Teorie sociální reprezentace
Teorie sociální reprezentace je teorie původně rozpracovaná Sergem Moscovicim. Teorie je blízká diskurzivní analýze a sociálnímu konstruktivismu. Moscovici sám popsal sociální reprezentace jako systémy hodnot, idejí a chování, které jedinci umožňují orientovat se v sociálním světě, a stejně tak umožňují komunikaci mezi členy komunity - vybavujíc je unikátním systémem kódů třídících rozličné a nejednoznačné aspekty sociálního světa, a stejně tak třídící jedincovu i skupinovou minulost.[1]
Se sociálním konstruktivismem má teorie sociální reprezentace zejména společný pohled na tvorbu významu. Moscovici tak tvrdí, že význam je vytvářen sociálním vyjednáváním spíše než že by existoval sám o sobě. Pro porozumění těmto významům je pak třeba porozumět kontextu.[1]
Sám Moscovici se pro svou teorii inspiroval prací Emila Durkheima a jeho konceptem kolektivních reprezentací. Nicméně význam kolektivní / sociální reprezentace je v Moscoviciho práci značně odlišný - připouští možnost protikladných "soutěžících" reprezentací uvnitř komunity / kultury.[2] Kritika teorie sociálních reprezentací obvykle zaznívá z angloamerického prostředí - teorie je dle kritiků obecná a vágní. Teorie samotná je spíše "kontinentální" teorií, v angloamerickém prostředí není tolik známá.[2]
Kognitivní polyfázie a triadický vztah sociálních reprezentací
Specifikem teorie je postulování kognitivní polyfázie. Moscovici tvrdí, že racionální přístupy (pojmenované jako kognitivní styly) mohou být protikladného charakteru jak z individuálního, tak skupinového hlediska. Sociální reprezentace jsou vytvářeny uvnitř jedince ve vztahu k sociálnímu kontextu. Sociální reprezentace jsou jak produktem člověka, tak obdobně naopak působí na jedincův způsob porozumění světu.[2]
Vliv menšin na skupinu
Moscovici se narozdíl kupř. od Solomona Asche soustředil na vliv menšiny na skupinu. Ve svém experimentu zjišťoval, jak často bude většina souhlasit s domluvenými spolupracovníky, kteří byli v menšině. Byly tak vytvořeny dvě skupiny (4 probandi a 2 spolupracovníci v každé skupině), následně bylo oběma skupinám prezentováno 36 tvarů odlišného odstínu modré. Participanti měli po prezentaci říci barvu podnětu nahlas. V první skupině spolupracovníci pokaždé odpověděli, že barva je zelená, ve druhé skupině řekli ve 2/3 případů modrá, v 1/3 případů zelená. Celkově 8,42 % participantů souhlasilo, že podnět je zelený, alespoň jednou souhlasilo přes 32 % všech participantů (rozdíly mezi skupinami v souhrnu experimentu uvedeny nejsou).