Agrese a násilí, její zdroje, souvislosti

ÚSTŘEDNÍ POJMY

Agrese = chování, které cílevědomě směřuje ke způsobení negativních důsledků jiné osobě s úmyslem poškodit ji, přičemž už nezáleží tolik na tom, zda se jedná o útok fyzický, verbální či symbolický (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008). (z lat. ad-gredior, přistoupit blízko, napadnout).

Agresivita = pohotovost/tendence člověka chovat se agresivně. Bývá vnímána jako osobnostní predispozice, která se může, avšak nemusí, v jistých situacích projevit(Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

Asertivita = sebeprosazení při dosahování svých cílů. Asertivní chování je sice rovněž cílevědomé, není však ubližující. Nicméně, hranice mezi agresivitou a asertivitou není jednoznačně stanovena a je podmíněna sociokulturně, v různých společnostech se tudíž může lišit (Vágnerová, 2004).

Užívání pojmů agrese a násilí je nejednotné. Agrese je základním, učebnicovým termínem z oblasti sociální psychologie, naopak násilí se spojuje spíše s aplikovanou oblastí (např. domácí násilí). Násilí bývá vysvětlováno jako jeden z projevů agresivity v chování, jako jedna z forem agrese (někdy násilí = extrémní forma agrese). Obecně lze říci, že násilí je agresí, ale agrese nemusí mít vždy podobu násilí (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

Hostilita = obecný nepřátelský postoj vůči lidem (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

Násilí = je fyzická agrese s těžkými důsledky, někdy je zaměňována s agresí, zejména co se týče agrese v konkrétních oblastech společenských vztahů, nicméně ne každá agrese je násilí! Platí pouze, že každé násilí je agrese (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

TYPY AGRESE

Lze rozlišit 3 bipolární dimenze agrese: přímá – nepřímá, fyzická – verbální, aktivní – pasivní. Kombinací získáme 8 možných forem:

1. fyzická aktivní přímá (např. vražda)
2. fyzická aktivní nepřímá (př. poškození cizího vlastnictví)
3. fyzická pasivní přímá (př. úmyslně zpomalený výkon)
4. fyzická pasivní nepřímá (př. snaha o zpomalení cizího výkonu)
5. verbální aktivní přímá (př. vyhrožování)
6. verbální aktivní nepřímá (př. šíření pomluv s cílem někomu ublížit)
7. verbální pasivní přímá (př. nereagování na něčí otázky)
8. verbální pasivní nepřímá (př. nezabránění šíření pomluv)

Z hlediska příčin rozlišujeme agresi afektivní, instrumentální a tyranizování/obtěžování/šikanování.

• Afektivní (také reaktivní, emocionální, expresivní, impulzivní, zlostná; vžilo se pro ni pojmenování „horká“ agrese) agrese je umisťována do souvislosti s hněvem, zlostí, hostilitou. Nebývá předem plánována a svému původci se jeví jako nutnost reagovat na averzivní podnět, který u něj vyvolal odpor, prudkou impulsivní reakci. Agresor se cítí být k afektivně agresivnímu činu “vyprovokován”.
• Agrese instrumentální je naopak plánovaným chováním, ubližování je zde vedlejším produktem při dosahování dalších cílů. Označuje se též jako „chladná“ agrese (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008). Zatímco afektivní agrese stojí na pudovém základu, instrumentální agrese je naučená a stává se sociální technikou (Nakonečný, 2009).
• Tyranizování, obtěžování a šikanování je typ agresivního chování, které je charakteristické nerovností v síle či moci tyranizátora a jeho oběti, která se nemůže účinně bránit (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).
  

Fromm (1997) odlišuje ve svém díle Anatomie lidské destruktivity agresi benigní (sloužící biologické adaptabilitě) a agresi maligní (zhoubnou, destruktivní).

• agrese benigní představuje nástroj přežití jedince i druhu, jedná se o obrannou agresi či pseudoagresi.
• agrese maligní směřuje naopak pouze ke krutosti a destruktivitě. Není již součástí biologicky podmíněných mechanismů. Maligní agrese může mít spontánní formy, mezi něž patří pomstychtivá destruktivita či extatická ničivost, nebo formy vystupující z charakteru – sem patří sadismus a nekrofilie (Fromm, 1997).
  

Agrese může také být normální a patologická (Svoboda, Češková, Kučerová, 2006).

Existuje rozdělení agrese vzhledem k tomu, kam je směřována, tzn. k sobě či k okolí; autoagrese a heteroagrese. Extrémními případy agrese je vražda (heteroagrese) a sebevražda (autoagrese).

TEORETICKÉ PŘÍSTUPY K AGRESI

V rámci sociální psychologie se zkoumáním agrese a jejích příčin a podob zabývala celá řada autorů. Za nejvýznamnější přístupy jsou považovány tyto:

AGRESE JAKO INSTINKT

Předním představitelem této teorie je etolog K. Lorenz. Agrese podle Lorenze není prvotní reakcí na podněty z vnějšku, ale spíše hereditárně daným vnitřním stavem organismu, který vede k opakovanému nahromadění energie, která hledá způsob, jak se uvolnit. Domnívá se, že původním účelem agresivního jednání bylo udržení druhu.

Tyto teorie ve svém konceptu uplatňují ústřední prvek, tzv. hydraulický model, který původně rozpracoval S. Freud a jiní psychodynamičtí autoři. Ten spočívá v hromadění pudové energie, která v okamžiku, kdy se nahromadí její dostatečné množství, vybuchne, a přinese s sebou projevy agrese. Agresivní pud je v instinktivistické teorii záležitostí vrozenou a zcela přirozenou, vlastní jak lidem, tak zvířatům (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

Kritika instinktivistické teorie spočívá v tom, že autoři nevěnují pozornost rozlišení mezi nutnou obrannou agresí a destruktivními projevy, které se v rámci této přirozené, obranné agrese vymykají (Fromm, 1997).

Instinktivistická teorie a Lorenzovy sporné myšlenky byly v následujícím období terčem kritiky a tato teorie je v současné době překonána (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

FREUD

V práci Sigmunda Freuda lze nalézt odkazy k agresivnímu chování v jeho koncepci pudů Eros – pud života a Thanatos – pud smrti, destruktivní pud (Vágnerová, 2004).

Pud smrti, Thanatos, je ve Freudově teorii trvale působící biologickou silou, která směřuje buďto k ničení sebe sama, nebo ničení druhých (Fromm, 1997). Agresivní chování je tedy projevem vrozeného primárního pudového mechanismu.

TEORIE FRUSTRACE – AGRESE

Frustračně-agresivní hypotéza pochází od autorů J. Dollarda, L. Dooba, N. Millera, O. H. Mowrera a R. R. Searse (Yale university). Tito autoři došli ve svých výzkumech zveřejněných v roce 1939 k jednoznačnému závěru, že agrese je vždy důsledkem frustrace, a přitom zároveň existence frustrace vždy vede k nějaké formě agrese. Tzn. že agresi vždy předchází frustrace (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008). Nerozlišují přitom, zda se jedná o agresi instrumentální či afektivní.

Frustrace dle autorů je stav, který vzniká, když okolnosti znemožňují dosažení cíle (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

V roce 1941 jeden z autorů, N. Miller, uvedl, že agrese je jednou z možných reakcí na frustraci, nikoli však nevyhnutelnou (existuje i jiná reakce na frustraci). První část teorie, tedy skutečnost, že agrese je vždy důsledkem frustrace, však zůstala nezměněná (Fromm, 1997), (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

Berkowitz (1989) navrhl reformulizaci této hypotézy. Základní myšlenkou je, že frustrace vyvolávají agresi proto, že jsou averzivní. Tzn. že frustrace jsou averzivní události, které vedou k agresivnímu chování do té míry, do jaké vyvolávají negativní afekt. Z čímž souvisí kognitivní neoasociační teorie autora Berkowitze - averzivní události vyvolávají negativní afekt, ten pak podněcuje různé myšlenky, vzpomínky, motorické a fyziologické procesy, které se spojují s tendencemi bojovat (pocity zlosti) či utéct (pocity strachu) (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

AGRESE V TEORII SOCIÁLNÍHO UČENÍ

V 60. a 70. letech 20. století podnikl A. Bandura spolu se svými spolupracovníky výzkumy zabývající se sociálním učením agresivního chování.

Známý výzkum s panenkou Bobo, v němž Bandura zkoumal sociální učení u skupiny dětí z mateřské školy, ukázal, že byly-li dětem ve filmových záběrech promítnuty scény, kde si osoby hrály s panenkou hrubě, kopaly do ní a mlátily, měly děti následně tendenci toto chování při hře s panenkou opakovat. Byl-li ve filmu agresivní jedinec za své chování odměněn, opakovaly děti toto chování ještě častěji (Vágnerová, 2004).

Ukázalo se tedy, že agrese se může spojovat s pozitivním posílením (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008). Motivace k agresivnímu chování vychází dle Bandury z různých averzivních podnětů, kterými může být frustrace, bolest nebo útok. Nejpravděpodobnější je výskyt agresivního jednání tehdy, shledává-li jedince toto jednání pro svou osobu za bezpečné a zároveň s sebou pro něj přináší jistou odměnu (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008). Bandura aplikoval své poznatky o sociálním učení také do sféry výzkumu vlivu mediálního násilí (zejména v televizi a ve filmech) na agresivní chování diváků.

TEORIE TRANSFERU EXCITACE

Zvýšená úroveň aktivace (arousal) stupňuje pravděpodobnost vzniku agresivní odezvy. Autor teorie Dolf Zillman popsal, že jedinec se v každém okamžiku nachází na určitém stupni aktivace. Fyziologická aktivace, která je vyvolaná například namáhavou sportovní aktivitou, může usnadnit vznik hněvu, což může vyústit v agresivní jednání člověka. Proto, když za sebou následují dvě aktivizující události a není mezi nimi dlouhý časový interval, aktivace vyvolaná první událostí se může přenést na druhou událost (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

INTEGRATIVNÍ PŘÍSTUPY

Integrativní pohled na agresi R. G. Geena a C. Andersona klade důraz na kompatabilitu (a ne rivalitu) předchozích teorií. Snaží se využít základní myšlenky tezí a mnoha jejich reinterpretací.

E. Fromm se ve svém díle Anatomie lidské destruktivity vrací k instinktivistickým i behavioristickým teoriím a podrobuje je kritickému zhodnocení. E. Fromm ve svém díle důkladně rozpracovává příklady benigní i maligní agrese. Své teoretické koncepty důkladně rozebírá v jednotlivých kazuistických příkladech známých osobností (Fromm, 1997).

Za jeden ze zásadních přístupů se v současné době považuje myšlenka, že ,,k agresi dochází tehdy, když je určitým podnětům vystavena osoba, která je určitým způsobem naladěná, resp. má určité predispozice konat agresivně”.(Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008, s. 273)

FAKTORY SOUVISEJÍCÍ S AGRESIVNÍM CHOVÁNÍM

(Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008) zmiňuje tři kategorie faktorů: averzivní podmínky (útok, frustrace, bolest), agresivní naladění (diskomfort, špatná nálada, stres) a aktivizující podněty (př. sport).

Na vzniku agresivního chování se podílí celá řada faktorů, např.:

emoční naladění: Prožívání emoce hněvu může (a nemusí) mít za následek vyvolání afektivní agrese (Vágnerová, 2004);

kognice: Kognitivní interpretace a hodnocení situace vytváří předpoklad k určitému jednání. Důležitá je schopnost anticipovat důsledky vlastní agrese, která umožňuje jedinci kritické zamyšlení ještě před započetím zamýšleného činu.

Zatímco s emocemi je spojena především agrese afektivní, na racionálním základu stojí ve větší míře agrese instrumentální (Vágnerová, 2004);

motivace: agresivní chování může být i reakcí na neuspokojení potřeb. Zásadní roli hrají potřeba stimulace (nadměrná i nedostatečná stimulace zvyšuje pohotovost k agresi), potřeba orientace, citové jistoty a bezpečí, seberealizace a sebepotvrzení (Vágnerová, 2004)>;

biologické hledisko: Na pohotovost k agresi může mít vliv rovněž dědičnost, fungování nervové soustavy či biochemické procesy.

Např. zvýšená hladina alkoholu v krvi či snížená hladina cukru (glukózy) v krvi pohotovost k agresi zvyšuje (Lovaš, 2008). Obdobný účinek má nízká koncentrace serotoninu v krvi. Z dalších látek, které mají vliv na agresi, můžeme jmenovat například acetylcholin, noradrenalin či dopamin. V neposlední řadě je třeba zmínit testosteron, mužský pohlavní hormon, jehož vyšší hladina rovněž zvyšuje agresivitu (Vágnerová, 2004). Na agresi mají přímý vliv charakteristiky fungování nervové soustavy - oblast prefrontální kůry mozku má za úkol tlumit podkorové oblasti limbického systému. Při jejím poškození pak nedochází k inhibici oněch podkorových oblastí a agresivní impulzy tak nejsou dostatečně tlumeny. Obdobný účinek může mít i porušení spojení mezi prefrontální kůrou a podkorovými oblastmi limbického systému (Vágnerová, 2004);

genderové faktory: Mužské a ženské rodové stereotypy nabádají k předpokladu, že vyšší měrou agresivity se vyznačují muži jakožto dominantnější a fyzicky zdatnější pohlaví. Agresivita mužů a žen je srovnatelná, je však odlišná ve svých projevech. Ženy méně než muži využívají přímého fyzického násilí, častěji se však uchylují k agresi verbální a nepřímé;

situační faktory: Pro potřebnost zohlednění situačních faktorů jasně hovoří kupříkladu Milgramovy experimenty či Zimbardův vězeňský experiment. V obou případech docházelo k asociálnímu chování jedinců, kteří ve svém běžném životě neprojevovali známky krutosti, avšak v experimentální situaci – pod vlivem situačních proměnných – se z nich stávali jedinci schopní a ochotní ublížit druhému. Vliv situačních faktorů tudíž není nevýznamný a podílí se na něm jak aktuální situace, tak aktuální stav jedince.

Tyto situační faktory se označují i jako adverzní podněty, které vedou k určitému diskomfortu jedince. Př. setrvávání ve vysokém horku může vyvolat značný diskomfort, a ten může tedy vést k vyšší pravděpodobnosti, že se u jedince objeví agresivní chování.

sociální prostředí: Na výskyt agrese ve velké míře působí chování osob vůči sobě, systém norem, preferované vzorce chování či zvyky (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008). Na jedince působí sociální skupiny a především rodinné prostředí – primární zkušenosti, učení nápodobou, hodnotový systém rodiny, styl výchovy či míra emočního přijetí dítěte sehrávají důležitou roli (Vágnerová, 2004).Na makroúrovni na člověka působí společnost jako celek a také stále sílící vliv mediálních prostředků masové komunikace. Prostředky masové komunikace sehrávají taktéž významnou roli. Vliv mediálního násilí (násilí prezentované v televizním vysílání, filmech, PC hrách, na internetu aj.) na člověka spočívá v rozšíření repertoáru násilného chování, hostilním vnitřním naladění a v neposlední řadě také snížení senzitivity vůči násilí v běžném životě (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008); Ovšem existuje i názor, že hraní PC her, které obsahují agresivní prvky, nemají na agresivní chování člověka vliv, pouze v tom případě, že má jedinec k agresivitě předpoklady. Ale samotné hraní PC her nezpůsobuje násilné chování (Zendle et al., 2018).

environmentální faktory: Mezi tyto stresory patří hluk, toxické látky a další škodliviny v ovzduší, škodlivý zápach a dým, sirouhlík či elektricky nabité molekuly v ovzduší. A také vysoká teplota - ta má vliv na zvýšení hostilního afektu, na hostilní interpretaci situace a na fyziologickou aktivaci, může se tudíž podílet na podnícení agresivního chování (Lovaš, in Výrost, Slaměník (Eds.), 2008).

APLIKOVANÉ OBLASTI:

Násilí v prostředí rodiny (domácí násilí)

• partnerské násilí
• násilí na dětech
• násilí na starších lidech

Násilí ve školním prostředí

• šikana
• kyberšikana

Násilí na pracovišti

• mobbing
• bossing

Institucionální násilí

• války

Použitá literatura

6. Zendle, D., Cairns, P., & Kudenko, D. (2018). No priming in video games. Computers in Human Behavior, 78, 113-125.