Dialog

Dialog (z řeckého dialogos – rozhovor, rozmluva)[1] je základní formou mezilidské komunikace. Většinou se jedná o rozhovor dvou nebo více osob, který vede k výměně informací. Jeho literární forma je používána v divadle nebo románech. Jeho protikladem je monolog.

Role v dialogu

Dialog vedou mezi sebou minimálně dva účastníci. Střídají se v aktivní komunikační roli mluvčího a pasivní roli posluchače, kdy mluvčí hovoří a posluchač nebo posluchači naslouchají. Za dialog se dá považovat komunikace, kdy se účastníci alespoň jednou vystřídají v obou komunikačních rolích. Většinou se ale jedná o sérii promluv účastníků, kteří se při spontánním rozhovoru mezi dvěma osobami střídají pravidelně. Při větším počtu komunikujících je střídání rolí složitější, někdy dochází i ke křížení více dialogů zároveň.[2]

Cíle a komunikační záměry dialogů

Účastníci vstupují do dialogu se stanoveným nebo alespoň promyšleným cílem, kterého chtějí v rozhovoru dosáhnout. V každé replice proto uplatňují své záměry, pozměňují je, reagují na záměry komunikačního partnera, aby svého cíle dosáhli. Mnohé repliky slouží k zapůsobení (manipulaci) na partnera (sliby, nabídky, návrhy), upozornění, vnucení nebo i přikázání a zákazu, které mohou vést až k odmítání nebo výhružkám. Záměrem může být také posluchače žádat, prosit nebo informovat.[3]

Typologie dialogů

Typy dialogů podle jejich charakteristických vlastností

  • Počet účastníků – Je to jeden z nejdůležitějších rysů rozhovoru, má velký vliv na jeho průběh a dynamiku ve střídání se v řeči.
  • Řízený dialog – Je vědomě usměrňován jeho průběh i trvání, které jeden z účastníků (většinou) určuje podle připraveného plánu.
  • Spontánní dialog – Jsou to přirozeně vzniklé rozhovory, většinou mezi blízkými osobami, které plynou volně, nejsou omezovány, účastníci reagují uvolněně a přirozeně.
  • Bezprostřední komunikace – jde o komunikaci, kdy jsou účastníci ve vizuálním kontaktu a hovoří spolu přímo.
  • Zprostředkovaná komunikace – komunikující se dorozumívají pomocí techniky (např. telefon), nejsou spolu ve vizuálním kontaktu, a proto je od posluchače žádoucí, aby během hovoru průběžně reagoval (např.: souhlasné mručení, přitakání) na mluvčího, který nemůže sledovat neverbální komunikaci posluchače.
  • Doprovodná komunikace – Je spojena s nějakou činností nebo pracovními úkony, může mít povahu pokynu nebo pouze náhodné myšlenky sdělované ostatním účastníkům komunikace.
  • Soukromý dialog – Odehrává se v soukromí, je důvěrná, volba slov si řídí vztahem k partnerovi.
  • Veřejný dialog – Většinou je to oficiální rozhovor (může být i neoficiální), který se nemusí nutně odehrávat na veřejnosti, ale přesahuje soukromou sféru.
  • Sociální role a pozice – Každý účastník komunikace má v běžném životě různé role (např.: rodič, zaměstnanec, člen klubu), které mu přikazují určitý způsob chování, ze které by neměl vybočit, protože to může vyvolat různá nedorozumění.
  • Osobnost mluvčích – Je jednou z nejdůležitějších složek komunikace, celý proces je ovlivněn zejména temperamentem účastníků, jejich charakterem, vzděláním nebo osobními názory, které mohou posunout celý dialog úplně jiným směrem.[4]

Typy dialogů podle situací

  • Mimopracovní rozhovory – Jsou to většinou rodinné rozhovory, které se odehrávají v běžných domácích situacích (např.: rodinná večeře, řešení problému v domácnosti), přátelské rozhovory se známými nebo náhodné rozhovory navázané z potřeby kontaktu nebo společenské nutnosti.
  • Pracovní rozhovory – Jedná se vždy o profesní rozhovory, které nemusí být nutně formální a oficiální, míra neformálnosti záleží především na sociálním postavení.
  • Rozhovory při poskytování služeb – Mívají ustálená pravidla, zdvořilostní prvky i průběh (např. nákup)[5]

Zdvořilostní prostředky v dialogu

Míra zdvořilosti v rozhovoru se převážně odvíjí od vztahu mezi komunikujícími, jejich respektu k druhým a realizuje se jí společenský styk. Nejvíce zdvořilost ovlivňují vnější okolnosti, osobní charakteristika komunikujících (např.: věk, sociální postavení, osobnost). Vysoká zdvořilost způsobuje, že účastníkům konverzace připadá jako pozitivní, nebo v případě ironie získává konverzace negativní konotaci. [6]

Reference

  1. ↑ http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/hledat?cizi_slovo=dialog&typ_hledani=prefix
  2. ↑ MÜLLEROVÁ, Olga. Kapitoly o dialogu. str. 13
  3. ↑ MÜLLEROVÁ, Olga. Kapitoly o dialogu. str. 45
  4. ↑ MÜLLEROVÁ, Olga. Kapitoly o dialogu. str. 53-59
  5. ↑ MÜLLEROVÁ, Olga. Kapitoly o dialogu. str. 59-61
  6. ↑ MÜLLEROVÁ, Olga. Kapitoly o dialogu. str. 80

Zdroje

Použitá literatura

MÜLLEROVÁ, Olga. Kapitoly o dialogu. 1. vyd. Praha: Pansofia, 1994, 94 s.

Klíčová slova

dialog, konverzace, rozhovor

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Dialog&oldid=29013“