Pierre Bourdieu

Život

Pierre Bourdieu pocházel ze skromných poměrů francouzského venkova. Vystudoval filosofii v Paříži na École normale supérieure. Po studiích krátce působil jako profesor na gymnáziu (1954 – 1955), následně odjel do Alžírska splnit povinnou vojenskou službu (1955 – 1958). Po jejím skončení v Alžírsku zůstal vyučovat jako asistent na místní filosofické fakultě a provedl několik terénních etnologických výzkumů mezi původním kabylským obyvatelstvem. Tyto výzkumy se staly základem jeho pozdějších sociologických prací. Na počátku šedesátých let se vrátil do Paříže, kde nastoupil jako univerzitní asistent a pracovník Centre de sociologie européenne (spolupracuje s Raymondem Aronem). Roku 1964 se stal profesorem na École pratique des hautes études (EPHE) a začal spolupracovat s Jean-Claudem Passeronem. V bouřlivém roce 1968 se názorově rozchází s Raymondem Aronem a zakládá Centre de sociologie de l’éducation et de la culture. Od roku 1975 působil jako profesor na École des hautes études en sciences sociales (EHESS) a v témže roce založil časopis Actes de la recherche en science sociales, v němž vyšla většina jeho článků. Pomyslný vrchol jeho akademické kariéry byl rok 1981, kdy byl jmenován profesorem na prestižní Collège de France. V devadesátých letech se výrazně angažoval ve veřejné politické diskusi, vystupoval proti neoliberalismu, čímž se stal výraznou, ale také kontroverzní postavou veřejného diskursu. Pierre Bourdieu zemřel po vážné nemoci v lednu 2002, je pohřben na pařížském hřbitově Père Lachaise.

Významné publikace

Sociologie d’Algérie (1961) – kniha čerpající z výzkumů v Alžírsku, hlavním tématem je krize tamního zemědělství a rozpad tradičního života na venkově.

Les héritiers (1964) – s Jean-Claudem Passeronem, dílo zaměřující se na sociologii vzdělávání, konkrétně na princip reprodukce sociálních nerovností ve vzdělávacím systému.

Esquisse d’une théorie de la pratique, précedée de trois études d’ethnologie kabyle (1972) – dílo vycházející z autorových antropologických výzkumů provedených v Alžírsku. V knize jsou představeny základní koncepty: teorie jednání (či praxe), habitus, pole, symbolický kapitál.

La Distinction: Critique sociale du judgement (1979) – stěžejní dílo P. Bourdieu, kde rozebírá mechanismus reprodukce sociálních nerovností v rovině kultury, životního stylu a vzdělávání. Představuje různé formy kapitálu a charakteristiky sociálního pole. Kniha vzbudila velký ohlas a stala se základem celé Bourdieuovi sociologické teorie.

Le sens pratique (1980) -

Questions de sociologie (1980) – svazek je kompilací několika autorových rozhovorů a přednášek. Poskytuje užitečný přehled jeho základních konceptů a vyjasnění některých pojmů. Bourdieu se zde ve stručnosti věnuje téměř všem oblastem, které se objevují v jeho celoživotním díle (sociologie umění, kultury, vzdělávání, vědění, sociologická auto-reflexe).

Ce que parler veut dire: l’économie des échanges linguistiques (1982) – zde se Bourdieu věnuje sociálním aspektům jazyka a zdůrazňuje jeho význam v sociální struktuře.

Homo academicus (1984) – autor se zde znovu vrací k sociologii vědění, které se věnoval na samém počátku kariéry.

La noblesse d’état. Grandes écoles et esprit de corps (1989) – rozsáhlá publikace z oblasti sociologie vzdělávání, zaměřená na vysoké školství ve Francii a jeho vliv na reprodukci sociálních nerovností a podobu elit.

Les règles de l'art : genèse et structure du champ littéraire (1992) – česky Pravidla umění (2011); dílo zaměřené na sociologii umění, zejména potom na pole literární (jeho geneze, charakteristika) a problém relativity estetických norem.

Raisons pratiques: Sur la théorie de l’action (1994) – česky Teorie jednání (1998);

Méditations pascaliennes (1997) – filozoficky laděná, sebe-reflexivní kniha, shrnující genezi autorova myšlení a hlavních konceptů.

La domination masculine (1998) – česky Nadvláda mužů (2000); kniha, kde Bourdieu podrobně rozebírá princip symbolické násilí na případě genderových vztahů.

Sociologická teorie

Stručně: Bourdieu vykládá sociální svět jako systém vztahů dominance a podřízenosti, které se reprodukují, aniž by si toho byli aktéři plně vědomi (jsou naturalizovány). Tři základní koncepty: Pole: společnost je rozdělena do specifických, autonomních a vnitřně hierarchizovaných segmentů Kapitál: Pozice jedince v daném poli závisí na objemu a struktuře jeho kapitálů Habitus: To, jak se jedinec chová a jak přemýšlí se odvíjí od pozic, které jedinec zaujímal či zaujímá v sociálním poli

Inspirace

Bourdieu ve své sociologické teorii vychází mnoha vlivů. Jeho filozofické vzdělání mu dalo schopnost dívat se na sociální svět v jeho komplexitě, na druhou stranu jeho antropologická práce v Alžírsku na počátku kariéry se promítla do snahy analyzovat konkrétní sociální praxi, tedy jednání aktérů. Od počátku své kariéry odmítá (v jeho době ve Francii dominantní) existencialismus pro jeho radikální subjektivismus. Zároveň však kritizuje strukturalismus (i když se v něm v mnohém inspiruje), jako směr příliš akcentující význam objektivních struktur. Bourdieu se svou teorií snaží překlenout tuto hranici mezi subjektivismem a objektivismem, strukturou a jedincem. V jeho teorii najdeme mimo jiné inspiraci Weberovými úvahami nad rozdílem mezi subjektivním očekáváním a objektivními šancemi, fragmentací sociálního světa, Levi-Straussovým pojetím struktury jako něčeho, co přežívá svou původní funkci, marxistickým kritickým přístupem, i Maussovou koncepcí socializovaného těla. Jako celek je Bourdieuova práce často vnímána, a to zejména v americkém prostředí, jako pokus o syntézu Marxovy, Durkheimovy a Weberovy sociologické teorie.

Stěžejní koncepty

Bourdieu svou teorie staví na několika základních konceptech.

Habitus

Pojem habitus je klíčový pro celou autorovu teorii sociálního světa. Jedná se charakteristiku jedince, která reprezentuje soubor jeho dispozic, tedy sklonů k určitému chování, vnímání a myšlení. Bourdieu se domnívá, že tyto dispozice jsou dány sociálním původem jedince (pro příslušníky jedné soc. třídy jsou shodné) a jsou tedy produktem objektivních sociálních struktur. Habitus je sám o sobě vnitřně strukturován. Obsahuje schémata percepce (každodenní vnímání světa kolem), schémata reflexe (etické normy, vkus,…) a schémata jednání (Šubrt a Balon 2010, s. 173). Na základě těchto schémat se tedy jedinci orientují v sociálním světě, přisuzují mu smysl a jednají. Bourdieu zdůrazňuje dvojí funkci habitu, a sice produkce hierarchizovatelných praktik a zároveň vodítko k jejich hodnocení a tedy hierarchizaci (Bourdieu 1979). Habitus se vytváří zejména během socializace (není vrozený, ale sociálně utvářený) a vychází jak z individuální tak z kolektivní zkušenosti (je historicky podmíněn), avšak je během života natolik naturalizován, že je aktéry vnímán jako vrozený (a tím je vlivnější). Vytváří tzv. socializované tělo. Konceptem habitu se Bourdieu snaží překlenout propast mezi strukturou a jednáním, protože habitus představuje projekci, internalizaci objektivních sociálních struktur do vnímání, myšlení a jednání jedince (do jeho subjektivního světa). Je základem tzv. praktického smyslu (le sens pratique), který slouží aktérům k orientaci v sociálním světě a v jeho jednotlivých segmentech, tj. polích.

Pole

Bourdieu vidí sociální svět jako soubor vnitřně strukturovaných polí (např. pole ekonomické, kulturní, politické, literární atd.), které vytvářejí rámec pro jednání aktérů. Struktura pole je dána vnitřními pravidly jednání v něm a je vždy pro dané pole specifická. Z toho vyplývá autonomie pole, tedy jistá míra nezávislosti jednoho pole na jiných (např. není možné vztahovat normy politického pole na pole literární a naopak, každé je podřízeno své vlastní logice a pravidlům). Pravidla jednání vycházejí ze zdrojů, které jsou pro dané pole valorizované, a možných zisků. Bourdieu označuje tyto zdroje za kapitály. Kapitály jsou v rámci pole vždy nerovně rozděleny, a proto i pozice v poli jsou nerovné. Bourdieu tedy pole chápe také jako bojové pole, kde se svádí zápas o dominantní pozice v poli a o získání různých typů zdrojů (kapitálů).

Kapitál

Tradičně je pojem kapitál vnímán jako označení pro peněžní nebo věcné prostředky. Bourdieu ale tento pojem chápe v širším slova smyslu, jako cokoli co může být vkladem (zdrojem) v sociálních polích. Kritizuje tradiční pojetí kapitálu, typické pro klasickou ekonomii a snaží se dokázat, že orientace na získávání a kumulaci zdrojů je typická pro všechny sféry života, nikoli pouze pro peněžní vztahy. Různé formy kapitálu tak vykazují podobné charakteristiky jako kapitál ekonomický (jak jej chápal Marx) – tj. je možné je kumulovat a přetvářet v jiné formy kapitálu. Základními formami kapitálu, které Bourdieu předkládá, jsou kapitál ekonomický, kulturní, sociální a symbolický.

Ekonomický kapitál

Jedná se o tradiční formu kapitálu, tak jak ho chápe např. Marx – označuje různé formy materiálního bohatství. Bourdieu uznává, že tento typ je velmi důležitý, nicméně zdůrazňuje, že skutečně významný se stává až ve spojení s dalšími druhy kapitálu, zejména kulturním a sociálním. Proto se samotnému ekonomickému kapitálu příliš nevěnuje.

Kulturní kapitál

Autor jej považuje za velmi důležitý a velmi komplexní druh kapitálu, který má tři složky. Zaprvé se jedná o objektivizovaný kk., tj. vlastnictví určitých kulturně valorizovaných předmětů (typicky knihy, obrazy, umělecká díla, technika). Tato forma má nejsilnější vazbu na ekonomický kapitál, protože je svázána s materiální hodnotou. Druhou složkou kk. je institucionalizovaný kk., tj. formální vzdělání (vysvědčení, diplom, titul), které „objektivně“ garantuje, že jeho absolvent má určité znalosti a kompetence. Tato složka je důležitá pro konvertibilitu kk. V ekonomický kapitál (např. zajišťuje vyšší příjem). Třetí a poslední složkou kk. Je inkorporovaný kk., který zahrnuje všechny reálně osvojené kulturní kompetence (znalosti, schopnosti, dovednosti, rozvinutost myšlení, atd.). Může být získáván v průběhu celého života, a to už od útlého dětství (významný vliv má rodina), a tvoří významnou část habitu. Je tedy vázán na konkrétního jedince a jeho hodnota je vyjádřena zejména časem nutným na jeho osvojení (Šubrt a Balon 2010, s. 177).

Sociální kapitál

Sociální kapitál představuje sociální síť, do níž je jedinec zapojen, tedy známosti a kontakty, které má. Jeho hodnota spočívá jednak ve velikosti sítě (počtu kontaktů) a zároveň v jejich kvalitě (pevnost vazeb a „kvalita“ jedinců v síti). Sociální kapitál je významný jak v individuální, tak v kolektivní rovině (zisk jednotlivců se odvíjí od kvality celku a naopak).

Symbolický kapitál

Může být chápán jako společensky vnímaná hodnota ostatních druhů kapitálů daného jedince, vyjádřená úctou, prestiží, mocí. Symbolický kapitál je důležitým prostředkem sněmy v tzv. ekonomii symbolických statků, a má velký vliv na status jedince ve společnosti. Na jeho základě pak autor vysvětluje koncept symbolického násilí.

Zdroje

ŠUBRT, Jiří a Jan BALON, 2010. Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada. ISBN 9788024724577