2. Hypotéza, tvrzení a vědecká teorie

Tvrzení

Pod pojmem tvrzení rozumíme názor vyjádřený s velkou dávkou jistoty (Hartl, 2004, s. 283).

Kritéria pravdivosti tvrzení

Existují různá kritéria, na základě nichž můžeme říci, zda tvrzení je, či není pravdivé. Prvním z těchto kritérií je kritérium korespondenční. Při jeho využití se díváme na to, zda se naše tvrzení shoduje se skutečností. Bylo uplatňováno hlavně v historii. Takové stanovisko zastávali například Aristoteles a Tomáš Akvinský. Korespondenční kritérium je problematické v tom, že to, co lze vypozorovat, nemusí být vždy pravda. A také v tom, že ne vše lze vždy jednoznačně vypozorovat.

Druhé kritérium pravdivosti se nazývá konsenzuální. Dle něj je za pravdivé považováno to, na čem se lidé dohodnou, například na čem se dohodnou odborníci, kteří by měli problematice rozumět. Příkladem z historie je tvrzení, že Země je placatá či že Slunce obíhá kolem Země.

Třetím kritériem je konzistenční, jinak nazývané koherenční. Spočívá v přesvědčení, že tvrzení, které je odvozeno dle logických pravidel z jiných pravdivých tvrzení/axiomů, se stává také pravdivým. Limitace tohoto kritéria spočívá v tom, že při odvozování může nastat logická chyba (záměna, nepochopení). Toto kritérium v humanitních vědách nelze použít, ale například v matematice může být využitelné.

Čtvrtým kritériem je kritérium pragmatické. Za pravdivé je považováno to, co funguje. Zastáncem tohoto přístupu byl například William James. I tento přístup má svá proti.

Páté kritérium se nazývá falzifikační. S tímto přístupem přišel Karl Popper. Lze ho vyjádřit slovy: Pravdivé je to, co jsme ještě nevyvrátili. Je totiž jednodušší vyvrátit nepravdu než dokázat pravdu. Její limitace však spočívá v tom, že pro vyvrácení teorie nám stačí jeden důkaz. Vedle toho budou existovat nesmyslné teorie, proti kterým důkazy nejsou, a proto budou považovány za pravdivé.

Šestým kritériem je tzv. statistické / pravděpodobnostní, které rozvinul Ronald Fisher. Za pravdivé dle tohoto kritéria budeme považovat to, co je statisticky ověřeno (tj. p hodnota je nižší než námi zvolená hladina statistické významnosti alfa). Podstatou je statistické testování hypotéz, které se řídí jasnými pravidly. Za nevýhody lze považovat možnost vzniku chyb I. a II. druhu (tzv. falešná pozitivita a falešná negativita).

V dnešní době se také bohužel často setkáváme s kritériem pravdivosti dle autority. To znamená, že za pravdu je považováno něco, co řekla autorita (např. odborník v nějakém oboru). Jejich vzdělání a kvalifikace je považováno za dostatečnou záruku toho, že jejich názor je pravdivý.

Hypotéza

Hypotézou rozumíme předpoklad (tvrzení, výrok, domněnku) o vztahu mezi proměnnými, který platí do okamžiku, kdy je popřen. Je východiskem pro tvorbu teorie a vývoj vědy (Hartl, 2004, s.86).

Vznik hypotézy

Hypotézu často deduktivně vyvozujeme z teorie a využíváme ji k ověření pravdivosti (či spíše nepravdivosti) této teorie. Je tedy efektivním nástrojem pro verifikaci hotových teorií. Můžeme se na tento proces ale podívat i opačným směrem. Často na základě našich předběžných zkušeností a intuice uvažujeme o možných vztazích mezi pozorovanými jevy a formulujeme hypotézu, která je v tomto případě pokusným vysvětlením nějakého jevu. Následné ověřování takových hypotéz může vézt k zevšeobecnění a potenciálně k formulování vědecké teorie. Druhou funkcí hypotézy je tudíž formulování vědecké teorie.

Dobrý hypotéza by dle Ferjenčíka měla:

1. Být výrokem o vztazích mezi zkoumanými proměnnými.
2. Obsahovat jasné implikace pro ověřování těchto vztahů.
3. Být formulována v podobě, v níž je testovatelná (přímo ověřitelná). To znamená, že by měla obsahovat pouze jasně a adekvátně definované základní pojmy (žádné příliš všeobecné, mnohovýznamové, vágní atp.). Neměla by být definována kruhem a dovolávat se na síly nebo ideje, které vědě dosud nejsou známé.