27. Sebepojetí, sebehodnocení, seberealizace, sebevýchova
Obsah
Sebevýchova
Definice sebevýchovy
„Sebevýchova v rozvinuté podobě znamená cílevědomé a dlouhodobé úsilí o formování sebe samého k vytyčenému cíli.“ Při tomto úsilí jedinec vychází, jak z vlastních zkušeností tak ze zkušeností, jenž mu zprostředkovaly důležité osoby v jeho životě. Pro proces sebevýchovy je předpokladem poměrně zralá osobnost.[1] [2]
V sebevýchově se objevují procesy jako je sociální učení, autoregulace, stanovování cílů. Sebevýchovu ovlivňuje aktivita či pasivita osobnosti jedince, jeho úroveň motivace ale i psychofyzický stav.[1][2]
Motivace k sebevýchově
Motivaci k sebevýchově ovlivňuje řada proměnných. [2]Ovlivňují ji potřeby jedince, například potřeba seberealizace, potřeba uznání, potřeba výkonu, či potřeba společenského kontaktu.[1] Může také vycházet z obtížných situací, které jedince potkají. Jedná se například o úspěch či nezdar, který člověka motivuje k další práci. Ale také například o prožití situace, na základě které se jedinec rozhodně změnit své chování či pracovat na svých reakcích.[1][2]
Prostředky sebevýchovy
Pro lepší sebepoznání či sebevýchovu může být nápomocná například literatura, přednáška, kurz či například návštěva poradny. Jedinci může také napomáhat spolupráce s jedincem či skupinou, kteří pracují na podobném cíli.[1] [2]
Vývoj sebevýchovy
Sebevýchově se jedinec učí v průběhu života na základě vhodných podmínek, které mu pro to poskytuje jeho okolí. Na jedince působí jak zdroje vnitřní (tedy jedinec sám), tak zdroje vnější (rodina, pedagogové, vrstevníci…).[3] Důsledkem kladného emoční ho vztahu k dítěti je jeho sebejistota optimismus, sebedůvěra, mimo jiné v oblasti sebevýchovy.[1]
Sebevýchova nabývá různých podob a také složitosti dle stupně vývoje. V počátku se jedná o uvědomovanou identifikaci s modelem a jeho napodobování. Postupně se jedinec dostává ke stanovení ideálního já a životních cílů.[1][2]
Nedostatky v sebevýchově se dají postupně redukovat díky podpoře v samostatnosti. Stejně tak jedinec může mít jinou úroveň v jedné oblasti než v oblasti druhé. Například v českém jazyce může být žák schopnější ovládat svoji aktivitu než v matematice.[3]
Vývoj ve školním prostředí
Základními cíli předškolního období je schopnost chovat se podle instrukcí dospělých, soustředit se. Učí se vnímat vlastní pocity, potřeby a názory, ale i druhých.[3]
Během prvního stupně je kladen důraz na sebepoznání. Učí se rozumět sami sobě a také to vyjádřit. Žáci pracují na vlastnostech (zodpovědnost, pečlivost) a činnostech (tvorba cílů a plánu), které jsou podstatné pro učení.[3]
Pro dospívající žáky je významné osvojit si styl učení, který jim vyhovuje během samostudia. Také se učí prosazovat se, pracovat s emocemi, interagovat s lidmi, pracovat s prioritami, s časem a se zdroji.[3]
Vztah k sobě samému
Pokud člověk nezná sám sebe, může to výrazně omezovat proces sebevýchovy. Důsledkem může být nadhodnocování čí podhodnocování svých schopností a s tím spojena volba neadekvátních cílů.[1][2]
Kromě se sebepoznání hrají významnou roli i další proměnné ve vztahu k sobě samému. Jedná se o schopnost sám sebe zlepšovat měnit na základě předem stanoveného cíle.[3]
Úroveň autoregulativnosti
Od úroveň autoregulativnosti se odvíjí vztah jedince k činnostem. Činnosti, jimž se jedinec věnuje, protože je považuje za lákavé a důležité mají vysokou úroveň autoregulativnosti. Nízkou úroveň autoregulativnosti mají činnosti, kterým se věnuje na základě vlivu z vnějšku. Tyto aktivity jedinec neprožívá pozitivně.[3]
Autoregulace učení
Jedná se o úroveň, na jaké je sám žák aktivním účastníkem v procesu svého vzdělávání. Součástí procesu je vytyčování cílů, práce s pozorností, volba vhodných postupů, míra organizovanosti a přemýšlivosti, ochota využít pomoc druhých a další.[3]