Definice zdraví

Ve světové odborné literatuře je shromážděna řada pokusů o definici zdraví, jde však o úkol velmi obtížný, protože jeho zpracovatel by měl současně:

• Vyjádřit vrozenou (genetickou) i získanou individuální podmíněnost zdraví (životní styl);
• Zachytit aktuální místo individua na škále „zdraví-nemoc“ ve smyslu fyzického zdravotního stavu;
• Současně však též vzít v úvahu subjektivní údaje o vlastních pocitech prostřednictvím podnětů týkajících se charakteristik osobní pohody (well-being), štěstí a životní spokojenosti, včetně úrovně a kvality sociálních vztahů k druhým lidem;
• Dále posoudit též příslušné vnější projevy lidského organismu, tj. chování člověka ve vztahu ke zdraví a nemoci;
• A to vše vyjádřit: z hlediska dlouhodobých i krátkodobých proměn v čase, uplatňujících se v daném historickém, sociálním, politickém, ekonomickém a kulturním kontextu vývoje společnosti.

Další okolností, která významně ovlivňuje pokusy o vymezení zdraví, je dynamický nárůst poznatků v každé z disciplín, jež mohou k definování zdraví přispět. Např. genetická podmíněnost zdraví, reflektující individuální vývoj i minulé zkušenosti dřívějších generací, prošla v minulých cca 20 letech takovou proměnou, že dochází ke změně nejen dílčích poznatků, ale i celkového paradigmatu v této oblasti. Zatímco na počátku 80. let 20. století tehdejší literatura ještě považovala genetickou výbavu člověka za jeden z faktorů, stojících zcela mimo kontrolu a možnosti záměrného ovlivnění, dnes je situace odlišná. Nejde však jen o neustálý kontinuální rozvoj lidského poznání a jeho pozitivní vliv na zdraví: objevují se obecnější kritické pohledy na jednoznačné přijímání poznatků stojících na racionálním základě a směrujících k potvrzování jednoznačně formulovaných cílů.

Postmodernismus Významný myšlenkový proud 20. a 21. století, klade hlavní důraz na alternativnost vidění světa a přístupů k němu, přičemž – v návaznosti na hnutí New Age – odmítá nadřazenost racionálně kauzálního pojetí klasické (západní) vědy; Součástí tohoto pohledu je ovšem kritika jak vědeckých postupů sloužících k poznání a pochopení zdraví, jež jsou často zatíženy příliš optimistickou interpretací výsledků a předpojatost badatelů (Gray, 1999), tak nedostatečné účinnosti a dostupnosti zdravotní péče. Postmoderní stanoviska vlastně též znovu upozorňují, že věda by nikdy neměla ztratit hlavní smysl své existence, jímž je rozvíjení a obohacování lidského poznání. K tomu je samozřejmě nezbytné, aby si zachovala objektivitu a schopnost kritiky zhodnotit sama sebe. Postmoderní přístup je třeba chápat jako jednu z možností obohacení dalšího rozvoje, spojených s kritickou sebereflexí, v medicíně pak včetně takových prvků, jako je důsledná informovanost pacienta včetně jeho informovaného souhlasu se všemi diagnosticko-terapeutickými úkony, právo pacienta na spolurozhodování o možných způsobech léčby, včetně alternativních postupů a informací o možných vedlejších účincích. Otázkou zůstává, zda ve vztahu ke zdraví by právě svobodná volba všech aktuálních a potenciálních pacientů nesměřovala – v rozporu s některými myšlenkami postmodernismu – spíše k postupům racionálně kauzální vědy založené na důkazech.

Kauzalita Kauzalita je uplatňovaná ve vztahu ke zdraví, ovšem nevystačí jen s prostým konstatováním vztahu předpokládaných příčin a následků, ani s prostým konstatováním, že příčina předchází následku. Takto mechanisticky založený, linárně kauzální přístup, uvádí sled příčin a následků, seřazený v čase: každý následek je na další úrovni příčinou. Toto pojetí by odpovídalo monokauzálnímu vztahu mezi zdravím a nemocí, předpokládajícímu, že každá nemoc má jednu konkrétní příčinu. Moderně pojatý kauzální přístup ke zdraví a nemoci však musí zahrnout a postihnout mnohaúrovňově propojený komplex řady faktorů biologických, behaviorálních, psychologických, environmentálních a sociálních, jež mohou mít na zdraví vliv buď

• pozitivní – podpůrný;
• neutrální – indiferentní;
• negativní – poškozující.

Multikauzální výklad patogeneze chorob vyjadřuje možnost, že ke stejné chorobě mohou různí nemocní dospět odlišným způsobem. Vyjádření této složité vzájemné podmíněnosti vztahů uvedených faktorů lépe vyhovuje tzv. cirkulární kauzalita, uplatňovaná v rámci systémového přístupu, soustřeďující pozornost na zkoumání vzájemného ovlivňování vztahů, interakcí a souvislosti systémy zpětných vazeb v určitém kontextu; Právě zpětná vazba s následným samoregulačním efektem je obecným základem cirkularity. Z ní vycházející model dynamické interakce mezi mnoha proměnnými vytváří podmínky jak pro samoregulaci, tak pro samoorganizaci vztahů mezi proměnnými a umožňuje nacházet odpovědi nejen na otázky po příčinách změn, ale též po souvislostech a celkovém kontextu těchto změn.

Pravděpodobně nejčastěji citovanou a současně zřejmě též nejznámější je definice zdraví, kterou předložila veřejnosti WHO – Světová zdravotnická organizace. Uvedení této definice do literatury a povědomí veřejnosti je nejčastěji vztahováno k roku 1948, v některých literárních zdrojích se ale jako období vzniku této definice uvádí rok 1946. Tato definice byla přijata v Preambuli k Ústavě WHO (WHO Constituiton) na Mezinárodní konferenci zdraví, která se konala v NY ve dnech 19.-22.6. 1946, podepsána byla zástupci 61 zemí dne 22.7. 1946 a uvedena byla v platnost 7.4. 1948. Vymezuje zdraví jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody (well-being), který tedy nespočívá pouze v nepřítomnosti nemoci (disease) či slabosti, neduživosti (infirmity) (v anglickém originále: „Health is a state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease or infirmity.“)

Přestože ani tato definice nevyhovuje všem kritickým požadavkům, má nepochybně některé významné přednosti. Je to mj.:

• Orientace na zdraví jako kladně vymezený, žádoucí a tedy motivující, ale přitom přirozený stav, který je hoden následování pro naprostou většinu populace;
• Vymezení zdraví jako mezioborově pojatého jevu v souladu s b-p-s modelem zdraví;
• Stručná, srozumitelná, a přitom relativně výstižná formulace, která je akceptovatelná pro převažující část široké i odborné veřejnosti.

Tato definice sice nebyla po celou dobu své existence oficiálně změněna, WHO však postupně vypracovala některé dodatečné charakteristiky zdraví, jež ji doplňují;

• Ve vztahu ke zdraví se ve výzvě Zdraví pro všechny (v literatuře zkratka HFA) objevuje v roce 1977 doplňující charakteristika zdraví jako schopnosti vést sociálně a ekonomicky produktivní život;
• V roce 1999 byla publikovaná inovovaná verze této strategie zvaná Zdraví pro všechny v 21. st.
• V tomto dokumentu je původní, od r. 1946 nezměněná def. doplněna a rozvedena pro praktické účely jako snížení úmrtnosti, nemocnosti a postižení v důsledku zjistitelných nemocí nebo poruch, a nárůst pociťované úrovně zdraví;
• Kromě toho uvádějí programové dokumenty HFA 21 vymezení „zdravotního potenciálu“ = nejvyšší stupeň zdraví, kterého může jednotlivec dosáhnout, určován možností starat se o sebe i o druhé.

Je zřejmé, že tyto doplňky a upřesnění umožňují uchovat definici zdraví WHO v původní podobě. Byly mj. připraveny i proto, aby tuto dnes již široce citovanou definici nebylo nutno nahradit jiným WHO oficiálně užívaným vymezením zdraví.