Neuroembryologie

Neuroembryologie se zabývá velikostí a tvarem nervové soustavy, která se postupně v průběhu embryonálního života vyvíjí a buduje spolu se zbytkem těla. Nervové buňky se s vývojem uspořádávají do oblastí strukturně a funkčně vymezených.

Vývoj nervové soustavy probíhá na základě stejných obecných zákonitostí jako vývoj jiných částí těla. Nervová soustava se ale vyznačuje vysokou vnitřní specializací, složitým uspořádáním a proměnlivostí.

• Velká většina neuronů vzniká již v embryonálním období, později to není běžné.
• Konečný celkový počet neuronů závisí na intenzitě a délce buněčného dělení a také na přirozené smrti některých neuronů, ke které dochází až pozdě v zárodečném vývoji.
• Po zrození neuron putuje na své definitivní místo, které bývá od místa svého zrodu velmi vzdálené, diferencuje se a dokončuje odstředivá a dostředivá propojení.

Lokalizace neuronů

Buňky se pohybují zejména plazením po přilehlém povrchu. Jak neurony nacházejí svůj cíl, se stále přesně neví. Směr udávají povrchy lišící se svou přilnavostí, které buňky obklopují. Jeden z těchto povrchů představuje povrch gliových buněk. Migrace neuronů však není závislá pouze na gliích, ale i na jiných buňkách a adhezivních povrchách v mezibuněčné hmotě. Dále mohou mít na pohyb neuronů vliv i koncentrační gradienty chemických látek. Nicméně důkaz pro to neexistuje.

Diferenciace

Nervové buňky se rodí geneticky stejně založené, ale diferencují se v tvarově i funkčně rozlišné buňky. Vyvíjejí se buďto v neurony, nebo v glie. Neurony jsou jiné velikostí, tvarem, rozsahem, orientací axonů a dendritů, ale i nervovými přenašeči. Způsob, jakým tyto rozdíly vznikají, stále není zcela jasný. Jejich vlastnosti se vyvíjejí díky vzájemnému působení s jinými buňkami. Když buňky doputují na své definitivní místo, nastává další krok a tím je diferenciace různých druhů neuronů. Ta probíhá v interakci s tkáněmi, které mají být inervovány současně s vytvářením nervových spojení. Jakmile začne buňka vystrkovat neurity, jeden z nich se vyvine jako axon a z ostatních se potom stanou dendrity. Dendritický strom (počet, umístění, povaha a rozsah dendritů a jejich větvení) je nejvýraznějším rozlišovacím znakem neuronu. Tvar dendritického stromu a celkově buněčného těla se ustavuje již v raných vývojových stádiích a v průběhu života se až na výjimky (např. velikost buněk) nemění.

Přežívání a smrt

Jelikož při buněčném dělení v raných vývojových stádiích vzniká asi 2-3x víc neuronů, než kolik jich je třeba, část z nich brzy po propojení s ostatními buňkami přirozeně odumírá. Přežívají jen ty neurony, které si našly svůj cíl. Nadbytečné buňky odumírají.

Mezibuněčná spojení

Funkce jednotlivých neuronů je do značné míry určena uspořádáním s jinými buňkami a kontakty s nimi. V těchto spojeních dochází ke změnám po velmi dlouhou dobu, někdy i po celý život. Za to, aby správně přirůstala membrána prodlužujícího se neuritu, a také aby neurity udržovaly směr ke svému cíli, odpovídá růstový kužel. Ten reaguje na podněty od okolních buněk a mezibuněčné hmoty. Na počátku vývoje neurity rostou velmi bujně a tvoří se větší počet větví, než je třeba. V průběhu zrání buňka větve eliminuje, některých se zbaví a jiné přetrvávají. Během období intenzivního růstu se nadbytečné dendritické a axonové větve ztrácí.

Zdroje: Michel, G. F., & Moore, C. L. (1999). Psychobiologie: Biologické základy vývoje chování. Praha: Portál.