Lev Vygotskij

Verze z 4. 12. 2014, 22:31, kterou vytvořil Alice.Zoubkova (diskuse | příspěvky)
L. S. Vygotskij

Lev Semjonovič Vygotskij (17. listopadu 1896 – 11. června 1934) byl významný ruský psycholog zabývající se kognitivním vývojem. Známá je především jeho sociokulturní teorie učení, která zdůrazňuje význam společenství při učení a vývoji.[1] Ústředním bodem pro něj byla řeč a na toto téma také publikoval svou nejznámější práci Myšlení a řeč.

„Sami sebou se stáváme skrze druhé.“ (Vygotskij)

Život

Vygotskij se narodil ve městě Orša na území dnešního Běloruska. Už od studií na gymnáziu vynikal nad ostatními spolužáky, zajímal se o divadlo a také o literaturu. Mezi roky 1914 a 1917 studoval práva na moskevské univerzitě a zároveň také psychologii, filozofii a historii na prestižní Šaňavského univerzitě. Po absolvování pracoval několik let jako učitel, přednášel a začal publikovat. K výraznému zlomu došlo v roce 1924, kdy Vygotskij představil na psychoneurologickém kongresu v Leningradě svůj referát. Jeho práce zaujala odborníky natolik, že mu byla nabídnuta práce v Psychologickém ústavu v Moskvě. O rok později zde dokončil svou dizertační práci Psychologie umění. Vygotského význam začal stoupat a postupně vytvořil velmi kvalitní tým nadaných studentů a vědců (např. Alexandr R. Lurija nebo Alexej N. Leonťjev). Skupina se zaměřovala především na vývoj řeči dětí žijících v různých sociokulturních prostředích, a položila tak základy pro psycholingvistiku, která se začala významně rozvíjet až v 60. letech 20. století.[2]

Vygotskij se věnoval také problematice školního vzdělávání a handicapovaných dětí. Roku 1925 založil Laboratoř psychologie pro abnormální děti (později Ústav defektologie Akademie pedagogických věd). Neustále cestoval, přednášel a pomáhal zakládat psychologické laboratoře i na jiných místech v Rusku. Zásadní pro něj bylo seznámení s teoriemi Jeana Piageta, vůči kterým se v některých případech vymezoval. Ke konci svého života pracoval na knize Myšlení a řeč, ale jejího vydání se už nedožil. Zemřel na tuberkulózu ve svých 38 letech, je pohřben na hřbitově v Moskvě. Vygotskij byl ženatý a měl dvě dcery.[2]

Dílo

Vztah myšlení a řeči

Vygotského je možné považovat za předchůdce sémiotiky (nauky o znacích). Řeč podle něj hraje zásadní roli ve vývoji jedince. Primárně slouží k dorozumívání, ale také jejím prostřednictvím probíhá myšlení. V prvních fázích života jsou slova jen jakási citově zabarvená zvolání, postupně začínají pojmenovávat předměty, až nakonec označují abstraktní pojmy.[3]

  • internalizace (zvnitřnění) - dítě si zvnitřňuje instrukce, které mu rodiče dávají prostřednictvím slov
  • externalizace (zvnějšnění) - při řešení problémů dítě pokyny užívá ve formě vlastní vnitřní řeči[4]

Jedince si tak sám sobě poskytuje vedení a směr (např. chce-li si dítě zavázat tkaničku, používá při tom pokyny, které slyšelo od rodičů).[3]

Sociální řeč

Dítě si ji osvojuje jako první. Vyskytuje se v prvních dvou letech života, kdy se dítě potřebuje dorozumět s okolním světem. Myšlení je neverbální a v této fázi ještě žádná souvislost mezi řečí a myšlením neexistuje.[5]

Egocentrická řeč

Přibližně ve dvou letech života se začínají objevovat první monology dítěte. To mluví samo se sebou a díky tomu usměrňuje své myšlení. Postupně vzniká egocentrická řeč, která řídí a organizuje myšlení a chování.[2] Právě egocentrická řeč byla předmětem sporu mezi Vygotským a Piagetem. Podle Vygotského je to řeč pro sebe, která nepotřebuje posluchače a která má různé varianty.

  • expresivní – dítě bez ohledu na posluchače vyjadřuje své pocity
  • regulační – dítě řídí pokyny své vlastní chování, může rovněž fungovat jako prostředek myšlení[6]

Dle Vygotského se tedy nachází mezi vnější komunikační řečí a vnitřní. Vzniká přenesením chování dítěte v sociálním prostředí do jeho vlastních vnitřních psychických funkcí. Dítě v některých situacích myslí nahlas a rozmlouvá samo se sebou, jako kdyby rozmlouvalo se skutečnými lidmi.[6]

Vnitřní řeč

Na začátku školního věku nedochází k zániku egocentrické řeči, ale k přechodu do řeči vnitřní, prostřednictvím které probíhá myšlení.[2] Liší se u každého jednotlivce a na rozdíl od vnější řeči je útržkovitá. Složité myšlenky a struktury tak mohou být vyjádřeny jen jako zkratky (fragmenty).[5] Znak se tedy stává psychickým nástrojem, který působí na naše chování a ovlivňuje jej. Příkladem jsou děti, u kterých útlum vnitřního jazyka ještě tak vyvinutý a ony si nahlas říkají, co mají vykonat, nebo už konají.[7]

SOCIÁLNÍ ŘEČ → EGOCENTRICKÁ ŘEČ → VNITŘNÍ ŘEČ[5]

Sociokulturní teorie

Klade důraz na sociální podmíněnost psychického vývoje.[8] Dítě se tak vyvíjí díky kontaktu s okolím. Vygotskij tvrdí, že člověka nejvíce formují sociální zkušenosti se jinými lidmi, nejčastěji rodiči. Od nich se učí a přejímá hodnoty a znalosti předchozích generací. [1] Bez interakce s okolím nemůže jedinec rozvinout své schopnosti.[9]

Jakákoliv funkce v kulturním vývoji dítěte se vyskytuje dvakrát. Nejprve se objevuje mezi lidmi jako interpsychologická kategorie a až poté uvnitř dítěte jako kategorie intrapsychologická. Sociální vztahy mezi lidmi tvoří základ všech vyšších funkcí a jejich vztahů.[10] Vygotského teorie vývoje je tedy založena na cestě od socializace k individualizaci psychických funkcí. Vyšší psychické funkce se nejprve objevují ve formě společného chování dětí (chování při spolupráci s ostatními). Později se z těchto funkcí stávají vlastní psychické procesy.[11]

Zóna nejbližšího vývoje

Zóna nejbližšího vývoje

Rozvoj dítěte probíhá efektivněji v případě, kdy je stanoven úkol, který může dítě s menší pomocí jiné osoby vyřešit. Dítě je vedeno k tomu, aby začalo přemýšlet jiným způsobem a hledalo další možná řešení. Oblast, která je připravena k dalšímu rozvoji se nazývá zónou nejbližšího (proximálního) vývoje. Jedná se tedy o rozpětí mezi aktuální úrovní dětských schopností a výkonem, kterého může dítě dosáhnout s pomocí zkušenější osoby.[8] Je prokázáno, že to, co dítě umí v jednom stadiu daného věku, se realizuje a přechází na rovinu aktuálního vývoje v druhém stadiu – tedy to, co umí dítě dnes udělat za spolupráce, bude zítra provádět samostatně.[2]

Zóna nejbližšího vývoje může mít různou šířku, která tak vytváří rozdíly mezi dětmi (např. dva chlapci mohou být na stejné úrovni vývoje i ve stejném věku, ale jeden z nich má zónu nejbližšího vývoje čtyři roky před svým mentálním věkem a druhý jen jeden rok před ním). Na tyto odlišnosti by se měl brát ohled během vzdělávacího procesu.[9]

Podle Vygotského by teorie zóny nejbližšího vývoje měla být aplikována i do jiných oblastí osobnosti, než jen do psychického vývoje.[9]

Vygotskij a Piaget

Lev Semjonovič Vygotskij se pracemi Jeana Piageta o myšlení a řeči zabýval, inspiroval se jimi, ale v mnoha ohledech se proti nim vymezoval. Tito dva psychologové byli proto často stavěni do opozice.

V současnosti se dospělo k tomu, že názory Vygotského a Piageta nejsou ve velkém rozporu. Spíše je třeba chápat jejich teorie jako syntézu, které využívá např. kognitivní psycholingvistika. Ta ukazuje, že všechny kognitivní konstrukty jsou vytvářeny jak učením, tak zkušeností i interakcemi s prostředím.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 Collinová, C. (2014). Kniha psychologie. Praha: Euromedia Group
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál.
  3. ↑ 3,0 3,1 Atkinson, R. L. (2003). Psychologie. (2. vyd.) Praha: Portál.
  4. ↑ Nakonečný, M. (2013). Lexikon psychologie. (2. vyd.). Praha: Vodnář.
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
  6. ↑ 6,0 6,1 Šulová, L. (2006). Specifický vliv otcovské a mateřské mluvy v počátcích řečového vývoje. Československá psychologie, 50(4), 327-341. Retrieved from: http://search.proquest.com/docview/235723665?accountid=15618
  7. ↑ Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.
  8. ↑ 8,0 8,1 Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie. Praha: Karolinum.
  9. ↑ 9,0 9,1 9,2 Zaretskii, V. K. (2009, November). The Zone of Proximal Development: What Vygotsky Did not have time to write. Journal of Russian & East European Psychology, 47(6), 70-93. doi: 10.2753/RPO1061-0405470604
  10. ↑ Wertsch, J. V., & Tulviste, P. (1992). L. S. Vygotsky and contemporary developmental psychology. Developmental Psychology, 28(4), 548-557. doi:10.1037/0012-1649.28.4.548
  11. ↑ Obukhova, L. F. (2012, March). Vygotsky and Developmental Psychology in his and our Time. Cultural-Historical Psychology, (1), 51-58. Retrieved from: http://web.b.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=c9fb465f-25a1-4011-981c-28828d5fdb09%40sessionmgr111&vid=28&hid=109

Použitá literatura

  • Atkinson, R. L. (2003). Psychologie. (2. vyd.) Praha: Portál.
  • Collinová, C. (2014). Kniha psychologie. Praha: Euromedia Group.
  • Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.
  • Nakonečný, M. (2013). Lexikon psychologie. (2. vyd.). Praha: Vodnář.
  • Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
  • Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie. Praha: Karolinum.
  • Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál.

Wertsch, J. V., & Tulviste, P. (1992). L. S. Vygotsky and contemporary developmental psychology. Developmental Psychology, 28(4), 548-557. doi:10.1037/0012-1649.28.4.548

Doporučená literatura

  • Vygotskij, L. S. (1981). Psychologie umění. Praha: Odeon.
  • Vygotskij, L. S. (1976). Vývoj vyšších psychických funkcí. Praha: SPN.

Zdroje obrázků

1. Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lev_Vygotsky_1896-1934.jpg?uselang=cs
2. Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Zone_of_proximal_development.svg

Související články

Jean Piaget

Externí odkazy

L. S. Vygotskij na anglické wikipedii
L. S. Vygotskij na české wikipedii
Zóna nejbližšího vývoje na anglické wikipedii

Klíčová slova

Vygotskij, zóna nejbližšího vývoje, vnitřní řeč, egocentrická řeč, sociální řeč, myšlení, externalizace, internalizace, sociokulturní teorie, psycholingvistika

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Lev_Vygotskij&oldid=11338“