Klasifikace psychických funkcí, psychických procesů a psychických stavů.

Dějinný vývoj pohledu na psychické funkce v kontextu evropské filozofie

Aristoteles (384–322 př. n. l.) byl prvním, kdo se pokusil o ucelení tehdejších poznatků o duši a vytvoření psychologické soustavy. V jeho pojetí psychika nepojímá pouze vědomí, ale vlastně každý projev života považuje za projev duchovna (tedy i základní biologické procesy – růst organismu, proces výživy atd.). Duše je podle Aristotela to, co dává tělu život a považuje tělo a duši za neoddělitelné entity. Duše má podle Aristotela 3 stupně či kvality. Základní je duše vegetativní, kterou mají všechny živé organismy, včetně rostlin, a která souvisí s vyživováním, rozmnožováním a růstem. Dalším stupněm je duše senzitivní (případně také animální či vnímavá), kterou mají všichni živočichové, a která souvisí se smyslovým vnímáním. Posledním stupněm, který se již nachází pouze u lidí, je duše myslící.

Tomáš Akvinský (1225–1274) v rámci své středověké filozofie navázal na Aristotela, avšak svou teorii přizpůsobil tehdejšímu dominujícímu křesťanství. Na rozdíl od Aristotela tak považoval duši za substanci, která může existovat i sama o sobě, když po smrti člověka opustí tělo. Duše se skládá ze dvou částí – rozumu a vůle.

Immanuel Kant (1724—1804) považoval za důležité rozlišení dvou druhů poznání – a posteriori, a priori. Poznání a posteriori je poznání přímo plynoucí z předchozí zkušenosti. Poznání a priori je takové, které není závislé na předchozí zkušenosti (poznatek předchází smyslové zkušenosti). Co se psychologie týče, lze podle Kanta, s ohledem na to, že poznání je velmi subjektivní, poznávat pouze vlastní vnitřní děje (poznávání, cítění a chtění).

Franz Brentano (1838–1917) je zakladatelem Psychologie aktu a zastává názor, že by se psychologie spíš, něž studiem struktury vědomí (tedy tak, jak psychologický výzkum pojímal Wilhelm Wundt) měla zabývat aktivitou vědomí – mentálními akty, či jinak řečeno psychickými procesy.

Psychický proces a psychický obsah

Klasifikace psychických jevů

Dle Plhákové (2003) rozlišujeme tři základní psychické fenomény plynoucí z našich duševních zážitků. Patří sem psychické procesy, obsahy a stavy. Psychickým stavům bude věnována pozornost v následující samostatné kapitole. Nyní se však podívejme na pojmy psychický proces a psychický obsah.

Definice pojmu psychický proces

Psychické procesy řadíme mezi psychické jevy. Jejich úkolem je zejména zprostředkovávání interakcí mezi člověkem a okolním světem. Jedná se o aktuálně probíhající děje, vyjadřující průběh změny mezi počátečním a výsledným stavem, pomocí nichž můžeme poznávat nejen okolní svět, ale i sebe samotné, prožívat emoční prožitky či utvářet motivaci ke konkrétním činnostem. Obvykle se uvádí, že psychické procesy se vyznačují krátkou dobou trvání, některé zdroje však v tomto uvádí velkou variabilitu – od skutečně krátkých, zlomky sekund trvajících, psychických procesů u senzomotorických reakcí, až po desítky minut či hodin trvající psychické procesy při přemýšlení či představování si.

Příčinou vzniku konkrétních psychických procesů bývá nerovnovážný stav organismu ve smyslu, nenasycení některých jeho potřeb a cílem je tak znovunastolení jakési rovnováhy. Může jít o aktuální potřebu nasycení informacemi, jídlem, lidským kontaktem,… Končí-li jeden psychický proces, obvykle je záhy střídán dalším.

Tyto procesy mohou být vědomé (například tehdy, jsme-li schopni říct, jakým způsobem jsme k dané věci došli) i nevědomé (ve chvílích, kdy se nám objeví v mysli mentální obsah, případně pocítíme emoci, u nichž nejsme schopni určit, co vedlo ke vzniku tohoto obsahu, nebo jaké děje v naší mysli zapříčinily vznik dané emoce).

Na psychické procesy a jejich průběh má významný vliv věk a s ním spojené vývojové změny (zpočátku evolučního a později involučního charakteru), stav organismu a vlivy z prostředí.

Psychické procesy, zejména ty kognitivní, mnohdy vedou ke vzniku psychického obsahu. Příkladem může být proces snění vedoucí ke vzniku snů jako psychických obsahů, vnímání vedoucí ke vzniku počitků či komplexnějších vjemů nebo paměťové procesy vybavování, které mohou vést k vybavení vzpomínky jako psychického obsahu do vědomí.

Klasifikace psychických procesů podle dimenzí psychiky

Psychické procesy dělíme do 3 skupin:

• kognitivní (poznávací) – kognitivní procesy slouží k rozhodování, usuzování, plánování, řešení problémů, ale i získávání a zpracovávání informací z vnitřního i vnějšího prostředí člověka (vnímání, učení, paměť, imaginace a myšlení)

• afektivní (emocionální) – afektivní procesy jsou procesy vedoucí ke vzniku emocí, jejichž subjektivní prožívání označujeme jako cit

• motivační (volní) – motivační procesy jsou takové, které aktivizují k určitým činnostem nebo naopak usměrňují chování člověka; každá vykonávaná aktivita je konána s nějakým motivem, ať už vědomým, či nevědomým

Definice pojmu psychický obsah

Jak je již výše uvedeno, psychické obsahy jsou výsledkem psychických procesů. Jedná se jak o obsahy aktuálně se nacházející ve vědomí (myšlenky, sny, vjemy,…), ty, které si lze zpětně vybavit z paměti (znalosti, vzpomínky,…), ale i ty, které jsou zcela nevědomé (např. traumatické vzpomínky, sexuální fantazie,…).

Ve vztahu k psychickým obsahům, někdy označovaným také jako psychické zážitky, je důležitý termín prožívání. Prožívání je v psychologii chápáno jako nepřetržitý tok stále se měnících psychických obsahů či zkrátka proud vědomí. Každý psychický obsah by měl zahrnovat tři aspekty odpovídající níže uvedeným kategoriím psychických procesů – kognitivní (něco vnímáme, zpracováváme – vytváříme obsah), afektivní (nějak daný obsah prožíváme) a motivační (něco nás vede k vytváření určitých obsahů). V různých situacích jsou pak jednotlivé aspekty více či méně dominantní.

Spor ohledně pojetí psychických procesů coby určitých elementů či celků – spor W. Diltheye a H. Ebbinghause

Přelom 19. a 20. století byl pro psychologii, coby pro poměrně mladou vědní disciplínu, obdobím významných sporů. Tyto spory se týkaly zejména pojetí psychologie a přístupu k jejímu zkoumání. Na jedné straně stojící zastánci pozitivismu, behaviorismu a experimentální psychologie chápající psychologii jako přírodní vědu, a na straně druhé zastánci rozumějícího, filozoficky zaměřeného přístupu řadící psychologii mezi tzv. duchovědy.

Hermann Ebbinghaus (1850–1909), známý zejména pro své výzkumy spojené s pamětí, patřil mezi experimentální psychology a zastával názor, že izolované psychické jevy lze objektivně zkoumat a psychologie jako vědní obor tak patří mezi objektivní přírodní vědy.

Představitelem druhého názorového pólu byl pak Wilhelm Dilthey (1833–1911). Ten, coby zakladatel duchovědné psychologie, tvrdil, že jednotlivé jevy se dějí vždy v nějakém kontextu, od nějž jsou neoddělitelné. Dilthey tak kritizoval představitele tzv. „kauzálně vysvětlující psychologie“ právě za fragmentaci vědomí a psychických procesů na samostatně zkoumané elementy, jelikož v jeho pojetí tzv. „popisné psychologie“ je nutné nahlížet na věci jako na celek, jen tak je možné jim rozumět. (Takács, přednášky z Dějin psychologie 2020/2021)

Psychický stav

Definice pojmu psychický stav

Psychické stavy, stejně jako psychické procesy, řadíme mezi psychické jevy a základní psychické funkce. Psychický stav odráží aktuální nastavení psychiky ve vztahu k situaci, vztahuje se ke všem psychickým procesům a obsahům a výrazně je ovlivňuje (únava má vliv na procesy myšlení, emoční stavy jako smutek mohou ovlivňovat vnímání,…). Můžeme hovořit o jakémsi pozadí psychických procesů a obsahů. Jedná se o afektivní složku prožívání (strach, smutek, radost,…), ale i celkové psychofyzické stavy (hlad, vzrušení, únava,…).

Psychické stavy jsou oproti psychickým procesům relativně stabilnější psychické fenomény – mají delší dobu trvání. Jsou charakteristikou jedince po čas trvání konkrétního stavu (označujeme lidi jako smutné, veselé, unavené, zamyšlené,…). Každý psychický stav má konkrétní obsah, stupeň a dobu trvání.

Klasifikace psychických stavů

Základní dělení

Nejčastějším způsobem klasifikace psychických stavů je, podobně jako u psychických procesů, dělení podle obsahu duševní činnosti:

• kognitivní stavy (poznávací) – stavy podporující nebo naopak inhibující kognitivní procesy (údiv, zaujetí, nuda,…)

• afektivní stavy (citové/emoční) – stavy přímo související s emočními prožitky (city, nálady, afekty či vášně)

• motivační stavy (volní) – stavy ovlivňující primárně motivační procesy (nerozhodnost, vypětí,…)

Stavy aktivace organismu

Důležitý je také stav míry aktivace organismu a celkové pohotovosti CNS, od níž se odvíjí povaha a intenzita psychických procesů:

• bezvědomí – poruchy vědomí

• nízká – při nízké aktivaci organismu dochází k výraznému zpomalení mozkové aktivity; nejnižší přirozená míra aktivace nastává během hlubokého spánku; stále nízká, avšak vyšší, než během hlubokého spánku nastává během REM spánku

• snížená – aktivace organismu bývá snížená nejčastěji v důsledku únavy, během přechodu mezi bdělým stavem a spánkem či při denním snění; může být však snížená i v důsledku některých psychických poruch (např. deprese) či různých psychoaktivních látek s tlumivým efektem

• střední – jedná se o stav aktivace organismu v běžném bdělém stavu, jedinec se bez problémů soustředí a vykonává záměrné činnosti

• zvýšená – zvýšená aktivace může být během činností vyžadujících zvýšené úsilí či pozornost (např. během testu), tento stav mívá krátké trvání; trvá-li dlouho, jedinec se pak cítí vyčerpaně

• vysoká – vysoké míra aktivace je opět pro organismus velmi vyčerpávající stav s obvykle kratší dobou trvání objevující se zejména v okamžicích velkého vzrušení, podrážděnosti, stresu či úzkosti, případně po požití stimulačních psychoaktivních látek nebo u manických stavů

Psychická dispozice, psychická vlastnost

Definice pojmu psychická dispozice a vlastnost

Poslední kategorií v rámci psychických jevů jsou psychické vlastnosti. Psychické vlastnosti označují poměrně stabilní a během života příliš neměnné způsoby reagování člověka v podobných situacích ve vztahu k okolí i k sobě samému. Jde o jakési popisné prvky osobnostní struktury, které když uplatníme ve vztahu k nějakému člověku, dokážeme do určité míry předpovídat jeho chování a prožitky v různých situacích (například u silně extravertního člověka můžeme očekávat větší družnost, než u člověka introvertního). Vysvětlujeme jimi individuální rozdíly. Ačkoli jsou psychické vlastnosti vcelku stálé, mohou být, a to zejména v dětství, rozvíjeny a měněny vnějšími vlivy, zkušenostmi a výchovou. Krátkodobě pak mohou být ovlivněny aktuálními stavy – nemocí, únavou, smutkem, atd. Pro pojem psychická vlastnost bývá v psychologii rovněž používán pojem rys.

Dle Kolaříkové citované v Psychologii osobnosti Říčana (2007) chápeme vlastnosti jako dispozice – tedy něco, co disponuje člověka k určitému způsobu chování a prožívání. Dle Allportovy teorie se pak jedná o jedinečnou konfiguraci rysů každého jedince, které se opět odrážejí v jeho chování a prožívání. Hřebíčková v Psychologii osobnosti Blatného (2010) dává rovnítko mezi pojem dispozice a osobnostní rys.

V rámci popisných charakteristik osobnosti jedince se tak v literatuře můžeme potkat s pojmy psychická vlastnost, vlastnost osobnosti, osobnostní charakteristika, osobnostní rys či osobnostní dispozice, nejednotně používanými pro popis jednoho psychického jevu.

Klasifikace psychických vlastností

V rámci psychických vlastností se opět můžeme setkat s různými způsoby klasifikace. Můžeme hovořit o vlastnostech povrchových, tedy takových, které můžeme přímo pozorovat v chování, a pramenných, které jsou příčinami navenek pozorovaného. O vlastnostech konstitučních, tedy geneticky daných, a prostředím utvářených. (Bahbouh, Přednášky z Psychologie osobnosti I. a II. 2020/2021)

Zde použijeme velmi zjednodušující rozdělení na dvě kategorie:

• schopnosti – zkušenostmi, učením a činností rozvinuté vlohy (dispozice) jedince (např. schopnost mluvit, psát, …)

• povahové rysy – temperament coby vrozený povahový rys (sangvinik, cholerik,…), charakter coby během života získané morální hodnoty, na základě nichž jedinec jedná, motivy,…

Podrobnější rozdělení se nachází v článku Vlastnosti.

Psychická funkce

Definice pojmu psychická funkce

Funkce je definovaná jako účelné chování organismu směřující k úkolu. U člověka může jít o funkce vegetativní, senzorické, motorické či psychické. Poslední jmenované, tedy funkce psychické, můžeme chápat jako psychické procesy, případně komplex několika po sobě jdoucích psychických procesů, pomocí nichž jsme schopni vykonávat nejrůznější mentální úlohy.

V kontextu psychických funkcí je důležité zmínit také schopnosti. Pro rozvinutí schopností jsou totiž psychické funkce nezbytnou podmínkou. Konkrétní psychické funkce jsou vázány na konkrétní oblasti mozku a dojde-li k jejich poškození, jsou narušeny i dané psychické funkce. Narušení psychických funkcí, potažmo psychických procesů, se v konečném důsledku odráží ve schopnostech, které jsou na poškozené psychické funkce vázané. Například dojde-li k defektu v oblasti Brocova centra, dojde k narušení psychických funkcí zodpovědných za tvorbu řeči, v důsledku čehož je u jedince narušena schopnost verbálně expresivní komunikace.

Klasifikace psychických funkcí

Mezi nejvíce diskutované psychické funkce, kterým je zároveň v posledních letech věnována velká pozornost na poli výzkumu, i v klinické praxi, patří kognitivní a, pod ně spadající, exekutivní funkce psychiky.

Kognitivní funkce

Kognitivní funkce zahrnují veškeré psychické procesy, jež nám umožňují adaptaci na vnější prostředí, komunikaci s ním a další cílení chování. Mezi kognitivní funkce řadíme vnímání, pozornost, paměť, řečové funkce a exekutivní funkce. Pro sledování kognitivních funkcí používáme neuropsychologické vyšetření obsahující dílčí testy zaměřené na konkrétní funkce – paměť, učení, verbální fluenci,... Celková úroveň kognitivních funkcí bývá označována jako inteligence.

Exekutivní funkce

Exekutivní funkce, někdy označované jako funkce výkonné či řídící, zahrnují chování, potažmo mentální procesy směřující ke konkrétnímu cíli. Zajišťují schopnost jedince být motivován, dále zajišťují plánování dané činnosti, realizaci činnosti, i její zpětné zhodnocení. Exekutivní funkce jsou zodpovědné za plánování, organizaci, časování, koordinování a monitorování kognitivních operací. Úroveň exekutivních funkcí můžeme měřit například pomocí Stroopova testu.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování poznámek byly uplatněny také poznámky z přednášek Mgr. Lei Takács, Ph.D., získané v rámci kurzu Dějiny psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK a poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti I. a Psychologie osobnosti II.

Odkazy

Klíčová slova

psychické funkce, psychické procesy, psychické stavy, psychické vlastnosti