Sfragistika - pojmy

Avers mincovní pečeti – "lícová" část, bývá na ní vyobrazena nejdůležitější část pečetní symboliky.

Erbovní figura v pečetním poli – zobrazení heraldicky stylizované erbovní figury v pečetním poli volně, bez položení na štít.

Exerque – textová legenda (opis) umístěná na hraně pečeti. Typicky se objevuje na mincovních pečetích.

Kalota – forma kulového otočného pečetidla. Na kouli jsou broušením vytvořeny zpravidla tři plochy a do každé z nich je vyryt samostatný pečetní obraz. Tento útvar je provrtán a opatřen rámem s osou, kolem níž se může kombinované pečetidlo otáčet a k pečetění nastavovat příslušnou pečetní plochu. Tato forma je obvyklá od 17. stol.

Kleště – pečetní plocha (deska) je součástí jedné nebo dvou čelistí kleští. Pečetní obraz se vytvoří umístěním pečetní látky mezi čelisti a stiskem držadla kleští.

Kobylka s očkem – na rubu pečetní desky je nízko či výše profilované žebro, krátké anebo jdoucí středem zpravidla po celé délce průměru desky, na jejímž konci je zakončeno vytvarovaným otvorem pro provlečení řetízku. Tento tvar byl obvyklý od 13. do 15. stol.

Křídlo – z rubu pečetní desky vystupuje kolmo na ni druhá deska polokruhová či jinak tvarovaná a často ozdobně profilovaná nebo prořezávaná, která slouží k uchopení pečetidla. Profil pečetidla je podoben písmenu T. Křídlo tvoří s pečetní deskou pevnou součást. Tento tvar byl obvyklý od 14. stol.

Kuželka – držadlo vybíhající kolmo na rubu pečetní desky a tvořící s ní pevnou součást je profilováno do rozmanitých tvarů připomínajících kuželku. U gotických pečetidel mívalo např. tvar čtyř- či vícehranné zužující se nohy (štílku) zakončené ouškem ve tvaru gotického trojlistu. Mladší dřevěná držadla bývala rozmanitě soustružena do figurálních, kuželovitých či hruškovitých tvarů.

Malá pečeť – vyznačuje se menšími rozměry a jednoduchým provedením obrazu a opisu. V kanceláři byla považována za vedlejší pečeť nedosahující právní závažnosti pečetě hlavní. Užívala se k zapečetění obyčejných či méně významných písemností, a proto byla v kanceláři běžněji dostupná. V koroboracích se nazývá sigillum minus, sigilum parvum, sigillum commune nebo zvláštními názvy podle jejího upotřebení pro příslušné úřední agendy (např. sigillum ad causas, sigillum ad contractus), kdy se stávala pečetí speciální.

Nápis – textová legenda umístěná mimo oblast obvodového nápisu, tj. uprostřed v pečetním poli, a to např. na stuze nebo volně ve formě slov, ale i písmen, iniciál, monogramů, letopočtů apod. Nápis může doprovázet opis, nebo může být jediným textem na pečeti.

Očko – na rubu pečetní plochy je přiletováno drátěné oko či více ok k provlečení závěsného řetízku.

Opis – textová legenda obíhající po obvodu (okraji) pečetě, resp. pečetidla, která zpravidla ohlašuje vlastníka pečetě. Text bývá oddělen od pečetního pole nebo okraje pečetě prostou linkou (popř. dvojlinkou), např. perlovcem, bodovcem, linií stylizovanou do provazce, později od 16. století do květinového nebo vavřínového věnce atp. Od 15. století se objevuje též text na pásce či stuze. Pokud stuha probíhá po obvodu pečetidla, považujeme text na ní rovněž za opis.

Pečeť jednostranná – otisk pečetidla se nalézá pouze na jedné, a to lícní straně pečetní hmoty.

Pečeť mincovní – otisk pečetidel se nachází na obou stranách pečetní hmoty, přičemž na každé straně se nachází jiný pečetní obraz. Pro oba obrazy však bylo použito dvou pečetidel stejné velikosti. Mincovní pečeť tvoří jednotu (i v symbolice pečetních obrazů) a otisky jejích typářů zpravidla nepřicházejí na samostatných pečetích.

Pečeť nápisová – v pečetním poli zachycuje pouze písmo, respektive text. Značného rozšíření došly nápisové pečetě až v 18. století především u úřadů, institucí a korporací.

Pečeť oboustranná – otisk pečetidla se nalézá na obou stranách pečetní hmoty, tj. lícní i rubní. Buď pečeť dvoustranná (obrazy nejsou stejně velké) nebo mincovní.

Pečeť obrazová – rozmanitost obrazové náplně je dána všeobecnou oblibou užívání symbolů jako smluvních ideogramů, odráží se v ní proto rozličná ikonografická schémata užívaná ve středověku. Pečetě této skupiny byly ve starší době nejvíce rozšířeny v okruhu měst, duchovních osob a církevních institucí.

Pečeť pod papírovým krytem – na psací látku (zpravidla papír) byla nanesena pečetní látka (pečetní vosk nebo oplatka), přes ni byl položen ústřižek papíru a teprve do něho vtlačeno pečetidlo a vytvořen pečetní obraz. Tato forma byla obvyklá od 16. stol.

Pečeť portrétní – zachycuje obraz (portrét) majitele v četných formách. Tento typ byl využíván po dlouhou dobu trvání feudalismu, jeho rozkvět spadá do období středověku, kdy byl uplatňován v prostředí nejvýznamnějších feudálních pánů.

Pečeť přitištěná – její vosková hmota s otiskem pečetidla spočívá přímo na ploše psací látky (pergamenu, papíru).

Pečeť přivěšená – samostatným pergamenovým proužkem nebo samostatným svazkem hedvábných nebo konopných nití je provlečen otvorem v pergamenové listině (v její plice) a na druhém konci zapuštěn do voskové materie pečeti.

Pečeť sdružená – společná pečeť dvou a více osob, které spolu stojí v určitém právním vztahu (zpravidla vzájemné vztahy rodové, majetkové – např. nedíl). Tyto pečetě byly obvyklé v Německu od 12. století.

Pečeť uzavírací – přitištěná na ploše psací látky (papíru) proto, aby tuto psací látku, složenou přehyby do formy dopisu, uzavírala.

Pečeť v dřevěném pouzdře – voskovou misku nahradilo okrouhle vysoustružené dřevěné pouzdro jednodílné i dvoudílné (uzavírající a zapadající do sebe), do jehož základní součásti byl nalit vosk pro otištění pečetidla. Tento typ pečetí se objevuje od 16. století.

Pečeť v kovovém pouzdře – dřevěné pouzdro bylo nahrazeno kovovým, zpravidla dvoudílným, rovněž uzavírajícím a do sebe zapadajícím pláštěm. Výroba vlastního pečetního otisku zůstala stejná. Tato forma byla obvyklá obzvláště v 18. století.

Pečeť ve voskové misce – nejprve byla vyhotovena vosková miska, zpravidla okrouhlá a zespodu zaoblená. Do ní bylo pečetidlo vtlačeno tak, že pečetní obraz byl chráněn po obvodu vystupujícími okraji. Do misky se též vléval pečetní vosk jiné barvy a teprve potom došlo k otisku pečetidla. Tento typ pečetě se objevuje zhruba od pol. 14. stol. až do století šestnáctého.

Pečeť volná – pečetidlo bylo vtlačeno do předem vytvarovaného kusu pečetní látky (vosku), aniž by vytvořený pečetní obraz byl nějak chráněn. Vlastní pečetní obraz tvoří kompaktní součást celé pečetě. Tyto pečetě byly obvyklé od 12. do 15. století.

Pečeť zavěšená – k listině připoutána pergamenovým proužkem, který vznikl naříznutím spodního okraje pergamenu listiny a není tedy od listiny fyzicky oddělen. Proužek je na konci zapuštěn do voskové materie pečeti.

Pečeť znaková – zachycuje znak (nebo jeho část) majitele pečeti. Jde o nejrozšířenější typ po celou dobu feudalismu. Zpočátku je užívala jen vyšší šlechta, později i nižší, od 2. pol. 13. stol. i měšťané. Později ve 14. stol. se objevují znakové pečeti i u nižšího duchovenstva spjatého s rodovou šlechtou.

Pečetní deska – nejobvyklejší forma pečetidla, kdy pečetní kovová nebo kamenná deska s vyrytým obrazem je buď odlita nebo vysekána společně s držadlem různých forem a tvarů na jejím rubu, anebo je deska zasazena druhotně do předem vyrobeného držadla.

Prsten – pečetidlo má formu skutečného prstenu nositelného na prstech ruky.

Revers mincovní pečeti – "rub" pečetě, bývá na ní vyobrazena doplňková, vedlejší část pečetní symboliky.

S erbovní figurou na štítu – v pečetním poli je zobrazen štít a na něm heraldicky stylizovaná erbovní figura. Tento velmi rozšířený typ se objevuje již od 13. stol.

S heslem (sentencí) – v pečetním poli je napsáno heslo či průpovídka oblíbená u vlastníka pečeti.

S jménem (názvem) – v pečetním poli je napsáno jméno nebo jeho část, respektive název vlastníka a uživatele pečeti.

S klenotem v pečetním poli – v pečetním poli je zobrazen heraldický helm s tzv. klenotem. Tento typ se stává rozšířeným od 14. století.

S monogramem (iniciálami) – v pečetním poli jsou napsána jednotlivá začáteční písmena částí jména vlastníka pečeti.

S úplným znakem – v pečetním poli je zobrazen úplný znak, tj. štít s erbovní figurou, nad nímž spočívá helm s klenotem. Tento typ se šířil od 2. poloviny 13. stol.

Sekret – pečeť zpočátku čistě osobní, vyznačující se malými rozměry a jednoduchým provedením obrazu a stručnou legendou. Měl v různých dobách různé použití, nebyl však uznáván za pečeť autentickou. V koroboracích označován jako sigillum secretum. Původně byl osobní soukromou pečetí ke zpečeťování soukromé korespondence (listů). Postupně začal být užíván jako pečeť rubní (contrasigillum) k pečeti hlavní, kde plnil i funkci kontroly dispozice s hlavní pečetí. Od 2. poloviny 13. století se objevuje též samostatně pro jednoduché a běžné písemnosti a dostává tak povahu pečetě menší. Jeho správa přechází takto ze soukromých rukou ke kancelářskému personálu, a proto během 14. století ustává jejich užívání coby kontrolní pečetě rubní, jejíž funkci přebírá pečeť prstenová (signet), jako pečeť výlučně osobní, soukromá.

Signet – drobná, čistě osobní pečeť, nejčastěji tvořená pečetním prstenem s velmi prostou obrazovou výbavou (erb s monogramem). Její užívání je obvyklejší od 14. století, spolu s širším užitím papíru. V pramenech se označuje jako signetum, sigillum anuli. Užívalo se ho k pečetění soukromé a tajné korespondence a od 14. století též jako pečetě rubní. Největšího rozšíření nabyl signet od poloviny 16. století, kdy se ustálila i jeho forma s erbem nebo iniciálami majitele.

Sklopné křídlo – tvar držadla typáře je totožný s křídlem jen s tím rozdílem, že netvoří s pečetní deskou pevnou součást, nýbrž je křídlo umístěno na pantu a je sklopitelné na plochu pečetní desky. Tento tvar je obvyklý od 15. století.

Strana hlavní lícní dvoustranné pečeti – bývá na ní zpravidla otisk typáře tzv. velké pečeti (autentické) nebo osobní hlavní pečeti.

Strana rubní dvoustranné pečeti – bývá na ní zpravidla otisk typáře sekretu nebo signetu ve funkci kontrasigila.

Typ antický – gema, jde o otisk pečetidla rytého do kamene a zobrazující římského antického vládce či provinciálního správce (zpravidla zobrazením jeho hlavy). Raně středověcí panovníci užívali buď původní přeryté gemy, eventuálně zasazené do nového pečetidla.

Typ fantastický – v pečetním poli jsou zobrazena bájná, fantastická zvířata anebo fantastické scény, zpravidla inspirované antickou mytologií.

Typ hagiografický – v pečetním poli jsou zobrazeny náboženské náměty, tj. biblické výjevy, náboženské scény, postavy svatých s atributy (předměty, jež náležejí do obecné křesťanské symboliky).

Typ jezdecký – v pečetním poli je zobrazen vlastník pečeti jako jezdec na koni. Zpravidla byl zobrazován rytíř ve zbroji (v době heraldické doprovázen příslušnými znaky) nebo v podobě civilní jako jezdec na lovu (tzv. lovčí pečeť, kterou používali muži i ženy). Tento typ pečetě byl oblíben mezi nejvyšší feudalitou ještě v 16. století.

Typ majestátní – v pečetním poli je vyobrazena polopostava (poprsí) nebo sedící celá postava na trůně (stolci), popř. stojící postava, a to vždy s odznaky moci (korunou na hlavě, říšským jablkem a žezlem nebo mečem, s praporcem a štítem v rukou). Sedící postava bývá často doprovázena znaky. Jde o vyobrazení panovníka v majestátu.

Typ pěší – v pečetním poli je zobrazena celá stojící postava vlastníka pečeti, u mužů ve zbroji, u žen v dvorském oděvu. Postava může vystupovat v pečetním poli samostatně, doprovázena architekturou a také znaky, které ji rodově určují. Užívání tohoto typu spadá do období 13.–16. století.

Typ pontifikální – v pečetním poli je vyobrazena postava církevního hodnostáře in pontificalibus, tedy v kněžském rouchu s odznaky a gesty jeho hodnosti a vlády (berla, mitra atd.). Vyobrazeno může být poprsí osoby, sedící postava, stojící postava, méně často klečící postava. Tento typ pečeti byl užíván vysokými církevními hodnostáři po celou dobu středověku a též i v novověku.

Typ topografický – v pečetním poli je dominantním motivem architektura, zobrazovány jsou celé budovy, větší stavební celky, části budov anebo budovy doprovázené jinými motivy.

Typ trůnní bez insignií – v pečetním poli je v vyobrazena sedící postava vlastníka pečeti na stolci bez odznaků panovnické moci, zpravidla doprovázená znaky.

Typ věcný – v pečetním poli jsou zobrazovány náměty zvířecí, rostlinné a předmětové, náměty z oblasti řemesel a umění, motivy hotových výrobků, rovněž i předměty z oblasti duchovní, právní, umělecké a jiné.

Velká pečeť – vyznačuje se většími až velkými rozměry a výpravností provedení. V kanceláři majitele (zpravidla panovnické či městské) byla považována za pečeť hlavní. V koroboracích se nazývá sigillum magnum, sigillum maius, sigillum authenticum. V panovnických kancelářích se mohla podle vyobrazení nazývat též sigillum maiestatis, podobně v kancelářích biskupských sigillum pontificale. Velká pečeť byla užívána k zpečetění listin trvalé platnosti a písemností zvláště významných a slavnostních.

Odkazy

Použitá literatura

HLAVÁČEK, Ivan; NOVÝ, Rostislav; KAŠPAR, Jaroslav. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany, 2002, 544 s.
KREJČÍKOVÁ, Jarmila; KREJČÍK, Tomáš. Úvod do české sfragistiky. Ostrava, 1989, 86 s.

Zdroj

Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).