Teorie pole

Teorie pole má základy ve fyzice, kde její kořeny položili významní vědci jako např. Michael Faraday či James Clerk Maxwell. Hlavní myšlenkou bylo, že pokud je známa hmota, rychlost, směr a místo můžeme předpovídat, jak se daná hmota bude chovat, když se dostane do interakce s hmotou jinou. Pokud tuto hmotu pozorujeme, jak se chová v určitém prostředí, můžeme poté usuzovat na vlastnosti daného pole. Tyto fyzikální poznatky byly převedeny do sociálního prostředí tvarovými psychology, zejména Kurtem Lewinem.

Lewin zdůrazňoval, že pokud se má psychologie stát řádnou vědní disciplínou bylo by vhodné, kdyby se determinanty chování daly znázornit v matematických termínech.

Pro Lewinovu psychologii je charakteristický psychologický přístup. Tvrdil, že psychologické fenomény by měly být vysvětlovány psychologickými pojmy, avšak ve své teorii se drží fyzikální terminologie. Interakce mezi jedincem a prostředím se odehrává prostřednictvím jedincova chování. Aby bylo možné odvozovat psychologické zákonitosti, je nutné se zaměřit na jednotlivé psychologické procesy, zejména na jejich vnímání. Je důležité pozorovat chování samo o sobě, ne jeho důsledky. Byl si vědom toho, že vědu nelze postavit na intuici, je nutné jí postavit na pozorovatelných faktech. Jeho přístupu, kdy je chování člověka ovlivněno jeho psychologickými charakteristikami a zároveň i prostředím, dal Lewin název psychologická ekologie.

Lewinovu teorii pole je možné znázornit jednoduchým vzorcem:

B = f (P, E )

• "B" = chování
• "P" = osobnost
• "E" = psychologické okolí

Chování je tedy funkcí osobnosti a prostředí. Psychologové nepředpokládali, že chování determinují osobnost a prostředí současně. Předpokládali, že osobnost jedince dominuje veškerému dění.

Základní pojmy

Základními pojmy teorie pole jsou: životní prostor, prostředí, osobnost, chování a valence.

Životní prostor

Životní prostor označují rozmanitá koexistující fakta, která předurčují a ovlivňují chování jedince v daném momentu. Chování je funkcí životního prostoru. Životní prostor nebo také psychologické pole je výsledkem interakce mezi osobností a prostředím. Charakteristiky životního prostoru nebo osobnosti jsou vyvoditelné z pozorovatelného chování v určitém prostředí. Lewin popsal životní prostor novorozence jako pole, které je nejasně rozlišitelné a rozpoznatelné. Budoucnost a očekávání v tomto poli neexistují, dítě je ovlivňováno situací bezprostředně a okamžitě, nemá žádnou představu o jeho minulých zážitcích, zkušenostech a jeho životní prostor postrádá dimenzi času.

Prostředí

Prostředí označuje objektivní okolnosti nebo podněty, tzn. objektivní fakta, která působí na jedince v daném momentu. Je to situace, jejíž složky působí na jedincův percepční aparát a ten na ně určitým způsobem reaguje. Lewin však užívá termín prostředí také ve smyslu psychologického prostředí. Je to část životního prostoru, jež není ovlivňována pouze vnějším prostředím, ale také vnitřními charakteristikami jedince.

Osobnost

Pojem osobnost vysvětluje Lewin třemi způsoby:

1. Různé charakteristiky jedince, jako například jeho potřeby, víra, hodnoty, jeho percepční a motorický systém. Tyto složky mezi sebou vzájemně působí a spolu s interakcí s prostředím vytváří životní prostor. Námitkou proti tomuto pojetí může být, že Lewin zde pojímá osobnost spíše psychologicky než fyziologicky.
2. Na pojem osobnost nahlíží jako na životní prostor. V Lewinově pojetí jsou tyto dva pojmy znázorněny sice různě, ale v podstatě představují totéž.
3. Dále vidí Lewin osobnost jako „osobnost v životním prostoru“. Tolman tuto situaci označuje jako „behaving self“. Je charakterizována tak, že „behaving self“ je jedincovo vnímání jeho vztahu k prostředí, které percipuje. Psychologické prostředí a jeho „behaving self“ jsou vzájemně závislé složky životního prostoru. Povaha „behaving self“ je vyjádřena v jeho vztazích a relativní pozici k jiným objektům v jedincově životním prostoru.