Teorie sociální identity

Jeden z autorů Teorie sociální identity: polský psycholog Henri Tajfel.

Teorie byly postupně vytvořena Henri Tajfelem a Johnem Turnerem během 70. a 80. let 20. století. Social Identity Theory primárně odvozuje identitu jedince z pro něj relevantní sociální skupiny. Teorie je nicméně základem vysvětlení široké škály jevů skupinové dynamiky, a stojí tak kupř. za rozličnými fenomény souvisejícími se vztahem jedince ke skupině a vztahy skupin mezi sebou, vč. meziskupinových konfliktů. Důležitým bodem teorie je, že jedinec nemá pouze jednu svou identitu, nýbrž disponuje několika identitami, právě dle skupin ve kterých se pohybuje. Jednoduše řečeno, se tak jedinec může chovat velmi odlišně ve skupině fotbalových fanoušků a naproti tomu kupř. ve své rodině.

Důležitým rozlišením v teorii je pak rozlišení skupin ingroup a outgroup. Vnímání sebe sama jako součást skupiny značí jedincovu ingroup, skupinu s kterou se jedinec neidentifikuje nazýváme outgroup.

Procesy vedoucí k rozlišení Ingroup a Outgroup

Z hlediska teorie sociální identity rozlišujeme tři hlavní procesy vedoucí k odlišení těchto dvou skupin:

1. Sociální kategorizace znamená, že jedinec, aby byl schopen porozumět skupinám a orientovat se v nich, primárně volí jednoduché kategorie. Tyto kategorie mohou souviset kupř. se vzděláním, sociální třídou či etnikem.
2. Sociální identifikace značí proces v němž se jedinec identifikuje se svou skupinou a zároveň přijímá její normy. Se sociální identifikací se pojí emoční stránka a stejně tak se se skupinou pojí jedincova sebeúcta.
3. Sociální srovnání lze vysvětlit jako to, co následuje identifikaci se skupinou - jedinec srovnává svou skupinu (ingroup) s jinou skupinou (outgroup), hodnocení bude zároveň ve prospěch své vlastní skupiny.

Další faktory související s teorií sociální identity

Tajfel s Turnerem rovněž nepředpokládali, že by sociální identita a dělení na ingroup a outgroup byla definitivní, nýbrž předpokládali existenci jakéhosi kontinua, na jehož koncích jsou dva ideologické extrémy (belief systems): na jedné straně vnímání interpersonálního chování bez ohledu na skupinu (paradigma sociální mobility - vycházejíc z předpokladu, že jedinec může libovolně měnit sociální status), a na druhé straně interskupinové chování naopak primárně vycházející ze skupinové identity (paradigma sociální změny - předpoklad, že jedinec vychází z určité víceméně neměnné třídy). Jasné dělení ingroup a outgroup pak do jisté míry odvisí právě od toho, jak jedinec skupinové vztahy vnímá.

Teorie zároveň stojí na předpokladu, že jedinec se snaží dosáhnout pozitivního odlišení se (positive distinctiveness), resp. pozitivního odlišení své skupiny, což primárně vede k upřednostňování členů vlastní skupiny (in-group favoritism) a může se projevovat zejména tak, že jedinec je schopen vzdát se pro svou skupinu (ingroup) vlastního prospěchu, zatím pro jinou nikoli (outgroup).

Minimální skupinové paradigma

Teorie sociální identity vychází z experimentů autorů, které lze souhrnně nazvat jako metodu / paradigma minimálních skupin (Minimal group paradigm). Metody označují původní experimenty Tajfela a jeho kolegů, ve kterých vytvářeli ad hoc kategorizace žáků. Nehledě na skutečný výkon tak v prvním experimentu bylo žákům řečeno, že přeceňují či podceňují počet bodů na obrazovce. V druhém experimentu byli žáci rozdělení do tří skupin podle preference obrazů Kleeho či Kandinského. V obou experimentech měli po určení skupin rozdělit peněžní odměnu mezi jedince se stejnou preferencí (v prvním případě jedincům "přeceňujícím" nebo "podceňujícím" počet bodů na obrazovce). V obou případech výsledky poukázaly na to, že jedinci v těchto ad hoc zvolených skupinách upřednostnili jedince své vlastní skupiny.

Právě z těchto experimentů Tajfel formuloval teorii In-group favoritismu. Zároveň je třeba zmínit, že původně Tajfel zkoumal zejména upřednostňování své vlastní skupiny (In-group favoritism), na ni navazující diskriminace odlišných skupin (Out-group discrimination) je častěji podrobována kritice.