Logika (z řeckého λoγoς) zkoumá způsob vyvozování závěrů a způsob předpokladů. V běžné řeči se ,,logikou‘‘ označuje myšlenková cesta, která vedla k daným závěrům.

Logika je účinným nástrojem mnoha vědních disciplín i každodenní mezilidské komunikace.

Logika je jednou z věd, jejichž cílem není předkládat člověku co si má myslet, ale spíše kultivovat jeho myšlení, poskytovat nástroje k zodpovězení otázky, jak můžeme myslet, aby byl v souladu se svými zájmy, potřebami a svým svědomím a aby dosahoval svých „komunikačních“ cílů.[1]

Vývoj logiky

Původně byla součástí filozofie, studující obecně platící zákonitosti myšlení, v současnosti je považována za samostatnou disciplínu (logika klasická). Teoretické základy logiky (logika antická) byly položeny[2]:

  • Aristotelem (formalizovaný systém, princip sporu, princip vyloučení třetího, učení o sylogismu)
  • Eukleidem (odlišení axiómů od teorémů, první axiomatický systém)
  • Stoiky (výroková logika)

a byly rozpracovány ve středověku metodou Scholastiky.

Filozoficky středověká logika byla ovlivněna sporem o povahu univerzálií a ve svých aplikacích byla spjata s teologií.

Na základě středověké logiky byla v 17. století vyvinuta tzv. logika tradiční. F. Bacon položil na počátku novověku základy induktivní logiky (viz též indukce). V následné Leibnizově reformě logiky jsou anticipovány problémy logické syntaxe - logiky matematické a byla vyslovena myšlenka kalkulu. První kroky k uskutečnění Leibnizových myšlenek byly v díle B. Bolzana a G. Boolea, další rozvoj je spjat zejména s J. G. Fregen, D. Hilbertem, B. Russelem, A. N. Whiteheaden, K. Gödelem, A. Tarskim, J. Lukasiwiczem a dalšími.

Zejména pod dojmem výsledků moderních věd (kvantová fyzika), byl probuzen intenzivnější zájem i o logiky staročínské a staroindické, které byly často stavěny na základech odlišných od evropské aristotelské logiky (preferují oproti pojmu kauzality pojem synchronicity, nepracují s principem sporu a vyloučení třetího).

Směry logiky

  • Neformální logika - studuje problematiku správné argumentace v přirozeném jazyce.
  • Formální logika - definuje a studuje abstraktní odvozovací pravidla (tj. „formy úsudků“), jejichž platnost nezávisí na významu pojmů, které v nich vystupují.
  • Matematická logika - ve 20. století se logika stala nástrojem matematiků a matematikové sami se jí začali zabývat. Zajímají se o formální, matematické, vlastnosti logických systémů (jako jsou konsistence, úplnost, splnitelnost, a řada dalších); kvůli tomu pak navrhují alternativní systémy či systematizace (axiomatizace, či formální interpretace) nebo formální rozpracování základních logických aparátů. Pojmem matematická logika se obvykle myslí dvě různé oblasti výzkumu[3]:
  • a) aplikace poznatků z oblasti formální logiky na matematiku (např. snaha „vnořit“ matematiku do logiky ve formě konečného systémů axiomů a odvozovacích pravidel);
  • b) aplikace matematických struktur a technik ve formální logice (např. teorie modelů, teorie důkazů, apod.)
  • Logická sémantika - Fundamentální otázkou logické sémantiky je: "O čem vlastně mluvíme". Ta navrhuje či uplatňuje teorie významu (a jiných relevantních pojmů), které mají podložit zkoumání jazyka pro potřeby jak logiků, tak i lingvistů (nesmíme tu opomenout také problematiku počítačových aplikací zacházejících nějak s jazykem). Teorie významu ve spojení s určitým logickým systémem umožňuje analýzu přirozeného jazyka. Pro zjištění (a zajištění) vyplývání, odvození, závěru z premis je třeba dobře vědět, a tedy zkoumat, o čem se v daných větách určitého argumentu mluví. Je potřeba provádět dostatečné analýzy vět vcházejících v úsudek.[4]

Významní logikové

Odkazy

Reference

  1. ↑ Velký slovník naučný. Praha: Diderot, 1999. Encyklopedie Diderot. ISBN 80-902723-1-2.
  2. ↑ NYTROVÁ, Olga a Marcela PIKÁLKOVÁ. Etika a logika v komunikaci. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2007. ISBN 978-80-86723-45-7.
  3. ↑ Matematická logika. Teaching: Antonín Kučera [online]. MUNI, 2016 [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: http://www.fi.muni.cz/usr/kucera/teaching/logic/log.pdf
  4. ↑ Jiří Raclavský, Co je a k čemu je logika dostupné z: http://profil.muni.cz/01_2001/raclavsky_logika.html

Použitá literatura

  • Velký slovník naučný. Praha: Diderot, 1999. Encyklopedie Diderot. ISBN 80-902723-1-2.
  • Matematická logika. Teaching: Antonín Kučera [online]. MUNI, 2016 [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: http://www.fi.muni.cz/usr/kucera/teaching/logic/log.pdf
  • NYTROVÁ, Olga a Marcela PIKÁLKOVÁ. Etika a logika v komunikaci. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2007. ISBN 978-80-86723-45-7.

Externí odkazy

Související články

Klíčová slova

Pravdivost, Nutná pravda, Logika, Historie logiky, Vývoj Logiky, Přední logikové


Postup redakčního zpracování

K redakční kontrole ještě zbývá • zdroje • kategorie • duplicity • členění • prolinkování • pravopis

V článku bylo zkontrolováno • obrázky a licence

Dokážete-li některé z doporučených úprav provést, směle se do nich pusťte! V případě jakýchkoli nejasností se můžete podívat do nápovědy nebo se nás zeptat, rádi Vám pomůžeme.


Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Logika&oldid=42665“