Strukturální funkcionalismus

Strukturální funkcionalismus je sociologickým směrem pocházejícím z 20. století. Vychází z předpokladu, že celek je více než jen suma jeho částí, tedy, že společnost je více, než jen souhrn jednotlivců. V rámci tohoto směru je pak společnost jakýmsi systémem, ve kterém jsou jeho části (jednotlivci) určitým způsobem strukturovány. Dalším předpokladem je pak snaha o udržení rovnováhy v tomto systému. V rámci strukturálního funkcionalismu je pak sledováno, jakým způsobem přispívají jednotlivci do tohoto systému (tzn. jsou sledovány jejich funkce) a jaké kontrolní mechanismy, které mohou fungovat i vně jednotlivců, napomáhají k udržení tohoto systému.

Počátky funkcionalismu lze pozorovat již u Augusta Comta (analogie mezi fungováním jednotlivých částí lidského a společenského systému) a Herberta Spencera (biologizující pojetí, analogie mezi fungováním jednotlivých částí biologického a společenského organismu)

Herbert Spencer

O tomto autorovi se mluví jako o sociálním darwinistovi. S Charlesem Darwinem mimo jiné také jeden čas spolupracoval. Cílem pro jeho poznání bylo přijít s univerzálními zákony evoluce, jelikož vycházel z toho, že na společnost se dají aplikovat pravidla přírodních a fyzikálních zákonů. Společnost pak přirovnával k organismu. Ta se, stejně jako právě organismus vyvíjí, dochází tak postupné specializaci jejích jednotlivých částí, a tedy i k dělbě práce a vzájemné závislosti. Na základě této analogie pak například průmysl plnil funkci vyživovací soustavy, cesty a železniční tratě byly rozdělovací soustavou a vojsko soustavou regulující či upravující.

Émile Durkheim

Také Durkheim vycházel z předpokladu, že společnost jako celek není možné ztotožnit se součtem jeho jednotlivých částí a má své specifické kvality. Důraz pak kladl na sociální fakta, tedy kolektivní jevy, které existují uvnitř společnosti, ale vně jednotlivců a které by měly být zkoumány jako věci, tedy z té stránky, ve které jsou nezávislé na jednotlivcích. Premisou k tomuto tvrzení pak bylo to, že vysvětlení společenského života je nutné hledat v povaze samotné společnosti. V rámci výzkumu je pak důležité soustředit se ne na jednotlivé, hloubkové materiály jako jsou deníky či zápisky jednotlivců, ale spíše právní kodexy, etické normy, náboženská dogmata či politické programy.

Britská kulturní antropologie

Zásluhu na konstruování samotného strukturálního funkcionalismu pak mají britští kulturní antropologové Bronislaw Malinowski a Alfred R. Radcliffe-Brown. Ti tvrdili, že v rámci studia rozličných kultur archaických společností je třeba zabývat se kulturou jako celkem a sledováním, jakým způsobem přispívají jednotlivé prvky k jejímu udržování. Jednotlivé části kultury jsou pak sledovány právě z hlediska svých příspěvku k zabezpečení nebo fungování celého společenského systému nebo jeho dílčích systémů

Pitrim Sorokin

Tento rusko-americký sociolog přišel se třemi základními tezemi funkcionální teorie:

• Nerovnoměrné postavení lidí vyplývá ze společného soužití a dělby práce – je to nezbytný důsledek společenského života
• Sociální stratifikace je totožná se sociální nerovností lidí.

Kinglsey Davis a Wilbert Moore

Američtí sociologové pak, vycházejíc z Pitrima Sorokina, přicházejí s hypotézou na vysvětlení sociální stratifikace, založené na funkční nezbytnosti. Tu uvádění ve své stati Some Priniples of Stratification:

• Společenský systém musí přežít a vyvíjet se – v rámci něj musí být zabezpečovány určité role a činnosti – ty mají pro společenské celek určitou důležitost
• Stupeň důležitosti je různý – některé role a činnosti jsou pro celek důležitější, než jiné – je možné je seřadit na společenském žebříčku dle důležitosti
• Každé činnosti a roli odpovídá určitá pozice, kterou jedinec činnost vykonávající zaujímá – pozice jsou hierarchicky uspořádány dle funkcionální důležitosti činností, s nimiž jsou spojeny
• Důležitější pozice ve společnosti jsou náročnější – větší nárok na výkon, kvalifikaci, energii sob, které je vykonávají
• Osob, které tyto činnosti a pozice vykonávají není mnoho a musí být pro jejich vykonávání dostatečně stimulovány
• Společenský nástrojem pro stimulaci je nerovnoměrná distribuce odměn
• Odměny jsou dvojího rázu – materiální (peníze, naturálie) a morální (prestiž, autorita ve společnosti)

Podle nich je sociální stratifikace předpoklad motivace jedinců pro výkon sociálních rolí. Je nutná, nezbytná a neodstranitelná, důležitá pro řešení základních společenských problémů. Pro existenci společnosti jsou pak nutné tři funkce. První je definice a podpora hodnot a cílů, které napomáhají k formulaci systému. Tuto funkci plní například náboženství. Další funkcí je pak podpora normativního systému, tedy vláda, která má na starosti řízení a plánování, rozhodování o konfliktech etc. Poslední funkcí je pak hledání prostředků k dosahování cílů a uskutečňování chodu celé společnosti. Tu pak zabezpečuje ekonomie.

Talcot Parsons

Tento americký sociolog je považován za čelního představitele strukturálního funkcionalismu. Vycházel z teorií Maxe Webera či Émila Durkheima, ale také Vilfreda Pareta a Alfreda Marshalla. Na katedře Sociologie na Harvardu spolupracoval také s Pitrimem Sorokinem. Původně se jeho zájem koncentroval na jednotku jednání. Základem pro něj byla jednající osoba a její protějšek. Vycházel z toho, že každé jednání může být popsáno – stavem situace, potřebami jednajícího a hodnocením situace jednajícím který se neustále musí pokoušet nalézt rovnovážný stav mezi individuálními potřebami a společenskými požadavky – zde mohou vznikat konflikty, ale vždy zvítězí kompromisy – tendence řešit rovnováhu mezi obecnými a osobními požadavky.

Později pak jeho cílem bylo vytvoření obecné teorie společnosti, platné pro všechny typy společnosti a časově neomezená. Opět vycházel z holistického pojetí společnosti, tedy faktu, že společnost jako celek není možné redukovat na prostý součet dílčích částí. Pracuje se třemi pojmy – systém, struktura, funkce.

Systém je pak nadřazený pojmu struktura. Představuje určité uskupení jednotlivých částí, které je právě určitým způsobem strukturováno, má určitou strukturu. Jedná se o dynamickou, funkční entitu, která se tvoří interakcí nejméně dvou jednotek

Struktura má pak statickou povahu, je tvořena stabilními elementy – tedy vztahy mezi aktéry, institucionalizované normy a hodnoty. Klíčovou jednotkou je pak role, nebo její komplexnější podoba – instituce. Důležitá je pak role kultury – ta je zprostředkovatelem hodnot pomocí symbolů, které orientují své jednání.

Posledním pojmem je pak funkce – to je jakýsi příspěvek do společenského systému, které umožňuje zachování kultury nebo naopak vyvolává změny, napomáhá tedy ke sjednocení či naopak k narušení systému.

Společenská realita je pak podle Talcota Parsonce systémem funkcionálně vzájemně spjatých, na sobě vzájemně závislých částí nebo proměnných, které mají tendence k sebezachování a k sebeudržování a tendují k udržení rovnováhy, ekvilibria. Struktura je pak zformována ustálenými vzorci vztahů mezi jednajícími. Tyto vzorce jsou náplní rolí, které představují základní strukturní jednotky. V tomto smyslu je kladen důraz na konsenzus a potřebu konformity jedince vůči společenskému systému, směrem k vytlačení nežádoucích deviantních jevů. Komplexy rolí pak utváření instituce, které jsou vzájemně se doplňujícími soubory předpisů, tedy norem a rolí. Institucionalizované normy, hodnoty a hodnotové orientace jsou pak jádrem společenské reality.

Parsonsonova teorie byla v období 50. let 20. století velmi uznávána. První zproblematizování pak přinesla teorie konfliktu v 60. letech, kterou následovala femenologie a symbolický interakcionismus. Kritika Parsonsovy teorie je pak směřována na přílišnou orientaci na status quo. O další rozvoj se následně zasloužil Niklas Luhmann a Richard Münch, přispěl i Jeffrey C. Alexander

Robert Merton

Také tento americký sociolog se zasloužil o rozvoj strukturálního funkcionalismu, vycházejíc z britské kulturní antropologie. Též následoval Malinowského a Radcliffe-Browna. Více do hloubky se pak zajímá o pojetí funkcí. Zatímco autoři britské kulturní antropologie se zabývali archaickými společnostmi, které disponovaly větší integritou a solidaritou, Merton měl za to, že u moderních společností je třeba zaměřit se i na ty funkce, které směřují k dezintegraci společnosti. Vytvořil proto členění, které pojímá funkce podle důsledku pro společenský systém.  Ty funkce, které vedou k pozitivním důsledkům, nazývá Pozitivními. Negativní funkce jsou pak takové, které mají negativní, dezintegrační dopady, vedou k nesouladu, napětí, anomii. Dále pak tvrdí, že existuje rozdíl mezi subjektivními motivy jednání a objektivními důsledky. Pracuje tak s Manifestními funkcemi, tedy těmi, které jsou jedinci zamýšleny, předpokládány a poznávány a s funkcemi Latentními, které jsou skryté, nezamýšlené, nepředpokládané a nezáměrně. Podle Mertona by se pak Sociologie měla změřit právě na odkrývání latentních funkcí. Pokud by se soustředila pouze na ty předpokládané a poznané, docházelo by ve studiu sociologie pouze ze konstatování obecně známých banalit.

Bibliografie

Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.

Šubrt J., Balon J. (2010). Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada.

Keller J. (2004). Praha: Slon.

Jandourek J. (2010). Praha: Grada.