Rukopisy

Klínové písmo

Egyptský papyrus

Rukopis – knihovnictví

Manuskript – z latinského manu scriptus, zapsáno rukou. Jakýkoliv písemný dokument vytvořený rukou a to i jinou technikou než je psaní – například nápisy vydlabané na tvrdém materiálu, nebo vyryté v omítce, stiletem ve voskové destičce či klínové písmo vytvořené ostrým rydlem na ploché destičce z nepálené hlíny. Mezi materiály na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur patří, vedle kamene, především:

• hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, klínové písmo, různé jazyky – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
• papyrus (původně z Egypta, později se jeho užívání rozšířilo celým Středomořím až do Itálie)
• březová kůra (Rusko)
• palmové listy (Indie)
• věštebné kosti (Čína, hovězí lopatky a želví krunýře)
• hliněné střepy (Řecko)
• pergamen (postupně nahradil papyrus a jeho užívání se rozšířilo na celou Evropu)
• obdoba papíru (Mezoamerika, především Mayové)

Vývoj rukopisu - Původně měly všechny knihy podobu rukopisu. Od 7. století se v Číně a později i v jiných částech východní Asie používaly pro tisk knih dřevěné špalíčky. V islámském světě a na Západě byly všechny knihy ve formě rukopisu až do vynálezu knihtisku v polovině 15. století. Nejméně ještě sto let pak byly knihy nadále reprodukovány ručně, především z reprezentativních důvodů. Soukromé i státní dokumenty byly stále psány rukou, dokud nebyl koncem 19. století vynalezen psací stroj.

Pasionál abatyše Kunhuty

Rukopis – kodikologie

Kodikologie je pomocná věda historická, která studuje rukopisné knihy neúřední (literární) povahy, tzv. kodexy. Zkoumá je jako jedinečné objekty a zjišťuje jejich vznik a funkci ve společnosti. Kodikologie je velkým přínosem zejména pro historiografii středověku. Kodikologii využívají i dějiny hudby. Termín kodex původně označoval svazek voskových destiček či svitek papyrusu. Kodikologie vznikla až v polovině 20. století ve Francii. Za světového zakladatele je považován Alphonse Dain, zakladatelem v Česku je Václav Vojtíšek. Funkce rukopisu se měnila podle držby/itele kodexu. Rozlišuje se primární (původní) funkce a sekundární (druhotná) funkce – těch může být více. Podle primární funkce dělíme kodexy na 4 skupiny:

• liturgické a náboženské rukopisy,
• studijní rukopisy, tedy odborné a vědecké rukopisy i školní učebnice,
• nestudijní rukopisy, tedy beletrie, poezie a vůbec rukopisy vzniklé jako zábavná četba bez konkrétního odborného cíle,
• reprezentační a bibliofilské rukopisy, tedy všechny honosně vyzdobené rukopisy bez ohledu na obsah, neboť krásné knihy mohly obsahovat náboženská, studijní i nestudijní témata.

Nejznámější rukopisy:

• Pasionál abatyše Kunhuty
• kniha z Kellsu
• Voynichův rukopis
• Rukopis královédvorský a zelenohorský

Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský představují významné památky středověké české literatury. O pravost Rukopisů se vede spor prakticky od doby jejich objevení. Dnes ovšem převažuje v širších vědeckých i laických kruzích spíše názor, že se jedná o podvody z 1. poloviny 19. století, nejspíše od Václa Hanky.

http://masarykovaspolecnost.cz/zivotopis/boje-o-rukopisy

Odkazy

Literatura

• CEJPEK, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0323-3.
• PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).

Související články

Proměny pojmu dokument, informační pramen a informační zdroj, Vzácné knihy a rukopisy

Klíčová slova

Rukopis, manuskript, kodikologie, dokument, kodex

Postup redakčního zpracování

K redakční kontrole ještě zbývá • kategorie • duplicity • členění • pravopis

V článku bylo zkontrolováno • zdroje • obrázky a licence • prolinkování

Dokážete-li některé z doporučených úprav provést, směle se do nich pusťte! V případě jakýchkoli nejasností se můžete podívat do nápovědy nebo se nás zeptat, rádi Vám pomůžeme.