Erich Fromm
Erich Fromm (23. března 1900 Frankfurt nad Mohanem, Německo – 18. března 1980 Locarno, Švýcarsko) byl německý sociální psycholog, psychoanalytik, sociolog, humanistický filosof a demokratický socialista. Pocházel z ortodoxně židovské rodiny a během svého mládí se setkal s antisemitismem a nenávistí vůči židům. Získal doktorát v psychologii, avšak věnoval se i sociologii a filosofii. Pokusil se o syntézu myšlenek Sigmunda Freuda a Karla Marxe. Marxovy pojmy tvořily obecný rámec, který naplnil Freudovými idejemi. V Berlíně získal psychoanalytický výcvik a seznámil se s Karen Horneyovou. Nejprve vycházel z klasické freudovské psychoanalýzy, později se však od ní odchýlil, stále se však pokládal za Freudova žáka. Před nacismem uprchl do USA, kde stejně jako Horneyová učil psychoanalýzu. Ta se ale postavila proti tomu, aby učil psychoanalýzu bez lékařského vzdělání. Bylo jí dáno za pravdu, takže Fromm společně s několika dalšími kolegy na protest odešel. Nějakou dobu žil v Mexiku, pak se odstěhoval do Švýcarska, kde po několika letech zemřel.
Teorie
Fromm vnímal život člověka ve vztahu ke společnosti jako celku. Zdůrazňoval význam sebeuvědomění a uvědomění si své vnitřní hodnoty.
K prosazení své svobody jednotlivec musí:
- Činit hodnotová rozhodnutí
- Rozvíjet produktivní zaměření života
- Objevit krásu a moc altruistických postojů
Za hlavní problém moderní společnosti pokládal volbu mezi „robotismem“ a „humanistickým socialismem“. Na společenství se má každý aktivně a odpovědně podílet, práce má být smysluplná a pracující mají mít možnost využívat kapitálu. To odpovídá Adlerově vizi společnosti jako spolupracujícího společenství.
Pojem osobnosti
Osobnost chápe jako celek zděděných a získaných duševních vlastností, které jsou pro jedince příznačné a činí každého jednotlivce jedinečným.
Rozlišil dvě základní složky osobnosti:
- Temperament - je zděděný, konstituční a trvalý, představuje hlavní nástroj osobnosti
- Charakter - míra, v níž jedinec uspěl v umění žít (vlastní problém etiky), utváří se hodnotovými volbami
Základní vzorce charakterových zaměření:
- Produktivní charakter - obdarování druhých prostřednictvím lásky a práce
- Neproduktivní charakter - předpoklad, že jedinec není schopen produkovat, takže vše, co potřebuje, musí dostat od druhých. Může toho docílit pasivním chováním nebo vykořisťováním.
Tyto vzorce jsou založeny na dvou procesech:
- Socializace - vytváření si vztahu k druhým a k sobě, ochota poskytovat péči, souvisí s produktivním charakterem
- Asimilace - člověk získává nebo si přisvojuje žádoucí předměty, souvisí s neproduktivním charakterem
U vyvážené osobnosti jsou oba procesy vhodně smíšeny a projevují se trvalým vzorcem.
Neproduktivní orientace (pod vlivem produktivního charakteru ztrácejí negativní význam a podporují růst):
- Receptivní orientace - člověk očekává veškeré zajištění z vnějších zdrojů
- Kořistnická orientace - člověk je odhodlán získat to, co potřebuje tím, že si to vezme nebo uloupí, kanibalistické chování
- Hromadivá orientace - snaha uchovávat si nashromážděný majetek, obrany proti zásahům vnějšího světa do jeho věcí
- Tržní orientace - člověk se řídí zásadou, že vše, co potřebuje, se získává procesem výměny (lidské osobnosti jsou tedy na prodej stejně jako jiné druhy zboží)
Lidské potřeby a láska
Pět hlavních potřeb:
- Potřeba vztaženosti
- Potřeba transcendence
- Potřeba zakořeněnosti
- Potřeba identity
- Potřeba orientačního rámce
Zralá osoba je schopná tyto potřeby integrovat. Je schopná důvěrného vztahu k druhému člověku. Zralá láska vyplývá z produktivní charakterové orientace a je sjednocením za současného uchování vlastní integrity. Láska je aktivní silou v člověku a v terapii má uzdravující moc.