Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity

Verze z 19. 2. 2022, 23:45, kterou vytvořil Monika.Krejci (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Tvořivost neboli kreativitu lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů.[1] Zahrnuje produkci nových a původních myšlenek či realizaci nových myšlenkových operací, které jsou v nějakém smyslu užitečné a neotřelé, resp. překračují očividné či dosavadní a daným jedincem již naučené koncepce.[2] Užitečnost, tedy nejen novost a originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři.[3][4] Kreativita tedy vyžaduje jak originalitu, tak i užitečnost.

Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. Malá kreativita nemá zásadní význam pro širší společenskou realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malé kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. Velká kreativita vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce.[5] Mimořádná kreativita (velká kreativita) nicméně pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita), přičemž mimořádná kreativita vzniká v případě, že rysy a schopnosti, které jsou podkladem kreativity, se vyskytnou v ideální souhře. [1] Konkrétní zdroje, které vedou ke kreativitě a zahrnují osobnostní vlastnosti i vliv prostředí, budou uvedeny dále v článku.

Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používán pojem antikreativita.[6]

Historický vývoj teorií tvořivosti

První teorie tvořivosti se v kontextu evropského myšlení objevily ještě před vznikem psychologie coby vědeckého oboru. Během antiky a také středověku se věřilo, že nové myšlenky přicházejí na popud od bohů či Boha. V antice se pracovalo s teorií dvoukomorové mysli, podle níž tvůrčí myšlenky bohové vdechují do jedné komory (v řecké mytologii např. prostřednictvím múz) a druhá komora poté umožňuje tuto inspiraci vyjádřit. Toto pojetí jako první zpochybnil Aristotelés, podle nějž je hluboké poznání a produkce nových nápadů výsledkem vlastních myšlenek a jejich spojování na základě jejich vzájemných souvislostí, asociací. Tato myšlenka byla posléze rozpracována v rámci asocianismu.[7]

Představitelé gestaltismu se postavili proti pojetí tvůrčích myšlenek coby výsledku spojování různých myšlenek a razili představu, že tvořivé myšlenky vznikají v důsledku restrukturace a úplné změny nahlížení příslušných problémů spíše než pouze na základě spojování dílčích myšlenek k příslušnému problému se vztahujících. Významným představitelem gestaltismu, který se věnoval tématu kreativity, byl např. Max Wertheimer.[1]

Psychologické výzkumy tvořivosti se zaměřují jednak na osobnostní charakteristiky tvořivých osob a jednak na kognitivní procesy spojené s produkcí tvořivých nápadů. K první linii studií přispěly výzkumy humanistických psychologů zkoumajících charakteristiky aktualizovaných osob, jimž je přisuzována tvořivost také coby jedna z jejich vlastností; druhá linie byla a je rozvíjena v rámci kognitivní psychologie.[1]

Typologie myšlení z hlediska tvořivosti

Max Wertheimer přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. Produktivní myšlení naopak vede k postupům, které jsou dosud neuplatněné, inovativní – kreativní.[8]

Joy P. Guilford navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. Konvergentní (sbíhavé) myšlení spočívá ve schopnosti najít pomocí logického vyvozování jedno správné řešení pro daný problém; využívá se právě u řešení úloh s jedním správným řešením. Divergentní (rozbíhavé) myšlení spočívá ve schopnosti produkovat různá a nová řešení pro určitý problém; uplatňujeme ho v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly).[9]

Dimenze či parametry hodnocené u tvořivosti

V rámci existujících testů tvořivosti jsou hodnoceny a posuzovány její různé aspekty či dimenze, resp. parametry. Mezi tyto patří mj.:

  • fluence (plynulost) – schopnost rychle produkovat tvořivé (nové a neotřelé) nápady
  • flexibilita (pružnost) – schopnost produkovat nové nápady (např. při spekulování o možném zakomponování objektu nespecifického tvaru do určité kresby zahrnuje schopnost pohybovat se napříč různými významovými kategoriemi – hračky, zbraně, potraviny,…)
  • originalita (původnost či jedinečnost) – schopnost produkovat nápady přesahující očividné a dosavadní či již osvojené koncepce
  • elaborace (propracování) – schopnost tvořivé nápady propracovat do detailu
  • senzitivita (citlivost) – schopnost identifikovat problém tam, kde jej jiní nevidí či schopnost identifikovat oblast, v rámci které by bylo možné produkovat určité tvořivé nápady
  • improvizace – schopnost pružně produkovat relevantní tvořivé nápady bez předchozí přípravy

Předpoklady pro vznik tvořivosti

Předpoklady pro vznik tvořivosti představuje dle Lubarta ideálně souběžný výskyt následujících faktorů[10]:

  • intelektuální schopnosti – jedná se o komplexnější kognitivní dispozice zahrnující schopnost optimálně využívat některé kognitivní procesy (zejm. pak schopnost usuzovat, řešit problémy, exekutivní funkce) a také schopnost hlubším způsobem chápat prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje – „vyhmátnout či rozlousknout smysl jevů“
  • expertní znalosti a dovednosti v příslušném oboru činnosti – mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů
  • styly myšlení – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)
  • osobnostní rysy – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení, otevřenost vůči změnám a otevřenost vůči novým a nekonvenčním myšlenkám – tj. pružnost myšlení vůči rigiditě myšlení
  • vnitřní motivace – zaměřená na řešení problému a spojená s tím, že potenciální tvůrčí produkt je vnímán jako disponující určitou hodnotou
  • podpůrné a stimulující prostředí – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech

Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí).[10]

Etapy tvůrčí činnosti

Tvořivost lze chápat jednak, jak bylo uvedeno, jako určitou multifaktoriálně podmíněnou dispozici, resp. schopnost, díky které jedinec dokáže produkovat nové a užitečné myšlenky; zároveň je možné ji však také pojímat jako určitý proces – sled dějů, v rámci nějž jsou nové a užitečné myšlenky produkovány a v rámci nějž lze identifikovat jeho určité fáze. Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl matematik Henri Poincaré, který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává etapa nevědomé práce. Tuto etapu je možné ztotožnit s fází inkubace vymezenou Grahamem Wallasem, který na jeho myšlenky navázal. [11]

Wallas pak rozlišil 4 fáze kreativity:

  • preparace – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.
  • inkubace – jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v předchozí fázi.
  • iluminace – tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubace. Dojde v ní k náhlému a spontánnímu vynoření se nápadu na řešení problému, k náhlému pochopení řešeného problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.
  • verifikace – v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá, a tak vyžaduje trpělivost a vytrvalost.[12]

Empirickou podporu pro fázi inkubace se snažili najít např. Silviera[13] a Smith a Blankenship.[14] Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Během experimentu poskytovali jedné skupině participantů zavádějící informace pro splnění určitého úkolu, což vedlo k fixaci jejich mentálního nastavení. Dále participanty rozdělili podle toho, zda dostali přestávku nebo ne. Zjistili, že participanti se zavádějícími informacemi dokázali z přestávky těžit a po přestávce vykazovali lepší postup v řešení než před přestávkou (na rozdíl od skupiny bez přestávky). To naznačuje, že během inkubace zapomínáme určitý typ informací, které jsme k problému předtím získali, a díky tomu na problém nahlížíme novým způsobem.[14]

Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon.[15] Rozlišuje dva typy informací o problému: faktické (např. vlastnosti objektu) a řídící (např. seznam podcílů). Řídící informace mohou omezovat využití faktických informací u dalších podcílů. Inkubace je dle Simona funkční díky tomu, že řídící informace se rozpadá rychleji než faktická, a po přestávce se tudíž faktická informace stane dostupná i pro další podcíle a umožní tak přistoupit k problému jiným způsobem (přednášky Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.). Simon je také autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu. I v rámci řešení problémů se pak může projevit tvůrčí myšlení.

Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled (např. Maierova úloha se dvěma lany, Dunckerova úloha se svíčkou a krabičkou připínáčků)[16][17] nebo v testech vzdálených asociací.[18] Studiu mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol. Tito autoři ve svých výzkumech za pomoci fMRI a EEG zjistili koreláty mozkové aktivity pro úlohy řešené vhledem v oblasti anteriorního superiorního temporálního gyru pravé hemisféry. Tato oblast je asociována s náhlým spatřením souvislostí mezi zprvu zdánlivě nesouvisejícími informacemi, tedy se zážitkem vhledu.[19]

Další koncepce tvořivé činnosti

Boden [20]ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají nepravděpodobnou kombinací již známých myšlenek, tedy prozkoumáváním nových částí daného problémového prostoru. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. Nemožnostní objevy jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému.[2]

Finke, Ward a Smith[21] navrhli obecný model tvořivosti Geneplore. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti: generativní a explorační (z jejich názvů je utvořen akronym Geneplore). Generativní fáze slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury. Čím propracovanější tyto struktury jsou, tím větší je pravděpodobnost, že v explorační fázi něco tvořivého objevíme. V explorační fázi jsou preinventivní struktury prozkoumávány, aby jim člověk dal smysl a dle daných instrukcí či omezení něco nového vymyslel. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci. V případě strukturované imaginace například když mají lidé tvořit neexistující mimozemská zvířata, tak je tvoří z komponentů, které už znají – např. zachovají nohy, oči, a jen upravují jejich počet. Funkční fixace pak znamená, že člověk se nedokáže oprostit od způsobu užívání určitých objektů, na který je zvyklý, a je těžké daný objekt použít pro zcela jiný, netypický účel (např. Dunckerova úloha se svíčkou a krabičkou připínáčků).[2]

Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti

Analogické myšlení

Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní hlubší vztahová podobnost (např. kategorizace fyzikálních úloh dle fyzikálních principů), spíše než povrchní podobnost (např. kategorizace fyzikálních úloh dle sdílených slov, objektů).[2]

Různé analogie facilitují řešení různých problémů.[22] V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému.[23][24] Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů).[25] Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti.[26] V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie (např. přirovnání osamostatňování Quebecu k hokejovému utkání či k lékařské operaci), přičemž častěji je dokážou použít spíše experti v dané oblasti.[27]

V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):

  • LISA[28]
  • IAM – Incremental Analogy Machine[29]
  • SME – Structure-Mapping Engine[30]
  • ACME – Analogical Constraint Mapping Engine[31]

Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit, a tedy podle míry adekvátnosti.

Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku.[32] Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex.[33] [34] Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce.[35] Analogické myšlení je základem úloh mnoha testů inteligence (např. Ravenovy progresivní matice).

Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě.[36]

Mentální simulace (modelování)

Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií). Mentální modely představují jeden z druhů smíšených mentálních reprezentací (tj. mentální reprezentace tvořené jak analogovými, tak propozičními reprezentacemi), které představují subjektivní teorie či konceptuální rámce, které si daný jedinec vytvořil o vnější či vnitřní realitě, a to za účelem jejího popisu, vysvětlení a predikce. Jsou silně subjektivně zabarvené (ovlivněné rozsahem poznatků a osobními přesvědčeními); nejsou přesným obrazem reality, ale snaží se ji simulovat.[37] Dynamické mentální modely jsou tedy prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy. Často mají charakter vizuální představy – tj. často jde primárně o imaginativní mentální reprezentace (např. když si představujeme a vytváříme „teorii“ o tom, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…). Díky vytváření mentálních modelů o různých problémech a díky jejich modifikacím můžeme dospět k novým (kreativním) závěrům o řešení příslušných problémů.

Mentální modely regulace topení[38]

Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu lidé funkci termostatu vysvětlují tak, že termostat zapne a vypne kotel automaticky v závislosti na teplotě v místnosti. Lidé užívající záklopkový model interpretují funkci kotle tak, jako by měl určitou záklopku – tedy čím vyšší teplotu nastaví, tím více se záklopka otevře a tím rychleji se místnost vytopí. Tito lidé pak termostat regulují častěji a nastavují ho na více extrémní teploty v obou směrech. V závislosti na používaném mentálním modelu se pak může lišit spotřeba energie, což je důležité z hlediska ekologie, ale i financí. Příklad mentálních modelů regulace topení mimo jiné dokládá, jak lidé tvořivě přemýšlí a interpretují každodenní problémy, o kterých mají laické povědomí bez expertních technických znalostí dané věci.

Naivní modely pohybu[39]

Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací. Opět se zde projevuje tvořivé myšlení z hlediska laického porozumění problému, které vede k vytvoření daného mentálního modelu.

Testování hypotéz

Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci.[40] Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Wason tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je přitom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.[41]

Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení.[2] Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci.[42] I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií).[2] Testování hypotéz je jedním ze způsobů, jak dojít k novým myšlenkám, přičemž konfirmační zkreslení může proces dospívání k odpovědi na vytyčené hypotézy znesnadňovat a spolu s tím může znesnadňovat i proces produkce tvůrčích nápadů.

Klahr a Dunbar se zabývali kreativitou v kontextu vědeckého bádání a charakterizovali vědecké tvůrčí objevy jako výsledek hledání ve dvou problémových prostorech.[43] Jeden prostor obsahuje možné hypotézy a druhý možnosti experimentálního ověření těchto hypotéz. Při prohledávání prostoru hypotéz je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, resp. formulace určité hypotézy, která může tyto znalosti shrnout a vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v experimentálním prostoru má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky, resp. závěry, a poskytnou tak interpretovatelné výsledky ve prospěch určitých hypotéz a v neprospěch jiných hypotéz.

Charakteristiky tvořivé osobnosti

Mnozí autoři se zabývají také zkoumáním osobnostních rysů a dalších charakteristik, které umožňují člověku být tvořivý. Například Csikszentmihalyi popisuje tvořivé lidi jako takové, kteří dokáží propojovat protichůdné a zdánlivě nespojitelné prvky, a to i ve své vlastní osobnosti (např. introverze a extraverze).[44] Sternberg pak u tvořivých lidí uvádí vlastnosti jako představivost, sklon zkoušet nové věci, sklon riskovat, vynalézavost či schopnost nalézt řád v chaosu.[45]Více o tvořivé osobnosti je možné nalézt v odpovídajícím článku.

Psychologické testy tvořivosti

Urbanův figurální test tvořivého myšlení

Torranceho test tvořivého myšlení

Kreatos

Externí zdroj

Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek přednášky Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D., PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.
  3. ↑ Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.
  4. ↑ Kirst, W., & Diekmeyer, U. (1998). Trénink tvořivosti: [hry a cvičení pro děti i dospělé]. Praha: Portál.
  5. ↑ Sawyer, R. K. (2012). Explaining creativity: The science of human innovation. Oxford university press.
  6. ↑ Bakalář, E., & Erazím, P. (1986). Kapitoly z psychologie tvořivosti I.
  7. ↑ Hergenhahn, B. R. (2014). An introduction to the history of psychology. Wadsworth Cengage Learning.
  8. ↑ Wertheimer, M., & Wertheimer, M. (1959). Productive thinking(Vol. 8). New York: Harper.
  9. ↑ Guilford, J. P. (1959). Three faces of intellect. In D.E. Beerlyne Structure and direction in thinking. New York: John Wiley, 1965.
  10. ↑ 10,0 10,1 Lubart, T. I. (1994). Creativity. In R. J. Sternberg (Ed.), Thinking and problem solving. San Diego: Academic Press.
  11. ↑ Poincaré, H. (c1996). Science and method. South Bend: St. Augustin´s Press.
  12. ↑ Wallas, G. (1926). The art of thought. Cape.
  13. ↑ Silviera, J. M. (1971). Incubation: The effects of interruption timing and length on problem solution and quality of problem processing (Doctoral dissertation, University of Oregon, 1971). Dissertation Abstracts International, 32, 5500B.
  14. ↑ 14,0 14,1 Smith, S. M., & Blankenship, S. E. (1991). Incubation and the persistence of fixation in problem solving. The American journal of psychology, 61-87.
  15. ↑ Simon, H. A. (1966). Scientific discovery and the psychology of problem solving. In R. Colodny (Ed.), Mind and cosmos (pp. 22–40). University of Pittsburgh Press.
  16. ↑ Metcalfe, J., & Wiebe, D. (1987). Intuition in insight and noninsight problem solving. Memory & cognition, 15(3), 238-246.
  17. ↑ Kaplan, C. A., & Simon, H. A. (1990). In search of insight. Cognitive psychology, 22(3), 374-419.
  18. ↑ Mednick, S. (1962). The associative basis of the creative process. Psychological review, 69(3), 220.
  19. ↑ Jung-Beeman, M., Bowden, E. M., Haberman, J., Frymiare, J. L., Arambel-Liu, S., Greenblatt, R., ... & Kounios, J. (2004). Neural activity when people solve verbal problems with insight. PLoS biology, 2(4), e97.
  20. ↑ Boden, M. (1994). Dimension of creativity. Cambridge, MA: MIT Press.
  21. ↑ Finke, R. A., Ward, T.B., Smith, S. M. (1992). Creative cognition: Theory, research and aplications. Cambridge, MA: MIT Press.
  22. ↑ Gentner, D. (1983). Structure-mapping: A theoretical framework for analogy. Cognitive science, 7(2), 155-170.
  23. ↑ Gick, M.L., Holyoak, K.J. (1980). Analogical problém solving. Cognitive psychology, 12, 306-355.
  24. ↑ Duncker, K., & Lees, L. S. (1945). On problem-solving. Psychological monographs, 58(5), i.
  25. ↑ Gentner, D., Rattermann, M. J., Forbus, K. (1992). The role of similarity in transfer. Cognitive psychology, 25, 431-467.
  26. ↑ Keane, M. (1987). On retrieving analogues when solving problems. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 39A, 29-41.
  27. ↑ Blanchette, I., & Dunbar, K. (2001). Analogy use in naturalistic settings: The influence of audience, emotion, and goals. Memory & Cognition, 29(5), 730-735.
  28. ↑ Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (1997). Distributed representations of structure. A theory of analogical access and mapping. Psychological Review, 104, 427-466.
  29. ↑ Keane, M. T., Brayshaw, M. (1988). The Incremental Analogical Machine. A computational model of analogy. In D. Sleeman (Ed.), European Working Session on Machine Learning. London: Pitman.
  30. ↑ Falkenhainer, B., Forbus, K. D. Gentner, D. (1986). Structure mapping engine. Proceedings of the Annual Conference od the American Association for Artificial Intelligence. Los Altos, CA: Morgan Kaufmann.
  31. ↑ Holyoak, K. J., Thagard, P. (1989). Analogical mapping by constraint satisfaction. Cognitive Science, 13, 295-355.
  32. ↑ Wharton, C. M., Holyoak, K. J., Downing, P. E., Lange, T. E., Wickens, T. D., Melz, E. R. (1994). Below the surface: Analogical similarity and retrieval competition in reminding. COgnitive psychology, 26, 6-101.
  33. ↑ Grafman, J. (1995). Similarities and distinctions among current models of prefrontal cortical functions. In J. Grafman, K. J. Holyoak, F. Boiler (Eds.), Structure and functions of the human prefrontal cortex. Annals of the New York Academy of Sciences,769, 337–368.
  34. ↑ Robin, N., Holyoak, K. J. (1995). Relational reasoning and the functions of the prefrontal cortex. In M. S. Gazzaniga (Ed.), The cognitive Neurosciences (s. 987-997). Cambridge, MA: MIT Press.
  35. ↑ Baddley, A. D. (1992). Working memory. Science, 49A, 5-28.
  36. ↑ Oden, D. L., Thompson, R. K., & Premack, D. (2001). Can an ape reason analogically. The analogical mind: Perspectives from cognitive science, 471-497.
  37. ↑ Brewer, W. F. (1987). Schemas versus mental models in human memory. In P. E. Morris (Ed.), Modelling cognition. Chichester, UK: Wiley.
  38. ↑ Kempton, W. (1986). Two theories used of home heat control. Cognitive science. 10, 75-91.
  39. ↑ McCloskey, M. (1983). Intuitive physics. Scientific American, 24, 122-130.
  40. ↑ Popper, K. R. (1968). The logc of scientic discovery. London. Hutchinson.
  41. ↑ Wason, P. C. (1960). On the failure to eliminate hypotheses in the conceptual task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 129-140.
  42. ↑ Tweney, R. D., Doherty, M. E., Womer, W. J., Pliske, D. B., Minatt, C. R., Gross, K. A., Arkkelin, D. L. (1980). Strategies for rule discovery in an inference task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32, 109-123.
  43. ↑ Klahr, D., Dunbar, K. (1988). Dual space search during scientific reasoning. Cognitive science, 12. 1–55.
  44. ↑ Csikszentmihalyi, M. (2007). Creativity: flow and the psychology of discovery and invention. Harper Perennial.
  45. ↑ Sternberg, R. J. (1985). Implicit theories of intelligence, creativity, and wisdom. Journal of Personality and Social Psychology, 49(3), 607-627. https://doi.org/10.1037/0022-3514.49.3.607

Literatura

Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.

Klíčová slova

kreativita, tvořivost, tvůrčí činnost

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Tvořivá_činnost._Významné_koncepce_kreativity&oldid=70207“