Coping v sociální psychologii
Obsah
Stres
Pojem pochází z anglického slova stress, které je možné přeložit mnoha různými českými ekvivalenty, mezi nimiž jsou například zátěž, napětí, pnutí atd. Ačkoli jde o pojem všeobecně známý a hojně používaný, dosud nebyla publikována jeho jednotná definice.
V psychologickém slovníku je pojem stres popsán jako „nadměrná zátěž neúnikového druhu, která vede k trvalé stresové reakci, ústící ve tkáňové poškození, k vysoké aktivaci adrenokortikálních funkcí a psychosomatickým poruchám; liší se od neurotické reakce, v níž somatické poškození či porucha může být vyřešena únikovým mechanismem; u tělesné zátěže jde o přehřátí, podchlazení, infekci, otravu, poranění, šok či operační trauma; rozšířit fyziologickou zátěž na psychologickou naráží na problémy, především vzhledem k povaze stresoru; rozsah psychologických stresorů je individuálně rozdílný a vlastně nekonečný, může jím být i silná radost“ (Hartl & Hartlová, 2000, s. 568)[1].
Psychosociální zátěž je „zátěž, která plyne ze svízelných sociálních vztahů či situací; jejími ukazateli mohou být: ztráta pocitu dobrého zdraví, zesilující pocit nejistoty, rostoucí pocit vnitřního či vnějšího ohrožení, prohlubující se pocity nedostačivosti v sociálních rolích a úkolech, neschopnost přizpůsobit se novým situacím, pocit ohrožení života, který vede k životnímu bilancování“ (Hartl & Hartlová, 2000, s. 699)[1].
Za odborníka, který jako první objasnil a definoval, co je to stres, je považován Selye, původem maďarský lékař, psycholog a endokrinolog, který ovšem působil převážně v Kanadě. Jeho pojetí stresu je založeno na laboratorním pozorování potkanů a vychází z fyziologických změn v organismu. Pokusným zvířatům aplikoval rozličné cizorodé látky a pozoroval u nich syndrom, který nazval trias, protože se v něm snoubí tři hlavní tělesné příznaky. Jsou to zvětšení kůry nadledvin, atrofie mízních tkání a vředy v žaludku a dvanáctníku. Když zjistil, že syndrom trias je možné vyvolat vpravením téměř jakékoli škodliviny či cizorodé látky do těla, začal používat slovo stresor pro spouštěče tohoto stavu a stres pro označení stavu samotného. Na základě těchto poznatků autor došel k propracované teorii generálního adaptačního syndromu neboli GAS, který probíhá ve třech fázích. Nejprve dochází k poplachové reakci, poté následuje stádium rezistence a nakonec stádium vyčerpání. Autor ve své knize popisuje stres právě pomocí výše zmíněného generálního adaptačního syndromu. Po několika pracovních definicích a výkladech, zkoumání souvislostí a vymezování toho, co stres není, dochází autor k následujícímu závěru: „Stres je stav projevující se ve formě specifického syndromu, který představuje souhrn všech nespecificky vyvolaných změn v rámci daného biologického systému“ (Selye, 1966, s. 82)[2].
Dlouhodobé působení stresorů může vést k narušení homeostázi, tj. jedinec přestává být odolný vůči stresu a lze u něj sledovat klasické biomarkery (např. vyšší nemocnost, ad.), které nadmíru stresu doprovázejí. Dle Selye (1966)[2]je možné fyziologický stres zpracovat skrze tři stádia:
- Poplašná fáze
- Fáze obrany
- Fáze vyčerpání
Coping
Anglický termín coping lze přeložit jako "zvládání něčeho, vědění si s něčím rady". Slovo pochází z řeckého "colaphos", což je termín z boxu a znamená "přímý úder na ucho" (Baumgartner, 2001, s. 194). Coping jsou tedy behaviorální, kognitivní nebo sociální snahy osoby regulovat, omezovat nebo překonávat vnitřní či vnější napětí plynoucí z interakce osoby a prostředí. Na coping se dá nahlížet jako na dispoziční charakteristiku nebo jako na situační charakteristiku nebo jako interakci obou. Na rozdíl od obranných mechanismů, kde je kladen důraz hlavně na intrapsychickou sféru, u copingu je kladen velký důraz na kontext. Dalším podobným termínem je adaptace, která ale vyjadřuje spíše připravenost na stresové situace, nikoli samotné činy ve směru jejich řešení[3].
Dnešní modely stresu zohledňují nejenom fyziologický stres, ale i psychologický, tedy lze brát v potaz i důsledky jako je například deprese, či jiná psychiatrická onemocnění.
Fáze vyrovnání se se stresovou situací dle Lazaruse (podle Baumgartnera, 2001[3]:
- prvotní hodnocení - posuzujeme, jaké nebezpečí pro nás situace představuje
- druhotné hodnocení - zvažujeme, jaké jsou naše možnosti řešení situace, výsledkem prvních dvou fází je výběr copingové strategie
- přehodnocení - získání nových informací, nového pohledu na situaci
Cíle copingu
- změnit situaci, ve které vzniká stres
- zvládnout význam situace tak, aby se hrozba snížila
- udržet symptomy stresu ve zvládnutelných mezí
Strategie zvládání zátěže
Při výběru strategie zvládání stresu je důležitý proces rozhodování. Tím se zabýval například Edwards (podle Baumgartnera, 2001). Výzkumy rozhodování však ukazují, že lidé mají tendenci se nechovat při rozhodování racionálně[3].
Strategie zvládání stresu[3]:
1. Strategie zvládání zátěže zaměřené na problém - působení a měnění prostředí, analýza problému, plán činnosti, atd. Změny mohou být dvojího druhu:
2. strategie zaměřené na zvládání emocí - např. když je problém neovlivnitelný (smrt blízké osoby); využití obranných mechanismů; využití výcviků (kurzů) na zvládání negativních emocí; aj.
3. strategie zaměřené na únik - obranné mechanismy (modifikují, popírají skutečný zdroj obtíží); projevují se například jako: hostilní a agresivní reakce, sebeobviňující reakce, vytěsňování, intelektualizace, racionalizace, bagatelizace, apod.
Kategorie zvládání stresu dle Lazaruse (1966, podle Baumgartnera, 2001)[3]:
- strategie apatie, pocity bezmoci, deprese, beznaděje
- strategie vyhnutí se působení stresoru provázená strachem
- strategie napadení a útoku na zátěžový stimul provázený pocity nebezpečí
- strategie různých druhů činností - posilování vlastních zdrojů a zdokonalování schopnosti boje se stresorem
Jednou z forem copingu je i vigilační coping. Jeho první formou je vyhledávání informací a druhou je tvorba plánu řešení problému[3].
Neefektivní zvládání stresu
Při neefektivním zvládání stresu se mohou objevit tři typy reakcí:
- psychologické symptomy (vyhasnutí, deprese)
- somatické symptomy (bolesti hlavy, břicha)
- behaviorální poruchy (kouření, alkoholismus, změny výkonnosti)
Copingové strategie v rámci skupin dle Ellemers et al. (2002) [4]
Ohrožení jedince
Kategorizace jedince do minoritní skupiny (tj. skupiny, ke které necítíme příslušnost)
Jedna ze situací, která vyžaduje využití copingové strategie vzniká, pokud jsme zařazeni do minoritní skupiny (respektive outgroup), přičemž jsme si členství nezvolili dobrovolně. Přesněji řečeno se jedná o kategorizaci naší osoby. V takovém případě je častou copingovou strategií sebe-potvrzení vlastní identity.
Riziko vyloučení jedince ze skupiny (tj. skupiny, ke které cítíme příslušnost)
Situace vzniká, pokud nás skupina, ke které cítíme příslušnost (tj. hodnotově významná skupina) vylučuje, hrozí vyloučením, nebo odmítá. Logicky by se nabízelo skupinu jednoduše opustit, ale pokud je člen ve skupině silně angažovaný, může namísto toho situaci vnímat tak, že bude zveličovat svou homogenitu se skupinou (tj. ingroup bias). Takové vnímání pak odpovídá chování, jež se vyznačuje silnou konformitou vůči skupině.
Ohrožení skupin
Ohrožení skupiny s neangažovanými členy
Situace vniká, pokud je ohrožena skupina, pro jejíž členy to není členství osobně důležité, nebo dokonce žádoucí. V takové situace se zapojuje individuální mobilita a nejjednodušší strategií je opuštění skupiny a identifikace s novou skupinou. V situacích, kdy to možné není, jedinec vyvíjí snahy vnímat skupinovou příslušnost jinak, v extrémním případě však může internalizovat inferioritu skupiny. Příkladem může být jedinec s obezitou, který vnímá obezitu jako dočasnou zdravotní kondici, ze které může uniknout, čili neposiluje své členství ve skupině. Stigmatizace jedince může působit i ze samotné skupiny, například pokud jsme členy státu ve válce, ale „nectíme“ vlasteneckou ideologii, ostatní členové nás nebudou mít právě v lásce.
Ohrožení skupiny s angažovanými členy
V situaci, kdy je ohrožena skupina, jejíž členové jsou angažovaní, budou využívat řadu možných strategií, aby bránili její existenci. Při ohrožení hodnot, mohou angažovaní členové vystupovat agresivně vůči slabším skupinám ve snaze upevnit své postavení. Při ohrožení morální existence skupiny, mohou angažovaní členové vystupovat defenzivně a skupinu obhajovat. Angažovaní členové také pro upevnění identity mohou podléhat větší self-stereotypizaci a ingroup bias, aby zdůraznili skupinovou odlišnost od jiných skupin. Taková situace může vést i k přijímání negativních charakteristik skupiny, které umožňují vyšší skupinovou odlišnost. Všechny tyto strategie tedy vedou k afirmaci skupinové identity.
Zdroje
- ↑ 1,0 1,1 HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000.
- ↑ 2,0 2,1 SELYE, Hans. Život a stres. Bratislava, 1966.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Grada, 2001.
- ↑ ELLEMERS, Naomi, Russell SPEARS a Bertjan DOOSJE. Self and Social Identity. Annual Review of Psychology [online]. 53(1), undefined [cit. 2017-11-06]. DOI: 10.1146/annurev.psych.53.100901.135228. Dostupné z: http://www.annualreviews.org/doi/10.1146/annurev.psych.53.100901.135228