Psychoanalýza
Psychoanalýza
Psychoanalýza je psychologický směr vznikající na přelomu 19. a 20. století a reagující na tehdejší stav psychologie, která byla pojímána jako věda o vědomí (Wilhelm Wundt).
Psychoanalýzu lze rozdělit na:
- metodu, jejímž cílem je léčba duševních poruch
- teorii osobnosti [1]
Vznik
Za zakladatele psychoanalýzy je považován Sigmund Freud. Termín psychoanalýza byl použit Freudem poprvé v roce 1896, kdy již na této teorii nějakou dobu pracoval, stále byl ale pod vlivem Josefa Breuera. S principy psychoanalýzy se setkáváme v knižní podobě roce 1900, kdy Freud vydává knihu Výklad snů[2]. Komplexnější obraz své teorie později prezentuje formou přednášek na Clark University ve Worcestru v roce 1909[3].
Události vedoucí ke vzniku psychoanalýzy
- reakce na psychologii jako vědě o vědomí → JÁ, ONO, NADJÁ
- snaha přijít na přičinu hysterie → neurózy, trauma v dětsví, psychosociální vývoj osobnosti
- snaha o léčbu hysterie → metoda volných asociací, obranné mechanismy[4] .
Kořeny psychoanalýzy Freud stavěl na základě empirie, a to především pozorování. V souvislosti s těmito zkušenostmi potom tvořil teorii.
"V psychoanalýze existovalo od samého začátku spojení mezi léčbou a výzkumem, poznání přinášelo úspěch, nešlo léčit, aniž bychom poznávali něco nového, každé poučení přinášelo blahodárný účinek."[5] |
Chybná citace: Chyba v tagu <ref>
; citace bez názvu musí mít vlastní obsah
Metody psychoanalýzy
Freud, ovlivněn Josefem Breuerem, používal jako hlavní metodu hypnózu a elektroterapii. Elektroterapie se zdála být neúčinná hned na začátku, u hypnózy však trvalo několik let než Freud rozpoznal její úskalí. Problémů bylo několik.
- Nedařilo se zhypnotizovat všechny pacienty.
- Nešlo navodit hloubku hypnózy dle přání.
- Hysterické pacientky se do hypnotizéra zamilovávali.
Freud tedy opustil hypnózu. Jeho novým nástrojem se stala metoda volných asociací. Tuto metodu se rozhodl používat i na základě toho, že si všiml, že není nutné pacienta zhypnotizovat, abychom se dostali do jeho nevědomí. Metoda volných asociací spočívá v podpoře pacienta k tomu, aby bez jakýchkoli překážek povídali o tom, co je zrovna napadne. Touto metodou si lidé dokázali vybavit vzpomínky, které byly děsivé, trapné nebo bolestné.
Reference
- ↑ Nolen-Hoeksema Susan. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. (Vyd. 3., přeprac., 884 s.) Praha: Portál.
- ↑ Psychoanalysis in AllPsych Journal.
- ↑ Freud Sigmund. (1990). O člověku a kultuře. (Vyd. 1., 444 s.) Praha: Odeon.
- ↑ Mikota Václav. (2006). 150 let od narození Sigmunda Freuda: sborník textů. (Vyd. 1., 121 s.) Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku.
- ↑ Oidipovský komplex a budoucnost psychoanalýzy Článek původně vyšel v časopise Revue psychoanalytická psychoterapie, Zima 2006; VIII/2.
Zdroje [1]
- ↑ Sigmund Freud -- History of Psychology.