V tomto článku jsou nejprve charakterizovány hlavní současné přístupy ke studiu osobnosti. Poté budou představeny hlavní druhy výzkumů v této oblasti, současný vývoj hlavních teorií v souvislosti s výzkumem a v poslední části budou představeny novinky týkající se jednotlivých témat.

Hlavní současné teoretické a teoreticko-metodologické přístupy ke studiu osobnosti

V moderní historii psychologického výzkumu osobnosti se objevují dva hlavní teoreticko-metodologické přístupy. Jde o výzkum obecných osobnostních dimenzí a procesů, který pracuje se skupinami osob, a o výzkum jednotlivců, ve kterém je snahou pochopit tematickou koherenci individuálních životů. Rozdíly mezi těmito přístupy jsou zachyceny i v dichotomii mezi nomotetickým a idiografickým přístupem.[1] V současné době jsou na poli psychologie osobnosti živé oba tyto základní přístupy.

Faktorově-analytický přístup ke studiu osobnosti

Faktorová analýza je statistická metoda umožňující identifikaci struktur a vzorců v bohatém objemu dat a korelací. V ideálním případě faktorová analýza (tj. aplikace obecné techniky faktorové analýzy) identifikuje malý počet faktorů, které shrnují vzájemné vztahy mezi velkým počtem faktorů.[2] Je využívána v rámci nomotetického přístupu k osobnosti, kde v centru zájmu stojí snaha o odhalení obecné struktury lidských rysů.[1]

Faktorová analýza je pravděpodobně nejpopulárnějším přístupem ve výzkumu rysů (rys je pojímán jako široká dispozice chovat se určitým způsobem; tyto dispozice jsou hierarchicky organizovány od specifických odpovědí až k obecným stylům psychologického fungování).[1]

Narativní přístup ke studiu osobnosti

Zastánci narativního přístupu v psychologii osobnosti tvrdí, že zakládat teorii pouze na metodách měření je spojené s významným rizikem spočívajícím v tom, že tento systém měření nemusí detekovat některé vlastnosti, které však jsou pro komplexní teorii důležité. Například většina lidí má svůj „životní příběh“ a další psychologické atributy, které nelze redukovat na sadu čísel.[2]

Podle významného představitele narativního přístupu D. McAdamse[3] se studium osobních narativů přesunulo do centra výzkumu psychologie osobnosti a v současnosti existují programy pro studium vývoje, funkce a významu příběhů, jež lidé vyprávějí o svých životech. Ukazuje se, že internalizované a vyvíjející se příběhy o nás samých poskytují životům lidí určitou míru integrace a vnímaného významu. Životní příběhy dle narativních vědců tvoří doménu struktury a fungování osobnosti, která souvisí, ale je oddělená od domén dispozičních rysů a podle McAdamse také od tzv. charakteristických adaptací, které popisuje ve svém modelu (bude popsáno níže).

McAdams zdůrazňuje, že lidé jsou autobiografičtí autoři konstruující a sdílející životní příběhy nebo narativní identity. Narativní výzkum rozeznává stabilitu životních příběhů. Tato perspektiva podle Corr & Matthews (2020)[4] poskytuje výchozí bod pro chápání narativního přístupu spíše jako komplementárního než protikladného k teorii rysů, a dokonce může poskytnout bod pro setkání mezi rysovými modely a idiografickými přístupy. Podle McAdamse narativní studium lidských životů dokáže velmi dobře kombinovat nejrůznější idiografické a nomotetické postupy.

Lifespanové přístupy ke studiu osobnosti

Výzkum v psychologii se do velké míry soustředí na mladé lidi, avšak v současné populaci vzrůstá zastoupení starších dospělých. Lidé se díky pokrokům v medicíně dožívají stále vyššího věku, proto jsou změny v celoživotním rámci poměrně dramatické, uvádí Cervone & Pervin (2019)[2].

Starší dospělí vykazují velkou psychickou odolnost. Obvykle jsou schopni odolat obtížím souvisejícím s vyšším věkem a udržet si pozoruhodně silný pocit sebe sama a osobní pohody. Výzvou pro výzkumníky je tedy porozumět procesům, díky kterým je toto možné. Základní vhled do této problematiky pochází z práce německého psychologa Paula Baltese a jeho spolupracovníků. Ke zkoumaným tématům patří osobní pohoda nebo míra self-esteem (sebevědomí) ve starším věku. Vznikají tak modely psychického vývoje osobnosti v průběhu celého života (např. Baltes: obecný model psychického vývoje a odolnosti nebo Carstensen: Teorie socioemocionální selektivity).[2]

Celostní (holistické) zkoumání osobnosti

V psychologii osobnosti se v minulém století různé výzkumné proudy zaměřovaly na různá témata nebo na různé struktury či složky osobnosti (jako rysy nebo identita). Postupně bylo empiricky dokládány vzájemné interakce a vztahy mezi jednotlivými složkami osobnosti. Po období, které bylo ve vědeckém výzkumu osobnosti zaměřeno spíše analyticky, podle Blatného přichází období integrace a syntézy získaných poznatků. V současném vývoji psychologie osobnosti se proto oživuje zájem o studium osobnosti jako integrovaného celku a dle Blatného není udržitelné zdůrazňovat pouze některý ze subsystémů osobnosti jako její hlavní výkladový systém. V souvislosti s tímto procesem Blatný zmiňuje obrodu studia člověka jako jedinečné bytosti, který se projevuje například v zájmu o narativní přístup k identitě nebo v zájmu o psychobiografické metody.[1]

i když různé školy výzkumu osobnosti mají různé cíle, jsou stále ochotnější spolu komunikovat. Například Poropat a Corr navrhli „cronbachovský“ přístup k integrativní teorii osobnosti, který jde nad rámec typických rysových modelů tím, že se přizpůsobuje více zdrojům variance, včetně zahrnutí kontextových faktorů, vnímání jednotlivců pozorovateli a intraindividuálních rozdílů.[4]

Například také McAdams přináší holistický a komplexní pohled na osobnost, kterou pojímá jako (1) jedinečnou variaci jednotlivce na obecný evoluční design lidské přirozenosti, vyjádřenou jako vyvíjející se vzorec (2) variaci dispozičních rysů, (3) variaci charakteristických adaptací a (4) sebedefinující životní narativy, komplexně a diferencovaně umístěné v (5) kulturních a sociálních kontextech. Charakteristické adaptace zahrnují motivy, cíle, plány, snahy, strategie, hodnoty, vlastní schémata, mentální reprezentace významných druhých, vývojové úkoly a mnoho dalších aspektů psychologické individuality. Pokud rysy načrtnou obrys dané osobnosti, charakteristické adaptace vyplní mnoho detailů. Životní příběhy čerpají z dispozičních rysů a charakteristických adaptací a jsou na nich vrstveny, nelze je však redukovat na rysy a adaptace. Pokud rysy načrtnou obrys a adaptace doplní detaily, pak příběhy (narativy) dají jednotlivým životům jejich jedinečný a kulturně ukotvený význam.[4]

Interkulturní přístupy ke studiu osobnosti

Cervone a Pervin[2] popisují dvě strategie, které umožňují přemýšlet o osobnosti a kultuře a na jejichž základě je prováděn výzkum v této oblasti. Nazývají je jednoduše jako strategii č. 1 a č. 2:

Ve strategii č. 1 výzkumník začíná konkrétní teoretickou koncepcí a ptá se, zda platí napříč kulturami. Témata kultury a osobnosti se omezují na otázky, co lze považovat za zobecnitelné: zda daný psychologický nález lze převést z jednoho prostředí do druhého. Tato strategie má dvě významná omezení: může selhat při identifikaci aspektů osobnosti, které jsou důležité v jiných kulturách, ale ne v té vlastní. Výzkumníci tak mohou zcela přehlédnout aspekty osobnosti, které jsou klíčovými rysy v odlišné kultuře. Druhé omezení spočívá v tom, že tato strategie považuje kulturu za okrajovou vzhledem ke studiu lidské povahy. Znamená to, že teoretik osobnosti může nejprve vyvinout bezkulturní model základních aspektů osobnosti a individuálních rozdílů a poté se – jako druh dodatečného nápadu – může ptát, zda musí být model „vyladěn“ sem či tam, aby zohlednil kulturní variace.

Strategie č. 2: Kultura a osobnost. V tomto alternativním přístupu nestojí kultura na periferii psychologie osobnosti – je v jejím jádru. Lidé jsou považováni za osoby, které získávají smysl své osobnosti (sense of personhood) prostřednictvím interakcí se svou kulturou. Kultury se skládají z těch samých osob, které z této kultury získaly svůj „sense of personhood“. Jinými slovy, kultura a osobnost se „navzájem tvoří“. V tomto pohledu tedy neexistuje osobnost bez kultury na jedné straně a žádná kultura bez osob na straně druhé. Místo toho existují osoby, které fungují psychologicky pomocí kulturních nástrojů, včetně jazyka a souvisejících významových systémů. Již více než deset let se tento způsob myšlení rozvíjí v oblasti známé jako kulturní psychologie.[2]

Sociálně konstruovaná osobnost a Já (self) v rámci kultury

Důsledky kulturní psychologie pro studium osobnosti vede např. k výzkumům sebepojetí v americké a japonské kultuře. Názory lidí na to, co to je být „já“ nebo člověk, nemusí být na celém světě stejné. Různé kultury mohou mít různá přesvědčení o právech, povinnostech, možnostech a nejdůležitějších rysech spojených s osobností. Taková přesvědčení nejsou nutně explicitní; jinými slovy, může se stát, že mnoho členů kultury tyto kulturně sdílené přesvědčení o povaze osobnosti výslovně nevyjádří slovy. Přesto, i když o tom nepřestanou přemýšlet výslovně, každý má představy o nejzákladnějších aspektech osobnosti. Zdá se, že tato pojetí se v různých kulturách liší. Převážně se rozdíly nacházejí při kontrastu evropsko-americké a východoasijské kultury.[2]

Souhru kultury a osobnosti odhalují také studie lidí, kteří se pohybují z jednoho kulturního kontextu do druhého. Roli kognitivních procesů v těchto kulturních rozdílech dále odhalují studie bikulturních jedinců. Jsou to lidé, kteří žili dostatečně dlouho v každé ze dvou různých kultur, aby si osvojili systémy víry obou . Takoví lidé jsou schopni „přepínání rámců“: Mohou změnit kulturně zakotvený rámec, prostřednictvím kterého interpretují danou událost.[2]

Hlavní druhy výzkumů realizovaných v rámci současné psychologie osobnosti

Trendy v kvantitativním výzkumu

Výzkumy v rámci faktorového přístupu ke studiu osobnosti

Jeden z významných proudů výzkumu psychologie uplatňuje faktorovu analýzu, kterou používá pro popis struktury osobnosti, resp. struktury osobnostních rysů. Jak zde již bylo zmíněno, faktorově-analytický přístup je historicky spjat s rysovým přístupem k popisu osobnosti a snaží se o přísně vědecký postup při hledání obecně patných zákonitostí, proto prvořadým zájmem rysových teoretiků je měření. Schopnost spolehlivě a validně měřit osobnostní rysy je z pohledu této teorie zásadním prvním krokem v budování vědy o osobnosti. Rysoví teoretici používají konstrukty rysů, aby sloužily alespoň dvěma a někdy třem vědeckým funkcím: deskripci, predikci a explanaci. Snaží se tedy vytvořit celkové popisné schéma, v rámci kterého lze popsat všechny osoby, tzn. snaží se vytvořit osobnostní taxonomii (způsob klasifikace lidí podle jejich vlastností, průměrných typů prožívání a jednání). Prediktivní funkce se týká vytváření předpovědí, jako je pracovní výkon. Pokud jde o explanaci, resp. vysvětlení vzájemných odlišností v lidském chování, rysoví teoretici se liší ve svých tvrzeních a existuje řada teorií rysů, které jsou rodinou vzájemně souvisejících, ale ne totožných perspektiv.

Blíže budou některé z těchto teorií představeny v následující kapitole věnované současnému vývoji teorií a výzkumu psychologie osobnosti.

Rozsáhlé korelační studie a studie pracující se strukturním modelováním

Korelační studie a studie, které využívají strukturní modelování, se zaměřují na souvislosti osobnostních rysů (dle modelů jako 16PF, PEN a v současnosti především Big Five či HEXACO) s dalšími relevantními proměnnými – jako je kultura (rozdíly mezi kulturami v jednotlivých rysech), pohlaví (rozdíly v pohlaví), pořadí narození, pracovní výkonnost, školní úspěšnost, well-being, duševní a osobnostní poruchy apod.

Studie genderových rozdílů v 55 zemích pomocí Big Five Inventory zjistila, že ženy měly tendenci být poněkud vyšší než muži v neuroticismu, extraverzi, přívětivosti a svědomitosti. Rozdíl v neuroticismu byl nejvýraznější a nejkonzistentnější.  Naměřené rozdíly ve míře pohlavních rozdílů mezi více či méně rozvinutými světovými regiony byly způsobeny rozdíly měřených osobností mužů, nikoli žen. Muži ve vysoce rozvinutých oblastech světa byli méně neurotičtí, méně extravertní, méně svědomití a méně přívětiví ve srovnání s muži v méně rozvinutých oblastech světa. Ženy se naopak v osobnostních rysech napříč regiony nelišily.[5]

Pokud jde o mezikulturní rozdíly, byly nalezeny vztahy mezi kulturními faktory Geerta Hofstedeho, individualismem, mocenskou vzdáleností, maskulinitou a vyhýbáním se nejistotě, s průměrným skóre Velké pětky v daném národě. Například míra, do jaké země oceňuje individualismus, koreluje s její průměrnou extraverzí, zatímco lidé žijící v kulturách, které akceptují velké nerovnosti ve svých mocenských strukturách, mají tendenci skórovat poněkud výše, pokud jde o svědomitost.[6] Pokusy o replikaci Velké pětky v jiných zemích pomocí slov z jejich jazyků byly v některých zemích úspěšné, ale v jiných nikoli. Individuální rozdíly ve vlastnostech jsou zřejmě relevantní ve specifickém kulturním kontextu a že nemají svůj vliv mimo tento kontext.[7]

Big five dokáže predikovat duševní poruchy, konkrétně poruchy osobnosti zejména na základě zvýšeného neuroticismu a snížené přívětivosti, avšak nedokáže příliš dobře diferencovat mezi jednotlivými poruchami.[8]

Neuroticismus všeobecně signifikantně souvisí s výskytem duševních onemocnění, jako jsou depresivní a úzkostné poruchy, post-traumatická stresová porucha či poruchy zneužívání návykových látek.[9] Rozdílné jsou osobnostní profily velké pětky u uživatel různých typů drog.[10]

Dalším zkoumaným okruhem témat v souvislosti s Big five je vzdělání a pracovní úspěšnost, romantické vztahy, politická identifikace nebo vztahy k náboženství v průběhu života. K akademické úspěšnosti byl nalezen negativní vztah s neuroticismem a dobré výsledky byly predikovány svědomitostí, hlavní čtyři styly učení jsou pak spojeny především s otevřeností vůči zkušenosti a s extraverzí.[11]

Neurovědecké studie osobnosti

Neurovědný výzkum osobnosti vzešel z předpokladu, že zákonitosti v lidském chování a ve zkušenostech, které tvoří osobnost, jsou spojeny se zákonitostmi biologických funkcí mozku.[4]

Existuje velké množství metod, které se široce používají v neurovědách při výzkumu osobnosti. Obecné kategorie neurovědeckých metod, které v současnosti považujeme za nejdůležitější pro osobnost, jsou:

(1) neurozobrazovací metody (např. magnetická rezonance (MRI) a pozitronová emisní tomografie (PET). Strukturální MRI (sMRI) se při vytváření obrazů mozku spoléhá na různé magnetické vlastnosti různých typů tkání, zatímco funkční MRI (fMRI) měří mozkovou aktivitu na základě průtoku krve. Studie fMRI zahrnující osobnostní proměnné se po dlouhou dobu zaměřovaly především na nervovou aktivaci, jak je indikováno kontrastem signálu závislého na hladině kyslíku v krvi (BOLD) (nepřímé měření nervové aktivity založené na magnetických vlastnostech okysličeného vs. deoxygenovaného hemoglobinu) během úkolu v porovnání se signálem BOLD v kontrolním stavu, v poslední době se věnuje značná pozornost funkční konektivitě, vzorcům časové synchronie mezi různými oblastmi mozku. Zjištění, že tyto vzorce synchronie jsou podobné v klidu a při plnění konkrétních úkolů, umožnilo mapování hlavních funkčních sítí v mozku, které pak lze analyzovat ve vztahu k různým osobnostním proměnným.

(2) molekulární genetika (také známá jako genomika), například Genomové asociační studie (GWAS) se nedávno ukázaly jako slibný alternativní přístup k identifikaci asociací mezi behaviorálními fenotypy a genetickými variantami. Problém s GWAS spočívá v tom, že k detekci spolehlivých efektů jsou zapotřebí extrémně velké vzorky. Nicméně nedávné GWAS identifikovaly genetické varianty spojené s inteligencí, neuroticismem, extraverzí a otevřeností a očekáváme, že GWAS brzy začne podstatně přispívat k poznání v neurovědách osobnosti.

(3) elektrofyziologické techniky (např. elektroencefolografie (EEG) nebo měření elektrodermální aktivity (EDA), Elektrofyziologický výzkum byl primárním nástrojem pro zkoumání biologie osobnosti před příchodem neurozobrazování a molekulární genetiky. Ačkoli EEG má mnohem horší prostorové rozlišení než fMRI a je nyní mnohem méně prominentní v této oblasti, má nicméně mnohem větší časové rozlišení (řádově milisekundy versus sekundy u fMRI), a proto je nadále užitečným nástrojem pro osobnostní neurovědy. EEG se nadále používá k identifikaci pravidelností ve funkci mozku ve velmi krátkých časových intervalech.

(4) Využívají se také testy endogenních psychoaktivních látek nebo jejich vedlejších produktů (např. hladiny hormonů ve slinách nebo metabolity neurotransmiterů v mozkomíšním moku)

(5) psychofarmakologické manipulace (např. látky, které ovlivňují funkci neurotransmiterů).[4]

Trendy v kvalitativním výzkumu v rámci psychologie osobnosti

Narativní přístup – narativní analýza

Příběh lze chápat jako syntézu vytvářející smysluplný celek z řady událostí. Strukturování a interpretace životní zkušenosti je umožněno prostřednictvím narativní konstrukce, kterou prování jednotlivec. Narativní výzkum pak můžeme vyložit jako metodu interpretace této interpretace a převyprávění jeho vyprávění. V rámci narativního výzkumu lze rozlišit tři úrovně vyprávění: to uvedené účastníkem studie, poté výzkumníkova interpretace a nakonec příběh, který konstruuje čtenář. Význam je proto chápán jako společný produkt participanta, výzkumníka a čtenáře; jde o participativně-dialogickou interpretaci, což znamená, že výzkumná zjištění se utváří v dialogu a v závislosti na zpětné vazbě od účastníků výzkumu. Klasické pojetí validity je v tomto přístupu nahrazeno širším pojmem důvěryhodnost, ke které patří koherence, smysluplnost, sdělnost a logičnost. Cílem narativního výzkumu je rekonstrukce významu zkoumaného jevu.[12]

Navzdory tradičně pojímané kvalitativní povaze narativního přístupu je však v rámci něj postupováno i kvantitativně. McAdams (2008)[13] uvádí, že většina narativních výzkumů, které byly publikovány v osobnostních žurnálech sestává z kvantitativních studií určených k testování hypotéz. Během posledních dvou desetiletí výzkumníci vyvinuli strukturované protokoly pro získávání životních narativních dat a ověřili velké množství postupů pro kódování psychologických dimenzí životních příběhů. Jde například o různé protokoly rozhovorů o životním příběhu, řízený autobiografický dotazník nebo také objektivní kódovací systémy pro hodnocení narativního tónu, témat jednání a společenství v narativních popisech života, sekvencí vykoupení a kontaminace a artikulace cílů. postupy pro posouzení specifičnosti, významu, obsahu a afektivní kvality sebedefinujících vzpomínek. Pennebaker a kolegové použili počítačové systémy počítání slov k posouzení mnoha různých rysů narativního textu.

Narativní studie například ukázaly, že sociální motivy týkající se moci a intimity/důvěrnosti systematicky souvisejí s opakujícími se narativními tématy v životních příbězích. Lidé se silnými mocenskými motivy mají tendenci konstruovat osobní příběhy a životní příběhy, které obsahují taková působivá životní témata, jako je sebeovládání, postavení a vítězství, úspěch a odpovědnost a zplnomocnění; ti, kteří mají vysokou intimní motivaci, mají tendenci konstruovat příběhy o společném životě, zdůrazňující lásku a přátelství, dialog, péči o druhé a sounáležitost. Lidé se silnou mocenskou motivací mají také tendenci používat analytický a diferencovaný styl vyprávění při popisu agentních událostí, přičemž vnímají více rozdílů, separací a protikladů ve srovnání s lidmi s nižší mocenskou motivací. Naproti tomu lidé s vysokou intimní motivací mají tendenci používat syntetizující styl, když popisují společné události, odhalují podobnosti, souvislosti a shody mezi různými prvky ve významných scénách životního příběhu.[13]

Psychobiografické výzkumy

Psychobiografický výzkum se zaměřuje na kvalitativní analýzu chování a rysů významných historických postav ve vztahu k určitému konceptu, který je relevantní pro psychologii osobnosti nebo kognitivní psychologii.

Psychobiografie je dle Mayer a Kőváry (2019)[14] systematická aplikace vědecké psychologie při interpretaci života a děl významných lidí, jako jsou umělci, vědci, filozofové, aktivisté nebo politici. Tuto metodu poprvé použil S. Freud r. 1910 pro popis života Leonarda da Vinci. Psychobiografie vzešla ze zkoumání výjimečné umělecké kreativity, která je dodnes jedním z nejčastějších témat těchto bádání. Od 20. do 50. let 20. století byla psychobiografie populární výzkumnou metodou mezi psychoanalytiky a ovlivnila také rozvíjející se idiografickou tradici psychologie osobnosti v USA, včetně G. W. Allporta, Henryho A. Murraye a dalších. Od 50. do 80. let 20. století však procházela psychobiografická metoda stagnací, s výjimkou práce Ericha H. Ericsona, který ji využval a rozvíjel. Od 80. let se tato metoda vrací do využití v psychologii osobnosti, avšak moderní psychobiografie se v mnohém liší od té původní klasické. Je eklektičtější, využívá různé trendy psychologie osobnosti, její výzkumné zaměření se rozšiřuje, je přesnější v kritickém nakládání se zdroji a s daty, i v reflektování procesu interpretace, validizace a osobního zapojení výzkumníka.[14]

Psychobiografie je typ hloubkové případové studie, integrální a komplexní prezentace personalistického, fenomenologického, historického, klinického a interpretačního zkoumání. Psychobiografie může být jak jedinou případovou studií, tak „psychobiografií s více případy“, která poukazuje na představu, že v jedné psychobiografii lze zkoumat více než jeden individuální život.[14]

Silná psychobiografie by měla poskytovat přesný, vyvážený psychologický profil a zabývat se jak silnými stránkami a osobními úspěchy dané postavy, tak i charakterovými nedostatky a životními selháními. Ohledy na etické a právní otázky při výběru předmětu výzkumu zahrnují zajištění toho, aby se subjekt kvalifikoval jako veřejná osoba, zvážení poměrů o životním prostoru subjektu (zda stále žije nebo je nebo zesnulý) a závazek o poskytnutí spravedlivého, vyváženého, přesného a důvěryhodného psychologického profilu. Biografické příběhy podporují hlubší pochopení charakteristických adaptací, koncept vytvořený McAdamsem. Psychobiografii lze využít i při studiu interkulturních nebo historických rozdílů – psychobiografické subjekty se často liší v hodnotách, přesvědčení nebo v genderových rolích v porovnání dobou a místem, kdy je psychobiografický výzkum prováděn. Oblast psychobiografie pomáhá spojit studenty psychologie s jejich intelektuální historií a profesní identitou. Dobrá psychobiografie, protože ji čte tak velké publikum, může vzdělávat veřejnost o oboru psychologie a psychohistorie.[14]

Následují dvě ilustrace psychobiografické metody z publikace autorů Mayer a Kőváry[14]:

J. W. Goethe měl jedinečnou schopnost popsat svůj osobní vývoj a své psychické krize, které zažil, proto je ideálním subjektem pro psychobiografický výzkum. Z této psychobiografie plyne, že Goethova schopnost zůstat oddán životu a své kreativitě navzdory prudkým výkyvům nálad je psychologicky velmi zajímavá. Jeho sebereflexe, politická a vědecká práce i básnická tvorba pro něj byly nepostradatelné aby mohl překonávat citový zmatek, vztahové konflikty a výkyvy nálad. Psychobiografické analýzy podle Myers a K. umožňují lepší pochopení autora, jeho díla, i nás samých. V Goethově případě vidíme, jak jeho uvědomění a propracování světlých i temných aspektů mateřských postav šlo ruku v ruce s dobrým vztahem s jeho vlastní matkou. Dokázali se navzájem milovat a respektovat bez iracionální idealizace a mohli tolerovat vzájemnou autonomii a oddělení (separaci). Psychobiografická reflexe Goethova života a díla ukazuje v obecnějším smyslu, že umělecká transformace destruktivních aspektů, které jsou vlastní všem lidským vztahům, může vést k aktivnímu umění žít a někdy k vynikající kreativitě.

V roce 1981 vyšly deníky mladé Holanďanky Etty Hillesum, která zemřela v Osvětimi. Deníky odhalují hluboký boj za osobní nezávislost proti bezprecedentním hrozbám nacistického útlaku. Pod vlivem psychologa Julia Spiera, který byl pro ni terapeutem, otcovskou postavou, milencem a mentorem, se psaní stalo pro Etty prostředkem jejího vnitřnho osvobození a rozvoje osobnosti. Jedním z nejzajímavějších a nejparadoxnějších aspektů jejích deníků je, že si prostřednictvím úvah o existenciálních tématech v situaci skutečného ohtožení života uvědomila podstatné zlepšení svého sebevědomí a osobní integrity. Vypracovaná psychobiografie podává přehled spisů Etty Hillesum v kontextu její životní historie a vývoje osobnosti; ve světle současných psychologických teorií posttraumatického růstu a také v rámci filozofického konceptu „proudu přítomnosti“ (flow of the presence) Erica Voegelina. Analýza by mohla přispět k pochopení paradoxních pozitivních reakcí, které pomáhají některým lidem, kteří jsou zasaženi extrémním stresem a vážnými traumaty, k vyrovnání se stresem a dosažení rozvoje osobnosti.

Kazuistiky (případové studie, case study)

Výzkum případových studií umožňuje prozkoumat a pochopit motivace, události a příležitosti, které ovlivňují životní historii subjektu. Toto holistické, hloubkové zkoumání se specializuje na analýzu sociálních, morálních, etických a behaviorálních základů subjektu: školní docházku, výuku víry, socioekonomický status, rodinnou strukturu a další vlivné faktory, které motivují sociologické zájmy. Případová studie se vyživuje prostřednictvím intersubjektivní metodologie, která pomáhá objasňovat vztahy a motivace. Existují však různé typy případových studií v různých prostředích as různými ohnisky nebo jednotkami vyšetřování, které přejímají různé teoretické rámce, aby případ dal smysl.[14]

Současný vývoj teorií a výzkumu v rámci jednotlivých teoretických přístupů v rámci psychologie osobnosti

Současný vývoj psychoanalytických teorií osobnosti

Termín „neuropsychoanalýza“ vytvořil Mark Solms, psychoanalytik a neuropsycholog z Jižní Afriky a spolu s neurovědcem z Estonska jménem Jaak Panksepp se významně podíleli na neuropsychoanalytickém výzkumu. Přináší také cenné shrnutí klíčových příspěvků neuropsychoanalýzy[15].


Sebepojetí

Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).[1]

Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)

Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. [16]

Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.[17]

Psychopatie (v americkém slova smyslu)

Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.

V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.

Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.

Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby.

Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy:

1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní

2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.)

3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.

Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.[18]

Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.[19]

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Grada
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 Cervone, D., & Pervin, L. (2019). Personality: Theory and Research. Fourteenth edition. Wiley
  3. ↑ McAdams, D. P. (2011). Narrative identity. In Handbook of identity theory and research (pp. 99-115). Springer, New York
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 Corr, P. J., & Matthews, G. E. (2020). The Cambridge handbook of personality psychology. Cambridge University Press
  5. ↑ Schmitt DP, Realo A, Voracek M & Allik J (2008). Why can't a man be more like a woman? Sex differences in Big Five personality traits across 55 cultures. Journal of Personality and Social Psychology. 94(1): 168–82. doi:10.1037/0022-3514.94.1.168
  6. ↑ Mooradian, Todd A.; Swan, K. Scott (2006). "Personality-and-culture: The case of national extraversion and word-of-mouth". Journal of Business Research. Special Section - The 2005 La Londe Seminar. 59 (6): 778–785.
  7. ↑ Wikipedia: Big Five personality traits. Dostupné z: [1]
  8. ↑ Saulsman, L.M., Page A.C. (2004). The five-factor model and personality disorder empirical literature: A meta-analytic review. Clinical Psychology Review.
  9. ↑ Compton WM, Conway KP, Stinson FS (2005). "Prevalence, correlates, and comorbidity of DSM-IV antisocial personality syndromes and alcohol and specific drug use disorders in the United States: results from the national epidemiologic survey on alcohol and related conditions. The journal of clinical psychiatry 66(6), 677-85.
  10. ↑ Fehrman, E; Egan, V; Gorban, A. N.; Levesley, J; Mirkes, Evgeny M.; Muhammad, Awaz K. (2019). Personality Traits and Drug Consumption. A Story Told by Data. Springer
  11. ↑ Komarraju M, Karau SJ, Schmeck RR, Avdic A (September 2011). "The Big Five personality traits, learning styles, and academic achievement". Personality and Individual Differences. 51 (4): 472–77
  12. ↑ Řiháček, T., Čermák, I., & Hytych, R. (2013). Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. Brno: Masarykova univerzita.
  13. ↑ 13,0 13,1 McAdams, D. P. (2008). Personal narratives and the life story. In: John, O. P., Robins, R. W., & Pervin, L. A., Handbook of personality. Theory and research, 3, 114-158.
  14. ↑ 14,0 14,1 14,2 14,3 14,4 14,5 Mayer, C. H., & Kovary, Z. (Eds.). (2019). New trends in psychobiography. Cham: Springer.
  15. ↑ Panksepp, J., & Solms, M. (2012). What is neuropsychoanalysis? Clinically relevant studies of the minded brain. Trends in cognitive sciences, 16(1), 6-8.
  16. ↑ Goleman, D. (2011). Emoční inteligence (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora
  17. ↑ Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). https://theses.cz/id/28bhk3/160130
  18. ↑ Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?
  19. ↑ The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). Social and Personality Psychology Compass, 7(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3

Další doporučená literatura

Babiak, P., & Hare, R. D. (2014). Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce. Academia.

Löhken, S., & Hare, R. D. (2013). Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům. Grada.

Seligman, M. E. P., & Hare, R. D. (2013). Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život. Dobrovský.

Honzák, R., & Honzák, F. (2018). Čas psychopatů. Galén.

Externí odkazy

Odkazy na související články

Pozitivní psychologie

Pozitivní psychologie osobnosti

Temperament

Poruchy osobnosti

Emoční inteligence

Klíčová slova

pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Současné_trendy_v_psychologii_osobnosti.&oldid=71216“