Tématem konfliktů se primárně zabývá sociální psychologie. Konflikt představuje rozpor, je to současné střetávání protichůdných tendencí. Konflikty souvisí s procesem volby, tzn. v jaké směru jednat - s rozhodováním se.[1]. Jedná se o setkání snah dvou jedinců, kdy splnění přání jednoho z nich částečně či zcela znemožňuje splnění tužby druhého jedince.[2]. Konflikt je situace, kdy dojde k narušení rovnováhy, představuje destabilizující aspekt, který způsobí změnu ve fungování systému.[3]

Dělení konfliktů

Základní dělení konfliktů

  1. Interpersonální konflikty - konflikty představ, názorů, postojů, zájmů
  2. Intrapersonální konflikty - střet dvou neslučitelných tendencí nebo cílových představ, skupinové konflikty, meziskupinové konflikty[1]

Dělení konfliktů dle Kurta Lewina

Kurt Lewin, americký sociální psycholog, vypracoval svou koncepci dělení konfliktů na základě teorie pole. V poli jedince se vyskytují motivy, které ho přivádějí do tenze, jež je pro člověka nepříjemná, a proto cítí potřebu se tohoto napětí zbavit.

  1. Apetence - apetence - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantám (viz Buridanův osel)
  2. Averze - apetence - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který je pro něho atraktivní, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt
  3. Averze - averze - výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)

Výzkumy konfliktů

  • I.P.Pavlov - výzkum konfliktů, psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu, docházel pak zkracováním delší osy psychologické stržení jejich nervové soustavy
  • Lurija - vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení
  • L. Festinger - věnoval se konfliktům v myšlení, teorie kognitivní disonance
  • dále Miller, Mowrer

Řešení konfliktů

Řešení konfliktu může být:

  1. tvůrčí - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle)
  2. obranné - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu, kterou si člověk zvolil na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti

Styly řešení konfliktu:

  1. individualistický styl - co nejvíce na sebe orientovaný
  2. soutěživý - při řešení jde hlavně o jeho vítězství
  3. rovnostářský - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými
  4. korporativní - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce
  • Mikšík uvádí následující styly:
  1. únikový
  2. kompetetivní
  3. přizpůsobivý
  4. kooperativní
  5. kompromisní[1]

Zdroje

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Výrost, J., & Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. (2., přepracované a rozšířené vydání). Praha: Grada Publishing, a.s..
  2. ↑ Křivohlavý, J. (1973). Konflikty mezi lidmi. Praha: Avicenum
  3. ↑ Plamínek, J. (1994). Řešení konfliktů a umění rozhodovat. Praha: Argo.

Podněty pro další studium

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Konflikty&oldid=7129“