11. Neurotické poruchy a poruchy související se stresem

11.1 F40 – Fobické úzkostné poruchy

Skupina poruch‚ kde je úzkost vyvolána pouze nebo převážně v určitých dobře definovaných situacích‚ které nejsou za běžných okolností nebezpečné. Pacient se těmto situacím vyhýbá‚ a pokud tak neučiní‚ trpí v nich strachem. Zájem pacienta se soustřeďuje na jednotlivé příznaky‚ jako je palpitace nebo pocit na omdlení‚ a často jsou spojeny s druhotným strachem ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení. Myšlenky na účast ve „fobické” situaci vzbuzují u pacienta anticipační úzkost. Fobická úzkost a deprese často existují vedle sebe. Zda jsou nutné obě diagnózy‚ fobická úzkost a depresivní epizoda nebo pouze jedna z nich‚ je určeno časovým průběhem obou poruch a terapeutickou úvahou při lékařské konzultaci.

• Strach z jasně definovaných situací nebo objektů, které běžně nebezpečné nejsou.  Postižená osoba to ví, ale nemůže svůj strach zvládnout. • Většina fobických poruch častější u žen, s výjimkou sociálních fobií.

11.1.1 F40.0 Agorafobie Poměrně dobře definovaný soubor fobií zahrnujících strach z opuštění domova; vstupu do obchodů‚ zástupů lidí a na veřejná prostranství; nebo cestovat sám ve vlaku‚ autobusu nebo letadle. Panická porucha je častá při minulých i přítomných epizodách. Depresivní a obsedantní symptomy a sociální fobie jsou také běžně přítomny jako podružné rysy. Vyhýbání se fobickým situacím je častým rysem současných i minulých epizod a někteří agorafobici prožívají jen málo úzkosti‚ protože jsou schopni se vyhnout svým fobickým situacím. • Psychologické, nebo vegetativní symptomy musí být primární projevy úzkosti, ne sekundární následky jiných symptomů, např. bludů. • Výrazným rysem je: vyhýbání se situacím, které vyvolávají fobii • Dif. DG.  Agorafobie a depresivní porucha se mohou podobat, když je rozlišení příliš obtížné, přednost má být dána agorafobii.

11.1.2 F40.1 Sociální fobie Obava z posuzování ostatními vede k vyhýbání se styku s lidmi. Těžší sociální fobie jsou obvykle spojeny s nízkou sebeúctou a strachem z kritiky. Ty se mohou projevovat červenáním‚ třesem rukou‚ nauzeou a nucením na močení. Pacient je někdy přesvědčen‚ že tyto sekundární projevy úzkosti jsou prvotní. Příznaky mohou progredovat až do panické ataky. • Výskyt stejně často u mužů a žen • Mohou být 1) konkrétní – jídlo, mluvení na veřejnosti; 2) difuzní – všechny sociální situace mimo rodinný kruh. • Často začíná v adolescenci a soustřeďuje se kolem strachu ze zvědavých pohledů jiných lidí (ve skupinách), nejde tedy o dav.

11.1.3 F40.2 Specifické fobie Tyto fobie jsou omezeny na vysoce zvláštní situace‚ jako je blízkost určitých zvířat‚ hřmění‚ výška‚ tma‚ létání‚ uzavřený prostor‚ močení nebo vyprazdňování na veřejných toaletách‚ požívání určitých jídel‚ ošetření u stomatologa nebo pohled na krev nebo poranění. Ačkoliv spouštěcí situace je diskrétní‚ kontakt s ní může vyvolat paniku‚ podobně jako u agorafobie a sociální fobie.

• Vznikají obvykle v dětství nebo rané dospělosti, a když se neléčí, mohou přetrvávat desítky let. • V dnešní době je častá fobie z AIDS.

11.1.4 F40.8 Jiné anxiózně fobické poruchy

11.1.5 F40.9 Anxiózně fobická porucha NS

11.2 F41 Jiné úzkostné poruchy

Poruchy‚ kde je hlavním příznakem manifestní úzkost‚ která není omezena na nějakou zvláštní situaci. Depresivní a obsedantní příznaky a někdy i prvky fobické úzkosti se také mohou objevit‚ ale musí být nepochybně sekundární nebo méně závažné.

11.2.1 F41.0 Panická porucha Základním projevem jsou recidivující ataky těžké úzkosti (panika)‚ které nejsou omezeny na nějakou zvláštní situaci nebo souhru okolností‚ a jsou proto nepředvídatelné. Podobně jako u jiných úzkostných poruch dominují náhlé palpitace‚ bolesti na hrudi‚ pocity dušení‚ závratě a pocit neskutečnosti (depersonalizace nebo derealizace). Často je sekundární strach ze smrti‚ ztráty sebeovládání nebo zešílení. Panickou poruchu bychom neměli považovat za hlavní diagnózu‚ pokud na začátku ataky má pacient depresi‚ protože pak jsou panické ataky pravděpodobně sekundárním projevem deprese. • Navazuje trvalý strach z další ataky.

11.2.2 F41.1 Generalizovaná úzkostná porucha Základní vlastností je generalizovaná a přetrvávající úzkost‚ která není vztažena na žádné zvláštní zevní okolnosti‚ ani se nevyskytuje převážně v závislosti na nich (tj. je „volně těkající”). Hlavní příznaky jsou různé. Většinou jde o pocity nervozity‚ třes‚ svalové napětí‚ pocení‚ světloplachost‚ palpitace‚ závratě a tlak v epigastriu. Často jsou přítomny strach a jiné obavy‚ že pacient sám nebo jeho příbuzní brzy onemocní nebo budou mít nehodu. • Častější je u žen. • Úzkost musí mít pacient po dobu nejméně několika týdnů či měsíců, po většinu dní. • Příznaky zahrnují úzkostné očekávání (obavy z neštěstí, pocit, jako na pokraji sil), motorické napětí (nervózní vrtění a neklid, třes, neschopnost uvolnit se), vegetativní hyperaktivity (točení hlavy, pocení, tachykardie, nevolnost. • U dětí může být v popředí často potřeba opakovaného ujišťování a opakované somatické stesky.

11.2.3 F41.2 Smíšená úzkostná a depresivní porucha Této položky by mělo být použito‚ když jsou přítomny příznaky úzkosti i deprese‚ ale žádný zřetelně nepřevažuje a žádný není vyjádřen natolik‚ aby opravňoval k diagnóze‚ pokud by byl hodnocen samostatně. Jsou-li úzkostné a depresivní příznaky natolik závažné‚ aby opravňovaly samostatné diagnózy‚ měly by být zaznamenány obě a této položky by nemělo být užito. • Když by pacient mohl z praktických důvodů mít jen jednu DG, dává se přednost depresi.

F41.3 Jiné smíšené úzkostné poruchy Příznaky úzkosti smíšené s příznaky jiných nemocí v F42-F48, ale žádný příznak není tak výrazný, aby mohl být určen k samostatné DG.

11.2.4 F41.8 Jiné určené úzkostné poruchy

11.2.5 F41.9 Úzkostná porucha NS

11.3 F42 Obsedantně-kompulzivní porucha Hlavním rysem jsou opakované vtíravé myšlenky a nutkavé činy. Vtíravými myšlenkami jsou nápady‚ představy nebo popudy‚ které znovu a znovu vstupují do mysli pacienta ve stále stejné formě. Pro pacienta jsou téměř vždy obtížné. Snaží se jim často klást odpor‚ ale bez úspěchu. Považuje je za své vlastní‚ ačkoliv jsou mimovolní a často odporné. Nutkavé činy nebo rituály jsou stereotypní a stále opakované. Nemusí být ani příjemné‚ ani vést k realizaci užitečných úkolů. Jejich účelem je zabránit nějaké objektivně nepravděpodobné události‚ často znamenající škodu pro postiženého‚ nebo jím vyvolané‚ o níž se postižený domnívá‚ že by jinak nastala. Jedinec obvykle považuje toto chování za bezúčelné nebo nesmyslné a opakovaně se pokouší mu odolat.

Úzkost je přítomna téměř vždy a zhoršuje se‚ pokud postižený nutkání odolá. • porucha je stejně častá u mužů, jako u žen • počátek obvykle v dětství, nebo rané dospělosti • 14 dnů přítomnost následujících příznaků po většinu dnů

o pacient uznává, že jde o jeho vlastní myšlenky a nutkání o musí tu být alespoň 1 myšlenka nebo čin, kterému se pacient neúspěšně brání o myšlenka nebo provedení činu nesmí být samo o sobě příjemné o myšlenky, představy nebo nutkání se musí nepříjemně opakovat

11.3.1 F42.0 Převážně obsedantní myšlenky nebo ruminace

Mohou mít formu myšlenek‚ nápadů‚ představ nebo popudů k činnosti‚ téměř vždy zneklidňujících pacienta. Někdy jsou nápady nerozhodné‚ nekonečné úvahy o alternativách‚ spojené s neschopností udělat běžná‚ ale nezbytná rozhodnutí v běžném denním životě. Vztah mezi nutkavými myšlenkami a depresí je zvláště úzký. Diagnózy vtíravé a nutkavé poruchy by mělo být užito pouze tehdy‚ když ruminace vznikne nebo přetrvává i bez depresivní epizody.

11.3.2 F42.1 Převážně nutkavé činy (rituály) Většina nutkavých činů se týká čištění (zvláště mytí rukou)‚ opakovaného ujišťování‚ že nenastane potenciálně nebezpečná situace‚ nebo pořádku a úklidu. Základem manifestního chování je zde strach‚ obvykle z nebezpečí‚ které může jedince potkat‚ nebo které může sám vyvolat. Rituál představuje neúčinnou nebo symbolickou snahu toto nebezpečí odvrátit. 11.3.3 F42.2 Smíšené nutkavé myšlenky a činy 11.3.4 F42.8 Jiné obsedantně-nutkavé poruchy 11.3.5 F42.9 Obsedantně-kompulzivní porucha NS

11.3.5.1 Dělení obsesí • obsedantní myšlenka, ruminace  přemítání o bezpečí, násilí, obscénnostech • obsedantní pomalost  druhotná k rituálům, přípravy na odchod do práce • obsedantní pochybnosti  patické nejistoty

11.3.5.2 Dělení kompulzí • kompulzivní kontrolování • kompulzivní opakování  určitý počet vstupů do místnosti, dotýkání se předmětů • kompulzivní čistota  mytí rukou, uklízení • kompulzivní rovnání  do kruhu, rovnání příborů,..

11.4 F43 Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení Tato kategorie se liší od jiných tím‚ že zahrnuje poruchy‚ které lze identifikovat nejen na základě symptomalogie a průběhu‚ ale též na základě jednoho nebo druhého ze dvou příčinných vlivů‚ a to výjimečně zatěžující životní události‚ vyvolávající akutní reakci na stres nebo významné životní změny‚ vedoucí k trvale nepříznivým okolnostem‚ které vedou k poruše adjustace. Ačkoliv méně závažné psychosociální stresy („životní události”) mohou vyvolat začátek nebo přispět k obrazu širokého okruhu poruch‚ zařazených v této kapitole na jiném místě. Důležitost těchto stavů pro etiologii není vždy jasná. V každém konkrétním případě lze zjistit závislost na individuální‚ často idiosynkratické citlivosti a zranitelnosti. To znamená‚ že životní události nejsou ani nezbytným‚ ani dostatečným faktorem k vysvětlení vzniku onemocnění a jeho typu. Naproti tomu o chorobách‚ zmíněných v této kapitole‚ se domníváme‚ že vznikají vždycky jako přímý důsledek akutního těžkého stresu nebo trvalého traumatu. Stresová událost nebo trvalé nepříznivé okolnosti jsou prvotním a nejdůležitějším příčinným faktorem‚ a toto onemocnění by bez tohoto vlivu nemělo vzniknout. Onemocnění v tomto oddíle tak mohou být považována za maladaptivní odpovědi na těžký nebo trvalý stres‚ kde selhaly mechanismy úspěšného vyrovnání s ním‚ což vede k narušení sociálního fungování nemocného.

11.4.1 F43.0 Akutní reakce na stres

• Objevují se silné emoce a jejich projevy  křik, pláč… • Stereotypní chování  přepadení  jde domů, osprchuje se, vypere oblečení. • V některých případech je aktivita nulová a všechny emoce zůstanou v hlavě. • Mohou se objevit změny ve vnímání  iluze, nastraženost, paranoidita... • 2-3 den poruchy soustředění, výkonnosti • Nejzdravější způsob reakce na stres, když se to neodžije, může se rozvinout až do PTSD. • Nejméně stigmatizující DG vůbec • Lidé mohou být v akutní fázi nebezpeční sobě nebo okolí, ač nechtějí. • Do týdne by měly reakce vymizet.

11.4.2 F43.1 Posttraumatická stresová porucha Začíná jako opožděná nebo protahovaná odpověď na stresovou událost nebo situaci (krátkého nebo dlouhého trvání) mimořádně ohrožující nebo katastrofické povahy‚ která je sto způsobit silné rozrušení téměř u každého. Predisponující faktory‚ jako rysy osobnosti (nutkavé‚ astenické) nebo neuróza v anamnéze‚ mohou snižovat práh vzniku tohoto syndromu nebo zhoršovat jeho průběh‚ ale pro vysvětlení jeho vzniku nejsou nutné ani dostačující. Typické jsou epizody znovuoživování traumatu v neodbytných vzpomínkách („flashbacks”)‚ snech nebo nočních můrách‚ které se objevují na přetrvávajícím pozadí pocitu tuposti a emoční oploštělosti‚ stranění se od lidí‚ netečnosti vůči okolí‚ anhedonie a vyhýbání činnostem a situacím‚ upomínajícím na traumatický zážitek. Obvykle se objevuje vegetativní hyperreaktivita a zvýšená bdělost‚ zesílené úlekové reakce a nespavost. S uvedenými příznaky je obvykle spojena úzkost a deprese a nejsou řídké ani suicidální myšlenky. Začátek následuje po traumatu s latencí od několika týdnů do několika měsíců. Průběh je kolísavý‚ ale ve většině případů dochází k úpravě. V malém počtu pacientů může nastat chronický průběh po léta a trvalá změna osobnosti.

• Odložená stresová reakce, záleží na situaci, která to najednou spustí. Déjà vu  zrakové vjemy, čichové, sluchové... • Málokdo z pacientů si spojí současný stav se stresovou událostí z minulosti. • Objevují se noční můry – stereotypní snové zážitky. • Inklinace k alkoholu, lékům, rizikovému chování (když jsem byla znásilněná, tak je to už stejně jedno a půjdu tím parkem v noci…) • Akutní trauma, nebo post-trauma se léčí jen psychoterapeuticky, léky jen jako pomoc ke zlepšení spánku.

11.4.3 F43.2 Poruchy přizpůsobení Stavy subjektivních obtíží a emoční poruchy‚ které obvykle zasahují do sociální oblasti funkce i výkonu. Začínají v období adaptace na výraznou změnu životní situace nebo stresovou životní událost. Stresor může narušit integritu sociální sítě pacienta (úmrtí v rodině‚ bolestná ztráta drahé osoby‚ osamocení)‚ široký systém sociálních opor a hodnot (stěhování‚ emigrace) nebo reprezentující velké vývojové přechody nebo krize (chození do školy‚ stát se rodiči‚ selhání v získání žádaného osobního postavení‚ důchod). Individuální predispozice nebo zranitelnost hraje důležitou roli v riziku vzniku a způsobu manifestace choroby z poruchy přizpůsobivosti‚ ale nicméně se předpokládá‚ že tato porucha nemůže vzniknout bez stresoru. Příznaky jsou různé‚ jako depresivní nálada‚ úzkost‚ strach (nebo jejich kombinace): pocit neschopnosti řešit situace‚ plánovat dopředu nebo pokračovat v současné situaci: určitý stupeň poruchy v provádění běžných denních zvyklostí. Poruchy chování mohou být také přítomny‚ zvláště v dospívání. Dominující vlastností může být krátká nebo prolongovaná depresivní reakce nebo porucha jiných emocí a poruchy chování. • Porucha přizpůsobit se na nějaké změny, objevuje se zhruba do měsíce, stresor není život ohrožující (např. vyhození ze státnic). • Změny v chování – sklon k agresi, izolaci. • Jsou takové povrchní, oproti PTSD lehké.

11.4.4 F43.8 Jiné reakce na těžký stres

11.4.5 F43.9 Reakce na těžký stres S

11.5 F44 Disociativní poruchy

Obvyklými tématy disociativních nebo konverzních poruch jsou částečná nebo úplná ztráta normální integrace mezi vzpomínkami na minulost‚ uvědomění si vlastní identity a bezprostředních pocitů‚ a ovládání tělesných pohybů. Všechny typy disociativních poruch mají tendenci opakování po několika týdnech nebo měsících‚ zvláště jestliže jejich výskyt byl spojen s traumatizující životní událostí. Chroničtější poruchy‚ zejména obrny a anestezie mohou vzniknout‚ je-li začátek spojen s neřešitelnými problémy nebo interpersonálními obtížemi. Tyto poruchy byly dříve zařazovány jako různé typy „konverzní hysterie”. Předpokládá se jejich psychogenní původ‚ jsou těsně časově spojeny s traumatickou událostí‚ s neřešitelnými a nesnesitelnými problémy nebo porušenými vzájemnými vztahy. Příznaky často ukazují pacientovu představu o tom‚ jak má vypadat somatická choroba. Lékařské vyšetření neodhalí žádnou známou interní ani neurologickou poruchu. Dále je průkazné‚ že ztráta funkce je výrazem emočního konfliktu nebo potřeby. Příznaky se mohou vyvinout v těsné závislosti na psychologickém stresu a často se objeví náhle. Zde jsou uvedeny pouze poruchy tělesných funkcí‚ které jsou normálně řízeny vůlí a ztráta citlivosti. Poruchy spojené s bolestí a dalším komplexem tělesných pocitů zprostředkovaných vegetativním nervovým systémem jsou zařazeny pod somatoformními poruchami. Vždy si musíme uvědomovat možnost pozdního objevení vážné tělesné nebo duševní choroby. • Zmatení ve smyslu toho, že nevím, co se stalo, jak jsem v tom figuroval, co jsem cítil a co jsem dělal s tělem 11.5.1 F44.0 Disociační amnézie Hlavním rysem je ztráta vzpomínek‚ obvykle na důležité nedávné události. Není způsobena organickou duševní chorobou a je příliš nápadná‚ než aby mohla být vysvětlena běžnou zapomnětlivostí nebo únavou. Amnézie je obvykle soustředěna na traumatické události‚ jako např. nehoda nebo neočekávaná ztráta drahé osoby‚ a je obvykle částečná nebo selektivní. Úplná a všeobecná amnézie‚ která je vzácná‚ je obvykle součástí fugy. Pokud je tomu skutečně tak‚ pak by jako taková měla být zařazena. Tuto diagnózu bychom neměli stanovit‚ pokud je současně přítomno organické postižení mozku‚ intoxikace nebo nadměrná únava. • časová lokalizace – celý 13. prosinec • místní lokalizace • selektivní lokalizace – 13. prosinec od 17:00 – 18:00 • systemizovaná lokalizace – nevím, s kým jsem mluvil 13. prosince • celková – od 13. prosince do současnosti • Spojeno často s extrémním stresem, únos, mučení, válka. • Může to být ochrana, před vzpomenutím si.

11.5.2 F44.1 Disociační fuga Fuga má všechny rysy disociativní amnézie‚ plus účelné cestování za hranice běžného denního života. Ačkoliv je amnézie na dobu fugy‚ pacientovo chování během ní se může jevit nezávislému pozorovateli zcela normální. • Člověk ujede do míst, kde se cítil bezpečně. • Forma úniku, vzácná a spontánně mizí.

11.5.3 F44.2 Disociativní stupor Disociativní stupor je diagnostikován na podkladě výrazného snížení nebo vymizení volních pohybů a normální odpovědi na zevní podněty jako světlo‚ hluk a dotyk‚ ale vyšetření neukazuje žádné somatické příčiny. Dále je jasný doklad psychogenního příčinného vztahu k nedávné stresující události nebo problému. • Stupor přijde a spontánně odejde • V návaznosti na něco nepříjemného, vybaví se mu to a on ztuhne.

11.5.4 F44.3 Trans a posedlost Poruchy‚ kde je dočasná ztráta pocitu osobní identity a plného uvědomování okolí. Sem patří pouze transové stavy‚ které jsou mimovolní nebo nechtěné‚ vyskytující se mimo nábožensky nebo kulturně akceptované situace.

• Trans – ztráta identity, zúžení vnímání sebe vůči okolí, omezený repertoár pohybu. • Posedlost – čl. přesvědčen, že do něj něco vstoupilo, Bůh, démon, nekonečno, nicota

11.5.5 F44.4 Disociační motorické poruchy Nejběžnější varianty jsou ztráta schopnosti pohybovat celou končetinou nebo končetinami nebo jejich částmi. Mohou být velmi podobné téměř jakémukoli druhu ataxie‚ apraxie‚ akineze‚ afonie‚ dysartrie‚ dyskineze‚ záchvatů nebo obrny. • Není to spojeno s plegií ani parézou, člověk neurologicky v pořádku.

11.5.6 F44.5 Diociační záchvaty a křeče Disociativní záchvaty mohou napodobovat epileptické záchvaty velmi věrně‚ hlavně pokud se týká pohybů‚ ale kousnutí do jazyka‚ úraz při pádu a inkontinence moči jsou velmi vzácné. Ztráta vědomí není přítomna nebo je nahrazena stavem stuporu nebo transu. • Křeče nejsou o samotě, je potřeba publikum, epileptik spadne i do louže, ale čl. s tímto, ne.

11.5.7 F44.6 Disociativní anestezie a ztráta citlivosti Necitlivé oblasti kůže mají často hranice‚ které jasně ukazují‚ že jsou sdruženy s pacientovými představami o tělesných funkcích spíše než s lékařskými vědomostmi. Může být diferencovaná ztráta mezi senzorickými modalitami‚ které nemohou být způsobeny neurogenní lézí. Ztráta citlivosti může být spojena s pocity mravenčení. Ztráta vidění a slyšení je u disociativních poruch vzácná. • Necítím paži, ale cítím ruku. Nebo člověk necítí část třeba na břiše. • Někdy tunelové vidění a disociační hluchota – čl. slyší jen něco.

11.5.8 F44.7 Smíšené disociační poruchy

11.5.9 F44.8 Jiné disociační poruchy

• Ganserův syndrom – vzácné, regresivní chování, především u vězňů ve VV a VT, charakterizují ji přibližné odpovědi a další disoc. příznaky. • Mnohočetná porucha osobnosti – existence více nepropojených osobností, reakce a vyrovnávání se s něčím strašlivým, výskyt velmi vzácný, nejkomplexnější disoc. porucha, ve filmech často zaměňována za schizofrenii.

11.6 F45 Somatoformní poruchy

Hlavním rysem je opakovaná stížnost na tělesné symptomy spolu s trvalým vyžadováním lékařského vyšetřování i přes opakované negativní nálezy a ujišťování lékaře‚ že obtíže nemají fyzickou podstatu. Pokud existuje nějaká tělesná nemoc‚ pak nevysvětluje rozsah a podstatu potíží nebo příznaků a nešťastnost a zaujetí pacienta. • Únik do těla, 4 skupiny symptomů typické (+ 1) • kardiovaskulární systém • respirační systém • gastrointestinální systém • urogenitální systém • ostatní (klouby, bolesti končetin...)

11.6.1 F45.0 Somatizační porucha Hlavním symptomem jsou mnohočetné‚ recidivující a často se měnící tělesné symptomy‚ alespoň dva roky trvající. Většina pacientů má dlouhou komplikovanou anamnézu kontaktu s obvodními lékaři i specialisty. Během tohoto kontaktu bylo provedeno mnoho zkoušek s negativním výsledkem a zbytečné explorativní operace. Symptomy se mohou týkat jakékoli části těla nebo systému. Průběh choroby je chronický a kolísavý‚ a je často spojen s narušením sociálních‚ rodinných a interpersonálních vztahů. Krátkodobé (méně než dva roky) a méně výrazné symptomy by měly být zařazovány jako nediferencovaná somatizační porucha. • Člověk mluví jen o symptomech, často jen u jednoho oddílu. • Typičtější pro muže, někdy příčinou rodinné vzorce – otec nemocné srdce, tak já také.

11.6.2 F45.1 Nediferencovaná somatizační porucha Když jsou somatoformní obtíže mnohotné‚ variabilní a přetrvávající‚ ale úplný a typický klinický obraz somatizační poruchy ještě není vytvořen‚ měli bychom uvažovat o použití této položky. 11.6.3 F45.2 Hypochondrická porucha Základním rysem je přetrvávající zabývání myšlenkami‚ že pacient má jednu nebo více závažných a progresivních somatických nemocí‚ které se projevují trvalými somatickými potížemi nebo trvalým zabýváním vlastním fyzickým vzhledem. Normální nebo běžné pocity a jevy často pacienti interpretují jako abnormální a zneklidňující. Pozornost je obvykle zaměřena pouze na jeden nebo dva orgány nebo tělesné systémy. • Člověk si určí DG. • Nemoc používána jako štít, nebo alibi. • Chronifikace, člověk je hypochondr celý život, jen má někdy klidnější období. • Pořád chtějí vyšetření  nemocniční vši.

11.6.4 F45.3 Somatoformní vegetativní dysfunkce Symptomy jsou pacientem prezentovány tak‚ jako by byly způsobeny tělesnou nemocí systému nebo orgánu‚ který je převážně nebo úplně řízen vegetativní inervací‚ tj. kardiovaskulární‚ gastrointestinální‚ respirační a urogenitální systém. Příznaky jsou většinou dvojího typu‚ žádný z nich přitom nesvědčí pro somatickou poruchu orgánu nebo systému‚ kterých se má týkat. První skupinou jsou stížnosti‚ které jsou založeny na objektivních známkách vegetativního podráždění jako palpitace‚ pocení‚ červenání‚ třes a strach a obavy z možnosti somatické choroby. Druhým typem jsou subjektivní stesky nespecifického typu‚ které se různě mění‚ jako prchavé bolesti‚ pocity pálení‚ tíže‚ napětí a pocity naplnění nebo roztažení‚ které pacient vztahuje na různé orgány a systémy.

11.6.5 F45.4 Perzistující somatoformní bolestivá porucha

11.6.6 F45.8 Jiné somatoformní poruchy Jiné poruchy pocitů‚ funkce a chování‚ které nejsou způsobeny somatickou nemocí‚ které nejsou zprostředkovány vegetativním nervstvem‚ které jsou ohraničeny na určitý specifický systém nebo část těla a které jsou úzce časově spojeny se stresovými problémy a událostmi.

11.6.7 F45.9 Somatoformní porucha NS

11.6.8 F48 Jiné neurotické poruchy

11.6.9 F48.0 Neurastenie V projevech této nemoci se objevují bohaté variace podle různých kultur. Vyskytují se dva typy‚ které se do značné míry překrývají. U prvního typu jde o obtíže‚ dané zvýšenou únavností po duševním úsilí‚ často spojené s určitým poklesem výkonnosti v zaměstnání‚ týkajícím se vyrovnávání s běžnými denními úkoly. Duševní únavnost je popisována jako nepříjemná vtíravost nevhodných asociací nebo vzpomínek‚ obtížnost koncentrace a všeobecně neefektivní myšlení. U druhého typu jsou zdůrazněny pocity tělesné nebo fyzické slabosti a vyčerpání po minimálni námaze‚ spojené s pocity svalové bolesti a neschopnosti relaxovat. U obou typů jsou běžně přítomny různé nepříjemné pocity jako závratě‚ tenzní bolesti hlavy‚ pocit celkové nestability. Pacienti mají obavu ze zhoršení duševního a tělesného zdraví‚ je přítomna zvýšená podrážděnost‚ anhedonie a v mírném stupni deprese a úzkost. Spánek je často porušen ve své počáteční a střední fází‚ ale může být přítomna i výrazná hypersomnie.

11.6.10 F48.1 Depersonalizace a derealizace Vzácná nemoc‚ kde pacient si spontánně stěžuje‚ že jeho duševní aktivita‚ tělo a okolí se změnily ve své kvalitě‚ takže jsou neskutečné‚ vzdálené nebo automatické. Nejčastější z variabilních fenomenů jsou ztráta emocí a pocity odcizení nebo neskutečnosti vlastního těla‚ myšlení a okolí. I přes dramatickou povahu tohoto prožitku si je subjekt vědom neskutečnosti těchto změn. Senzorium je normální a schopnost vyjádření emocí neporušená. Depersonalizační derealizační příznaky se mohou objevit jako část diagnostikovatelné schizofrenní‚ depresivní‚ fobické a obsedantně – kompulzivní poruchy. V těchto případech by měla být hlavní diagnózou základní porucha.

11.6.11 F48.8 Jiné určené neurotické poruchy

11.6.12 F48.9 Neutorická porucha NS

Zdroje:

• MKN-10
• Přednášky Dr. Šivicová
• Svoboda, M., Češková, E., Kučerová (2012). Psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál.