Jedinec a společnost, psychika a společnost

ve vztahu jedince a společnosti existují dvě linie pohledu:

jedna pohlíží na jedince skrze společnost
druhá na společnost skrze jedince

adekvátní pohled leží uprostřed, tedy že jedinec a společnost jsou interaktivním systémem
podstatnou složkou tohoto ovlivňování je fakt distance, který reprezentuje fyzickou vzdálenost mezi světem a jedincem
vytváří prostor pro interakci a kooperaci, konflikty...
jedinec musí přijímat určité normativy (používání jazyka, sociální chování), aby mohl být ve společnosti instituován jako subjekt

H. Arendtová hovoří dokonce o psychologickém narození při osvojování kulturních vzorců

Emile Durkheim

publikoval významné práce o vztahu jednotlivce a společnosti
jeho snahou bylo objektivně zkoumat sociální fakta - pozorovat, třídit a odhalovat zákony, které k nim vedou
sociálními fakty jsou například vztahy mezi lidmi a solidarita
poznávat je můžeme jen podle jejich sociálních důsledků
Durkheim ustavuje pojem kolektivních reprezentací, jako souboru pravidel, která existují nezávisle na jedinci, který se jim musí podrobit
kolektivní reprezentace je systém idejí, obrazů a symbolů, které pro jedince vystupují jako nutnost transcendentální povahy a které jsou pro každé společenství odlišné (náboženství, symboly, rituály)
pro život ve skupině je nezbytné se jimi řídit
sociální život je umožněn právě díky těmto pravidlům, která byla jím samým vytvořena
úkolem sociální psychologie je zkoumat, jak se tyto reprezentace navzájem vyvolávají, vylučují, splývají či odlišují
společnost vyvíjí omezující tlaky, které zakládají proces enkulturace - proces během nějž jedinec absorbuje kulturu dané skupiny, jedinec je determinován strukturami, nejprve sociálními, posléze i logickými
Durkheimovy myšlenky se staly inspirací strukturalismu (Lévy Strauss)
kritika vytýká Durkheimovi nevšímavost k jedinci, opomíjení interakce a komunikace a přílišný absolutismus pojetí

Strukturalismus

pojímá sociálno jako dvousložkové

kultura a společnost jsou doménou zákona
přirozenost je pod nadvládou pudů

teprve zákon vytváří podmínky k sociálnímu životu
příkladem takových zákonů mohou být třeba pravidla morálky (pravidlo kázně idea autority a poslušnosti, pravidlo respektování pouta ke skupině, pravidlo morální autonomie)

Genetická sociální psychologie

teoretický směr, který klade důraz na interakci
jeho nejvýznačnějšími figurami jsou pánové Baldwin, Mead a Cooley
snaží se ukázat vývoj a utváření psychiky pod vlivem kontaktů s ostatními lidmi a pod vlivem institucí

Cooley

rozlišuje:

primární skupiny (intimita pocitu "my")
sekundární (anonymní funkční vztahy) skupiny

Baldwin

nic jako dichotomie jedince společnost neexistuje, protože z psychologických zvláštností nelze konstruovat sociálno
ve skutečnosti, tvrdí, že jedinec a společnost jsou nerozdělitelným funkčním celkem
jejich vzájemný vztah lze rozdělit na čtyři stádia:

objektivní stadium - neosobní vztah jedince ke všem podnětům
projektivní stadium - jedinec se promítá do reakcí druhých redukce nejistot
subjektivní stadium - dítě si uvědomuje samo sebe a napodobuje své reakce, jako by bylo druhou osobou
ejektivní stadium - proces minulého stadia se obrací a dítě si vytváří o druhých obraz podle sebe sama

dítě si podle Baldwina začíná druhé uvědomovat teprve ve chvíli, kdy si uvědomuje samo sebe
toto je vlastní předmět sociální psychologie
jedinec je bytost sociální, stává je jí procesem socializace
musí přijímat normy, pravidla a instituce, které poté ovlivňují jeho chování
společnost na jedince vytváří obrovský tlak, který má jedince přinutit chovat se podle daných norem
2 přístupy

ptá se, jak vzniká ta společnost (nezabývá se jedincem)
ptá se, jak se utváří sociální podstata jedince (nezabývá se společností)

řešení vztahu jedinec-společnost je přesunulo na to, co nazýváme sociální pouto

Sociální pouto

pokusy o vysvětlení tohoto termínu:

Durkheim

sociální fakt - výlučný předmět sociálního bádání, jsou to pravidla nebo způsoby chování lidí, které lze popsat, vysvětlit, existují nezávisle na nás, ale mají donucovací sílu
za klíčovou pro integraci společnosti považuje solidaritu a rozlišuje 2 základní formy:

mechanická – založená na přesvědčeních, hodnotách, zvycích, projevuje se u malých kmenových společenství, zemědělských pospolitostí, kdy se všichni dívají na svět jedním způsobem
organická – vzájemná závislost založená na rozdělení práce, u moderních velkých společností, pouta díky této závislost jsou velmi silné, lidé jsou na sobě velmi závislí

společnost utváří celek, který je větší než suma jeho částí, a studium společnosti je na odlišné úrovni než studium jedinců
analogie s živým organismem: celá osobnost je více než suma orgánu a buněk, které tvoří tělo, tak jako celá společnost je více než jen
společnost je nadindividuální, jedinec se „rozpouští“ v tom společenském a vytváří tak to nadindividuální (individuální psychiky se rozpouští v kolektivní psychice)
společnost jedince nejen přesahuje, ale také určuje jeho chování a myšlení
předmětem psychologie mají býti individuální reprezentace (vědomí), zatímco předmětem sociologie a sociální psychologie má být kolektivní reprezentace (vědomí)
široký souhrn sociálních fenoménů jako náboženství, morálky, vědy, jazyk, mýty, rituály, právo, móda

Moscovici - sociální reprezentace

obrací se k pojmu kolektivní reprezentace jako ke ztracenému pojmu
pojem se uchytil v antropologii, ale zmizel ze sociologie
zlikvidoval adjektivum individuální i kolektivní a nahradil to adjektivem sociální
jeho tématem je tedy sociální reprezentace
sociální reprezentace je spojena spíše se společenskými skupinami (ne s celou společností)
chce sledovat, jak se v jednotlivých skupinách sociální reprezentace utvářejí a jak ovlivňují chování a jednání lidí
sociální reprezentaci chápe jako postoj - důraz na poznání, je to pojetí světonázorové
otázka, zda je věda věcí několika málo jedinců, nebo jestli proniká do veřejného života a jak v tomto případě ovlivňuje ten světonázor
studie, jaká je sociální reprezentace psychoanalýzy
máme studovat to, co je společnosti aktuální, co je zrovna předmětem zájmu
jaké jsou debaty mezi skupinami, mezi jedinci, mezi jedinci a skupinami apod.
máme také studovat vliv masmédií, které jsou součástí našeho vědomí o světě
tvrdil, že nepřijímáme všechny informace, ale přijímáme ty, které jsou zprostředkovány nějakou autoritou
odlišnost od Durkheima - kolektivní a individuální reprezentaci nahrazuje sociální reprezentací, čímž vzniká otázka, kdo je nositelem této reprezentace
nositelem bude asi spíše jedinec, protože se jedná o jeho pohled na svět
popírá to, co je pro Durkheima typické, že existuje něco nadinidviduálního
Moskovici se ptá, jak se vytvářejí sociální reprezentace
vzniká v interakcích mezi lidmi, debatami o poznání, hodnotách
kolektivní reprezentace vzniká interakcí mezi jedinci, skupinami a institucemi a je jedinečná pro každou společnost
když je psychologické striktně oddělováno od společenského, tak jak může to psychologické pronikat do toho společenského

řeší to duální koncepcí člověka - člověk má dvojí vědomí
jedno vědomí se týká individuality člověka zakotvené v jeho těle - počitky emoce, potřeby › obsah individuálního vědomí
druhé vědomí se týká jeho zakotvení ve společnosti - morálka, hodnoty, poznání › obsah kolektivního vědomí

morální pravidla tvoří předpoklad a důsledek společenského způsobu života
kolektivní vědomí má i materiální podobu
tvoří ji jazyk, příběhy, vyprávění (to, čím je to uchopitelné, přenositelné, uchovatelné)
máme sice dvě vědomí (jsme individuální bytosti, ale máme něco i ze společnosti), ale ony tato vědomí jsou propojená - to je řečení otázky sociálního pouta

Von Cranach

je to reakcí na Moskoviciho, chce do toho vnést jasno
rozlišuje sociální a sociálně-individuální reprezentace
zaměřuje se na analýzu těchto reprezentací a snaží se vysvětlit vztah z hlediska jednání
sociální reprezentaci považuje za soubor organizovaného poznání, jakoby zobecněné poznání

Genetická sociální psychologie (2. linie)

genetická - vývojová
patří sem Baldwin, Cooly, Mead
vycházejí ze sociální interakce při vysvětlování vzniku já, procesu socializace, při vysvětlení vztahu jedince a společnosti
nestaví proti sobě společnost a jedince, ale chápou jedince a společnost jako celek
dospělí jedinci jsou nositeli sociálna a při interakci s dítětem utvářejí jeho začlenění do společnosti

Baldwin

rozlišuje 4. stádia vývoje dítěte:

objektivní stádium - druzí lidé i předměty vyvolávají u dítěte neosobní reakce, dítě reaguje na všechno stejně, na hračky i lidi
projektivní stádium - dítě se promítá do reakcí druhých osob a dokáže ty druhé rozlišit, reaguje na blízké osoby
subjektivní stádium - dítě si uvědomuje reakce druhých vůči sobě samému, je to počátek sebeuvědomování, vytváření vlastního já
ejektivní stádium (vyhození) - proces se obrací, dítě si začíná utvářet obraz druhých lidí podle sebe sama, podle vlastního mínění

Mead

zrcadlové já a generalizovaný druhý - pojmy, které mají zachytit to sociálno podstatnou úlohu přikládá rolím a postojům, které dítě přebírá, a to především od generalizovaných druhých
v interakcích jde o symbolickou povahu výměn (slova, gesta)
při výměnách dochází ke sdílení symbolů a jejich významů
zdůrazňuje roli symboličnosti

Henry Wallon - teorie člověka jako bytosti sociálně genetické

původně pediatr – pozoroval novorozence
východisko - dítě je od narození závislé na svém prostředí, tato závislost trvá dlouho (období neotenie = závislosti, nezralosti)
tato závislost je dána biologicky, ale tím zároveň je předurčena sociální podstata člověka, nikoli tlakem vnějšího sociálního prostředí, ale z biologické nutnosti se člověk stává sociálním
nezralost je důvodem k tomu, že dítěti musí být potřeby uspokojovány vnějším světem
dítě se obrací k lidem (křikem, pláčem) a to, že se dítě k lidem obrací
Wallon nazývá posturálně expresivní orientace
vztah, který je zprostředkováván emocemi a poté gesty, se rozšiřuje poté i k jiným lidem
zdůrazňuje, že potvrzením gesta dítěte ukazuje dítěte, že to gesto má nějaký význam
dítě se velmi rychle dostává do symbolického řádu
rychle se učí významům symbolů
při uspokojování biologických potřeb se dítěti dostává i něčeho víc - laskání, hlazení, při těchto interakcích dítě dospívá k uvědomování si druhého
vnitřní druhý je zvnitřněný sociální zprostředkovatel (ten, kdo uspokojoval jeho potřeby)
emoční stádium - do 8. měsíce života - splývá tam to, co je rozpoznáváno v druhém a v sobě samém
závislost na druhých lidech nutí dítě regulovat svou činnost a kontrolovat ji na druhém jako v zrcadle
vnitřní druhý je výsledkem interpretačního dialogu postupným zpřesňováním smyslu vlastního chování
zároveň se tak utlumuje spontánní chování a zesiluje se podléhání tlaku dospělých
vnitřní druhý je na jedné straně v jedinci něčím stálým, co stále nosíme v sobě a může to být naším vnitřním hlasem
na druhé straně se ten vnitřní druhý mění a vyvíjí, protože se mění svět a my
se mu musíme přizpůsobit
vnitřní druhý je to, co tvoří spoj (sociální pouto) mezi jedincem a společností
vývoj Wallonova vnitřního druhého začíná mnohem dřív něž vývoj Meadova
generalizovaného druhého, vnitřní druhý je od začátku založen na sdílení významu
důraz na autoregulaci (vlastní kontrolu)

Alexej Nikolajevič Leoťjev - kulturně historická koncepce psychiky

založeno na interakci a styku dítěte a dospělého
to společenské je zakotveno v nástrojích, předmětech, které vytvořily předchozí generace a které se staly kulturním dědictvím
dítě začíná svůj psychický vývoj vnější činností a tím si osvojuje manipulaci s nástroji, které mají tu společenskohistorickou podstatu
práce „Problémy psychického vývoje“
vychází z Vygotského, ale často odkazuje i na Durkheima a Wallona
v ontogenezi dítě vstupuje do zvláštního vztahu se světem předmětů a jevů, které charakterizují lidské schopnosti
i u nejjednodušších předmětů a nástrojů dítě musí pochopit jejich kvality (smysl)
to se děje při praktické manipulaci s těmi předměty, dělá to neobratně, proto mu pomáhají dospělí, dospělí jsou tam velice důležití, učí totiž dítě manipulovat správně s těmi předměty
dítě dlouho s předmětem manipuluje, než pochopí jeho skutečný význam
vztah dítě – dospělý – nástroj - tím se dítě učí zasahovat předmětem do vnějšího světa
pak se tyto operace zvnitřňují a pak je další důležitý krok – musí se to naučit pojmenovat
rozhodující je ten praktický ráz předmětné činností (manipulace s nástrojem), kterým se dítě dostává do toho sociálního
slovo je pro dítě nejprve jen nějakým signálem, aby k tomu dítě obrátilo pozornost, ale trvá dlouho, než dítě spojí slovo s předmětem
další krok, když dítě začne ze slov dělat složitější věty
zabývá se i myšlenkovými operacemi, které jsou již podmíněny znaky a symboly
prvotní je předmětná činnost s nezbytnou přítomností dospělých
sociální pouto je podle nich tvořeno materiálním světem