Psychologie metafory

Metafora (ze starořeckého μεταφορά – „přenesení“) je jazykový prostředek, pomocí kterého převádíme význam jednoho objektu na jiný na základě jejich vnější podobnosti. Předkládáme tak obrazovou představu o určitém objektu pomocí připodobnění k jinému, vytvořením určité analogie. Tím můžeme v promluvě usnadnit i prohloubit pochopení, rozvinout představivost či oživit promluvu vytvořením neočekávaných asociací. Jedná se o významný prvek v poezii, avšak metafory užíváme i v běžném jazyce. Příkladem takového užití je např. sousloví „podzim života“, které je metaforickým označením stáří.

Metafora je využívána i v jazyce vědeckém, obzvláště u nových či abstraktních témat, kde umožňuje abstraktní pojmy připodobnit k lépe uchopitelným smyslovým skutečnostem a tím usnadnit porozumění (např. metoda CRISPR je metaforicky popisována jako molekulární nůžky pro editaci genů). Jako metaforu lze chápat i veškeré vědecké vytváření modelů reality. Humanitní vědy, včetně psychologie, jsou pak z velké části metaforické, jelikož zkoumají oblast nepřístupnou přímo našim smyslům. Například pojem paměť vysvětlujeme metaforicky jako skladiště s omezeným prostorem. (přednášky Daniela Hellera dle Vladimíra Kebzy)

Metaforu je také možné chápat jako zkrácené přirovnání, přičemž v metafoře se na rozdíl od přirovnání podobnost mezi objekty nevyjadřuje explicitně (např. přirovnání „Petr je rychlý jako vítr“ vs. metafora „Petr je vítr“). Podobnosti, na základě kterých je metafora vytvořena, mohou být různého druhu – podobnost tvaru (např. perla rosy), funkce (např. hlava rodiny), množství (např. moře problémů), umístění (např. čelo postele) či vlastnosti (např. sametový hlas). Metafora je někdy obtížně odlišitelná od symbolu či alegorie, někdy je chápána jako nadřazený pojem či synonymum. Od metafory pak odlišujeme metonymii, která je přenesením významu na základě vnitřní podobnosti (např. vypít sklenici místo vypít vodu ve sklenici).

Druhy a pojetí metafory

Mezi hlavní druhy pojetí metafory patří teorie substituční, komparační a interakční. V substitučním pojetí metafora slouží jako náhrada doslovného významu. V tomto pojetí je metafora přímo převoditelná na doslovný výraz (např. „Patrik je lev“ by bylo převoditelné na „Patrik je statečný“). V komparačním pojetí metafora konstatuje podobnost mezi objekty, funguje jako přirovnání. Tím dochází opět pouze k přímému nahrazení doslovného významu (např. „Patrik je jako lev“). Metaforické vyjádření tak v těchto případech funguje spíše jako synonymum pro vyjádření doslovné.

Obě zmíněná pojetí kritizuje americký filosof Max Black, který navázal na poznatky Ivora A. Richardse a představil interakční teorii metafory. Dle Blacka v metafoře dochází k transformaci doslovného významu, nejde o pouhou přímočarou náhradu doslovného významu metaforou. Zároveň dle něj metaforický význam přesahuje význam doslovný, nejde tedy metaforické vyjádření shrnout pouze jako seznam podobností. V interakční teorii Black reflektuje, že někdy metafora není vytvářena na základě apriorní podobnosti mezi objekty, ale naopak tato podobnost je spíše výsledkem utvořené metafory. Black hovoří o tom, že v rámci metafory vstupují do interakce dvě rozdílné myšlenky či představy, které se vzájemně ovlivňují a dávají tak vzniknout novým významům. Dochází tak k posunu významu obou objektů. Například v metafoře „člověk je vlk“ se na člověka promítají vlastnosti patřící vlkovi, přičemž jde pouze o určitý výběr vlastností, které mluvčí člověku připisuje. U objektu vlka pak také dochází k posunu významu, kdy vlk se zase svými vybranými vlastnostmi přibližuje člověku. Tato interakce a posun významu se odehrává v myslích řečníka a posluchače, kteří vybírají a aplikují významy na dané objekty. Díky metafoře můžeme vnímat aspekty skutečnosti, kterých si jinak nejsme vědomi.

Podobnost vnímá Black jako podstatnou součást metafory, jelikož každá metafora zprostředkovává nějakou analogii mezi objekty, implikuje srovnání. Někdy je však pomocí metafory vytvořena podobnost, která by byla jiným způsobem těžko zachytitelná. V metafoře jde tedy o objevování i tvoření podobnosti. Dle Blacka se tak jedná o kreativní a aktivní proces na straně mluvčího i příjemce, který metaforu pomocí své vlastní invence dekóduje. Tímto kreativním procesem a kognitivní aktivitou se také metafora odlišuje od pouhého přirovnání. Čím méně je v metafoře zapotřebí této aktivity a tvořivosti, tím je dle Blacka metafora slabší, snadněji nahraditelná doslovným výrokem a tedy také zbytečnější.

Americký filosof John R. Searl kritizuje Blackovu interakční teorii metafory. Tvrdí, že v metaforickém výroku nemusí být vždy přítomny metaforické i doslovné výrazy, mezi kterými by mohlo docházet k interakci a k významovému posunu, a že mezi čistě metaforickými výrazy interakce nedává smysl. Odmítá také pojetí metafory založené na podobnosti a říká, že existují i metaforické výroky, které nemohou být srovnány s žádným objektem, a přesto jsou pravdivé (dle Searla např. „čas letí“, „hodiny utíkají“). Dále argumentuje tím, že i když se podobnost užitá v rámci nějaké metafory ukáže jako nepravdivá, výrok zůstává pravdivý, jelikož daný objekt slouží pouze jako nositel významu. Například když řekneme, že Richard je gorila a budeme tím myslet, že je zuřivý, agresivní a násilný, ale výzkumníci zjistí, že gorily jsou ve skutečnosti plaché a citlivé, pravdivost našeho výroku to nijak neovlivní, protože se týká Richarda, nikoli goril, které jsou jen nositelem připsaného významu.

Searl kritizuje také srovnávací teorii metafory, jelikož dle něj není možné metaforický výraz vždy srovnat s doslovným objektem, převést ho na přirovnání v doslovném významu. Takové srovnání má neurčité podmínky, jelikož vybíráme z objektu pouze určité vlastnosti, které často ani nejsou srovnatelné, jelikož metaforický a doslovný výrok má odlišné podmínky pravdivosti. Například ve výroku „člověk je vlk“ jde pouze o vybrané vlastnosti vlka, které převádíme na člověka, a i tak tyto vlastnosti nejsou doslovně zcela totožné či srovnatelné. Nevíme také, jaké podobnosti měl řečník v metafoře na mysli. Nakonec připisování pravdivosti či nepravdivosti metaforickým výrokům zase odmítá Black, jelikož metafory nejsou verifikovatelné (a přesto dle něj mají hodnotu).

Black i Searl se shodují na tom, že metaforu není možné zcela přímo převést na doslovné přirovnání, s doslovným významem. Například u výroku „Terry je kus ledu“ nelze bez další specifikace říci, že Terry je jako kus ledu, protože led jako takový není např. bezcitný. Jde zde o asociaci mezi chladností a bezcitností, která se v dané kultuře postupně zažila, avšak není zde doslovná podobnost. Také se shodují, že nelze určit jasné kritérium pro odlišení metaforického a doslovného výroku, Black hovoří o tom, že každý výrok je částečně doslovný a částečně metaforický, jen v různém poměru.

Lidé často metaforu chápou jako okrajový prvek jazyka, který slouží jen k ozvláštnění mluvy či textu. V moderních pojetích metafory se však klade důraz na to, že metafora není jen jazykovým ozvláštněním, nýbrž důležitým prvkem pro zkoumání významu a zásadním prostředkem veškeré mezilidské komunikace a myšlení. Jedni z hlavních představitelů tohoto pojetí jsou George Lakoff a Mark Johnson, jejichž teorie bude představena dále. Tito autoři popisují tři druhy metafor: strukturní, orientační a ontologické.

Strukturní metafora dle Lakoffa a Johnsona strukturuje náš každodenní život a naše jednání, v rámci strukturní metafory je jeden pojem metaforicky strukturován na základě druhého pojmu. Například metafora „čas jsou peníze“ souvisí s tím, jak o čase přemýšlíme, hovoříme a jak s ním zacházíme (např. výroky „plýtvat časem“, „ušetřit čas“, „věnovat svůj čas někomu“, „naložit s časem“). Tento přístup k času je typický pro moderní západní kulturu, kde s časem zacházíme jako s cenným zbožím, jako s omezeným zdrojem. Existují ale kultury (především některé přírodní národy), které k času takto nepřistupují.

Orientační metafora organizuje celý systém pojmů vůči sobě navzájem, přičemž většinou souvisí s orientací v prostoru (např. nahoře/dole, vpředu/vzadu, hluboký/mělký). Takto například štěstí orientujeme směrem nahoru, od čehož se opět odvíjí mnoho výroků (např. „nálada se mi zvedla“, „mám povznesenou náladu“ a naopak „cítím se skleslý“, „jsem na dně“). Tyto metafory vznikají na základě naší fyzické a kulturní zkušenosti, v různých kulturách se tedy mohou lišit. Například u zmíněného metaforického popisu štěstí mohla metafora vzniknout na základě toho, že když je člověk šťastný, má vzpřímený postoj, a naopak když je smutný, je spíše fyzicky pokleslý, schoulený.

Ontologické metafory jsou založené na zkušenosti s různými fyzikálními objekty a látkami přesahující pouhou orientaci. Pomocí těchto metafor pohlížíme na události, činnosti či myšlenky jako na entity či substance. Příkladem může být vyjádření „bude potřeba velké množství trpělivosti“ či „moje hlava dnes nefunguje“. Také sem spadá chápání některých jevů pomocí metafory nádoby, která má určité hranice – např. „být ponořen do úkolu“, „být v rozpacích“. Dále do této kategorie metafor Lakoff a Johnson zahrnují také personifikaci, kdy o objektech hovoříme jako o živých bytostech (např. „inflace zaútočila“).

Historie metafor a jejich vliv na naše myšlení

V této části jsou představeny některé klíčové metafory evropského moderního myšlení a jejich možný vliv na naše vnímání reality a jednání. Pro tuto kapitolu byly využity prezentace z kurzu O. Švece Klíčové metafory evropské modernity.

Jednou z metafor, která dlouhou dobu ovlivňovala (a mnohdy stále ovlivňuje) moderní myšlení, je metafora tělo/člověk je stroj. Tato metafora se ve společnosti ujala především v průběhu 18. století, kdy došlo k mnoha objevům, které tento přístup podpořily. Jde především o objevy z prvních pitev, kde tato metafora usnadnila vysvětlení funkce různých tělesných systémů. Jedním z hlavních průkopníků této metafory byl Descartes, který přednesl model těla jako hydraulického mechanismu, v jehož trubkách probíhá neustálá výměna a rozvod živin do celého těla. Hovořil o tom, že tělo živého a mrtvého člověka se liší stejně jako hodinky natažené a nenatažené (či jiný podobný stroj). Na základě této představy Descartes popsal také mechanické fungování reflexu u člověka. Diderot pak popsal, že i duševní procesy fungují v rámci této strojové představy těla. Z novějších přístupů můžeme jmenovat například behaviorismus, který vysvětluje chování člověka jako pouhé reakce na vnější podněty, nebo Dawkinsonovu teorii o sobeckých genech a tělu jako naprogramovaném stroji k jejich uchovávání a rozšiřování.

Pojímání těla jako stroje podpořilo v novověku také přístup k tělu z hlediska jeho využití, užitečnosti, manipulovatelnosti. Cílem je podřízení a dosažení poslušnosti jednotlivých částí ve prospěch celku. Tato myšlenka je pak převoditelná na celou společnost, souvisí např. s „výrobou“ vojáků, manufakturní výrobou, se školní docházkou apod. Snahou je produkovat těla–stroje, která budou co nejméně poruchová a budou podávat co největší výkony. Tématu manipulace jedinců k poslušnosti za politickými účely se věnuje např. Michel Foucault.

Další vlivná metafora zní „příroda je kniha psaná v matematickém jazyce“. Autorem tohoto výroku je Galileo, který spolu s dalšími novověkými mysliteli prosazoval myšlenku, že příroda je určena neměnnými matematickými zákony, svět má matematickou podstatu. Byla to reakce na středověký přístup ke světu jako k Boží knize, kterou lze číst jako Boží Písmo, ve kterém je vepsána veškerá pravda a poznání. Galileo kritizoval Bibli jakožto zdroj přesvědčení, jelikož na rozdíl od přímého pozorování přírody je přizpůsobena obecnému lidu a jeho omezeným schopnostem poznání, je zprostředkována autoritami a její výklad i sepsání mohou být proměnlivé. Došlo tak postupně k emancipaci rozumu od tradice a k rozšíření matematického vědeckého přístupu k poznání světa. Tímto však došlo také k rozdvojení světa na svět smysluplný, ve kterém žijeme a který obsahuje psychologickou subjektivní zkušenost, ale který není exaktní a spolehlivý, a na objektivní svět determinovaný matematickými zákony, jejichž jsme součástí, ale který je hodnotově neutrální a tedy pro člověka nesmysluplný. Později pak docházelo také ke snaze spojit tyto světy v podobě různých holistických koncepcí (podobně jako dualita duše – tělo).

Dále můžeme zmínit metaforu o vzniku společnosti na základě společenské smlouvy. Tuto metaforu popsal Thomas Hobbes ve svém díle Leviathan, kde hovoří o tom, že lidská společnost vzniká prostřednictvím smlouvy, ve které se jednotlivci ve svém zájmu rozhodnou vzdát svých přirozených práv, které přenesou na svého panovníka, aby jim za to zaručil mír a bezpečí. Jednotlivci také mají právo na odpor proti tyranskému panovníkovi, kterým by se cítili utlačováni a který by zneužíval autority, kterou mu jednotlivci svěřili (na rozdíl od středověkého přístupu k vládě svěřené panovníkovi „z Boží milosti“). V této metafoře je obsaženo uznání úsudku jednotlivce, který z přirozenosti souhlasí se spravedlivými zákony a má právo odmítnou poslušnost vůči zákonům nespravedlivým. Tato metafora také klade důraz na podmíněnost pověření vlády autoritou tím, že bude konat v souladu s daným pověřením. Pokud tomu tak není, občané mají právo na neposlušnost a odpor. Zároveň však v takovém případě musí být připraveni vzdát se výhod společenské smlouvy, třebaže dočasně, než bude ustanoven nový panovník. Nakonec tato metafora přinesla otázku základních přirozených lidských práv.

Metafora ve vybraných psychologických směrech

Neobehaviorismus

V pojetí neobehaviorismu je přenos významu v rámci metafory vysvětlován pomocí podmiňování, jako spojení podnětu a odpovědi. Americký neobehaviorista Charles E. Osgood metaforu připodobňuje k synestézii, kdy dochází ke spojování různých smyslových modalit – u metafory tak dochází ke spojování různých významů (např. slovo hluboký může být asociováno se slovem rozsáhlý). Metaforu chápe a popisuje v rámci konotativního přenosu významu. Ke zjišťování konotativního významu slov vytvořil Osgood spolu se Sucim a Tannenbaumem metodu sémantického diferenciálu. V ní respondent hodnotí daná slova na sedmibodových škálách mezi dvěma bipolárními adjektivy. Tím je možné zjistit drobné rozdíly v konotativním významu slov a tedy i v metaforických významech. Užívají se obvykle adjektiva pokrývající tři faktory: faktor potence (např. silný–slabý), faktor hodnocení (např. dobrý–špatný) a faktor aktivity (např. rychlý–pomalý).

Později Osgood kladl důraz kromě konotativního obsahu metafory i na význam denotativní. Popisuje, že chápání metafory je založené na dekódování obou těchto významů. Například v metafoře „Billboardy jsou bradavice krajiny“ je metaforický význam jak konotativní (negativní hodnocení), tak denotativní (vyčnívání).

Neogestaltismus

V rámci neogestaltismu je metafora chápána komplexněji než v behaviorismu, jako více než pouhé asociování stimulu a odpovědi. Jedním z neogestaltistů, kteří se zabývali metaforou, je Solomon E. Asch. Ten zkoumal metaforu v souvislosti se sociální percepcí. Ve svých experimentech zjišťoval vliv různých popisných charakteristik na hodnocení dané osoby druhými lidmi. Dvě skupiny participantů dostaly seznam rysů popisující určitou osobu, který se mezi skupinami lišil pouze v jednom rysu, např. vřelý – chladný. Tento jediný metaforický výraz způsobil zásadní rozdíl v celkovém vnímání popsané osoby participanty. Takovéto vlivné výrazy pak Asch označil za centrální rysy, které jsou důležité pro utváření celkového dojmu (dále např. inteligentní – neinteligentní). Méně vlivné výrazy (např. slušný – přímočarý) označil jako periferní rysy. Vnímání druhé osoby tedy dle tohoto přístupu funguje na principu vnímání celkového tvaru, gestaltu, nikoli jako pouhý součet nebo průměr uvedených rysů.

Metafory Asch označuje jako „dvojfunkční názvy“. V souvislosti se sociální percepcí jde často právě o fyzikální charakteristiky, které jsou užívány k popisu osobnostních vlastností a rysů. Asch tyto metafory vysvětluje tak, že formálně je interakce s člověkem určitého typu a látkou či objektem založena na stejném principu. Například s „tvrdým“ člověkem, který odolává psychickému či verbálnímu působení jiné osoby, zažíváme formálně podobnou interakci, jako s tvrdým materiálem, který odolává fyzikální síle. Asch také zkoumal užívání těchto metafor v různých jazycích. Porovnával angličtinu se starověkou hebrejštinou, starověkou řečtinou, čínštinou, thajštinou, malajálamštinou a hauštinou. Zjistil, že ve všech těchto jazycích se shodně užívají fyzikální metafory při popisu osobnostních vlastností osob.

Kognitivní psychologie

Kognitivní psycholožka Dedre Gentnerová formulovala teorii mapování struktury, v rámci níž se věnuje analogickému usuzování a metaforám. Rozlišuje čtyři druhy metafor: atribuční, vztahové, dvojité (kombinace předchozích dvou) a komplexní metafory, které neodpovídají teorii mapování. Atribuční metafory popisuje jako ty, které jsou založené na vnější podobnosti objektů, kdy objekty sdílejí shodné atributy (např. vlasy jsou špagety). Vztahové metafory fungují dle Gentnerové jako analogie, kdy přenášíme vztahy mezi objekty určité oblasti na vztahy mezi objekty jiné oblasti (např. hydraulická analogie elektrického obvodu, kde jsou metaforicky pro lepší pochopení přenášeny vlastnosti vodovodního potrubí na funkci elektrického obvodu). Uvádí, že dospělí lidé (na rozdíl od dětí) v interpretaci metafor upřednostňují vztahové podobnosti před vnějšími (atribučními). Podstatou tvoření či chápání těchto analogických metafor je dle Gentnerové proces mapování struktury. V rámci něj nejprve identifikujeme základní (zdrojovou) oblast a cílovou oblast, na kterou přenášíme vztahy z oblasti základní. Následně identifikujeme vzájemně korespondující objekty a mapujeme strukturu vztahů mezi těmito objekty ze zdrojové oblasti do oblasti cílové. Takto jsou přenášeny vztahové vazby mezi objekty (např. větší než; obíhat kolem), jednotlivé vlastnosti objektů (např. žlutý) přenášeny většinou nejsou. V doslovném přirovnání jsou naopak přenášeny i tyto konkrétní vlastnosti objektů.

V rámci teorie konceptuální metafory přišli autoři Lakoff a Johnson s názorem, že metafora není jen okrajovou součástí jazyka, jak se někteří lidé domnívají. Dle nich je metaforická naprostá většina běžného jazyka, což ovlivňuje také naše jednání a prožívání. Metaforické je dle nich samotné lidské myšlení a pojímání okolního světa. Primárně se tedy dle jejich pojetí metafora projevuje v myšlení a až sekundárně v jazyce. V rámci metaforického výroku chápeme jednu konceptuální oblast z hlediska jiné konceptuální oblasti. Autoři uvádějí příklad s metaforickým pojetím argumentace/sporu jako války, kdy při hovoření o verbálním sporu užíváme pojmy z fyzického boje (např. „Jeho argumenty jsem úplně rozmetal“; „Pusť se do mě“; „Nikdy jsem ho v debatě neporazil“). To pak dle nich ovlivňuje i naše jednání a prožívání v rámci argumentace/sporu. Pokud bychom k této situaci užívali metafory tance, pravděpodobně bychom celou situaci i jinak vnímali a jinak bychom k ní přistupovali. Dle Lakoffa a Johnsona tedy metaforická povaha jazyka strukturuje naše vnímání i jednání, dle nich „podstatou metafory je chápání a prožívání jednoho druhu věci z hlediska jiné věci“ (s. 17).

Johnson a Lakoff dále v souvislosti s metaforou formulovali teorii představových schémat. Představové schéma popisují jako opakující se strukturu kognitivních procesů v rámci které jsou dány vzorce utváření našich představ a percepce okolního světa. Tato schémata se učíme v dětství na základě tělesných interakcí, jazykových zkušeností i kulturního kontextu. Jsou určována orientací člověka v prostoru a jeho interakcemi s prostředím, na základě kterých jsou chápány abstraktní a metaforické pojmy (např. vnitřek – hranice – vnějšek, počátek – cesta – cíl). Zároveň dle Johnsona nenesou tyto metafory pouze prostorovou informaci, ale i další souvislosti. Například pokud řekneme, že je někdo v „hluboké“ depresi, díky prostorovému představovému schématu slova „hluboký“ také víme, že pravděpodobně bude trvat delší dobu, než se z tohoto stavu člověk dostane.

Metafora v kontextu klinické psychologie

Metafory pohledem psychopatologie

Ruský lingvista Roman Jakobson na základě ne/narušení schopnosti tvořit a chápat metafory analyzuje a klasifikuje afázie. Metaforu chápe jako základní mechanismus konceptualizace v jazyce, přičemž pokud jsou narušeny odpovídající kognitivní struktury, na kterých tato konceptualizace závisí, tak dochází k poruše řeči. Jakobson dělí afázie na poruchy v oblasti podobnosti a poruchy v oblasti soumeznosti. U poruch podobnosti je dle něj postižena schopnost selekce a substituce slov, tedy i schopnost užívat metafory. Člověk s touto poruchou je závislý na kontextu, když tedy dostane k dispozici útržek slova, věty nebo promluvy, dokáže slova doplnit nebo reagovat a pokračovat v rozhovoru. Nedokáže však rozhovor začít, nedokáže vytvořit a pochopit monolog, potřebuje vždy určitý kontext. Stejně tak ve větě užívá pouze slova odkazující ke kontextu jako zájmena či spojky, ale slova počáteční nebo rozpoznatelná z kontextu (jako podmět) vynechává. Nedokáže také pojmenovat předmět, pojmenuje pouze kontext, např. jak se předmět používá (např. místo „tužka“ řekne „na psaní“). Tito pacienti chápou slova v doslovném významu a nedokážou pochopit či užít metaforu. Naopak metonymii užít dokážou, jelikož je opřená o kontext, o soumeznost mezi slovy či předměty (např. vidlička místo nůž, protože se obvykle užívají společně; kouřit místo dýmka).

U druhého typu afázie, poruchy v oblasti soumeznosti, dle Jakobsona dochází naopak k postižení schopnosti kombinace a kontextuace, přičemž selekce a substituce jsou zachovány. Poškozena je schopnost kombinovat slova do vět, kdy se nejedná o nedostatek slov, ale o neschopnost dát slova do kontextu. Věty jsou agramatické, chybí pravidla organizující slova do vět, je přítomna jen chaotická „hromada slov“. Pacient neužívá spojky, předložky, zájmena, členy, často užívá jen jednoslovné promluvy. Záměny slov u těchto pacientů mají metaforický charakter založený na podobnosti – např. dalekohled místo mikroskop. Naopak zde není zachována schopnost tvořit a chápat metonymii.

Výrazné narušení chápání a užívání metafor je přítomno u schizofrenie. Pacienti se schizofrenií nedokážou používat metafory tak, jak jsou běžně užívány, nechápou jejich přenesený význam. Mají konkrétní myšlení a metaforické významy chápou a používají doslovně. Dochází u nich k určitému „propletení“ konkrétního a metaforického významu, znamená to pro ně totéž. Zároveň mají ale tendenci tyto (doslovně chápané) metaforické výrazy ve svých asociacích používat častěji než běžná populace, převažujícím způsobem uvažování či odpovídání v projektivních testech je pro ně právě kombinace abstraktního a konkrétního. Doslovné chápání a užívání metafor souvisí také se ztrátou kontaktu s realitou u lidí se schizofrenií, jelikož podle toho také často jednají. Jejich svět je zároveň velmi osobní, protože nejsou schopni používat neutrální abstraktní pojmy. Vše mají asociováno s konkrétními věcmi z jejich vlastní zkušenosti, např. pojem „stůl“ asociují s konkrétním stolem, který mají např. doma. To je také jeden z faktorů, který vede k jejich vztahovačnosti a pocitu ohrožení. Jelikož schopnost chápat přenesené významy se plně rozvíjí až v adolescenci, tak schizofrenii můžeme pozorovat zpravidla až od tohoto období, kdy si můžeme všimnout právě těchto nápadností v řeči (vážně míněné proplétání konkrétního a abstraktního). (přednášky Jiřího Michalce)

Další duševní poruchou, u které je narušeno užívání a chápání metafor, jsou poruchy autistického spektra. Člověk s autismem, pokud užívá jazyk, tak užívá a chápe pouze doslovné významy slov. Nerozumí metaforickému významu či ironii. Dle Happé to může souviset s narušením sociální kognice, resp. metakognice či teorie mysli u poruch autistického spektra. Pro porozumění metafoře či ironii je totiž potřeba rozumět komunikačním záměrům mluvčího, což souvisí s teorií mysli, tato schopnost je však u autismu narušena. Ukazuje se však, že důležitým faktorem v neschopnosti porozumět metafoře je obecné omezení jazykových schopností, které je u autismu také přítomno.

Využití metafory v psychoterapii

V psychoterapii jsou metafory často užívány, a to jak ze strany terapeuta, tak ze strany klienta. Metafora pomáhá vyslovit latentní významy, které se těžko popisují přímo, umožňuje také klientovi získat určitý odstup při popisu náročných témat a jejich snazší sdílení. Terapeut může pomocí metafory shrnout, jak rozumí tomu, co klient říká, může mu v metafoře nabídnout novou perspektivu. Metafora usnadňuje porozumění a umožňuje hlubší pochopení toho, o čem se hovoří. Zároveň může sloužit jako určitý projektivní test, jelikož klient může její význam vnímat odlišně než terapeut. Společně pak mohou hledat její význam pro klienta. Metafora přitom může být užívána v podobě jednoduchého symbolu, ale i celistvého příběhu.

Jedním z účelů užití metafory v terapii je přerámování situace klienta. Metaforické vyjádření umožní klientovi všimnout si nových souvislostí a vidět svou situaci z jiné perspektivy. Přitom umožňuje, aby si klient toto spojení domyslel sám, což má větší dopad, než kdyby mu terapeut novou perspektivu předkládal přímo. Díky nevědomému zpracování nového vzorce poskytnutého metaforou může dojít k trvalým změnám v pohledu na danou situaci. Větší dopad má také užívání metafor, které užívá sám klient, či jejich přizpůsobení oblastem, kterým se klient věnuje (např. z oblasti sportu či počítačů). Příkladem metaforického přerámování v terapii může být užití metafory rozbitého alarmu ve vztahu k panickým atakám klienta. Dostane tak perspektivu, ve které je úzkost užitečný nástroj (stejně jako alarm), který je však potřeba přenastavit tak, aby se spustil jen v odpovídající situaci přiměřeným způsobem.

Práce s metaforou v terapii spočívá i v zachycení metafor užívaných přímo klientem samotným či jeho podpoření k metaforickému vyjádření. Terapeut se může klienta například zeptat, kdyby měl dané téma připodobnit ke zvířeti (či počasí/pohádce/hudbě,…), jaké by to bylo. Umožní tím přechod od logického myšlení k symbolickému, kreativnímu. Následně je možné metaforu prozkoumat, jak konkrétně vypadá, jaké s ní má klient spojené pocity a myšlenky. Pak je možné s metaforou pracovat dále a rozvíjet ji např. při představě budoucnosti či zdrojů (např. zda by si klient přál zmenšit sílu „výbuchu“; kdy se mu podařilo „uhasit roznětku“ apod.). Nakonec je užitečné metaforu propojit s životem klienta a ukotvit ji. To je možné udělat pomocí konkretizace metafory, co konkrétně daná metafora v životě klienta znamená, jaké tam jsou paralely, a jaké nové možnosti metaforický pohled nabízí v životě klienta. Také je možné metaforu použít pro experiment, který může klient vyzkoušet a pozorovat změnu. Třetí možností ukotvení metafory je zaměření se na nevědomé učení, kdy terapeut nechá metaforu působit ve formě sugesce, bez dalšího vysvětlování a vědomého porozumění metafoře klientem, např. prostřednictvím hypnózy.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek PhDr. Jiřího Michalce, Ph.D., získané v rámci kurzu Diagnostika dospělých vyučovaného na Katedře psychologie FF UK. Dále byla použita prezentace z přednášek Daniela Hellera dle Vladimíra Kebzy z kurzu Psychologie osobnosti vyučovaného v předchozích letech na Katedře psychologie FF UK. Také byly využity prezentace z kurzu Mgr. Ondřeje Švece, Phd. Klíčové metafory evropské modernity vyučovaného na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK.

Odkazy

Klíčová slova

metafora, psycholingvistika