22. Vývojové projekty

Úvod

Velká většina psychologických testů a diagnostických nástrojů předpokládá jediné měření. Důvodem bývá snaha získat rychle výsledky a rychle vytvářet diagnostické postupy. Je však obtížné z těchto jediných měření vytvářet dlouhodobé predikce. Ve vývojových projektech jde o zkoumání různých proměnných vzhledem k věku jako diferenciačnímu činiteli. Výzkumný vzorek zde reprezentuje určitou věkovou úroveň a označujeme ho termínem kohorta (sdružuje jedince, pro které je společná určitá věková úroveň, která je odlišuje od jiných věkových kohort). Podle způsobu výběru věkových kohort můžeme typy vývojových projektů dělit na více skupin :

1. Průřezové studie (srovnávání různých skupin)

• Příčný řez s využitím různě starých osob
• Výzkumný projekt s posunutým časovým zásahem

2. Longitudinální výzkum

• Projekt s využitím dvou bodů v čase
• Jednoduchý longitudinální experiment

3. Periodicky opakovaný longitudinální výzkum

Průřezové studie (srovnávání různých skupin)

V tomto případě se v podstatě se nejedná o vývojový projekt, přesto bývá mezi ně často řazen. V tomto typu studie je totiž prováděno pouze jednorázové šetření u různě starých či jinak definovaných souborů, proto je obtížné dělat zobecnění a sledovat tak vývojové tendence. Používáme dva typy dle toho, jak jsou zahrnuti účastníci do studie.

Příčný řez s využitím různě starých osob

Příčný řez je často využívaný ve velkých demografických studiích. Spočívá ve srovnávání osob různého věku v jednom časovém bodě (např. osoby ve věku 20, 40, 60, 80 let). Výsledky se následně porovnávají mezi sebou. Výsledkem je vývojová křivka, která znázorňuje změny hodnot v dané proměnné s přibývajícím věkem.

Rozdíly mezi věkovými skupinami lze interpretovat jako vývojové změny pouze v v případě, že jsou jednotlivé kohorty vybírány z analogické výchozí populace (stejné vzdělání, profese, zdravotní stav atd.), a lze předpokládat, že budoucí vývoj skupin bude analogický (dnešní patnáctiletí budou stejní jako patnáctiletí v roce 2027).

Přínosem tohoto přístupu je, že je snadno proveditelný a v jednom časovém bodě získáme informace týkající se širokého věkového rozsahu (proto nazýván také „one-shot“).

Naopak limitací je snadné zkreslení kvůli působení vlivů, které jsou jen částečně spolupodmíněny věkem, působením specifických životních zkušeností jednotlivých kohort a historických událostí. Také těžko zaručíme vyrovnaný výběr v jednotlivých skupinách (např. u skupiny osmdesátiletých lidí se pravděpodobně vyskytují odolnější jedinci dožívající se vyššího věku). I přes tyto nevýhody může být tento typ studie opodstatněný, zejména při provedení předběžné sondy do výzkumu vývojových procesů.

Výzkumný projekt s posunutým časovým zásahem

Tento přístup je často využíván ve vývojové a sociální psychologii. Sleduje různé skupiny osob v různých časových bodech za použití stejné metodologie tak, aby v době šetření byly stejně staré (např. osoby ve věku 20 let, které se narodily v roce 1980, se sledují v roce 2000; osoby narozené v roce 1990 se sledují v roce 2010). Cílem může například být zjištění, zda za 20 let okolnosti působily na změnu chování stejně starých lidí (sledujeme např. změny v postojích, hodnotách, chování atd.).

Periodicky opakovaný longitudinální výzkum

Tento způsob spočívá v longitudinálním sledování několika kohort, které jsou postupně (sekvenčně) přidávány do výzkumu. Tento design tak překonává omezení předchozích typů výzkumu (např. kontrola ekvivalentnosti kohort u průřezové studie, nebo zevšeobecňování u longitudinální studie).

Pro ilustraci: pokud bychom začali vývojové zkoumání určité proměnné u kohorty sedmnáctiletých (A1) v roce 1995, v roce 1998 bychom toto zkoumání u této kohorty opakovali (A2), ale zároveň bychom provedli měření u nové kohorty sedmnáctiletých (B1). V roce 2001 bychom měřili A3, B2 a přidali bychom novou kohortu sedmnáctiletých (C1). Takto bychom postupně pokračovali a přidávali nové kohorty.

Tímto způsobem lze sledovat nejen změny v jedné kohortě, ale také rozdíl mezi sedmnáctiletými např. v roce 1995 a v roce 2001. To nám umožňuje kontrolu vnějších proměnných. Není nutné začínat jednou kohortou a časové periody mezi měřením jsou na uvážení výzkumníka. Mezi nevýhody patří velká časová a finanční náročnost