Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání

Verze z 6. 1. 2022, 12:07, kterou vytvořil Lucie.Kalenska.14 (diskuse | příspěvky)

Psychické řízení lidské činnosti je proces, který zajišťuje, že chování nebo fungování celého bio-psycho-sociálního systému člověka směřuje k cíli, probíhá v určitých normách a je spjato s určitým užitečným efektem. Jedná se o nejvyšší exekutivní funkci v systému člověka[1] Schopnost člověka vědomě řídit vlastní psychickou činnost a regulovat jejím prostřednictvím interakci s předměty a sociálním prostředím se nazývá vůle.[2]

Do oblasti zájmu se psychické řízení činnosti významněji přesunulo v 50. letech 20. století, kdy se kognitivní psychologie integrovala do hlavního proudu učení. Zájem o modely sebe-regulace se přesunul i do dalších disciplín jako je psychologie osobnosti, psychologie motivace a emocí, sociální psychologie, psychologie práce a organizace či vývojové a pedagogické psychologie.[2]

Balcar (1991) dělí lidskou činnost podle úrovně řízení na 3 typy činností. 1) Instinktivní činnost je vrozená, probíhá nevědomě, ale můžeme si ji uvědomit zpětně, nevnímáme ji jako vlastní působení ale jako něco, co se nám stalo („Škubla mi ruka.“). 2) zvyková činnost je získaná učením, vnímáme ji jako vlastní působení, ale jelikož bývá málo uvědomovaná, nebereme za ni plnou zodpovědnost („Omylem jsem zadal staré heslo“). 3) Volní činnost je úmyslná a plně uvědomovaná. Je to vědomá volba cíle a jeho dosažení vlastním výkonem („Já chci přijít včas, proto pospíchám“). První dva typy činnosti mohou být vysvětleny vnímáním, učením a motivací. Pro vysvětlení třetího typu je třeba zahrnout i vůli.[3]

Zážitkovou stránkou volní činnosti je chtění. Pro volní akt je charakteristické vědomí vlastní činnosti („Já chci!“) Chtění probíhá jako střet motivů, který člověka pudí k volbám a činům. V procesu rozhodování nejdříve dochází k uvědomění vlastního rozhodnutí. Jelikož je rozhodování náročná duševní činnost, je uvědomována o to jasněji, čím obtížnější a naléhavější rozhodnutí je. Chtění se vztahuje k cíli, který má být uskutečněn. Cíle mohou člověka přitahovat – chce si udělat jasno, prozkoumat vlastní pohnutky atd. nebo odpuzovat – nechce o některých skutečnostech ve vlastní motivaci vědět a brání se jejich uvědomění. Pokud nastane střet motivů a vědomí možnosti jednat jedním nebo druhým způsobem, je možný volní akt. Volní akt je ztotožnění já s určitým cílem následovaný aktivní akcí, tedy činem.[3]

Teoretické přístupy se liší podle toho, jestli vůli pojímají jako specifickou psychickou funkci - autogenické teorie nebo vůli převádějí na další psychické funkce či procesy - heterogenické teorie. Heterogenicky vůli pojímá např. Wiliam James, který předpokládá, že vůle výsledkem zaměřování pozornosti nebo Lev Vygotskij, který vůli považuje za důsledek používání vnitřní řeči. (Lukavský, přednášky) Podle W. Jamese je Volní akt rozhodnutí, které ukončuje stav rozvažování (deliberative state) a určí, která alternativa jednání se stane. James chápe Vůli jako ideomotorickou aktivitu. To znamená, že aktivace mentální reprezentace vede ke spuštění exekutivních funkcí. Volní akt tedy podle Jamese vždy končí fyzickým aktem.[4] Podle Vygotského volní akt vzniká zvnitřněním verbálních instrukcí, které rodiče dávají dítěti, když se snaží dosáhnout nějakého cíle. Dospělý má následně tyto zvnitřněné instrukce k dispozici a při dosahování cílů se jimi řídí. Nástrojem rozhodování je tedy jedincům vnitřní hlas. (Lukavský, přednášky)

Fáze volního procesu

Podle Říčana (2013) tvoří volní proces 2 fáze – rozhodovací fáze a realizační fáze. Rozhodovací fáze nastává, když dojde ke konfliktu různých vnitřních přání. Konflikty mají různou podobu podle toho, zda tato přání morálně akceptujeme nebo odsuzujeme. Ta přání, která odsuzujeme, vnímáme jako vnější našemu Já, jako pokušení.[5]

Volní akt nastupuje jako aktivní prožitková kvalita zahrnující pocit svobody a odpovědnosti tam, kde konflikt přání nemůže být vyřešen rozvahou. Často je to v situacích, kdy proti sobě stojí tělesná, rychle splnitelná přání a na druhé straně přání spojená s etickými normami nebo dlouhodobými cíli.[5] Např. Chci žít zdravě, a proto se rozhodnu jít na procházku, přestože se mi chce zůstat doma.

Realizační fáze nastává po rozhodnutí. Přání vyústí ve snahu s vědomým záměrem. Realizační fáze může trvat různě dlouho v závislosti na konkrétním cíli. Pokud realizační stadium trvá dlouho, objevují se během něj nová přání, která nás mohou svádět od původního záměru. Původní cíl také může slábnout a může být nahrazen.[5]

Volní vlastnosti

Vůli neodpovídá pouze jedna vlastnost. Zkoumání volních vlastností je ale obtížné kvůli tomu, že vůle sama o sobě nemá žádný obsah a projevuje se pouze ve spojení s motivy a cíli, od kterých ji nemůžeme zcela oddělit. Ludwig Klagges ve svém dělení volních vlastností vychází z projevů vůle v činnosti. Volní procesy dělí do 3 skupin na vlastnosti aktivní, pasivní a reaktivní.[6]

  • U aktivních vlastností převažuje vzrušivá stránka vůle, pohánějí činnost ve zvoleném směru. Patří sem energie, činorodost, rozhodnost atd.
  • Pasivní vlastnosti tlumí soupeřící vlivy a brání tak vůli před rušením. Patří sem vytrvalost, odolnost, soustředěnost, sebekázeň atd.
  • Reaktivní vlastnosti se projevují v reakci vůle na vůli jiného člověka. Jedná se o sklon k odporování, tvrdohlavost nebo vzdorovitost.

Teorie regulace psychické činnosti

Teoretické přístupy k regulaci psychické činnosti se odvíjejí od psychoanalytických teorií, které srovnávají dětství jedince s aktuálními reprezentacemi v mysli dospělého člověka, dále od kybernetické teorie řízení či od teorie sociálního učení.[2] Tento sociálně-kognitivní přístup k seberegulaci hovoří o osobních standardech, což jsou normy, motivy, cíle a aspirace, které jsou hlavními měřítky sebehodnocení a pohnutkami chování. Podle Blatného (2010) motivační pohnutky vycházejí z nesouladu mezi aktuálním a žádaným stavem, přičemž lidé se aktivně podílejí na počátečním nesouladu tím, jaké si vytyčují cíle.[7]

Model Rubikonu motivačních a volních procesů Heinze Heckhausena

Rubikonový model motivačních a volních procesů propojuje emoční a kognitivní procesy spolu s motivací a znázorňuje, jak na sebe jednotlivé sekvence dějů v procesu motivace navazují. Každá dílčí fáze modelu má specifické charakteristiky a mezi fázemi existují jasné hranice. Mezi objevením se přání a realizací cíle dochází ke dvěma odlišným stavům mysli označovaným jako motivační mentální nastavení, které je spojeno se zvažováním a volbou žádoucího cíle a volní mentální nastavení, které je spojeno s usilováním o zvolený cíl. Každý stav vede k odlišnému způsobu integrace psychických procesů.[7]

Tyto stavy ovlivňují naše hodnotící emoční procesy a také myšlenkové obsahy či vybavování informací z paměti. Řetězec začíná motivační fází, ve které probíhá zvažování možných cílů a přínosů či negativ různých způsobů chování. Těsně před ukončením vyhodnocování je nejvíce posuzováno riziko a negativní důsledky. V momentě, kdy je zvolen cíl, končí motivační fáze a je překročen pomyslný Rubikon. To znamená, že se již nelze vrátit zpět bez investice psychických sil. Poté, co je cíl vybrán a zformulován záměr jak ho dosáhnout, nastupuje volní fáze před jednáním, ve které se zvažuje např. zda je vhodná doba pro zahájení usilování o cíl. V momentě, kdy je záměr iniciován, nastává volní akční fáze. V ní se představa cíle a úsilí mění podle situace. Dokončení akce zaměřené na dosažení cíle je následováno motivační fází po jednání, ve které nastává zhodnocení dosaženého cíle a zvážení dalšího postupu.[7]

  • V Motivačním mentálním nastavení vyhodnocujeme cíle a možné alternativy, lépe si vybavujeme hodnotící informace z dřívějška, zpracováváme široký rozsah informací a realističtěji provádíme odhady.
  • Ve Volním mentálním nastavení plánujeme provádění činností, lépe si vybavujeme informace o průběhu akcí, které vedly k realizaci cíle, zaměřujeme se na informace bezprostředně se vztahujících k cíli a nadhodnocujeme vlastní kontrolu.

Sebemonitorování

Ačkoliv nepodává ucelenou teorii seberegulace, přichází americký psycholog Mark Snyder s koncepcí sebemonitorování. Lidé přizpůsobují své chování situačnímu kontext. Sebemonitorování je pozornost, která je věnovaná vlastnímu chování. Vysoká úroveň sebemonitorování způsobuje, že jsou lidé citliví k sociálním klíčům a podle nich svoje chování regulují. Nízká míra sebemonitorování znamená, že lidé přikládají sociálním klíčům menší význam a zůstávají více v souladu se svými vnitřními postoji.[7]

Ego-deplece

Ego-deplece (Ego-depletion) je termín sociálního psychologa Roye Baumeistera. Jedná se o dočasné snížení vlastní kapacity nebo ochoty účastnit se volního jednání (včetně kontroly prostředí, sebekontroly, rozhodování se a iniciace akce) způsobené předchozím volním výkonem.

Sebekontrola je podle něj proces, který se objevuje, když se osoba (nebo jiný organismus) snaží změnit způsob chování, cítění nebo myšlení, kterému by jinak podléhala. Zahrnuje i potlačování konkurenčních tendencí nebo tužeb. Sebekontrolované jednání má za cíl v dlouhodobém horizontu maximalizovat nejlepší zájmy jedince. Podle R. Baumeistera nejsou všechna usilovná jednání sebeřízená. Např. řešení matematických úloh je sice vyčerpávající, ale vyžaduje minimum potlačování chování, emocí a tužeb.[8]

R. Baumeister pro popis sebekontroly používá metaforu svalu, který se stejně jako sebekontrola cvičením unaví, ale po periodě odpočinku se zotaví a v dlouhodobém hledisku zesílí.[9] Sebekontrola je krátkodobě narušena po jiném aktu sebekontroly, po odpovědném rozhodnutí, po modulaci emocí a po aktivním rozhodování.[8] Nejčastější formou procvičování sebekontroly je vyrovnávání se se stresem a zbavování se negativních emocí. Například lidé, kteří drží nějakou dietu ji často poruší, pokud jsou konfrontováni s negativními emocemi. Lidé mají tendenci se z negativních emocí vymanit, což vyžaduje sebekontrolu stejně jako regulace tendence jíst. Pokud se tedy vymaní z negativních emocí, už jim nezbyde kapacita na to dodržet dietu, a tím pádem ji poruší.[9]

Ačkoliv Baumeister publikoval mnoho studií na téma ego-deplece, výsledky původních výzkumů se nepodařilo replikovat. Přesně replikované výzkumy vykazovaly malou pravděpodobnost signifikantních výsledků především kvůli velikosti chyby I. i II. typu.[10]

Sebedeterminační teorie

Edward L. Deci a Richard M. Ryan upozrnili na to, že lidé se vzájemně neliší pouze úrovní motivace ve smyslu hodně – málo motivovaný, ale také typem motivace. Rozlišili proto intrinsickou (vnitřní) a extrinsickou (vnější) motivaci. Intrinsická motivace je přirozená každému zdravému organismu a vede člověka k chování za účelem naplnění tří základních potřeb a tedy k uspokojení díky samotné činnosti. Ryan a Deci (2000) považují vnitřní motivaci za kritický element kognitivního, sociálního a fyzického rozvoje. Ne každé naše chování je však řízeno vnitřní motivací, obvykle jsme pro některé aktivity motivováni spíše vidinou odměny, kterou získáme na základě našeho chování, ale která není s danou činností přímo spojena. Může to být lízátko za splněný domácí úkol nebo finanční odměna za odvedenou práci. Tak je utvářena vnější čili extrinsická motivace. Lidé mohou být více či méně ztotožněni s požadavky, které od nich vyžaduje okolí. V rámci extrinsické motivace autoři rozlišili čtyři úrovně zvnitřnění sociálních požadavků. [11] Pokud jsou lidé ve velké míře řízeni vnějšími požadavky, se kterými jsou jen málo ztotožnění, nepřináší jim jejich jednání skutečné uspokojení. Tito lidé se mohou cítit bezmocně a méněcenně a jejich chování je spíše vyhýbavé, než zaměřené na dosahování konkrétních cílů.[12]

Teorie seberegulace Alberta Bandury

Z pohledu teorie sociální učení je seberegulace mechanismem sociálního učení. Chování, které se odklání od akceptovaných sociálních norem není projevem skryté patologie, ale způsob, kterým se jedinec naučil vypořádat se s vlastními požadavky a požadavky okolí.[13]

Sociálně-kognitivní psycholog Albert Bandura považuje schopnost seberegulace za vrozený kongitivní potenciál, který je rozvíjený prostředím. Pro úspěšný vývoj osobnosti považuje za klíčovou intelektuální regulaci vlastního chování (ve srovnání s vnějšími sankcemi). Seberegulace má podle něj 3 subfunkce, jedná se o sebepozorování, sebehodnocení a reakci na vlastní chování. 1) Sebepozorování je zaměření pozornosti na vlastní chování. Lidé skrze něj pozorují svoje myšlenkové procesy a jednání a všímají si, za jakých podmínek se děje. Je dáno hodnotami, osobními standardy a aspiracemi. 2) Sebehodnocení je srovnávání aktuálního a žádoucího nebo očekávaného stavu. Motivuje lidi k naplňování svých standardů. 3) Motivační efekt seberegulace pramení z reakcí vyvolaných srovnáním standardu s vlastním chováním.[13] Lidé si diskrepanci způsobují primárně sami tím, jaké standardy si formulují.

Se sebehodnocením souvisí také tzv. sebe-účinnost (self-efficacy), tedy osobní přesvědčení o vlastní schopnosti vyrovnávat se s životními těžkostmi a výzvami. Vnímaná sebe-účinnost se odvíjí od vlastní zkušenosti, kdy k vysoké míře významně přispívá zážitek mistrovství (Mastery) a je ovlivňovaná také okolím, sociální persuazí a upevňována zástupnou zkušeností. Lidé s vysokou sebe-účinností si stanovují složitější cíle a jsou flexibilnější při jejich dosahování, vytrvají i přes obtíže a vnímají kontrolu nad situací.[14]

Otázka svobodné vůle

K otázce existence svobodné vůle lze přistupovat např. z hlediska determinismu a indeterminismu. Determinismus je přesvědčení, že veškeré události a stavy věcí jsou dány předchozími událostmi, které se řídí absolutně platnými zákony. Determinismus v psychologii může mít mnoho podob, např. evoluční nebo sociální determinismus. Opakem je indeterminismus, který tvrdí, že události nejsou předurčeny a každá může nastat s určitou pravděpodobností a svobodná vůle člověka tuto souhru náhod nemůže ovlivnit. Problémem obou přístupů je, že pokud neexistuje svobodná vůle a události nelze ovlivnit, vnímají to lidé jako důvod, proč se přestat snažit o morální jednání. (Lukavský, přednášky)

Americký neurovědec Benjamin Libet provedl experiment, ve kterém lidé měli posoudit, kdy se rozhodnuli pro pohyb. Pomocí EEG pak měřil, kdy k rozhodnutí skutečně došlo. Ukázalo se, že mezi rozhodnutím a označením rozhodnutí byl prostor cca 300ms. Libetovy výsledky podporují deterministické hledisko, protože naznačují, že v momentě, kdy máme pocit, že děláme nějaké rozhodnutí, už ve skutečnosti rozhodnuto je. (Lukavský, přednášky) Tyto závěry mají také mnoho kritiků. Např. Azim Shariff a Jordan Peterson tvrdí, že většina lidského chování je zautomatizovaná a vědomá mysl je orientovaná spíše do budoucnosti, jak můžeme vidět např. u profesionálních klavíristů, kteří se při hraní nesoustředí na právě hrané tóny, ale zaměřují pozornost k těm budoucím. Role vědomí tedy existuje před iniciací akce a děje skrze manipulaci pravděpodobností automatických procesů na konstantní stimul. Ačkoliv se naše vědomá mysl zaobírá budoucností, máme pocit, že registrujeme přítomnost. Zatímco Libet předpokládá časový posun z přítomnosti do minulosti, autoři této kritiky předpokládají posun z budoucnosti do přítomnosti. [15]

Závěr

Psychické řízení činnosti neboli seberegulace je jednou z klíčových kognitivních schopností člověka. Autoři vycházející z teorie sociálního učení, jako je Baumeister a Bandura nepřikládají regulaci chování hypotetickým vnitřním silám, ale osvojování si postojů ve společnosti, se kterými následně jedinec pracuje a snaží se je naplnit. Jelikož vůli nelze zcela oddělit od motivů a cílů, ve kterých se projevuje, její zkoumání je obtížné. V souvislosti s problematikou vůle, se objevují i některé závažné otázky, např. otázka samostatnosti vůle oproti jiným psychickým vlastnostem a vůbec existence svobodné vůle.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. získané v rámci kurzu Základy obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Odehnal. J., & Severová, M. (1986). Obsah, struktura a psychické řízení lidské činnosti. Univerzita Karlova
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 Brichcín, M. (1999). Vůle a sebekontrola: teorie, metody, experimenty. Karolinum.
  3. ↑ 3,0 3,1 Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti (2., opr. vyd.). Mach.
  4. ↑ Heckhausen, H. (2018) Historical Trends in Motivational Research. In: J. Heckhausen & H. Heckhausen (Eds.) Motivation and Action (str. 15-65). Springer International Publishing. https://doi.org/10.1007/978-3-319-65094-4_2
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 Říčan, P. (2013). Psychologie (4. vyd.). Portál.
  6. ↑ Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti (2., opr. vyd.). Mach.
  7. ↑ 7,0 7,1 7,2 7,3 Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti. Grada Publishing
  8. ↑ 8,0 8,1 Baumeister, R., Bratslavky, E., Muraven, M., & Tice, D. M. (1998). Ego depletion: Is the active self limited resource? Journal of Personality And Social Psychology, 74(5), 1252-1265.
  9. ↑ 9,0 9,1 Muraven, M., & Baumeister, R. (2000). Self-regulation and depletion of limited resources: Does self-control resemble a muscle? Psychological Bulletin, 126(2), 247-259.
  10. ↑ Schimmack, U. (2014). Replicability audit od Roy F. Baumaister. Replicability-index. Dostupné 30 prosinec 2021, z https://replicationindex.com/2018/11/16/replicability-audit-of-roy-f-baumeister/
  11. ↑ Ryan, R., & Deci, E. (2000). Self-Determination Theory and the Facilitation of Intrinsic Motivation, Social Development and Well-being. American Psychologist, 55(1), 68-78. https://doi.org/10.1037110003-066X.55.1.68
  12. ↑ Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie. Karolinum.
  13. ↑ 13,0 13,1 Bandura, A. (1969). Principles of behaviour modification. Holt, Rinehart and Winston.
  14. ↑ Bandura, A. (1994). Self-Efficacy. In. V. S. Ramachaudran (Ed.), Encyclopedia of human behaviour (Vol. 4, pp. 71-81). New York: Academic Press. (Reprinted in H. Friedman [Ed.], Encyclopedia of mental health. San Diego: Academic Press, 1998)
  15. ↑ Shariff, A., & Peterson, J. (2005). Anticipatory Consciousness, Libet´s Veto, and Close Enough Theory of Free Will. Conciousness & Emotion, Ed. Ralph D. Ellis and Natika Newton, John Benjamins, Amsterdam, 197-215

Další doporučená literatura

  • Morsella, E., Bargh, J. A., & Gollwitzer, P. M. (2009). Oxford handbook of human action. Oxford University Press

Externí odkazy

Odkazy na související články

Vůle

Motivace

Albert Bandura

Psychologie osobnosti

Exekutivní funkce a plánování

Klíčová slova

psychické řízení činnosti, vůle, seberegulace

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Regulace_a_psychické_řízení_činnosti,_chování_a_jednání&oldid=69198“