostředí ovlivňuje, zda jedinec danou vlohu rozvine, či ne. Interakční teorie nám tak říkají, že z jednoho genotypu (zděděné genetické charakteristiky jedince) může vzniknout mnoho různých fenotypů (soubor všech znaků a vlastností organismu) v závislosti na působení prostředí.

V současné době je také přijímáno, že všechny vlivy na člověka nemusí působit lineárně. U některých faktorů může s jejich narůstající intenzitou vzrůstat i jejich dopad na člověka, ale při překročení určité intenzity naopak vliv na člověka klesá. Takovýto případ můžeme nalézt u vztahu nabuzení a výkonu v Yerkes-Dodsonově zákonu. Vliv některých faktorů také může mít exponenciální (např. v případě vnímání bolesti) nebo logaritmickou křivku (např. při odhadu jasnosti), což popisuje Stevensonův zákon.

Působení faktorů na člověka může být také cirkulární, kdy např. prostředí působí na člověka, člověk dále na prostředí a z faktorů se tak stává kruh. Příkladem může být reaktivní, evokativní a proaktivní interakce. Při evokativní interakci jedinec vyvolává svou osobností a chováním reakci okolí, která ho následně ovlivňuje. Reaktivní interakce popisuje situace, ve kterých stejné prostředí a situace působí na různé osoby různě, což následně vede k jejich reakci a interakci s danou situací. Při proaktivní interakci si jedinec sám vyhledává a vytváří prostředí, které následně ovlivňuje jeho osobnost i chování.

Klasifikace determinant

Člověk je v průběhu svého života ovlivňován různými druhy determinant, které můžeme rozdělit na biologické, sociální a psychologické. Tyto skupiny determinant nepůsobí na osobnost izolovaně, ale vzájemně spolu interagují.

Vnitřní biologické determinanty

Organismus člověka, jeho chování i prožívání jsou ovlivňovány mimo jiné vnitřními biologickými faktory. Raymond B. Cattell upozorňuje, že zvenčí je často obtížné určit, zda se osobnost proměňuje na základě učení (vnějších podmínek) nebo zrání (vnitřních podmínek). Cattell dále rozděluje biologické podmínky, které mají vliv na utváření a fungování osobnosti, do 4 stupňů. V tomto rozdělení v sobě každý další stupeň obsahuje i stupně předchozí: 1) dědičná výbava, která je převzata od rodičů v době početí, 2) genová výbava zahrnující navíc změny genů skrze mutace a segregace, 3) vrozená výbava, do které spadají i vlivy prostředí dělohy od početí až do porodu, 4) konstituční výbava obsahující i fyzické a psychologické vlivy prostředí na vývoj organismu od narození do smrti.

Nervový systém

Z biologického hlediska člověka a jeho chování významně determinují jeho geny a nervový systém. Základní stavební jednotkou nervového systému jsou neurony. Tyto buňky přenáší nervové impulzy, pomocí kterých předávají informace dalším neuronům, žlázám a svalům. Neuron sestává z buněčného těla, dendritů (výběžků přijímajících impulzy od jiných neuronů) a axonu (výběžku přenášejícího impulzy). Axon se dělí na mnoho konců, které se nazývají synaptická zakončení. Mezi axonem a dendritem dalšího neuronu vzniká synaptická štěrbina. Když do synaptického zakončení dorazí impulz, uvolní se do synaptické štěrbiny neurotransmiter, který následně stimuluje dendrit dalšího neuronu a impulz tak pokračuje dále. Elektrochemický impulz, který neurony přenáší, se nazývá vzruch nebo akční potenciál. Po předání vzruchu dochází ke zpětnému vstřebávání neurotransmiteru, případě k degradaci neurotransmiteru, kterou vykonává enzym z postsynaptické membrány dendritu. Dosud vědci popsali přibližně 70 neurotransmiterů, ale pravděpodobně jich existuje více. Mezi nejznámější patří acetylcholin, noradrenalin, dopamin, serotonin, GABA a glutamát.

Neurony se liší množstvím svých výběžků i velikostí, která se může pohybovat od tisícin centimetru až po jeden metr. Tyto buňky můžeme dělit do tří skupin podle funkcí. Senzorické neurony, které přijímají vzruchy skrze smyslové receptory a přenášejí je do centrální nervové soustavy. Dále motorické neurony, které vedou signály z mozku nebo míchy přímo ke svalům a žlázám. Posledním typem jsou interneurony, které přijímají signály od senzorických neuronů a informace předávají dalším interneuronům nebo motorickým neuronům. Tento poslední typ se nachází pouze v mozku, míše a očích. Odhady počtu neuronů se výrazně liší, udává se, že v lidském těle se nachází 10 miliard až 1 bilion neuronů. Jednotlivé nervy jsou tvořeny svazky axonům patřícím stovkám nebo tisícům neuronů.

Lidský organismus je ovlivňován také pomalejším endokrinním systémem. Tento systém pomalu a nepřímo ovlivňuje aktivitu jednotlivých buněčných soustav prostřednictvím žláz s vnitřní sekrecí. Tyto žlázy vylučují hormony, což jsou chemické látky putující krví ke konkrétním buňkám, jejichž aktivitu následně ovlivňují.

Vliv genetiky na člověka

Při početí získáváme od rodičů chromozomy, což jsou jednotky dědičnosti přítomné v jádru každé buňky. Většina buněk sestává z 46 chromozomů, z nichž polovinu máme od otce a polovinu od matky. Chromozomy se vyskytují vždy v páru, máme tedy 23 párů chromozomů. Každý chromozom je tvořen dalšími jednotkami dědičnosti nazývanými geny. Gen je úsekem molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNA), DNA je vlastním nositelem genetické informace. Na jednom lidském chromozomu se vyskytuje 1000 a možná i více genů, lidské tělo má dohromady 20-25 000 genů. Souhrn genetických informací v DNA se nazývá lidský genom. Ve všech buňkách jsou stejné geny, ale v každé je jen 5–10 % genů aktivních, proto se funkce buněk různí. Výzkumy v genetice se snaží zjistit, které konkrétní geny určují konkrétní chování.

Každý gen je dominantní nebo recesivní. Dominantní gen se projeví vždy, recesivní pouze pokud jsou oba geny v páru recesivní. Zda se u nás nějaký znak projeví záleží tedy na tom, jak se geny získané od rodičů namíchaly. Skrze recesivní geny se předává např. modrá barva očí, hemofilie, albinismus nebo plešatost. Mezi recesivní onemocnění patří fenylketonurie, při které jedinec není schopen metabolizovat aminokyselinu fenyalanin, jejíž deriváty následně poškozují nervový systém. Důsledkem je mentální postižení a věk dožití většinou do třiceti let. Pokud ale lékaři dokáží toto onemocnění zjistit brzy, stačí nasadit speciální dietu a daný člověk může žít téměř normální život. Skrze dominantní gen je předávána Huntingtonova nemoc, při níž dochází k degeneraci určitých mozkových oblastí a následně ke smrti. U pacientů se postupně projevují poruchy řeči, problém s ovládáním pohybů, upadání paměti a jiných mentálních schopností.

Veškeré zděděné genetické charakteristiky jedince uložené v DNA nazýváme genotypem. Každý člověk se rodí s odlišným genotypem, výjimkou jsou jednovaječná dvojčata, jejichž genotyp je shodný. Fenotyp je souhrn všech vlastností a znaků organismu a vzniká interakcí konkrétního genotypu s prostředím. Vrozená výbava určuje vlivům prostředí určité limity, genotyp nastavuje práh schopností, které člověk nezvládne překročit, i když je vhodně stimulován. Richard Woltereck pojmenoval potenciál mezi spodním a horním prahem schopností, kterých může člověk s daným genotypem dosáhnout, jako reakční normu. Tvrdí, že prostředí dokáže ovlivnit schopnosti nacházející se v intervalu reakční normy. Např. nízký socioekonomický status nebo zanedbávání v dětství vedou k intelektu na dolní hranici reakční normy, naopak vysoce stimulující prostředí k intelektu na horní hranici. Reakční norma nám tedy definuje všechny možné fenotypy, které mohou vzniknout z konkrétního genotypu na základě prostředí, ve kterém se vyskytuje.

Genetickou determinaci člověka výrazně zdůrazňovala i sociobiologie, mezi jejíž zakladatele patří Wilson a Dawkins. Jedná se o vědu, která zkoumá biologickou determinaci všech forem chování u všech organismů včetně člověka. Sociobiologie předložila teorii o sobeckém genu, jehož jedinou snahou je reprodukce, tělo člověka pak bývá označováno za pouhou přepravní schránku genů.

Behaviorální genetika a epigenetika

Behaviorální genetika se zabývá interakcí dědičnosti a prostředí. Snaží se určit, jaký podíl má dědičnost při vytváření osobnosti, vzorců chování a inteligenci a jak moc je dědičnost pozměnitelná vnějšími vlivy. Dle behaviorálních genetiků prostředí člověka podstatně ovlivňuje, chování a osobnost člověka jsou určeny interakcí vrozených predispozic a vlivů prostředí. Když je něco „genetické“, ještě to neznamená, že to je „nezměnitelné“. V behaviorální genetice můžeme nalézt dva směry. Korelační přístup přičítá významnější roli genetice. Geny mají jednak vliv skrze přímou dědičnost, jednak mají i charakter prostředí, které dále determinuje vývoj člověka. Epigenetický přístup považuje genetiku za méně dominantní. Vývoj člověka je důsledkem obousměrných změn, které vznikají skrze interakci prostředí a dědičnosti.

Epigenetika zkoumá, jak se mění fungování genů pod vlivem prostředí a chování člověka. Změnami prostředí nelze měnit DNA, ale může být ovlivněna celková funkčnost genů (např. stresem, vitamíny v jídle apod.). Když dojde k takovéto stimulaci z vnější, dochází k metylaci. Kontrolní centrum genu je obaleno skupinou metylových molekul, které neprovedou strukturální změny, ale ovlivní aktivitu genu (sníží ji, zvýší nebo úplně vypnou). Metylace může působit krátkodobě i dlouhodobě a zároveň bývá ovlivnitelná farmaky.  Epigenetické změny lze pravděpodobně pomocí různých intervencí zvrátit – např. změnou výživy, lepším zvládáním stresu, terapií, sociální oporou apod. Epigenetika vytváří spojnici mezi genetikou a vlivy prostředí, výzkumy molekulárních změn, které ovlivňují vývoj člověka, jsou nicméně teprve v začátcích.

Vnější environmentální a socio-kulturní determinanty

Fyzikální prostředí

Vývoj člověka, jeho organismus i chování je ovlivňován mnoha faktory vnější fyzikálního prostředí. Působí na nás teplota, ovzduší a vlastnosti podnebí, dostupná potrava a další vlivy, které bychom mohly označit za „přírodní“. V těchto faktorech se ale dnes objevuje již velký vliv člověka (např. formou znečišťování ovzduší, globálního oteplování apod.), proto je těžké oddělit vlivy přírody od vlivů člověka. Nicméně všechny tyto faktory různými způsoby podporují nebo naopak ztěžují tělesný a psychický vývoj člověka.

Vliv faktorů prostředí na člověka závisí také na tom, do jaké míry se jedinec dokáže přizpůsobit nárokům a možnostem prostředí, ve kterém žije a bude žít. Objektivně stejné prostředí také nepůsobí na všechny lidi shodně, závisí především na tom, jak jedinec dané prostředí subjektivně vnímá.

Společenské prostředí

Na člověka žijícího v lidském společenství působí jednak konkrétní mezilidské vztahy, jednak celá společnost. Každá kultura v sobě nese historicky vytvořené způsoby řešení nejčastějších životních problémů, které se předávají z generace na generaci. Skrze kulturu jedinec získává konkrétní prostředky jednání a dorozumívání, které se vyžadují v daném společenství. Kultura dává životu velkého společenství řád. Prvkem výrazně ovlivňujícím chování člověka v dané společnosti je sociální role. Tato role předepisuje jedinci chování, které se od jeho postavení očekává. Společnost na jedince působí také skrze sociální normy, které obsahují stálá a nadosobní měřítka, kterými se členové dané společnosti vzájemně hodnotí. Některé normy se vztahují na všechny členy, některé pouze na určité role. Normy bývají jednak prosazovány vnějším tlakem v podobě odměn a trestů, jednak bývají v průběhu socializace a výchovy dítěte zvnitřněny do jeho svědomí.

Skutečně lidská osobnost vzniká skrze sociální motivaci a učení při kontaktu s jinými lidmi. Lidská společnost člověku naplňuje mnoho potřeb, ale zároveň mu ukládá i povinnosti. Tyto nároky jsou obsaženy v socializačním programu, což je sled vývojových kroků, které má jedinec v určité době absolvovat, aby došlo k jeho sociálnímu začlenění. Řadíme sem např. porozumění a zvnitřnění pohlavních rolí a sexuálního chování, vytvoření svědomí a hodnot apod. Socializační program je pro všechny jedince společnosti téměř shodný, proto jedinec dopředu ví, co od něj společnost bude očekávat. Jedinec tak může být motivován ke zvládnutí daných vývojových kroků, ale selhávání v těchto nárocích na něj může mít i výrazný negativní dopad při utváření osobnosti.

Socializační program je uskutečňován pomocí socializačních činitelů. Jedním z nich je již zmíněná kultura. Jednotlivé kultury produkují tzv. základní osobnost, což je souhrn znaků, které sdílí většina členů jedné kultury. Jedinec přejímá mnoho norem a pravidel sociálního chování skrze observační učení a identifikaci s autoritami. K těmto jevům dochází v rámci specifických sociálních skupin.

Mezi širší vztažné skupiny jedince můžeme řadit skupiny, kam jedinec spadá skrze své vzdělání, zaměstnání, zájem, světonázor, místo bydliště apod. Člověk bývá členem více širších vztažných skupin najednou a každá na něj má trochu jiný vliv. Širší vztažné skupiny si vytvářejí svoje specifické zaměření a způsoby jednání, které předávají a vyžadují po svých členech.

Dalším typem skupin jsou malé společenské skupiny, které se vyznačují přímou interakcí všech členů, zřetelnou strukturou a cíli. Do těchto skupin patří rodina, vrstevnická skupina a pracovní a zájmové rodiny. Původní rodina člověka slouží k uspokojování potřeb dítěte a zároveň ho vede k osvojení si způsobů chování a prožívání, které jsou žádoucí v dané společnosti. Rodina sice zprostředkovává dítěti působení širší společnosti, ale také na dítě působí pro sebe specifickým způsobem, a to skrze konkrétní rodičovský styl, uspořádání rodiny apod. Faktorem výrazně působícím na vývoj dítěte je styl výchovy rodičů, pod který spadá způsob udržování disciplíny, emoční vztah, komunikační styl, míra kontroly a ochrany či vedení k samostatnosti. Styl používaný rodiči nevyvěrá samozřejmě pouze z jejich osobnosti, ale je ovlivňován i kulturou, socioekonomickým statutem, místem bydliště a temperamentem dítěte. Rodiče při výchově mohou využívat tři hlavní prvky: fyzickou sílu, zákaz a vysvětlování. Vysvětlování vede k pochopení pravidel dítětem, které si následně dané sociální i morální normy zvnitřní, proto je tato strategie nejúspěšnější. Nejznámější rozdělení výchovných stylů popsala Diana Baumrind (*1927). Prvním typem je asertivní (demokratický) styl, při kterém rodiče své rozhodnutí zdůvodňují, s dítětem o něm diskutují, nechávají dítěti prostor pro vlastní rozhodování a samostatnost, ale zároveň stanovují hranice a k dítěti mají vřelý emoční vztah. Tento styl dítě determinuje k tomu, aby bylo nezávislé, sebevědomé, schopné vhodné sociální komunikace a spolupráce. Druhým typem je autoritářský styl. Rodiče při něm požadují dodržování daných pravidel, poslušnost, dítě hodně trestají, komunikace je spíše jednosměrná a chybí citová vřelost. Dítě potom bývá málo samostatné, sebevědomé a spontánní a bývá sociálně málo kompetentní. Posledním typem je liberální styl, při kterém rodiče dítěti nevytváří hranice, kladou na něj málo požadavků s minimem disciplíny, k dítěti mají vřelý, ale spíše kamarádský vztah. Děti vychovávané tímto stylem bývají pozitivně emočně laděné, ale neznají hranice, spíše se dostávají do konfliktů s autoritami a nejsou příliš zodpovědné. Podrobnější model výchovy představil Čáp a Mareš, kteří na základě emočního vztahu a výchovného řízení vytvořili model devíti polí výchovy.

V rámci rodiny osobnost jedince kromě rodičů ovlivňují i sourozenci. Sourozenci v sobě mohou nacházet výraznou oporu a přátele na celý život, ale jejich vztah může být i rivalitní a konfliktní, což může vývoj dítěte dále negativně ovlivňovat, např. v podobě zvýšení úzkostnosti a depresivity. V rámci rodiny bývá často diskutována i sourozenecká konstelace (pořadí sourozenců), kterými se zabývali Adler a Leman.

Důležitou sociální skupinu tvoří i vrstevníci. V dětství nelze vliv rodičů a vrstevníků zcela oddělit, protože kamarády dětem často vybírají rodiče, případně si dítě volí kamarády podle hodnot své rodiny. Vrstevníci se obvykle dokáží podívat na problémy jedince z jeho perspektivy, protože se s podobnými problémy setkávají také, a tak mu poskytovat významnou sociální oporu. Ve skupině vrstevníků si jedinec procvičuje své komunikační dovednosti v podobě vyjednávání a zvládání konfliktů, tvorbu kompromisů, kontrolu emocí apod. Vrstevnický kolektiv nicméně na jedince vytváří i silný sociální tlak (často v podobě nátlaku ke konformitě), a tak ovlivňuje jeho chování, případně i osobnost. Určitou formou vrstevnické skupiny může být pro dítě i školní třída. V ní se ale navíc ještě objevuje silný vliv soutěžení mezi spolužáky a tlak na výkon. Učitel zároveň představuje významný vzor, který může ovlivnit vztah dítěte ke vzdělání, výkonu i k sobě samému.

Studie zkoumající otázku determinace

Francis Galton

Galton a Goddard

Kromě měření inteligence se Francis Galton rozhodl podpořit svůj nativistický postoj zkoumáním dvojčat. Během svých výzkumů zjistil, že jednovaječná dvojčata si byla velmi podobná, i když vyrůstala odděleně. Později se zkoumání vlivu dědičnosti a prostředí pomocí dvojčat stalo velmi populárním. Známým výzkumem v této oblasti je studie Kallikak (spojení řeckých slov „kalos“ – dobrý a „kakos“ – špatný). V roce 1911 se Henry Herbart Goddard rozhodl vyšetřit Deborah Kallikak pomocí Binet-Simonovy škály a zjistil IQ přibližně 41. Goddard začal zkoumat rodinu této ženy podrobněji až se dostal k Martinu Kallikakovi. Martin měl děti se dvěma ženami – jedna byla označována za slabomyslnou, druhá byla zdravá. Goddard zkoumal potomky těchto dvou žen. Na „špatné“ straně objevil slabomyslné lidi, kriminálníky, alkoholiky, prostitutky, sexuální devianty apod. Naopak na „dobré“ straně byl takovýchto lidí zanedbatelný počet a častěji se zde vyskytovali doktoři, právníci či učitelé. Výzkumy Galtona i Goddarda tak významně podpořily nativistické hledisko.

Selektivní páření

Vlivy dědičnosti a prostředí lze u zvířat zkoumat skrze selektivní páření. Při tomto typu výzkumu jsou spolu pářena zvířata, která projevují vysokou nebo naopak nízkou úroveň dané schopnosti. Po několika generacích tohoto páření můžeme získat zvířata, u nichž bude nějaká vlastnost zvýrazněna nebo naopak potlačena. Pokud bychom tedy chtěli získat psy, kteří nebudou agresivní, budeme spolu pářit jedince, kteří vykazují nízkou míru agresivity. Po několika generacích budeme mít vyšlechtěné málo agresivní psy. Pokud by ale ani po několika generacích nedošlo ke změně daného rysu, můžeme usoudit, že na tento rys příliš nepůsobí genetické vlivy, ale převážně vlivy prostředí.

Studie dvojčat

U lidí nejsou výzkumy pomocí selektivního páření z etického hlediska možné. Z tohoto důvodu se využívaly ke zkoumání vlivů prostředí a genetiky převážně výzkumy na dvojčatech a v adoptivních rodinách. Při výzkumech dvojčat máme možnost zkoumat čtyři skupiny: 1) dvouvaječná dvojčata vychovávaná spolu, 2) dvouvaječná dvojčata vychovávaná odděleně, 3) jednovaječná dvojčata vychovávaná spolu a 4) jednovaječná dvojčata vychovávaná odděleně. V těchto studiích se zkoumají behaviorální charakteristiky, vlastnosti a schopnosti a psychopatologické projevy daných jedinců. Při studiích na dvojčatech výzkumník přirozeně kontroluje vrozené proměnné, což žádný jiný design výzkumů neumožňuje. Jednovaječná dvojčata mají shodný genotyp, dvojvaječná dvojčata mají genotyp rozdílný stejně jako jiní sourozenci. Dvojčata také obvykle vyrůstají ve velmi podobném prostředí (prošla si stejným těhotenstvím, pravděpodobně byla vychovávána podobným výchovným stylem, mají podobné zážitky). Pokud tedy výzkumník objeví vyšší spoluvýskyt nějaké vlastnosti u jednovaječných dvojčat oproti dvojvaječným, bude to na základě silnějšího genetického vlivu. Velmi zajímavé jsou také studie dvojčat vyrůstajících odděleně, převážně tedy těch jednovaječných. V takovém případě máme stejný genetický vliv, ale naprosto rozdílný vliv prostředí.

Thomas J. Bouchard (*1937) zkoumal jeden pár dvojčat vyrůstajících odděleně, u kterých našel vysoké shody v inteligenčních i osobnostních testech, ve zvycích a zaměstnání, ale i ve jménech manželek, dítěte a psa. Domníval se proto, že člověk je ovlivněn geny daleko více, než se do té doby soudilo. Bouchard později pracoval na Minnesotském výzkumu dvojčat vychovávaných odděleně (MISTRA), který probíhal v letech 1979-2000. Tento výzkum byl naprosto unikátní ve svém rozsahu – povedlo se vyšetřit několik desítek dvojčat, která nevyrůstala spolu. Jedná se o nejrozsáhlejší studii tohoto typu, která pravděpodobně již nebude moci být opakovaná, protože dnes se dvojčata při adopci už obvykle nerozdělují. Bouchard se v rámci MISTRA zaměřoval na psychomotorické dovednosti, inteligenci, osobnostní testy, zdravotní stav, zájmy, hodnoty a schopnosti. Došel k závěru, že dědičnost má silný podíl na sociální strukturu osobnosti (plachost, extraverze, intimita, konformita). Boucharda také zaujaly neobvyklé shody u některých párů dvojčat (specifické návyky, jména manželek apod.), ale konstatoval, že se jedná o statistickou anomálii a neměli bychom těmto jevům připisovat příliš velký význam. Výsledky studie MISTRA také odpovídaly interakčním studiím, které akcentují vliv genetiky i prostředí. Na základě této studie Bouchard formuloval teorii nazvanou „zkušenost vytvářející sklon“. Dle této teorie se jedinec rodí s určitými genetickými predispozicemi, ale následně si vybírá takové prostředí, ve kterém se mu bude dařit nejlépe. Ve výsledku na něj poté působí i prostředí. Z toho můžeme vyvodit, že ani osobnostní rysy, které považujeme za vysoce dědičné, nejsou zcela geneticky determinované, protože se na jejich rozvoji podílelo i specifické prostředí.

Adopční studie

Další možností, jak zkoumat vliv genetiky a prostředí, jsou studie v adopčních rodinách. Zkoumá se, zda se děti z adopčních rodin podobají více svým biologickým rodičům a sourozencům nebo adoptivním rodičům a sourozencům. U studií dvojčat i adopčních studií bývá problém v reprezentativitě vzorku, kterou v podstatě není možné dodržet. Při výzkumech probíhajících v adoptivních rodinách také může být velmi obtížné získat ke spolupráci biologické rodiny.

Sandra Scarrová (*1936) a Richard Weinberg (1921-2007) vedli Minnesotský transrasový adopční výzkum. Vycházeli z faktu, že afroamerické děti skórovaly v inteligenčních testech hůře než děti bělošské. Zkoumali proto kognitivní schopnosti afroamerických dětí vyrůstajících v bělošských adoptivních rodinách. Ve věku 7 let těchto dětí se projevil vliv prostředí a tyto děti měly vyšší IQ než průměrné afroamerické děti. Nicméně v 17 letech se tento vývoj zvrátil a tyto děti se nepodobaly ani adoptivním, ani biologickým rodičům. Řada kritiků poukazovala na nedostatky tohoto výzkumu (např. nezohlednění věku, ve kterém přišlo dítě do adoptivní rodiny). I přes velké množství diskuzí nad výsledky této studie se nikdy nedospělo k pořádným závěrům.  

Molekulární genetika chování

V posledních letech bývá vliv dědičnosti a výchovy zkoumán také pomocí molekulární genetiky chování. Ta vychází z faktu, že určité znaky (např. rysy osobnosti) mají podklad v určitých genech, které ovlivňují specifické receptory neurotransmiterů. V rámci těchto studií bývají zkoumány rodiny, ve kterých někteří členové danou vlastnost mají a někteří naopak ne. Výzkumníci porovnávají geny těchto jedinců a snaží se určit, které konkrétní geny stojí za danou vlastností.

Heritabilita

Ve výzkumech vlivu genetiky a prostředí bývá často zmiňována heritabilita neboli dědivost. Heritabilita vyjadřuje procento rozptylu jakéhokoliv rysu dané genetickými rozdíly mezi jedinci v určité populaci. Heritabilita se vyjadřuje v procentech a čím více se blíží 100 %, tím větší rozdíl mezi jedinci je způsoben genetickými vlivy. Např. hmotnost je podmíněna převážně geneticky, její heritabilita je 85-95%. To znamená, že 85-95% rozdílů hmotnosti jedinců v dané populaci je způsobeno genetickými rozdíly mezi těmito jedinci. Nejvyšší vliv genů byl ve studiích heritability zjištěn u inteligence (60 – 70 %) a osobnosti (50 %). Naopak nejnižší heritabilita je u politického a náboženského přesvědčení a u volby zaměstnání (30-40 %). Bouchard ve svých studiích zjistil heritabilitu inteligence 70%.

Heritabilita bývá často zaměňována s dědičností (přenos znaků z generace rodičů na potomky). Dědivost je také někdy chybně vykládaná ve vztahu k jedinci. Heritabilita se nicméně nevztahuje k jedinci, ale k celé populaci. Heritabilita inteligence 70 % tedy neříká, že 70 % inteligence je podmíněno geny a 30 % prostředím. Znamená to, že 70 % rozdílů v inteligenci jedinců ve sledované populaci je zapříčiněno genetickými rozdíly mezi těmi jedinci. Heritabilita nějakého rysu také není jediné pevně dané číslo. Dědivost se vztahuje k vlastnosti rysu dané populace v daný čas – pokud ji tedy budeme měřit na jiné populaci nebo v jiný čas, může se lišit.

Vrozené a naučené v osobnosti

Tradičně byly osobnostní charakteristiky považovány za převážně dědičné, nicméně se postupně projevilo, že jsou determinovány i skrze prostředí. Švancara zkoumal vliv prostředí a dědičnosti na jednotlivé části Gaussovy křivky. Zjistil, že vlastnosti jedinců, které se nachází na obou krajích normálního rozdělení, jsou determinovány především geneticky. Prostředí část Gaussovy křivky je naopak nejvíce ovlivněna prostředím a výchovou.

Za převážně vrozenou bývá považována inteligence. Anderson tvrdí, že navyšování kognitivních schopností během ontogenetického vývoje způsobuje zrání nových modulů (mechanismů zajišťujících univerzální schopnosti). I Ceci se domnívá, že kognitivní potenciály mají biologický podklad, který určuje limit duševních procesů. Dodává ale, že vliv má i stimulace prostředí, kterou ve své teorii zmiňuje i Sternberg. Dříve se odhadovalo, že na inteligenci má ze 75-80% vliv dědičnost. Nisbett sice považuje vliv genetických faktorů na inteligenci za nezpochybnitelný, ale připisuje jim pouze 50 %. Cattell rozlišoval dvě složky inteligence – fluidní a krystalickou. Úroveň fluidní inteligence je určena biologickými dispozicemi jedince a neměly by na ni mít vliv kultura či vzdělání. Naopak krystalická inteligence zahrnuje schopnosti, na jejichž rozvoj se soustředí vzdělávání a její úroveň je ovlivněna stimulací skrze prostředí a učení.

Další charakteristikou člověka, která je převážně vrozená, je temperament. Ten můžeme definovat jako behaviorální a prožitkové charakteristiky osobnosti, které mají svůj základ v biologických faktorech. Temperament lze jen málo ovlivnit výchovou, ale samozřejmě na něj má vliv i společnost skrze tvarování charakteristik k sociálně žádoucímu výsledku. Buss a Plomin ve své teorii prezentují tři složky temperamentu: aktivitu, emocionalitu a sociabilitu. Nejmenší možnost ovlivnění prostředím předpokládají u aktivity, zatímco zbylé dvě složky mohou být za určitých okolností ovlivněny sociálním učením. Clooninger považuje temperament za dědičnou charakteristiku a společně s Zuckermanem nalezli biologický podklad pro své teorie v limbickém systému a neurotransmiterech. Obě tyto teorie úzce souvisí s motivací. Zuckermanova teorie hledání vzruchu sestává ze čtyř komponent: vyhledávání dobrodružství, vyhledávání zážitků, disinhibovanost a náchylnost k nudě. Zuckerman zjistil, že vysoká úroveň vzruchu souvisí s nízkou hladinou dopaminu. Clooninger vztah každé složky své teorie s určitým neurotransmiterem: vyhýbání se poškození – GABA, serotonin, vyhledávání nového – dopamin, závislost na odměně – noradrenalin, perzistence – glutamát. Na základě temperamentových dispozic (a tedy i míře daného neurotransmiteru) také vysledoval obecné inklinace k určitým poruchám osobnosti.

Biologický podíl nalezneme i u duševních poruch. Odborníci se domnívají, že lidé s vážnou duševní poruchou bývají k dané poruše zvýšeně biologicky i psychicky vulnerabilní. Pro rozvoj schizofrenie byly nalezeny jasné genetické a biochemické důkazy. Nicméně další epizody bývají spouštěny stresem, na kterém se podílí i prostředí jedince. U mnoha poruch osobnosti můžeme najít biologické podklady, ale na jejich rozvoji a udržování má podíl i prostředí.

Na biologických faktorech se do vysoké míry zakládá i motivace. Zvláště pudové teorie a model homeostáze zdůrazňují vliv vnitřních faktorů. Fyziologické potřeby (hlad a žízeň, regulace teploty apod.) jsou tedy řízeny převážně biologicky. Zároveň na chování člověka a jeho motivaci výrazně působí mezolimbický dopaminový systém, kterému se také přezdívá „systém odměny“, protože nás vede k tomu, abychom daný zážitek opakovaně vyhledávali. Incentivní teorie motivace naopak kladou důraz na vnější pobídky a prostředí (např. spatření lákavého nápoje nás vede k jeho koupení). V běžném životě se samozřejmě potkáváme s kombinací obou forem, tedy že nás vnější pobídky upozorní na naše fyziologické potřeby (např. spatření lákavého nápoje nás vede k uvědomění, že máme žízeň). Mezi biologicky determinované formy chování patří i vrozené reflexy, se kterými se každý člověk rodí (sací, úlekový, palmární…).

Mezi převážně sociálně determinované vlastnosti osobnosti řadíme charakter. Charakter je systém naučených způsobů chování a zvyků a je tvarován skrze výchovu. Ovlivňován je také výrazně skrze společnost, která se snaží charakterové (tedy i morální) vlastnosti svých členů tvarovat určitým směrem. Skrze učení si člověk utváří také své postoje, které představují pohotovost reagovat určitým způsobem na určitý podnět. Na vývoj postojů působí především učení formou přímé nebo i zprostředkované zkušenosti.

Odkazy

Další doporučená literatura

• Hirsch, J. (1970). Behavior-genetic analysis and its biosocial consequences. Seminars in Psychiatry, 2(1), 89-105
• McCartney, K., Harris, M.J., & Bernieri, F. (1990). Growing up and growing apart: A developmental meta-analysis of twin studies. Psychological Bulletin, 107(2), 226-237.
• Nisbett, R.E. (2009). Intelligence and How to Get It: Why Schools and Cultures Count. Norton.
• Ridley, M.(2001). Genom. Portál.
• Scarr, S., &McCartney, K. (1983).How people make their own environments: A theory of genotype, environment effects. Child development, 54(2), 424-435.

Zdroje obrázků

• https://wikisofia.cz/wiki/Soubor:John_Locke_by_John_Greenhill.jpg
• https://wikisofia.cz/wiki/Soubor:Gottfried_Wilhelm_von_Leibniz.jpg
• https://wikisofia.cz/wiki/Soubor:Francis_Galton_1850s.jpg

Klíčová slova

determinace psychiky, nativismus, environmentalismus