Intrapersonální komunikace
Intrapersonální komunikací rozumíme rozhovor se sebou samotným nebo interakci individuálního subjektu se sebou samým, jako s druhým subjektem.
Obsah
Úvod
Intrapersonální komunikace je jedním ze základních modelů komunikace. Vnitřní řeč je nástroj myšlení, ke kterému dochází v kódu (ve slovech). Díky tomu můžeme testovat/nacvičovat interpersonální komunikaci. Tento typ rozhovorů s sebou samým využíváme při mnohých aktivitách například při učení (předčítání poznámek nahlas), zapisování svých myšlenek, nacvičování rozhovoru s jinými lidmi. Komunikace nemusí probíhat nutně "o samotě", můžeme hovořit se zástupnou entitou, například domácím mazlíčkem, za účelem dosažení intrapersonální komunikace, ve které hovoříme sami k sobě prostřednictvím někoho, kdo se do samotné konverzace zapojuje pouze pasivně.
To, že jde o sociální interakci v pravém slova smyslu je doloženo i tím, že i v tomto modelu mohou vyskytnout komunikační bariéry nebo šum. Stejně tak během samomluvy, jak se někdy intrapersonální komunikace nazývá, doprovázíme "hovor" neverbální složkou komunikace (gesta, výraz tváře...).[1]
Rozdělení
K této formě komunikace má několik podob:
Vnější komunikace
K intrapersonální komunikaci dochází verbálně, tj. samomluva. Tento způsob je významným faktorem při řešení intrapersonálních konfliktů. Pokud jde čistě o intrapersonální monolog, tj. ,,bezkonfliktní promlouvání do duše", může se ji pasivně účastnit i další posluchač, který ovšem nezasahuje (v takovém případě již jde o interpersonální komunikaci).[1]
Vnitřní komunikace
Častější projev intrapersonální komunikace. Kdy si člověk pouze "představuje rozhovor".[1]
Berneho Teorie her
Během života prochází každý člověk (podle Berneho Teorie her) třemi fázemi. Tato teorie neuvažuje o termínech dítě, rodič, dospělý v chronologickém slova smyslu. Jde o typizované chování, které si člověk může osvojit prakticky v jakémkoli věku.
Dítě
V této fázi se člověk cítí závislý na někom dalším (rodiči).Vztah dítě-rodič v intrapersonální komunikaci nechápeme pouze v rodinném prostředí. Může se jednat i o vztah zaměstnanec-vedoucí; partner-partnerka apod.
Dítě se vzdává zodpovědnosti za svoje rozhodnutí a nutí svého "rodiče" aby za něho tyto povinnosti převzal, nebo mu vyřešil jeho problémy.
Rodič
Člověk, který přistoupí na hru "dítěte".Cítí se za někoho zodpovědný, ačkoli k tomu nemá formální důvod.
Dospělý
Tato fáze reprezentuje člověka, který je zodpovědný sám za sebe, určuje si priority
Konflikty
Během intrapersonální komunikaci může docházet k několika konfliktům, které přispívají k rozhodování, motivaci i seberealizaci
Apetace - Apetace
Přitahování - odpuzování
Jde o konflikt s protikladnými motivy, které jsou spojeny s jedním cílem. Cíl má tedy jak pozitivní, tak i negativní motivační hodnotu. Získání cíle, což je pro jedince žádoucí, v sobě nese například nepříjemné povinnosti. Podstatným znakem je ambivalence (prožitek protikladných tendencí).
Příklad: ,,Chci udělat zkoušku, abych mohl pokračovat ve studiu, ale nechci se učit."
Averze - Apetace
Přitahování - odpuzování
Jde o konflikt s protikladnými motivy, které jsou spojeny s jedním cílem. Cíl má tedy jak pozitivní, tak i negativní motivační hodnotu. Získání cíle, což je pro jedince žádoucí, v sobě nese například nepříjemné povinnosti. Podstatným znakem je ambivalence (prožitek protikladných tendencí).
Příklad: ,,Chci udělat zkoušku, abych mohl pokračovat ve studiu, ale nechci se učit."
Averze - Averze
Odpuzování - Odpuzování
Tento konflikt je zatížen nejvyšší intenzitou obtížnosti. Jedinec si musí zvolit mezi možnostmi, které pro něho jsou srovnatelně nežádoucí. Obě alternativy jsou negativní.
Příklad: ,,Bolí mě zuby, ale k zubaři jít nechci."
Nechci - Musím
Cíl má v tomto konfliktu negativní hodnotu, ale zvnějšku je k dosažení cíle "tlačen" pozitivním hodnotou. Tento konflikt se běžně objevuje mezi rodiči a dětmi, učiteli a studenty apod. Jedna strana určuje normy, které by jedince bez těchto norem neakceptoval.
Příklad: ,,Nechci odcházet z oslavy, ale mám večerku v deset hodin."
Chci - Nesmím
Zrcadlově obrácený konflikt Nechci - Musím. Cíl má pro jedince pozitivní motivační hodnotu, ale musí se rozhodnout, zda bude respektovat příkazy, normy, či jiné tabu, které mu určuje jeho okolí.
Příklad: ,,Chci řídit auto, ale k obědu jsem vypil pivo."
Vícenásobné přiblížení a vyhýbání
Jedinec je postaven před možnost výběru několika možností z čehož všechny v sobě skrývají jak pozitivní, tak negativní motivační hodnoty.
Příklad: Volba povolání
Zpracování vnitřních konfliktů
Vnitřní konflikty postihují všechny jedince ve všech stádiích života (od malého dítěte až po dospělého). Tyto konflikty vytvářejí část duševních prožitků, jejíchž produktivních zvládnutí pomáhá člověku k rozvoji jeho osobnosti. Existuje velké množství řešení vnitřních konfliktů, které představují specifický druh vnitřní frustrace.
Útěk
Člověk se snaží z konfliktu uniknout. Tato strategie se nedá vždy použít.
Příklad: Žák se nepřipravil na písemku, a proto nechce jít do školy.
Rezignace
Tato strategie se musí uplatnit při řešení Apetace - Apetace, kdy se člověk musí vzdát jednoho z příjemných cílů. Je nutné si jasně určit priority - vědět, čeho se chceme vzdát.
Přesun
Při přesunu dochází k odvrácení zájmu od původního cíle k cíly zástupnému. Oba cíle jsou na stejné úrovni. Příkladem může být vybíjení si zlosti, na někom jiném, než ke komu tuto emoci pociťujeme.
Kompenzace
Toto řešení umožňuje náhradní uspokojení jako vyvážení určitých nedostatků. Je zřejmé, že takovéto řešení nemůže přinést trvalé uspokojení. Příkladem může být žák, který si kompenzuje nedostatečnou úspěšnost ve škole tělesnou převahou nad spolužáky.
Sublimace
Jedinec se snaží svoji frustraci převést na rovinu, která je společensky výše hodnocená - intenzivní studium, umělecká činnost. Sigmund Freud odvozuje sublimační strategii řešení vnitřního problému výlučně od sexuálního pudu člověka.
Popírání
Jde o naprosto neproduktivní metodu řešení problému. Jedinec přitom blokuje smyslové dojmy z vnějšího světa. Těmto dojmům je věnováno minimum pozornosti, nebo dokonce úplně ingorovány. Příkladem je matka, jejíž syn je nezvěstný, ale ona i přesto každý večer prostírá i pro něho.
Potlačení
Potlačení je jednou z nejdůležitějších psychologických strategií proti konfliktu, nicméně často způsobuje neurotický vývoj osobnosti. Úspěšné potlačení probíhá nevědomky. Potlačené představy nebo popudy ovšem nikdy zcela nezmizí. Příklad je tedy zřejmý: potlačené vzpomínky na traumatizující zážitky.
Regrese
Jedinec se touto strategií brání vývoji. Zůstává fixovaný na pro něho příjemnější dřívější stádium života. Toto řešení souvisí s Berneho Teorií her. Často k tomuto řešení dochází u starších sourozenců, kteří se regresí snaží upoutat pozornost.
Reaktivní jednání
U této strategie se potlačené impulsy obracejí ve svůj opak. Pokud k někomu nemůžeme pociťovat lásku, často se stane, že začneme cítit nenávist. Z pravidla se toto děje nevědomky.
Projekce
Opět jde především o nevědomou strategii, při které připisuje jedinec své slabé stránky ostatním. Jde o specifický projev potlačení problému. Typickým příkladem je nepořádný muž, který své ženě nadává, že je v bytě nepořádek. K tomuto řešení dochází velmi často, je proto důležité se projekci vyhýbat.
Somatizace
Jde o převedení psychického konfliktu do tělesné oblasti. Následný stav se označuje jako konverzní neuróza. Může jít o útěk k nemoci - nemoc v tomto případě je ovšem skutečná.
Racionalizace
Toto řešení nabízí neobjektivní rozumové ospravedlnění chování jedince. Jedinec si chce uchovat pocit vlastní hodnoty, a proto si ospravedlňuje své špatné chování. Typický příklad opět ze školství: Učitel, který byl upozorněn na chybu, předstírá, že zkoušel pozornost žáků; Žák, který neuspěl u zkoušky, si to ospravedlňuje neobjektivitou vyučujícího.
Útěk, rezignace, sublimace a částečně i kompenzace jsou správnými možnostmi zvládnutí konfliktů, ostatní strategie jsou nevhodné pokusy o řešení a u důležitých rozhodnutí mohou vést k neurotickým symptomům.
Reference
Související články