Determinace osobnosti z hlediska vývojové psychologie

Biologická determinace

• vrozené dispozice
• souhrn jejích znaků se nazývá konstituce tedy vrozené uspořádání organismu
• evolučně preformované programy chování - tedy systém vrozených reflexů, instinktů, které zajišťují přizpůsobení základním podmínkám života, přizpůsobení se děje skrze vrozené chování (potravové, obranné a orientační reflexy), vrozené mechanismy učení (podmiňování) a konečně jsou patrné hereditární vlivy, a to i na některých druzích sociálního chování (obrana teritoria, agrese, sexualita)
• zajímavý pohled na vztah biologické determinace a lidského chování přináší sociobiologie (E.O.Wilson, J. Dawkins), která tvrdí, že těla jsou jen přepravními schránkami pro geny, které se snaží o co největší expanzi do okolí, to by pochopitelně znamenalo naší totální biologickou determinaci
• nicméně existuje prokazatelný vliv biologických faktorů jako například dědičnost, což je přenos vlastností z jedné generace na druhou, informace je předávána geny, částmi pohlavních buněk, které nesou DNA, soubor genů vytváří genotyp, některé z našich vlastností a schopností jsou modifikovány více dědičností než jinými vlivy například se předpokládá významný vliv dědičnosti u inteligence a temperamentu
• je-li vloha jednoznačně geneticky určena, její ovlivnění výchovou bývá jen obtížné, rysy, u nichž se předpokládá významný podíl dědičnosti se nazývají souhrnně kořeny osobnosti

• determinanty biologické, hereditární faktory: Balcar „Úvod do osobnosti“ – čerpá z Cattela

1. výbava dědičná – od rodičů při početí; geneticky zakódovaný program budoucího vývoje
2. genová výbava – změny dědičného vkladu – segregací, mutací
3. vrozená výbava – účinky prostředí negenové povahy během prenatálního vývoje – do porodu
4. konstituční výbava – účinky prostředí na vývoj organismu během života, v postnatálním období; př. jód ve vodě

• determinanty sociální – individuální zkušenosti, podněty prostředí

Psychologická determinace

• situační podmínky, prostředí

• jedním z významných psychologických vlivů je i kulturní prostředí - systém specifických podmínek, které před člověkem vystupují jako symboly, tedy zástupné podněty, prvotní vliv kultury je zprostředkováván rodinou, která má za úkol uvést člověka do konkrétního prostředí, naučit ho orientaci v symbolickém světě, děje se tak skrze proces primární socializace, odehrávající se prostřednictvím více či méně řízeného učení, tato raná sociální zkušenost se podílí na vytvoření bazální osobnosti dítěte, jejíž základní dimenzí je: jistota - nejistota, zdrojem pro ni je míra citu projevovaná rodiči, období vzniku bazální osobnosti je určující pro celý zbytek života, vytváří se nezvratné rysy osobnosti
• výchova je dána dvěma základními faktory, kterými jsou projevovaná láska či neláska, a míra kontroly dítěte
• jejich kombinací dostáváme základní typy výchovy –

1. demokratická výchova
2. rejektivní(autoritativní) výchova
3. liberální výchova

• cílem výchovy je zprostředkovat dítěti ustálené vzorce společenských jevů a chování, které nazýváme kulturní vzorce a sociální role, řekli jsme, že vliv kultury na člověka se uskutečňuje procesem socializace, jeho produktem je funkční jádro osobnosti - já, to v osobnosti zastává funkci, kterou u zvířat vykonávají instinkty, tedy řídí naše chování, jednou z jeho funkcí je i internalizace některých hodnot našeho kulturního okolí

Sociální determinace

• interakce mezi nimi, aktivita jedince
• posledním druhem determinace je determinace sociální, ta se uskutečňuje procesem socializace, základem socializačního programu je soubor požadavků na osobnost, její utváření a projevy.
• vždy se socializace staví do určité míry proti požadavkům psychologickým a biologickým, stává se zdrojem vnitřních konfliktů, jejich nezvládnutí může vyústit do vážných poruch
• socializace se odehrává ve třech různých rovinách:

1. tou nejobecnější je rovina celokulturní - soubor norem platných v rámci kulturní skupiny je jedinci předáván v rámci k tomu ustavených institucích.
2. rovina širší vztažné skupiny se odehrává ve vztazích jedince a skupin jako jsou pracovní týmy, spolužáci, širší rodina, zde se předávají kulturní vzorce v rámci vzájemné interakce
3. poslední rovinou jsou malé sociální skupiny - nejdůležitější z nich je úzká rodina, vyznačuje se přímou interakcí a je bezprostředním zdrojem socializace, účinek výchovy, kterou člověk dostane v raném dětství uvnitř primární skupiny se pokládá za nadále neovlivnitelný, dítě má v rodině zdroj uspokojování primárních potřeb

• základními procesy, jimiž probíhá utváření osobnosti a její vývoj, jsou zrání a učení:

• biologické - zrání (maturace) - výsledek genetického programu, který je předán genetickým kódem; zákonitá posloupnost evolučních (vývojových) a involučních (zánikových) změn ve stavbě a funkci organismu, tato posloupnost má povahu pevného programu, ale u každého jedince je rozdílná, hlavní úlohu má v utváření osobnosti z hlediska zrání dozrávání nervové soustavy a soustavy hormonální, přesto, že zrání je vedeno vlastním genetickým programem, existují kritická období – impriting (vlčí děti) utiskované, informace zvenčí)

• sociální - učení - sociálně podmíněný proces - založeno na individuální životní zkušenosti uchované v paměti jedince, projevuje se přetrvávající změnou v duševní činnosti jedince, navozenou psychologickým účinkem zkušenosti, základní mechanismy: zpevňování, nápodoba, vhled (Pavlov, Thorndike, Skinner (behavioristi) operantní podmiňování (zákony učení), na rozdíl od zrání jsou výsledky a účinky učení v nějaké míře zvratné vyhasínáním ustavených spojů a přetvářením jejich vzorců, podmínkou pro účinné učení je odpovídající stupeň zralosti a výkonnosti nervové soustavy, učení, utvářející osobnost, bývá v některých případech výsledkem činnosti ryze individuální (např. chorobný strach jako důsledek prožité katastrofy), v převážné míře se však jedná o učení sociální, základním faktem lidské existence je člověk s lidmi, člověk je sociální bytostí, osobnost je determinována vnějšími podmínkami, očekáváními ostatních, jak bude individuum jednat, ale jedinec má možnost rezistence vůči tomuto očekávání