Carl R. Rogers

Tento článek (nebo jeho část) není dostatečně ozdrojován. Prosím doplňte relevantní odbornou literaturu do příslušné sekce na konci článku či do poznámek pod čarou tam, kde to uznáte za vhodné.

Carl Ransom Rogers (1902 - 1987) byl americký psycholog a psychoterapeut. Spolu s Abrahamem Maslowem patřil mezi nejvýznamnější představitele humanistické psychologie. Rogersův terapeutický směr se nazývá Person-centered approach.

Malovaný Carl R. Rogers.

Život

Carl Ransom Rogers se narodil v roce 1902 na předměstí Chicaga, kde i vyrůstal. Byl čtvrtým z šesti dětí konzervativní a nábožensky orientované rodiny. Nejprve měl v plánu studovat zemědělství, což se následně změnilo a proti vůli otce nastoupil do protestantského semináře, kde strávil dva roky. Následně nastoupil na Kolumbijskou univerzitu, magisterský titul získal v roce 1928, a PhD v klinické psychologii v roce 1931.^[1] Rogers zahájil svou profesionální kariéru v roce 1930 v poradenském centru pro děti - Society for the Prevention of Cruelty to Children. Později působil na několika amerických univerzitách v roce 1945 se vrátil do rodného Chicaga. Kromě studia problémových dětí je známý především svým studiem terapii a jako zakladatel terapie zaměřené na klienta, zakladatel Center for Studies of the Person.^[1]

Mezi jeho klíčové publikace patří kupříkladu:

'The Clinical treatment of the Problem child (1939)'
'Counseling and Psychotherapy (1942)'
'Psychotherapy and Personality Change (1954)'

Východiska

Jeho přístup k osobnosti pramení z osobních zkušeností z práce s emocionálně narušenými lidmi, z jeho zájmu o ty, kdo potřebují profesionální pomoc.
Vyznačuje se výrazným optimismem.
Člověk vykazuje aktivní energickou, na budoucí cíle a seberealizaci zaměřenou sílu.
Akcentuje přirozený vývoj člověka ke „konstruktivnímu naplnění“ vrozených možností.
Má hlubokou úctu k lidské přirozenosti.
Lidství má podle něj přirozenou tendenci pohybovat se směrem k nezávislosti, sociální odpovědnosti, tvořivosti a zralosti.
Negativní názor o vrozené hříšnosti a špatnosti lidí podle něj živí křesťanská víra, tento názor podporuje i Freud, předložením obrazu osoby s Id. Podle těchto názorů je lidstvo iracionální, nesocializované, sobecké a destruktivní k sobě a druhým.
Pokud se lidé někdy projevují negativně, pak v té době nejednají v souladu se svou pravou vnitřní podstatou.
Rogers si uvědomuje, že jeho pohled může být považován za naivní optimismus.

Sebeaktualizace

Veškeré chování člověka je nabuzeno a vedeno jediným, nečleněným, hlavním životním motivem, který označuje termínem realizující tendence / tendence k sebeaktualizaci.

Vrozená tendence organismu rozvíjet svou kapacitu.
Stát se tím nejlepším já, jaké mu jeho vrozená povaha dovoluje.
V jeho koncepci je jediný předpokládaný motivační konstrukt.
Ostatní potřeby pouze vyplývají z tohoto jediného motivačního konstruktu.

Je jediným ústředním zdrojem energie v lidském organismu.
Tkví ve fyziologických procesech celého těla.
- Je biologickým faktem a nikoli psychickou tendencí
Zajišťuje zachování organismu při deficitu potřeb

Hýbe osobou ve směru k větší autonomii a soběstačnosti
- Není cílena jen redukcí tenzí, ale obsahuje v sobě i jejich vzrůst, rozvoj
Chování je motivováno hlavně potřebou člověka vyvíjet a realizovat se, něco dokázat

Tato konstruktivní biologická tendence je podstatou života
- Lidé odvozují pocit spokojenosti či nespokojenosti ze svých zkušeností
Přijímány jsou ty zkušenosti, které jsou vnímány jako podporující či zvyšující Self
- Každá osoba je vrozeně motivována být naživu a realizovat se
Rogersův přístup k subjektu je tudíž důsledně fenomenologický

Chceme li vysvětlit, proč daný jedinec myslí, cítí jedná právě daným způsobem, musíme jít do jeho osobního světa významů

Subjektivní prožitky jsou hlavním a jediným klíčem, umožpujícím porozumět chování
Chování je ovládáno tím, jak jsou podnětové situace interpretovány

Nikdo nemá právo nutit svou realitu druhým
Chování je vždy ovlivněno současnou percepcí a interpretací a předvídáním budoucího
Koncepce „jáství“ („SELF“, sebepojetí) a jeho vývoje

Nejdůležitější otázkou je otázka „Kdo jsem?“

Jeho přístup se tedy někdy označuje jako teorie Self

Self definuje jako organizovaný, konzistentní konceptuální „gestalt“ soustředěný na percepci rysů Já a na percepci vztahů Já k druhým lidem a k rozmanitým aspektům života
Sebepojetí znamená pojetí osoby o tom, jakou osobou je
Ideální Self (Já-ideál) – co, jací bychom mohli být (chtěli být)

Zrcadlí ty atributy, jež by osoba ráda vlastnila, ale dosud je nemá

Sebeúcta je daná vztahem mezi pojetím Já jaký jsem a Já jakým bych chtěl být
Vědomé sebepojetí se utváří v aktivní interakci s jinými od raného dětství a je v něm obsažena

Potřeba prožívat sebe sama v souladu s tímto pojetím
Potřeba kladného přijetí druhými
Potřeba kladného přijetí sebou samým

Existenciální rozpor

Ochromuje možnost sebeaktualizace

Rogers se soustřeďuje na cesty, jimiž je, prostřednictvím hodnocení druhými podněcován vývoj pozitivního či negativního obrazu o sobě samém

Novorozenec vnímá všechny zážitky jako nečleněné
Postupně začíná odlišovat sebe od zbytku světa
Struktura Self je vytvářena postupně, interakcí s prostředím

Obsah sebepojetí osobnosti je produktem socializačního procesu, jeho vývoj je vázán na:

Potřebu pozitivního vztahu

Potřeba lásky a péče u kojence

Potřebu pozitivní sebeúcty

Výsledkem je takové jednání osoby, které je přijímáno jak druhými tak sebou samým

Podmínky váženosti (pozitivního přijetí, hodnocení)

Nevedou k rozvoji plně fungující osobnosti
Člověk se učí za co může a za co nemůže očekávat pozitivní vztah k sobě

Bezvýhradnost pozitivního vztahu

Znamená vytvoření rodinného prostředí, ve kterém je dítě ocepováno a uznáváno přesně podle toho, jaké je
Je jedinou cestou, která nepřekáží dětské tendenci realizovat se
Výsledkem je prožívání nepodmíněné pozitivní sebeúcty
Rozdíl mezi psychicky narušenou a „plně fungující“ osobou

Vymezuje zdroje a projevy rozpadu osobnosti
Způsoby chování, které osoba volí, jsou shodné s její percepcí sebe sama, s úsilím dosáhnout soulad mezi svou percepcí a zkušeností

Percepce, které jsou v souladu s pojímáním sebe a s podmínkami sebeúcty, vstupují do vědomí a jsou vnímány přesně

K minimalizaci nesrovnalostí v Self člověk disponuje dvěma mechanismy obrany:

Zkřiveným (selektivním) vnímáním

Nesourodý zážitek je brán do vědomí v přizpůsobené podobě

Popřením

Jedná obranným způsobem, snaží se vyvarovat možnému narušení sebecitu

Zdravý život plně fungující osoby

Jedinci, kteří využívají svou kapacitu a talent, realizují své možnosti a pohybují se směrem k úplnému poznání sebe sama, celého rozsahu svých zkušeností:

Podle Rogerse se plně funkční osobnost vyznačuje pěti hlavními znaky:

Otevřenost vůči zkušenosti

Spočívá v akceptování jak pozitivních, tak i negativních myšlenek a pocitů člověka.

Existenciální život

Schopnost žít v přítomnosti bez přehnaného zaměření na minulost či budoucnost. Pojímání života takový jaký je, bez konceptualizování a předsudků.

Důvěra v pocity

K pocitům a instinktům je třeba přistupovat vážně a důvěřovat jim. Rozhodnutí lidí jsou ta správná, a stejně tak abychom sami učinili správná rozhodnutí, měli bychom si v nich důvěřovat.

Kreativita

Tvořivost a riskování patří k životu. To zahrnuje jedincovu schopnost přizpůsobit se a vyhledávat nové.

Naplněný život

Osobnost je šťastná a spokojená se svým životem, vyhledává nové nové výzvy a zkušenosti.

K pojímání naturelu osobnosti

Člověk je s to realizovat svobodnou volbu a hrát aktivní roli při seberealizaci
Jeho základní premisou je racionalita lidí
Orientací na porozumění a studium osobnosti jako sjednocenému celku je evidentní, že zdůrzpuje holismus
Jeho základní fáze implikují biologický základ vývoje osobnosti
Jeho přesvědčení o změnitelnosti člověka během života vyplývá důrazu na kontinuální rozvoj osobnosti
Klíčovým předpokladem jeho personologického systému je subjektivita
Osoba je orientovaná do budoucnosti, účelně se pohybuje vpřed (je neobyčejně proaktivní)
Realizační tendence je pojmem heterostatickým
Fenomenologický postoj implikuje, že lidský organismus je tradičními vědeckými termíny nepoznatelný

Zdroje

Plháková Alena. (2006). Dějiny psychologie. (Vyd. 1., 328 s.) Praha: Grada.
Rogers Carl R. (1998). Způsob bytí. Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. (1. vyd., 292 s.) Praha: Portál.
Susan Nolen-Hoeksema ... [et]. (2009). Atkinson and Hilgard's introduction to psychology. (15th ed.) Andover: Cengage Learning.

↑ ^1,0 ^1,1 https://www.goodtherapy.org/famous-psychologists/carl-rogers.html

[1]