Koncepce typu chování a typu osobnosti ve vztahu ke zdraví

Úvod do problematiky vztahu mezi vzorci chování či osobnostními specifiky a rozvojem či výskytem určitých onemocnění

Možné vztahy a souvislosti mezi osobnostními charakteristikami či chováním a fyzickým zdravím jsou popisovány nejméně od dob Hippokrata (který osobnostní charakteristiky pokládal za související se zdravím skrze čtyři tělní tekutiny[1]) a intenzivně vědecky zkoumány v posledních asi 60 dekádách. Velmi intenzivně byly zkoumány psychologické prediktory kardiovaskulárních onemocnění (KVO), kupř. ischemické choroby srdeční (ICHS) nebo také onkologických onemocnění. Pravděpodobně prvním pozorovatelem určitého vztahu mezi mortalitou (úmrtností) při KVO a určitými znaky na úrovni chování byl německý lékař von Dusch v 19. století a v první polovině 20. století W. Osler či manželé Menningerovi.[2] Zároveň se problematikou zabývali také někteří psychoanalytičtí teoretici, kteří považovali hněv a neflexibilní způsoby jeho projevu za podporující faktor rozvoje KVO.[3]

Velké úsilí o výzkum rizikových prvků chování bylo vyvinuto v 50. letech minulého století, v rámci kterého popsali kardiologové M. Friedman a R. H. Rosenman projevy chování, které se často projevovaly u jedinců s rizikem rozvoje kardiovaskulárních onemocnění. Hlavní podklady pro koncipování CHTA následně přinesly dvě již klasické studie: "Western Collaborative Group Study" (1960‒1969) a "Framingham Heart Study" (od r. 1948, probíhá dosud).[2]

Chování typu A (CHTA)

Definice a charakteristické rysy

Tento vzorec popsali jako první kardiologové M. Freidman a R. H. Rosenman a byl dále zkoumán a rozpracováván mnoha psychology. Jde o komplex behaviorálních i prožitkových charakteristik, jež zahrnují: vysokou soutěživost, tendenci plnit co nejvíce úkolů za co nejkratší dobu, netrpělivost, nesmlouvavost, vysoké pracovní nasazení, neschopnost se uvolnit, hostilitu, iritabilitu (popudlivost, vznětlivost), interpersonální senzitivitu (nepřiměřenou citlivost vůči chování druhých, zejm. vůči kritice a odmítnutí), nízkou frustrační toleranci a často také tendenci o sobě silně pochybovat. Typická je trvale zvýšená aktivační hladina (spojená s vyšší výkonností a nižší schopností se uvolnit a odpočívat). Upozorňuje se i na zjištěnou zvýšenou potřebu kontroly nad vývojem situace a vyšší úroveň fyziologicko-psychologické reaktivity („hot reactions“).[2][4]

Vzorec chování typu A (CHTA) je tedy tvořen mnoha dílčími vzorci či komponentami. I přes velké množství provedených výzkumů není dosud zcela jasné, zda jsou všechny tyto komponenty stejně důležité. Na základě analýz komponent vzorce CHTA[5] a řady prospektivních studií a jejich kvantitativních review[6] se za klíčové složky ve vzorci CHTA ve vztahu ke KVO často označuje hostilita a hněv.[7][2] Poznatky studií vztažených k tématu hněvu, hostility a KVO shrnuje Smith (2004)[3] nebo Fernandez a Smith (2015)[6].

Se vzorcem chování typu A souvisí tzv. AHA syndrom C. Spielbergra. Syndrom tvoří tři vzájemně související charakteristiky: hněv (anger), nepřátelství (hostility) a agresivita (aggressivity). Tento syndrom se ve větší míře vyskytuje u osob s převahou chování typu A, vyznačuje větší iritabilitou a tendencí k zlostným výbuchům, nepřátelským postojem vůči druhým lidem a vyšší mírou agresivních projevů.[2][8]

Kebza (2005)[2] uvádí, že lidé s charakteristikou CHTA mají slabý smysl pro spolupráci a ve svých kolezích na pracovišti nevidí přátelské osoby, se kterými je možno kooperovat, ale spíše konkurenty bránící jim v úspěchu. Tato zjištění z amerického prostředí byla ověřena též v americko-českém výzkumném projektu z 90. let, známém pod zkratkou Zdravá Dubeč[2].

Studie o chování typu A

Hlavním argumentem pro validitu koncepce CHTA byla od počátku prospektivní studie Western collaborative group study (WCGS) – tato studie byla započata v letech 1960–1961, jejími autory byli R. H. Rosenman a M. Friedman. Do studie bylo zahrnuto 3 154 mužů bez KVO ve věku 39–59 let, u všech byla po určitou dobu sbírána data o hodnotách krevních lipidů, krevního tlaku a další kardiovaskulární data, relevantní informace o jejich zdravotní anamnéze a ke zdraví vztažených zvycích (kouření, fyzická aktivita, dieta apod.). Typ chování A nebo B byl určen tzv. strukturovaným rozhovorem (structured interview), který vyvinul Rosenman s Freidmanem a který kombinoval přímé otázky na projevy chování typu A s úmyslnými výzvami navrženými, tak, aby provokovaly projevy tohoto chování[9]. Po 8,5 letech, tedy v roce 1969, proběhl závěrečný sběr dat a zjišťoval se počet mužů, kteří onemocněli KVO anebo kteří zemřeli v důsledku KVO. Muži, jejichž chování bylo na počátku výzkumu hodnoceno jako typ A, měli přibližně dvojnásobné riziko rozvoje ICHS v porovnání s muži vykazující chování typu B. Některé výsledky (zejm. v mladší věkové kategorii) však byly pouze klinicky významné, nikoli statisticky[10]. Vícenásobná logistická analýza zároveň potvrdila roli vysokého krevního tlaku, krevního cholesterolu a kouření jako rizikových faktorů.[5]

Data z WCGS byla následně analyzována v dalších studiích a také byly prováděny nové výzkumy. Ne všechny následné epidemiologické a angiografické studie potvrdily popisovaný vztah mezi chováním typu A a ICHS a byly zpochybněny souvislosti mezi globálním vzorcem chování typu A a ICHS. Na základě strukturovaného rozhovoru lze určit 12 komponent, které tvořily vzorec CHTA. Začalo se ukazovat, že některé tyto složky mají silnější souvislost s KVO než jiné. Např. Matthews[11] na základě analýzy komponent strukturovaného rozhovoru poukázal na to, že většina položek, které rozlišovaly mezi jedinci s KVO a zdravými jedinci z WCGS, se týkaly hněvu a hostility. Hecker (1988)[5] uvádí, že jako signifikantně vztažená ke KVO se ukázala být pouze hostilita, když byly všechny složky modelu analyzovány zároveň v multivariačním modelu.

Ve Framinghamské studii, první longitudinální studii svého druhu, bylo od roku 1948 sledováno 5 209 mužů i žen, obyvatel Framinghamu. Jejich zdravotní stav byl poté sledován po dobu celého jejich života a do studie byly zařazeny i následující generace. Studie probíhá dodnes a CHTA bylo pouze jednou z mnoha sledovaných rizikových faktorů pro rozvoj KVO. Posouzení CHTA proběhlo v letech 1965–1969 u 750 žen a 580 mužů ve věku 45–64 let. Zjistilo se, že chování typu A bylo spojeno s dvojnásobným rizikem rozvoje ICHS v následujících 10 letech. Mezi všemi ženami bylo relativní riziko (RR) 2,0 s limity spolehlivosti 1,2 až 3,3. U žen v domácnosti byla míra výskytu ICHS 2,5krát vyšší u typu A ve srovnání s typem B (p = 0,02). U mužů zaměstnaných v administrativních službách bylo RR 2,4 s limity spolehlivosti 1,1 až 5,7. Chování typu A nejsilněji souviselo s koronárními diagnózami, u kterých byly přítomny příznaky anginy pectoris.[12]

V 80. letech bylo CHTA spolu s hypertenzí a vysokou úrovní cholesterolu v USA zařazeno mezi hlavní rizikové faktory KVO. Brzy poté se však začaly objevovat studie zpochybňující vztah mezi CHTA a KVO. K dalším zmatkům a kontroverzím přispělo, že v 90. letech začalo být „chování typu A“ nahrazováno pojetím „osobnosti typu A“. Postupně se CHTA vyvinulo z jednoduché behaviorální typologie do složitějšího psychologického nebo osobnostního „typu“. Vytvoření konceptu osobnosti typu A však vedlo k tomu, že se v analýzách po určitém čase mísily různé koncepty, aniž by si výzkumníci uvědomili, že sémantické nebo zdánlivé vztahy mezi použitými koncepty (chování typu A, osobnost typu A či jednoduše typ A) s různými významy a definicemi neumožňují přímé srovnávání výsledků výzkumů mezi sebou.[13]

Podle Kebzy (2005) mohlo být zpochybnění vztahu zvýšeného riziky KVO s CHTA některými studiemi od poloviny 80. let způsobeno způsobeno odlišným posuzováním CHTA, protože později již nebyl využíván původní strukturovaný rozhovor vyvinutý pro WCGS, ale řada různých nových, zejm. sebeposuzovacích metod. Vzorec CHTA tak byl měřen nesystematicky a výsledky proto nemohly být jednoznačné, což uvádí také Espnes et al. (2017)[13]. Základní předpoklad existence rizikové konstelace psychických a behaviorálních komponent predisponujících jedince ke vzniku KVO byl však podle Kebzy v podstatě potvrzen[2]. Hostilita zřejmě sehrává klíčovou roli a je dokonce silnějším prediktorem než celková původní hodnota chování typu A[2].

Velká japonská studie z roku 2008 provedená na velkém vzorku (N = 86 361) neodhalila všeobecnou souvislost mezi vzorcem chování typu A a rizikem KVO, nicméně autoři naznačují, že kardiotoxický efekt CHA je kulturně podmíněný. V japonské společnosti je zdůrazňována skupinová soudržnost a jsou odsuzovány veřejné projevy konkurenceschopnosti, nepřátelství a agresivity. V takovém kontextu mohou vzorce chování typu B znamenat vysoký stupeň shody s hodnotami skupiny a zároveň mohou souviset s potlačením frustrace a hněvu, které může být pro srdce toxičtější než vnější vyjádření stejných emocí.[14] Autoři spekulují, že japonští muži typu A v jejich studii byli pravděpodobně schopni „vypustit páru“ ventilací svých frustrací, což mohlo snížit riziko rozvoje KVO.[14]

Určité studie se začaly zaměřovat pouze na jednotlivé komponenty CHTA, zejména na hněv a hostilitu. Vysoká úroveň hněvu, nepřátelství a agresivity zvyšuje riziko počátečního vývoje ICHS.[6] Současné důkazy, jak popisují Fernandez a Smith (2016),[6] naznačují roli hněvu, hostlity a agrese v různých stadiích onemocnění. U osob bez klinických příznaků KVO je hněv a nepřátelství spojeno s časnými, asymptomatickými indikátory aterosklerózy (kupř. endoteliální dysfunkce a arteriální ztuhlosti, aterosklerózy v krčních tepnách a kalcifikace koronárních tepen). Hněv a nepřátelství tedy s největší pravděpodobností předpovídají vývoj morbidity a mortality na ICHS, protože podporují počáteční vývoj progrese základní aterosklerózy, ale také protože tyto rysy mohou přispívat k urychlení ischemie a akutních koronárních krizí u osob s pokročilým onemocněním.[6] V metaanalýze Chena a kol.[15] hněv a hostilita nesouvisely významně s rizikem infarktu, dokud nebyli vyloučeni respondenti s vyšším socioekonomickým statusem. Pozitivní vztah hněvu a hostility s rizikem infarktu tedy dle této studie je signifikantní pouze v případě lidí s nižším socioekonomickým statusem. Vysvětlením může být, že lidé s vyšším SES mají jiné porozumění hněvu a hostilitě, mohou mít více zdrojů k napravení škodlivých efektů projevů hněvu a jako třetí vysvětlení autoři uvádí to, že projev hněvu může být pro lidi s vysokým SES spojen s prožitkem dominance a privilegovanosti, což vede k méně negativním nebo fyziologickým důsledkům. Limitem této metaanalýzy je, že všechny zahrnuté studie zjišťovaly hněv a hostilitu skrze sebeposuzovací dotazníkové metody.[15]

Je možné shrnout, že zatímco objem důkazů pro vztah CHTA s KVO v průběhu času klesal, nedávné práce naznačují určitou pokračující užitečnost tohoto konstruktu, resp. jeho určitých dimenzí, vzhledem k predikci případného rozvoje KVO.[13]

Mechanismy předpokládané za souvislostí mezi chováním typu A a rozvojem kardiovaskulárních onemocnění

Předpokládá se, že chování typu A je výsledkem působení genetických předpokladů spolu s výchovnými a kulturními vlivy. Pravděpodobně je spojené s jakousi dispoziční vulnerabilitou, která následně stojí za rozvojem KVO. Tato vulnerabilita vychází dle autorů z hypersenzitivního sympatického nervového systému a z oslabení činnosti parasympatického nervového systému osob s vyšší úrovní hostility a CHTA.[16]

Mechanismy stojící za souvislostí mezi CHTA a KVO jsou zkoumány zejména skrze tzv. „toxické jádro“ chování typu A, které je tvořenou vysokou úrovní přetrvávající hostility a hněvu. Jedním z těchto mechanismů může být nezdravý životní styl, včetně užívání tabáku, zneužívání alkoholu, fyzické nečinnosti a špatné stravy. Tyto nevhodné zdravotní návyky jsou častější u lidí s vyšší mírou hněvu a hostility. Nicméně Fernandez a Smith[6]  uvádějí, že v mnoha případech hněv a hostilita predikují morbiditu a mortalitu na ICHS i když je zdravotní chování statisticky kontrolováno. To naznačuje mechanismus působící nad rámec špatných zdravotních návyků.

Také fyziologické účinky psychosociálních stresorů mohou hrát ve vztahu mezi hněvem, hostilitou a KVO velkou roli. K rozvoji aterosklerózy a k vyvolání akutních příhod ICHS může přispívat častý vzestup srdeční frekvence, krevního tlaku a zvýšení neuroendokrinních procesů (např. nárůst katecholaminů, kortizolu) v reakci na stresující okolnosti. Tuto zvýšenou fyziologickou reaktivitu vykazují chronicky hostilní a hněviví lidé při působení rozličných stresorů, ale zejména těch, jež zahrnují interpersonální konflikt nebo špatné zacházení.[3] Vysoká úroveň charakteristiky hněvu a hostility souvisí s potížemi v mezilidských vztazích, například s nižší sociální oporou.[3] Nízká sociální opora a vyšší zátěž v blízkých vztazích jsou spojovány s vyšším rizikem morbidity a mortility na ICHS.[6]

Vysoká Významnou roli v rozvoji KVO u lidí s projevy CHTA pravděpodobně hraje hypertenze. Souvislost hostility a zejména potlačované agrese s hypertenzí byla popisována psychodynamicky orientovanými odborníky, kteří hovořili o nevědomém konfliktu kolem vyjádření hostility a hněvu (dle určitých psychodynamických teorií jedinec z různých důvodů, které plně nereflektuje či kterých si není vůbec vědom, může sám sobě bránit před vyjadřováním zlosti a různých agresivních či hostilních sklonů; ty mají však dle psychoanalytických teorií tendenci se spontánně projevovat, a tak vzniká určitý vnitřní konflikt mezi jejich projevem a jejich potlačováním, který se nakonec sekundárně může projevit na somatické úrovni v podobě zvýšeného krevního tlaku jako důsledek dlouhodobě zvýšené aktivace sympatického nervového systému[3]). Tato teorie byla podpořena mnoha psychofyziologickými studiemi, ve kterých byli participanti rozlišeni podle způsobu, jak převážně prožívají a vyjadřují hněv. Hovoří se o tom, že lidé se vzorcem chování typu A se vyrovnávají se svým hněvem dvěma různými způsoby: buď ho nemají pod kontrolou a nechávají ho se volně projevit anebo naopak ho mají pod extrémní kontrolou a zcela ho potlačují (Jenkins a kol., 1978). Pro posouzení toho, který ze způsobů zacházení se hněvem je pro participanty typický, byl často využíván inventář STAIX (State Trait Anger Expression Inventory[8]), který rozlišuje druhy hněvu na tzv. „anger-in“ (potlačený či obrácený dovnitř) a „anger-out“ (projevený či obrácený proti druhé osobě). Pozitivní vztah hněvu, zejména potlačeného, k hypertenzi je popsán např v těchto studiích: Mushtaq & Najam (2015)[17] (anger-in a kontrola hněvu je velmi silným prediktorem hypertenze, společně se stresem a úzkostí); Hosseini a kol. (2011)[18] (potlačování hněvu je více prevalentní u pacientů s vysokým krevním tlakem než u zdravých jedinců) či v review autorů Cuevas, Williema & Albert (2017)[19].

Také koncentrace lipidů a jejich metabolismus je relativně velmi senzitivní k charakteristikám CHTA. Jedná se především o vysoký krevní cholesterol, který je významným rizikem rozvoje KVO. Kebza a Šolcová (2010)[20] (s. 17) uvádí: „Výstupní faktor chování typu A byl prediktorem HDL cholesterolu. To, že se celkový skór vyjadřující chování typu A neuplatnil jako prediktor u více proměnných, dokumentuje upozornění řady autorů, že jde o komplexní konstrukt, který v sobě zahrnuje mnoho aspektů a vrstev, a jako jiné výzkumníky i nás toto zjištění vede k závěru, že je lépe pracovat s jeho jednotlivými komponentami.“

Chování typu B

Charakteristické chování typu B bylo popsáno jako opačné k typu A. Projevuje se tedy jako uvolněné, klidné, nesoutěživé chování. Subjektivně je pociťován dostatek času, trpělivost, nadprůměrná frustrační tolerance, pozitivní vztahy ke spolupracovníkům.[2] Chování typu B je spojeno s nižší pravděpodobností rozvoje KVO.[12]

Chování typu C / Osobnost typu C

Také cancer-prone personality čili osobnost náchylná k rakovině. Tento typ chování či osobnosti je spojován s rizikem rozvoje onkologických onemocnění. Koncepce byla odvozena z několika retrospektivních i prospektivních studií. Původní z nich realizovi např. L. Temoshoková či H. J. F. Baltrusch a kol. Koncepci dále rozvíjeli zejm. H. J. Eysenck a R. Grossarth‑Maticek.[2]

Peterková a kol. (2013)[21] uvádí, že celosvětově dochází k zaměňování pojmů „chování typu C“ za neadekvátně užívaný pojem „osobnost typu C“ či „cancer-prone personality“ a misinterpretace pojmu chování typu C vedla k přesvědčení, že tento typ chování může jedince predisponovat ke vzniku nádorového onemocnění. Peterková také hovoří o tom, že koncept chování typu C dle Temoshokové popisuje copingovou strategii, která má, dle dosavadních výzkumů, vliv na rychlejší progresi nádorového onemocnění a onemocnění HIV následkem ovlivňování funkce imunitního systému.

Charakteristika typu C

Dominující charakteristikou je sklon k potlačování negativních emocí (zejm. hněvu, úzkosti, depresivních pocitů apod.), nedostatek autonomie, pasivita, neprosazující se chování, nadměrně silné prožívání ztráty blízké osoby, vyhýbání se konfliktům, závislost na dominantní osobě, tzv.patologicky harmonizující chování (tendence vyjít s každým a za každou cenu, nedostat se do konfliktu, a to i na úkor potlačení vlastních zájmů a potřeb) a výrazná sociální konformita a nadměrné jednání v souladu se sociální desirabilitou.[2][4]

Další autoři, jako je H. J. Baltrush, W. Stangel či I. Titze, popisují také patologickou příjemnost, přehnanou ochotu, podřizování vlastních potřeb druhým a mluví také o přísné kontrole vyjadřování emocí. Dlouhodobé vyhýbání se stresorům spolu s potlačováním emocí a potřeb podle těchto autorů vede k oslabení odolnosti organismu vůči karcinogenním vlivům.

Studie o chování typu C a stávající výzkumná podpora tohoto jevu

Výsledky studií pro hypotézu o vztahu mezi osobností typu C a mortalitou na nádorová onemocnění obecně nejsou dosud přesvědčivé. Některé studie určitou evidenci o možném vztahu rozvoje rakoviny a potlačováním emocí naznačují (jsou to zejm. rané studie ze 70. a 80. let), ale mnoho jich tento vztah neprokázalo (kupř. Bleiker, 2004[22]). Hypotézu potvrzovalo mnoho prvních studií, ale poté byly kritizovány, protože obvykle nebyly prospektivní, resp. zaměřovaly se na již nemocné jedince, a tedy nemohly prokázat vliv osobnostních charakteristik na rozvoj daného onemocnění a mohl platit i opačný vztah, tedy že tyto u participantů pozorované rysy byly onemocněním pouze posíleny (i se výrazněji od jeho nástupu rozvinuly,) aniž by existovaly ve výraznější podobě předtím. Zároveň však byly kritizovány mnohé studie neprokazující vztah mezi osobností atypu C rakovinou, a to kvůli nevhodné metodologii.[23]

Mechanismy předpokládané za souvislostí mezi chováním typu C a rozvojem onkologických onemocnění

Baštecký (1994)[4] uvádí, že byly popsány tyto fyziologické koreláty typu C: pokles biogenních aminů v hypotalamu či snížení funkcí makrofágů. Dále byly popisovány negativní korelace mezi hladinami imunoglobulinu A (IgA, jedna z hlavních tříd lidských protilátek) a tendencí potlačovat zlost u nemocných s karcinomem prsu, změny v opioidovém systému a v aktivitě NK buněk (tzv. "nature killer" buňky hrají významnou roli při ničení nádorových buněk a porucha jejich funkce může být spojena se zvýšenou autoimunitní dispozicí a vznikem autoimunitních chorob[24]).

Friedman (2008)[25] upozorňuje na to, že přímočarý model osobnosti, imunity a nemoci nemusí být nikdy vytvořen a ověřen, protože přehlíží další klíčové prvky kauzálních procesů. Vztahy mezi osobnostními charakteristikami a onemocněním jsou multikauzální a je potřeba při jejich odhalování zohledňovat širší soubor vlivů zapojených do vztahu osobnosti a nemoci.

Chování typu D / Osobnost typu D

Označení typu D vychází z pojmu „distressed“, tedy sklíčený, nešťastný, trudný. Pojetí vychází od belgického psychologa J. Denolleta. Můžeme se setkat i s označením depresivní.[4] Tento typ osobnosti je podobně jako chování typu A spojován s rozvojem kardiovaskulárních onemocnění.

Osobnost typu D je charakterizována dvěma rysy: (1) tendence k prožívání vysoké úrovně negativních emocí a (2) tendence k vysoké úrovni sociální inhibice. To znamená, že jedinci s osobností typu D mají tendenci neprojevovat negativní emoce v sociální interakci a zároveň pociťují výraznější zábrany v rámci kontaktu s druhými lidmi.[26][27][2]

V základu této osobnosti pravděpodobně stojí nepříznivé okolnosti v dětství, zpravidla dysfunkční rodinné zázemí, určitá sociální izolovanost rodiny, deprivace emočních potřeb, nepozornost členů rodiny k potřebám druhých, rodinné klima neumožňující otevřené projevy vzájemnosti a podobně.[2][4]

Studie o chování typu D a stávající výzkumná podpora tohoto jevu

Metaanalýza (Grande et al., 2012[27]) dvanácti prognostických studií splňujících vybraná kritéria, jež zkoumaly souvislost mezi osobností typu D a infarktem myokardu u pacientů s KVO, potvrdila existenci této spojitosti, a to jak v případě fatálního, tak nefatálního infarktu myokardu. Tento výsledek byl však významně ovlivněn vyšším počtem starších studií, které prokazovaly existenci vztahu, avšak jejich metodologie je zpochybnitelná. Dříve publikované poměry šancí se postupem času snižovaly a nejnovější studie s přísnější metodologií již nepotvrzovaly vztah mezi charakteristikami typu D a infarktem myokardu. Autoři interpretují výsledky tak, že osobnost typu D pravděpodobně ovlivňuje prognózu pouze u pacientů s ischemickou chorobou srdeční, ale nikoli u pacientů s městnavým srdečním selháním.

V současné době je publikována řada výzkumů podporujících kupř. hypotézy o vztazích osobnosti typu D a různých rizicích KVO, jako je kalcifikace cév nebo kornatění tepen (viz např. Raykh a kol., 2020[28]; Lin et al., 2018[29])

Lin (2018)[29] uvádí, že typ osobnosti D souvisí se vznikem aterosklerotických plaků, zatímco typ chování A tuto souvislost nevykazuje. Aterosklerotické plaky vznikají ve stěnách cév na podkladě imunitních reakcí, jedná v podstatě o chronické zánětlivé onemocnění.

Mechanismy předpokládané za souvislostí mezi chováním typu D a rozvojem kardiovaskulárních onemocnění

Vztah osobnosti typu D s kardiovaskulárními problémy může být vysvětlen změnami biologických procesů, které doprovázejí dlouhodobý psychologický distres.[30] Osobnost typu D byla spojena s řadou přijatelných biologických a behaviorálních mechanismů, kterými je ovlivněn výskyt a progrese srdečních onemocnění. Vzhledem k tomu, že ICHS je svou povahou multifaktoriální, je pravděpodobné, že typ D přispívá svým účinkem prostřednictvím skupiny interagujících mechanismů, z nichž každý přispívá malou částí.[30]

Riordan (2019)[31] dělí tyto mechanismy na nepřímé a přímé. Nepřímým mechanismem je např. slabá adherence vůči léčbě či špatné zdravotní chování.[32] Přímé mechanismy probíhají skrz psychofyziologické procesy jako je kardiovaskulární reaktivita na stres,[33][34] pro niž je typické zvýšení tepu či krevního tlaku při stresové zátěži.

Dle některých studií mají lidé s osobností D také zvýšenou aktivaci imunitního systému a zánětlivých procesů (úroveň cytokinů), což může způsobovat zatížení cév v srdci a v celém oběhovém systému.[35] Také se zkoumá hypotéza, že osobám typu D je méně dostupná sociální opora, což by mohl být suspektní mechanismus zvyšující náchylnost ke KVO.

Ateroskleróza je zánětlivý proces a metaanalytické údaje naznačují, že pacienti s osobností typu D mají zvýšené markery prozánětlivé aktivity.[35] Několik linií výzkumu ukazuje, že osobnost typu D může být spojena s ranější i pozdější fází aterosklerotického procesu. To naznačuje, že osobnost typu D hraje roli nejen v progresi ICHS, ale může také ovlivnit etiologii ICHS.[30]

Modely mechanismů, jež mohou stát za souvislostí mezi osobností a kardiovaskulárními onemocněními

Je popsáno 5 modelů, které vysvětlují možné mechanismy působení osobnostních faktorů na rozvoj KVO.[36]

Psychophysiological reactivity model (model psychofyziologické reaktivity) předpokládá, že osobnost přináší riziko skrze přílišnou fyziologickou reaktivitu na straně určitého jedince. Konkrétně kupř. hněv a hostilita nebo osobnost typu D vykazuje vysoké zvýšení krevního tlaku a srdečního tepu stejně jako neuroendokrinních odpovědí na stresové podněty. Tyto zvýšené fyziologické odpovědi dále mohou podporovat rozvoj aterosklerózy.[36][3]

Psychosocial vulnerability model (model psychosociální zranitelnosti) popisuje, že spojení mezi osobnostní charakteristikou a KVO je tvořené účinkem dané osobnostní charakteristiky na mezilidské vztahy a na zvládání stresu. Například jedinci s vysokou hostilitou a hněvem zažívají vysoké úrovně stresu a konfliktů a udávají nižší úroveň sociální podpory. To vše může vést k četnějším epizodám zvýšené psychofyziologické reaktivity, což následně zvýší riziko KVO.[36]

Transactional model (transakční model) zahrnuje oba předchozí modely a posouvá analýzu o krok dále v pohledu na reaktivitu a zranitelnost jako na součást transakce mezi osobou a prostředím. Model tedy bere v úvahu to, že jedinci s popsanými osobnostními dispozicemi, např. tendencí hostilitě, nejen reagují silněji a mají méně sociální opory, ale mají tendenci konfliktní situace sami vytvářet.[36][3]

Health behavior model (model chování působícího na zdraví) naznačuje další možnou spojitost mezi osobností a KVO. Jedinci s vyšší hostilitou nebo s osobností typu D mají méně zdravotně příznivých návyků než lidé bez těchto charakteristik. Jedná se zejm. o nadužívání alkoholu, kouření, vysoce tučná strava apod.[36]

Constitutional vulnerability model lze přeložit jako model konstituční zranitelnosti. Dle tohoto modelu jsou jak osobnost, tak nemoc ovlivněny určitým genetickým základem, tedy převážně geneticky. Z toho vyplývá, že vztah osobnosti a nemoci by nemusel být kauzální. Dle Bishopa[36] je však potřeba mít na mysli, že i geny jsou vždy v interakci s prostředím. Proto by tento model měl být chápán v kontextu transakčního modelu: transakce neprobíhají pouze mezi jedincem a sociálním prostředím, ale i mezi geny daného jedince a sociálním prostředím.

Typologie psychických a behaviorálních charakteristik

V 90. letech z analýz dalších výzkumů, zejm. autorů R. Grossarth-Maticeka, H. J. Eysencka a P. Barreta, vzešla typologie psychických a behaviorálních charakteristik náchylných k chorobám a rozdělených podle charakteristického vzorce reakce na stresové situace. Tyto typy mohou být zjišťovány metodou SIRI (Short Interpersonal Reactions Inventory, autory jsou Grossarth-Maticek, Eysenck, Vetter, and Schmidt).[37][38]

Jedná se o 6 typů:

  • Typ 1 reaguje na stresové situace potlačením emočního projevu a popřením silných emocionálních reakcí. Jsou inhibování v projevu svých potřeb a pocitů, což ústí v pocity bezmoci a deprese. Vyhýbají se konfliktům, jsou přehnaně spolupracující. Tento typ má být predisponující charakteristikou pro nádorová onemocnění.[37][38][2]
  • Typ 2 je naopak velmi vzrušivý a iritabilní, reaguje na stres vysokou aktivací a prožívaným hněvem. Má mít vztah k rozvoji ICHS.[37]
  • Typ 3 je ambivalentní, kombinují se u něj rysy obou předchozích typů.
  • Typ 4 je považován za jedince projevující osobní autonomii a jsou schopni se vyrovnat se stresovými situacemi způsobem, který jim pomáhá udržet zdraví. Jsou schopni projevovat emoce a zvládat stres.[37]
  • Typ 5 má „racionálně/antiemocionální“ tendence a má být dispozicí k rozvoji endogenní deprese.[37]
  • Typ 6 je charakteristický antisociálním chováním a mají být náchylné k drogové závislosti.[37]

Přestože model byl často kritizován, Whitfield a kol. (2020)[37] provedli metaanalýzu, jejíž výsledky sice nepodpořily hypotézu o vztahu mezi typem 1 a úmrtností na onkologické onemocnění, ale vztah mezi typem 2 a úmrtností na KVO podpořen byl a také typ 4 se ukázal jako všeobecná dispozice ke zdraví. Typ 1 dle této studie souvisí se všeobecnou a kardiovaskulární mortalitou, ale ne s mortalitou onkologickou, jak model předpokládá.

Big Five a zdraví

Ve vztahu ke zdraví byly zkoumány také rysy osobnostního modelu Big Five. Největší syntézou všech relevantních poznatků v této oblasti je meta-syntéza autorů Strickhouser, Zell, & Krizan z roku 2017[39]. Její výsledky vypovídají o tom, že osobnostní charakteristiky uvedeného modelu lze chápat jako významné prediktory zdraví a osobní pohody (well-being). Neuroticismus, svědomitost a přívětivost byly silnějšími prediktory než extraverze a otevřenost vůči zkušenosti, přičemž neuroticismus měl opačný efekt než svědomitost a přívětivost (s jeho klesající mírou je spojeno vyšší zdraví a vyšší osobní pohoda). Nejsilnější efekt rysů modelu Big Five jako celku byl nalezen ve vztahu k duševnímu zdraví, střední efekt ve vztahu k chování souvisejícím se zdravím a nejmenší, nicméně významný efekt ve vztahu k fyzickému zdraví.

Dobré zdraví (psychické i fyzické) je tedy spojeno zejména s vyšší přívětivostí, vyšší svědomitostí a nižším neuroticismem.[39]

Specifika chování a prožívání člověka v nemoci z hlediska psychologie zdraví

Compliance či kompliance je pojem užívaný pro označení spolupracujícího chování pacienta s lékařem. Vysoká úroveň compliance znamená, že pacient dodržuje a plní pokyny a je přitom aktivním subjektem, nikoli trpným. Tedy aktivně mění své zdravotní návyky, kupř. omezuje kouření, bere pravidelně léky apod.[40][41]

Dobré complianci mohou bránit kupř. psychické obranné mechanismy, jako je vytěsňování faktu o onemocnění, popírání příznaků či prvky magického myšlení v podobě hledání zázračných léků apod.

Naopak podporovat complianci může sám lékař prostřednictvím psychologicky edukovaného vedení, které zahrnuje poskytnutí jistého, spolehlivého a důvěrného vztahu profesionál–pacient; prostor pro sdílení a ventilaci obav a pocitů pacienta, kromě optimální vztahové roviny zahrnuje podporu reálné naděje a aktivit pacienta, zajišťování toho, aby se pacient nedostal do sociální izolace apod.[40]

Adherence je novější pojem a zdůrazňuje spolupráci mezi poskytovatelem a příjemcem zdravotní péče. Tento pojem byl zaveden, protože v pojmu compliance byla komunikována určitá závislá poddajnost na lékaři; pojem adherence naproti tomu akcentuje proaktivní jednání pacienta směrem ke spolupráci s lékařem a dodržování léčebných pokynů a režimu. Adherence více souvisí s nezávislostí a sebeusměrňujícím chováním pacienta než se specifickým přístupem a intervencemi ze strany lékaře.[41]

Avoidance čili vyhýbání se je obecně akt mentálního nebo fyzického vyhýbání se něčemu, co způsobuje úzkost. Vyhýbání se zdravotní péči představuje specifický způsob přistupování k vlastnímu zdravotnímu stavu, který může bránit zdraví prospěšnému chování a oddalovat využití zdravotnických služeb, vést k nedodržování režimů léčby nebo může přímo zabraňovat přístupu ke zdravotní péči vůbec.[42]

Faktory působící na avoidanci mohou být spojeny s negativním postojem vůči lékařskému prostředí, nedůvěrou vůči poskytovatelům lékařských služeb nebo vůči vědecké komunitě. Roli v míře avoidance mohou hrát i dosavadní negativní zkušenosti s lékaři, nadměrné obavy z určitých potenciálních lékařských zákroků, nedostatečná informovanost ohledně zdravém životním stylu, zdravotní přesvědčení a další.[42]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ashton, M. C. (2018). Biological Bases of Personality. Individual Differences and Personality (Third Edition), 107-125
  2. ↑ 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13 2,14 Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 Smith, T. W., Glazer, K., Ruiz, J. M. & Galo, L. C.(2004). Hostility, anger, agressiveness and coronary heart disease: An interpersonal perspective on personality, emotion and health. Journal of Personality, 72, 1217-1270
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 Baštecký, J., Šavlík, J. & Šimek, J. (1993). Psychosomatická medicína. Praha: Grada.
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 Hecker, M. H., Chesney, M. A., Black, G. W. & Frautschi, N. (1988). Coronary-Prone Behaviors in the Western Collaborative Group Study. Psychosomatic medicine 50, 153-164
  6. ↑ 6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 6,5 6,6 Fernandez, E. & Smith, T. W. (2016). Anger, hostility and cardiovascular disease in the context of interpersonal relationships. Handbook of psychocardiology, Springer Singapore, 665-684
  7. ↑ Bishop, G. D. (2016). Personality and Cardiovascular Disease: Overview. Handbook of Psychocardiology, 631-643
  8. ↑ 8,0 8,1 Spielberg, C. D., Krasner, S. S., & Solomon, E. P. (1988).The Experience, Expression and control of Anger. Individual Differences, Stress and Health Psychology, 89-108
  9. ↑ Espnes, G. A. & Byrne, D. (2016).Type A behavior and cardiovascular disease. In M. E. Elvarenga & D. Byrne (Eds.), Handbook of psychocardiology (645-664). Springer Science + Business Media
  10. ↑ Rosenman, R. H. (1975). Coronary heart disease in the Western Collaborative Group Study. JAMA, 233(8), 872
  11. ↑ Matthews, K. A., Glass, D. C:, Rosenman, R. H. & Bortner, R. W. (1977). Competitive drive, pattern A and coronary heart disease: A further analysis of some data from the Western Collaborative Group Study. J Chron Dis 30, 489-498
  12. ↑ 12,0 12,1 Haynes, S. G., Feinleib, M. &Eaker, E. D. (1982). Type A behavior and the 10 year incidence of coronary heart disease in the Framingham Heart Study. Act Nerv Super 3(1), 57-77
  13. ↑ 13,0 13,1 13,2 Espnes, G. A., Moksnes, U. K. & Byrne, D. G. (2017). The type A behavior pattern. The Handbook of Stress and Health: A Guide to Research and Practice, First Edition, John Wiley & Sons, Ltd
  14. ↑ 14,0 14,1 Ikeda, A., Hirovasu, I., Kawashi, I., Inoue, M. & Tsugane, S. (2008). Type A behaviour and risk of coronary heart disease: The JPHC Study. International Journal of Epidemiology, 37, 1395-1405
  15. ↑ 15,0 15,1 Chen, H., Zhang, B., Xue, E. et al. (2019). Anger, hostility and risk of stroke: a meta analysis of cohort studies. Journal of Neurology, 266, 1016-1026
  16. ↑ Suarez, E., Kuhn, C., Schanberg, S., Williams, R. & Zimmerman, E. (1998). Neuroendocrine, cardiovascular and emotional responsesof hostile men. Psychosomatic Medicine, 30(1), 78-88
  17. ↑ Mushtaq, M. & Najam, N. (2015). Hypertension: does psychological state of an individual cause to develop? Professional Medical Journal; 22(2), 215-220
  18. ↑ Hosseini, S. H., Mokhberi, V., Mohammadpour, R. A., Mehrabinfadr, M. & Lashak N. B. (2011). Anger expression and supression among patients with essential hypertension. International Journal of Psychiatry in Clinical Practice, 15(3), 214-218
  19. ↑ Cuevas, A. G., Williams, D. R. & Albert, M. A. (2017). Psychosocial Factors of Hypertension: A Review of the Literature. Cardiology Clinics, 53(2), 223-230
  20. ↑ Kebza, V. & Šolcová, I. (2010). Syndrom vyhoření, vybrané psychologické proměnné a rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění. Československá psychologie, 54(1), 1-16
  21. ↑ Peterková, H., Skřivanová, K., Brančíková, D., Bendová, M. & Anderková, L. (2013). Typ C - osobnost či copingová strategie? Psychosom. Liberec: Institut rodinné terapie a psychosomatické medicíny v Liberci, roč. 11, č. 4, s. 244-256
  22. ↑ Bleiker, E. M., Hendriks, J. H., Otten, J. D., Verbeek, A. L. & van der Ploeg, H. M. (2008). Personality factors and breast cancer risk: A 13 Years Follow-up, Journal of the National Cancer Institute, 100(3), 213-218
  23. ↑ Eysenck, H. J. (1994). Cancer, personality and stress Prediction and prevention. Advances in Behaviour Research and Therapy, 16(3), 167-215
  24. ↑ https://www.wikiskripta.eu/w/NK_bu%C5%88ky
  25. ↑ Friedman, H. S. (2008). The multiple linkages between personality and disease. Brain, Behavior and Immunity, 22(5), 668-675
  26. ↑ Denollet, J. (2005). DS14: standart assessment of negative afectivity, social inhibition and Type D personality. Psychosomatic Medicine, 67(1), 89-97
  27. ↑ 27,0 27,1 Grande, B. Romppel, M. & Barth, J. (2012). Association between type D personality and prognosis in patients with cardiovascular deseases: a systematic review and meta analysis. Ann Behav Med. 43(3), 299-310
  28. ↑ Raykh, O. I., Sumin, A. N., Kokov, A. N, Indukaeva, E. V. & Artamonova, G. V. (2020). Association of type D personality and level of coronary artery calcification. J Psychosom Res. 139
  29. ↑ 29,0 29,1 Lin, P. et al. (2018). Type D personality, but not type A behavior pattern is associated with coronary plague vulnerability. Psychology, Health & Medicine, 23(2), 216-223
  30. ↑ 30,0 30,1 30,2 Kupper, N. & Denollet, J. (2018). Type D personality as a risk factor in coronary heart disease: a review of current evidence. Curr Cardiol Rep, 20, 104
  31. ↑ Riordan, A., Howard, S. & Gallagher, S. (2019). Social context and sex moderate the association between type D personality and cardiovascular reactivity. Applied Psychophysiologhy and Biofeedback, 44:321-330
  32. ↑ Williams, E. D., Steptoe, A., Chambers, J. C. & Kooner, J. S. (2011). Ethnic and gender differences in the relationship between hostility and metabolic and autonomic risk factors of coronry heart disease. Psychosomatic Medicine, 73(1), 53-58
  33. ↑ Howard, S., Hughes, B.& James, J. E. (2011). Type D personality and hemodynamic reactivity to laboratory stress in women. International Journal of Psychophysiology, 80(2), 96-102
  34. ↑ Kupper, N., Pelle, A. & Denolet, J. (2013). Association of type D personality with autonomic and hemodynamic response to the cold pressor test. Psychophysiology, 50(12), 194-201
  35. ↑ 35,0 35,1 O'Dell, K., Masters, K., Spielmans, G. & Maisto, S. (2011). Does type personality predict outcomes among patients with cardiovascular disease? A meta.analytic review, J Psychosom Res, 71(4), 199-206
  36. ↑ 36,0 36,1 36,2 36,3 36,4 36,5 Bishop, G. D. (2016). Personality and cardiovascular disease: overview. Handbook of Psychocardiology, 631-643
  37. ↑ 37,0 37,1 37,2 37,3 37,4 37,5 37,6 Whitfield, J. B., Landers, G. J., Martin, N. G. & Boyle, G. J. (2020). Validity of the Grosshart-Maticek and Eysenck personality-stress model of disease: An empirical prospective cohort study. Personality and Individual Differences, Vol 157
  38. ↑ 38,0 38,1 Schmitz, P. G., (1992). Personality, stress reaction and disease. Personality and Individual Differences, 13, 683-691
  39. ↑ 39,0 39,1 Strickhouser, J. E., Zell, E. & Krizan, Z. (2017). Does personality predict health and well-being? A methasynthesis. Health Psychology, 36(8), 797-810
  40. ↑ 40,0 40,1 Vymětal, J. (2003). Lékařská psychologie. Praha: Portál
  41. ↑ 41,0 41,1 Baštecká, B. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál
  42. ↑ 42,0 42,1 Byrne, S. K. (2008). Healthcare avoidance. Holistic Nursing Practice, 22(5), 280-292

Další doporučená literatura

  • Albright, C. L, Farquhar, J. W, Havel, R., et al. (1997). A Program to Reduce Cardiovascular and Cerebrovascular Disease in the Czech Republic: Design and Methods of the Healthy Dubec Project. International Quarterly of Community Health Education. 16(4):315-331. doi:10.2190/7VN2-TBJ1-K911-8T28
  • Křivohlavý, J. (2003). Psychologie zdraví. Praha: Portál.
  • Paulík, K. (2017). Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada.
  • Večeřová – Procházková, A., Honzák, R. (2008). Stres, eustres a distres. Interní Medicína pro praxi, 10(4), 188–192.

Externí odkazy

Odkazy na související články

Klíčová slova

Chování typu A, Chování typu B, Chování typu C, Chovní typu D, Osobnost a zdraví, Kardiovaskulární onemocnění, Compliance, Adherence, Avoidance

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Koncepce_typu_chování_a_typu_osobnosti_ve_vztahu_ke_zdraví&oldid=64461“