Slabika
Verze z 7. 9. 2014, 11:11, kterou vytvořil Dita Lazárková (lazarkovadita@gmail.com) (diskuse | příspěvky)
- univerzální charakteristika – nejmenší reálná jednotka řeči
- má oporu v intuitivním povědomí uživatele jazyka
- jednotka foneticko-percepční (již de Groot 1926: psycho-fyziologická jednotka)
- definice? – jednotná popisná neexistuje (resp. vzniklo jich mnoho)
Obsah
Teorie / přístupy z různých hledisek
- akustická (Jespersen, 1913) – základem je sonora, představa stupnice sonority hlásek, atd.
- výdechová (Techmer, 1884, Storm, 1892) – skok v plynulosti výdechového proudu
- motorická (Stetson, 1928, Motor Phonetics, 1951) – fyziologické odůvodnění výdechové teorie, koordinace mluvních pohybů, které ovlivňují proud dechu
- artikulační (Saussure) – dva aspekty v artikulaci slabiky, explozivní start a implozivní závěr
- fonologická (von Essen, 1951) – vlastnost konkrétního jazykového útvaru
- komplexní přístup (např. Chlumský, 1935) – charakteristika expirační, artikulační, akustická, kinetická, psychologická, atd.
Uznávané vlastnosti slabiky
- z hlediska zaznění hlasu:
- - silové crescendo-decrescendo, tónová konvexnost, plnost témbru ve střední části
- z hlediska artikulace:
- - uvolnění cesty – apertura, postup striktura → apertura
- jistota:
- - určení počtu slabik – pociťování slabičného jádra, rozdíly mezi jazyky – co může být slabikou v jazyce?
- - tendence ke střídání postavení striktura → apertura
- nejistota:
- - určení hranice v okamžiku, kdy se objeví větší počet konsonantů mezi jádry, ale i v případě jednoho konsonanta (Hála: určit nelze – např. já-ta-ma-si-ne-pu-du)
- - převážně uznávaná teze: rozhraní slabik padá mezi 2 hlásky, nikoli doprostřed některé z nich
Struktura slabiky
- (v současném popisu, z auto-metrické teorie)
- praetura (onset) - všechno, co je před jádrem (může být prázdná)
- základ (rhyme):
- - jádro (nukleus) - slabikotvorná hláska
- - koda (coda) - všechno, co je po jádru (může být prázdná)
Povaha slabičných struktur v jazycích
- dle statistik nikoli striktní omezení, ale tendence
- slabika vokál-vokál – nedovolené v polovině jazyků světa
- slabika konsonant-konsonant – nedovolené v 10–15% jazyků
- častější je konsonantická skupina v praetuře než v kodě
- likvidy jsou častou součástí vnitřní části klastrů stupnice sonority:
- - obstruenty → nazály → likvidy → glidy → vokály (od nejméně po nejvíce sonorní)
- - stop → frikativa → resonant → vokál
- Kahn (1976) – Syllable-based generalisation in English
- - princip maximální praetury, nejprve určí praeturu tak dlouhou, jak je legitimní, pak určí legitimní kodu (neste → ... + ste) (= slabika začíná co nejdříve)
= Fonetické + fonologické hledisko
- teorie „fonologické slabiky“ – primárně je řešen vztah segmentu a slabiky
- 3 varianty:
- - a) dána je sekvence segmentů, od ní se odvozuje slabika
- - b) dána je struktura slabiky, z ní se odvozuje možnost členění mezi hlásky
- • se-stra – 2 otevřené slabiky; str- možná a dosti frekventovaná praetura v češtině
- • ses-tra – zavření slabiky časté + členění mezi konsonanty časté, tr- možná praetura v češtině
- • sest-ra – zavření slabiky časté, -st frekventovaná koda, členění mezi konsonanty časté, jednočlenná praetura sonora+vokál
- - c) není třeba hledat hranici, konsonant může patřit k oběma sousedním vrcholům
- pozn.: pobočná slabika viz kapitola Fyziologická fonetika: Artikulační vlastnosti konsonantů
Vztah k jazykovým jednotkám
- slabika často koresponduje s morfémem
- - v izolačních jazycích (gramatická funkce nesena lexikálními morfémy) se hranice morfému často shoduje s hranicí slabiky
- - ve flektivních jazycích je morfém vždy složen minimálně z jedné slabiky
= Vlastnosti slabiky v češtině
- nukleus – všechny vokály, „slabikotvorné“ konsonanty ([r, l. m, n] – [m] v sedm, osm; [n] v sedn a cizích slovech – [hajdn]; [r, l] když jsou obklopeny konsonanty nebo koncem slova × pobočná slabika)
- praetura – až 4/5 konsonantů (pštros / s pštrosicí)
- koda – max. 3 konsonanty (pomst)
- neurčitost – počet slabik – otázka diftongu [eu]
Mora
- v jazycích, v nichž se prosadilo trvání slabiky jako strukturní jev, je pak třeba odlišovat slabiky „silné“ (dlouhé) a „slabé“ (krátké)
- tzv. mora je abstraktní jednotka pro minimální časový krok = trvání slabé slabiky
- → silné slabiky jsou ty, které jsou delší než jedna mora
- reálná charakteristika mory se může v jednotlivých jazycích lišit, podle povahy struktur, k jejichž popisu má sloužit
- obecně 1 morová slabika =
- - nejvýš jeden (krátký) segment v nukleu (dlouhé vokály a diftongy = sled dvou mor)
- - jeden segment v kodě
- - obsazení praetury nerozhoduje
- příklad ze slovenštiny, která se hlásí k jazykům s morovým principem:
- - struktura připouští pouze 3 mory ve slabikách slov stojících vedle sebe, počítá se pouze charakteristika nukleu
- → tzn., že vedle sebe nemůžou nikdy stát dvě silné (= dlouhé) slabiky
Reference
- Gussenhoven, C. (2004): The phonology of tone and intonation. Cambridge: Cambridge University Press.
- Hart, J.’t, Collier, R. & Cohen, A. (1990): A perceptual study of intonation. Cambridge: Cambridge University Press.
- Hirst, D. & Di Cristo, A. (eds.) (1998): Intonation systems. Cambridge: Cambridge University Press.
- Jun, Sun-Ah (ed.) (2005): Prosodic typology. Oxford: Oxford University Press.
- Ladd, R. D. (1996): Intonational phonology. Cambridge: Cambridge University Press.